DMD č. 5. pro 5. 4. 2017. Téma: Žádám vysvětlení

Inspektor Januš Kohout vejde portálem vyšehradské pevnosti a sjede pohledem ženu v civilu odcházející z budovy. Strážníkovi na vrátnici zaskočí poobědový šálek kávy.
„Ukažte mně knihu,“ přikáže Kohout. „Kdo je ta žena, která právě odešla?“
„Paní Bukešová,“ přizná Pravomil.
„Kde pracuje?“ vyštěkne Kohout.
„Na finanční správě.“
„Co tady dělala a proč není zapsána jako návštěva? Požaduji vysvětlení!“
„Zastavila se během pauzy na oběd za manželem.“
„Takhle závažné porušení pracovních povinností si zodpovíte!“ zahuláká Kohout na celou budovu, s prásknutím zavře knihu a vztekle odsupí k výtahu.
Pravomil zvedne oči ke stropu. „Chcípni, debile,“ zavrčí.
Jeho slova se do hodiny splní.

Vzpomněl si na čtyři kruhy pekla, jimiž jako předčasně hnětené dítě musel projít. Proč, mami?, proč, Bože?, ptal se dokola.
Možná byl trestán nechronologicky, jaksi napřed, v nepochopitelném Božím úradku, pochopitelně v Božím nadčasí.
Možná je celá představa dětských traumat a z nich plynoucích polehčujících okolností u následných zločinů z hlediska Tvůrce jeden velký nesmysl: vina je vinna, lhostejno, zda trestána před či po… Jen svině se přivine ke své vině a omlouvá ji. Ve zraku Vševidoucího je ale v lidském počínání asi nesmyslné ledacos, ne-li vše. Možná je celé hvězdné chvění a jiskření jen odrazem Božího řehotu.
Možná. Bůhví.

„Tak jak to teda je?“ ptal se rozčilený hlas.
Skota si přetřel spocené čelo a mlaskl.
„Snad konjunkce Saturna s Merkurem, snad nám elementálové odepřeli svou přízeň, snad se éterické fluidum příliš...“
„Rozplýva v měsíčním svitu!“ dokončila žena za něho. „Už jsem to slyšela několikrát, tyhle povídačky si nech!“
„Leštidlo na podlahu jsem vymyslel, čistící prostředek, který vyčistí tu nejodolnější špínu, krém na ruce,“ vyjmenovával Skota.
„Na to tě užije, i s tvýma kamarádíčkama z laboratoře, ale založit oheň v peci to ne? Umýt nádobí to ne?“
Skota polkl. Někdy to i na dvoře u císaře Rudolfa II. bylo jednodušší.

"Můžeš mi to teda vysvětlit?!"
"Proč jsi tak nepříjemná?"
"Ugrh! Protože z toho šílím, chápeš?! Nesnáším to! Bože, proč?!"
Hromada sedí rozpláclá na zemi se sešitem na posteli. Zlostně do ní zaboří hlavu.
"Ukaž, dej to sem. Co je tohle?"
Hromada vzhlédne. "Co, tohle? To je dvojitý v."
"Aha, já myslel, že je to prdel."
...
"Takže prdel se rovná hmotnost soli děleno hmotnost celého roztoku..."
"Hmmm, jo."
...
"Pak prdel vynásobíš hmotností vzniklého roztoku a tu zjistíš tím, že sečteš hmotnost toho prvního roztoku a přidané vody. Říkám to správně?"
"Přesně tak."
...
Druhá prdel se teda rovná nula celá tři setiny.

„Chcete mi tvrdit,“ policajt se na nás díval jako na něco, co jeho pes vyhrabal na smetišti, „že jste mě hnali z Pelhřimova jen proto, že bylo něco divnýho ve vodě a tady mladej se poblil? No?“
Ester vypěnila: „Voda teče ze Stražiště. Tam pohřbili město Cechu ovladačů myslí. Ztratili se dva kluci. Co když někdo provedl obřad a prolomil pečeť? Nasadí vám do hlavy, co bude chtít. Zabijete vlastní dítě, když bude chtít.“
„Je to jen pověst.“
„Možná se mu to už podařilo, jak vás tak poslouchám.“
„Nebuďte drzá a tuhle záležitost smažem.“
„V naší rodině bereme pověsti vážně.“

"Vítejte u dalšího dílu pořadu "Věšte, nevěřte". Příběh, který vám dnes představíme vypráví o mladíkovi Ondřejovi, který se jednoho večera nevrátil domů ke své přítelkyni Klaudii. Odešel na oslavu narozenin kamaráda, celou noc nebral přítelkyni telefon, neodpovídal ani na zprávy.
Objevil se následující ráno, a když Klaudie žádala vysvětlení této záhady, odpověděl pouze:
"Já totiž zapomněl, že tady bydlím."
Oba aktéry máme zde ve studiu.
Milé divačky, co Klaudii poradíte? Věřit či nevěřit?"
"Nevěřte, nevěřte!" skanduje publikum.
"A co s hříšníkem Ondřejem?"
"Věšte! Věšte!"
"Právě pro tyto chvíle zde máme naši studiovou šibenici. Děkujeme, že jste sledovali pořád "Věšte, nevěřte"."

Noc.
Zkušebna.
Mezi se lahvemi, papíry a pankáči se proplete stín. Brajgl ze spánku zamručí, přitáhne si do náruče kus molitanu a spí dál.
Před domem posedává v měsíčním světle trojice nutrií - nejstarší má řádné bílé vousisko.
Pepank zastaví, vousky mu rozčileně pocukávají.
"Tak vysvětluj," kníkne patriarcha.
"Unesli tě," přidává další nutrie.
"Smrdíš divnými smrady," ozve se třetí.
"A všechen ten hluk..." dodá patriarcha.
"To jsou bylinky-" začne Pepank, pak se napřímí. "Punk!" křikne. "Punk není mrtev! Jsem v kapele! Vysmahněte!"
Nutrií rada si vymění zmatené pohledy.
"A můj člověk je krásně měkkoučkej, dobře se na něm spí," dodá Pepank.

"... jsou nazelenalí, jako když v noci světélkuje ztrouchnivělé dřevo. A mají extrémně citlivá tykadla, díky kterým rozpoznají mysli lidí stovky mil daleko. Jakmile jimi najdou vhodnou oběť, jsou schopní celou tu cestu urazit, aby se vybranému člověku přisáli do vlasů a sebrali mu svým sosákem vzpomínky, jimiž se živí. Tohle je jediná ochrana proti nim, chápeš? Poprosím taťku, aby mi poslal jedny i pro tebe..."
Neville zachytil pohled okolojdoucího Rona, který se prohýbal smíchy, a zčervenaly mu uši.
"Jen jsem se zeptal, proč nosí na uších ty ředkvičky," zamumlal nesrozumitelně.
Ani sám sobě nechtěl přiznat, že Lenku poslouchá vlastně rád.

Za okny zchátralé školy zuřila iontová bouře. Popraskané zdivo bičoval kyselý déšť. Nathaniel se usadil uvnitř na hromadě suti. Geiger podřimoval vedle něj.
„Pořád se mi vrací jedna a ta samá otázka,“ přemýšlel nahlas. Opět si notně přihnul z láhve. Modravý obrys holografického těla se ani nepohnul.
„Kolik mi zbývá času?“ zaznělo prázdně do tmy. Z plesnivého stropu kapala voda, stékala po železných vnitřnostech rozpadlého panelu.
„Jestli jsem člověk, nemá smysl to řešit….,“ přihnul si znovu, „ale jestli mi v hlavě tiká procesor…“
Geiger líně zvedl hlavu. Ledabyle svého pána oskenoval.
„Pět a půl promile… tohle by lidská játra nezvládla.“

„Šéfe… von to byl fajn chlap. S autama to uměl... možná až moc dobře, když tak nad tím přemejšlím.
Měli jsme třeba úplně vodvařenej motor. A von řekl: ,Nechte mě s tím chvilku o samotě.ʼ A když nás zavolal zpátky, motor jel. Jakože furt jel. A já říkám: ,Kams nalil benzín?ʼ A on na to: ,Jaký benzín?ʼ
Jo… vyptával se, všecko chtěl vysvětlit. Ale samý kraviny, jako třeba k čemu je stěrač nebo jak do aut dostáváme elekřinu… prostě nás ani nenapadlo, že by to moh bejt špión. Nedejbože zloděj.“
***
„Mollinko, něco jsem přivezl, podívej! Tomuto se říká Ford Anglia…“