DMD č. 13. pro 13. 4. 2017. Téma: Mozkobouření

"Vrah je Anežka," drbal se Rosťa na bradě. "Musela vědět, že má peníze, ne?"
"To není možné!" Odmítal Marián. "Je citová, impulzivní, miluje ho."
"Taky se narodila ve Vahách." Pokývala Sábina hlavou.
"Proč teda máme poradu? Tady Marián to ví z hvězd, jen se zdržujem." Ironicky odsekla nabroušená Pavlína. "Stejně myslím, že to byl kněz."
Diskuzi poznámkou nepomohla, jen se všichni začali překřikovat. Až na Diviše, který se netrpělivě ošíval.
"Tak dost." Ozval se najednou. "Víte, co si myslím já?"
Odpovědí bylo mlčení.
"Že jdu na oběd. A na punč." Přehodil si sako přes ruku a odešel. Marián za ním.

Když kapitán Hastings vstoupil do bytu ve Whiteheaven Mansions, na první pohled ho nepoznal. Jindy tak pečlivě uklizený a organizovaný byt nyní vypadal, jako by se jím prohnalo stádo slonů. Uprostřed stál sám jeho majitel a kapesníkem si utíral zpocené čelo.
"Proboha, co se stalo, Poirote?"
"Katastrofa, mon ami. Mé šedé buňky se vzbouřily."
"Vaše šedé buňky? Musíte žertovat."
"Kéž by, Hastingsi. Za žádnou cenu si nemohu vzpomenout, kam jsem dal svůj deštník. Přísahal bych, že-"
V tu chvíli se Hastings z hloubi duše zastyděl. "Víte Poirote, můj deštník se ráno polámal. Spěchal jsem, a tak jsem si půjčil váš."

„Tření?“
„Hlad?“
„Jídlo?“
„Tření?“
Rozhodně se nepovažoval za znalce lidských výrazů, konec konců během svého lososího života žádného člověka ani nespatřil. Tím spíš mu tahle posmrtná brigáda připadala divná. Ležet v tunelu a hádat, na co myslí někdo na obrázku, podle toho, jak má nakrčené nozdry a skřele – taky vám to přijde divné?
Ale byl to svědomitý losos, odhodlaný přispět do pokladnice vzdělání, seč mu bude mozek stačit. Jednou si ho vybrali, tak bude hádat. Jako živý nemohl, tak mrtvý musí. Lososstvo na něj bude hrdé.
Kdyby věděl, jak s jeho snahou naloží, dal by přednost rozporcování do kvalitního suši.

,,Tákže, povíme si všechny nápady. Řekněte opravdu všechno, co vás napadne. To je smysl brainstormingu, ať řeknete cokoli, někoho to může inspirovat. Budeme mít asi tak hodinu, abychom to probrali. Tohle je má asistentka Nina a zapíše všechny vaše nápady. Jdeme na to. První nápad?"
,,Mě napadlo nechat udělat na tu prázdnou stěnu nějakou mozaiku s motivem květin."
,,Mozaika je příliž klišé. Další?"
,,A co nechat ze sádry udělat 3D obraz našeho závodního areálu?"
,,To není inspirativní, něco jiného."
,,Tak strom, na kterém rostou bankovky!"
,,Moc jednoduché, další nápad? Už nikdo? Tak to jsem nečekala, že skončíme po deseti minutách."

Když TARDIS přistála v Cardiffu, Jack od Doktora uslyšel nečekaná slova:
“Potřebuji pomoc.”
Jack souhlasil a tak teď seděli v baru. Doktor šermoval sonickým šroubovákem a vyprávěl nějakou nesmyslnou historku.
Nebo ji Jack jenom nechápal, protože byl opilý.
Ale přesto se Doktora zeptal, proč ho vyhledal.
Doktor si povzdechl. “Víš, že mi říkají Přicházející bouře… To není jenom přezdívka. Jednou do roka se TARDIS naladí na můj mozek a propukne uvnitř ní bouřka. A zastavit jde pouze, když se opiju… nebo něco jiného,” náhle zčervenal.
Jack přitáhl Doktora k sobě. “To rád slyším. Vždycky jsem tě chtěl políbit v dešti.”

Ta bouře přišla zničehonic.
Zkušené námořníky překvapila.
Ostřílení rybáři ji nečekali
Zdálo se, že se je cíleně snaží zabít.
Bojovali s ní o holý život a prohrávali.
Jeden spal v podpalubí, jakoby mu to bylo jedno.
Jeden spal na zádi, v naprostém pokoji.
Probudili ho, aby se modlil.
Probudili ho, aby pomohl.
Navzdory strachu odmítají utopit viníka.
Strach utopil jejich víru.
Je klidný, když ho konečně házejí do vln.
Je klidný, když stoje na přídi rozpíná ruce.
Moře se utiší, když do něj dopadne neposlušný služebník.
Jezero utichne, když se ho dotknou slova Syna.
Nedověrní uctívají Toho, kdo tiší bouře.

Harry a Ron jednou uvažovali o tom, co viděli na ministerstvu záhad.
„O těch mozcích jsem vlastně slyšel,“ vzpomněl si Ron. „Od Charlieho. Kdysi to v Bradavicích bylo ještě mnohem drsnější než dneska. Studenti se z toho hroutili. A jednou před OVCEMI už mělo několik studentů opravdu dost.“
„Jasně, chápu…“
„Kdepak. Jejich mozky se vzbouřily. Už toho nemohly přijímat víc, a tak to začaly naopak chrlit. Zaklínadla, kletby… No hrůza, Bradavice prý málem vybuchly.“
„…A co potom?“
„Profesoři to zastavili, ale ti studenti umřeli. Potom někoho napadlo ty mozky vypreparovat a zkoumat. Jenže jsou doteď agresivní… No, to jsme viděli.“

Rozhlíží se kolem, hlava se bouří. Okolí na něj působí nepřirozeně. Nechápe proč.
Louka, starý kostelík, hřbitov, kde už se nepohřbívá. A přece…
Nakonec se okolnímu pohledu vzdá, pokrčí rameny a vyrazí po cestě pryč.
Hlava prohrála.
Z krytu lesa ho pozorují muž a žena.
“Odešel, Budeč už nenajde,” řekne muž spokojeně.
“Trest, který mu uložili, se mi zdá nepřiměřený zločinu, který spáchal,” oponuje žena.
“Je pravda, že byli jisté… okolnosti. Ale soudci k nim přece přihlédli, nenechali ho zemřít, jen mu vymazali paměť.”
Vážně se na svého společníka podívala.
“Vzali mu vzpomínky, minulost… jak se to liší od smrti?”

Královna, král, princ, Dívka deště, zlodějíček, Vladimír, jeho sestra, hrabě von Drichen a spousta osob, na jejichž jména se nikdo neptal, se sešli v uvítací síni. Anonymní dav, schopný skrýt kohokoliv.
Nechtěná královská dcera zvedla luk. Opatrně, s rozmyslem a zarážejícím klidem, vytáhla šíp a přiložila ho k tětivě.
Tíživé ticho, napětí.
Pomalu namířila na svého otce. Přesně, precizně, jak ji to učili. Nikdo si nevšiml mírného chvění jejích rukou.
Král stál. Čekal na svůj ortel. Možná, že si to zaslouží. Mozek mu vypověděl službu.
Úsměv...
Když šíp opustil svůj úkryt, v sále se strhla bouře. Vražedkyně uronila jedinou slzu.

Rojili se všude, nepříjemní jako mouchy v Bleším zadku. Nově povýšení a hned zatracovaní, vyzdviženi, sraženi, noví pobočníci a noví členové Malé rady, noví rádcové, ptáčkové, pavouci.
Už se ani neobtěžoval pamatovat si jejich jména a štíty.
Předkládali návrhy, plány útoku na Kailinskou držbu, plány bojů v Bouřlivých krajinách, plány vylodění na Dračím kameni, plány útěku a plány na boj. Bzučeli zprávy, myšlenky, slova, a mluvili a mluvili a mluvili.
A uprostřed nich ona, Královna much, která si myslela, že je Tywin Lannister s prsy.
Ty nejsi otec, sestro, zeleň v tvých očích je barvou divokého ohně. Ty jsi... Aerys.