DMD č. 5. pro 5. 4. 2017. Téma: Žádám vysvětlení

Roco poposedával na sedačce ve vlaku a škrábal se, jako by měl blechy. "Jak v tomhle můžou chodit?"
"Aspoň se snaž vypadat nenápadně," zaúpěla Hope.
Vlak konečně opustil Dolní čtvrť a oba se nahrnuli k oknu.
"Páni!"
"Fantazie!"
Brzdy zaskřípěly. Plni adrenalinu se vyvalili ven. Nemohli uvěřit tomu, že to dokázali! Jsou tady!
"Stůjte!"
Srdce jim spadla až kamsi do kalhot.
Předpisovým pochodem se k nim blížil průvodčí. "Vaše jména, prosím."
"Ee... Já jsem Ming a tohle... eh... Viktor," vykoktala Hope.
"Odkud jste? S kým jste přijeli?"
Příliš mnoho otázek!
A tak udělali jedinou věc, která je napadla. Vzali roha.

Mezi šuměním listů a šerem,
se zlo napovídajícím větrem,
mezi stromy, co v přítmí ztratily zeleň,
se procházíš.
Bělmo očí září místo hvězd.
Sleduješ dvojici milenců,
upoután značným věkovým rozdílem.
Zachycuješ tu atmosféru,
ty okamžiky, gesta v náznaku noci.
Neviděn vidíš a fotíš.
Cvakání spoušti místo cvakání zubů
v divokém sledu:
tu louku, polibek, dvě siluety.
Doma pak vyvoláváš fotky.
Vyvoláváš vzpomínky.
Zpozorníš. Co ten divný stín?
Podezření. Vidíš dobře?
Znepokojení roste
v závislosti na zvětšenině fotky.
Ta nekompromisně žádá vysvětlení.
Znovu zvětšuješ výseč.
Rozrušený utíkáš do parku, kdes fotil.
Domněnku pohřbila jistota.
Někdo tam v trávě taky potřebuje pohřbít.

Co se vlastně stalo? Zaspala jsem nebo mi zkrátka něco ušlo? Kdy jsme se tak změnili? Kdy se ta láska změnila ve zlobu a vzájemné odcizení?
Když vztah skončí, člověk si říká, co mohl udělat jinak, co mohl udělat líp, co dělat neměl, až to dojde tak daleko, že začneme pochybovat i sami o sobě. Co je na mně špatně? Co se mu nebo jí nelíbí? To jsem opravdu tak špatný člověk? Proč mě nemá rád? To je opravdu tak těžké mě mít rád?
Říkám dost, dost pochybám a otázkám bez odpovědí, stojím tu s hlavou vztyčenou a žádám vysvětlení.

Trosečníci z Čírky dostali kaši, příděl rumu a suché oblečení. Když se vzpamatovali, zavolala je Frances do své kajuty. Potřebovala vědět, co se přihodilo. Tom jí to říci nemohl.
Chlapec sotva patnáctiletý stál ve vypůjčených šatech jako hromádka neštěstí.
„Pane Barkley, posaďte se.“
Roztřeseně ji poslechl.
„Řekněte mi, co se stalo. Všechno.“
Začal vyprávět. Jak zjistili, že jejich konvoj pronásledují. Jak ze své lodi udělali návnadu, a protivník lest spolkl. Nakonec Čírka v boji s těžší fregatou podlehla.
„Najděte pana Miltona. Ukáže vám, kde budete spát.“
Propustila ho s hlavou plnou starostí. Ani vztek ji nemohl donutit jednat bez rozmyslu.

Vypravěč se musel začít věnovat důležitějším věcem. Došel k nejbližší zdi a jemně ji pohladil.
"Pověz mi, copak se s tebou stalo?" pronesl tiše.
"Co to dělá?" zeptal se vyjukaně chlapec.
"Žádá město, aby k němu promluvilo," odpověděla Salix a naznačila, aby byl potichu.
Vypravěč stál strnule několik minut. Po tváři mu stékaly slzy.
"Jak jen mohl," zašeptal nakonec zlomeně.
"Co udělal?" vydechla Salix.
"Ukradl první kroniku."
"Co je komu do kroniky?" nechápal chlapec.
"To není ledajaká kronika. Je srdcem města. Zatím si s ní jen hraje. Pokud ji zničí, město zahyne!" A my s ním, dodal Vypravěč v duchu.