DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

Kryštůfek Robin od dnešního dne očekával jediné: že si užije sobotní piknik. Přinesl si s sebou čerstvý chleba a jahodovou zavařeninu, slunce svítilo, co by se tak mohlo pokazit, že? Sedl si na deku, přemýšlel o Madagaskaru a přeponách, baštil a bylo mu dobře.
Simbacca shodou okolností taky očekával jediné: že jakmile tu voňavou marmeládu najde, přestane si konečně slintat na boty a všechnu ji sní. Přišel ovšem včas akorát na to, aby viděl, jak poslední kousek červené dobroty mizí spolu s posledním chlebem v nějakém mrňavém klukovi.
Teskně zakňučel, sáhl po Síle a tak trochu hodil ničemu do rybníka.

Zotavil jsem se rychle. Byl jsem zesláblý, ale jizvy se dobře hojily a na rtech se usídlil úsměv. Sedával jsem v zahradách a naslouchal zpěvu, nechal se laskat zvukem Ecthelionovy flétny a teplem slunečních paprsků. Vzpomínky bledly; utrpení se vytrácelo a měnilo v kdysi dávno vysněný sen.
Myslel jsem na Idril více než kdy jindy. Těšil jsem se na chvíli, kdy bude po všem a já ji budu smět obejmout. Představy byly tak živé, tak sladké. Cítil jsem její měkké, hebké tělo, její vůni, záplavu zlatých vlasů, které šimrají na tváři.
Po tolika letech jsem opět pocítil cosi jako štěstí.

Konečně! Přišel, jak slíbil. Sladké očekávání se stalo skutečností.
Srdce se rozhlaholilo štěstím. Jeho tlukot umocnil úlek. O radost z polibku ji okrádá obava. Zpropadené dveře! Vržou tak hlasitě! Jsou horší než hlídací pes. Neprozradí je?
Počkej. Nerada tlumí jeho touhu.
Zdá se, že společnost ve vedlejší místnosti nic nezpozorovala. Jak se těšíte na ples? Doléhá sem tlumený hovor.
Její milý je tady! Tolik by ho chtěla obejmout, ale musí být opatrná. Svůj pruhovaný šál nechá ležet na stolku tak, aby byl zčásti vidět ze salonu. Budí zdání, že stojí hned za dveřmi. Zatím to vypadá, že malá lest funguje.

Služebná diskrétně odšustila. Na stole zůstala krabička. Anonymní.
Elizabeth rozhrne voskovaný papír a tiše zavrní. Kandované ovoce, jak pozorné. Tajemný dárce dbá o zdravý vzhled své vyvolené.
Včera přišly pralinky, její nejmilejší. Není pochyb, musí to být pan Elliot.
Ne, že by oň drahně stála, ale vyplatí se to. Jejímu věku se nevysmívají jen díky jejímu prvorozenství. Vždyť Anne je pro smích dávno.
Elizabeth si mlaskne. Co asi dostane zítra? Ve sklenících už by mohly být čerstvé ananasy...
Přišel angrešt.
Povznesené očekávání náležitě zhořklo. Pan Elliot vzal roha s tou zatracenou Penelopou a tatínek, zdá se, na dceřiny vdavky nemyslí.

Přišel první. Skoro neplakal, ani později, kliďas s věčným úsměvem na tváři, vlasy mu rostly jako divé.
Přišel druhý. Plakal trochu víc, v roce a půl poprvé seděl na koštěti. V pěti kdovíodkud přitáhl domů maguára a staral se o něj, dokud nepřiletěl rozzuřený majitel.
Přišel třetí. Neplakal vůbec. Četl otci přes rameno noviny, když ještě ani číst neuměl.
Pak přišli dva. Řvali jak tuři, ve dvou letech poprvé společnými silami podpálili koberec, vytopili koupelnu a omylem použili letax.
Šestý se sotva narodil a už mu do postýlky nastražili šváby.
Molly zalistovala rodinným albem.
Tenotkrát už to určitě bude holčička.

Mlsně koukám za výkladem,
krámku vprostřed náměstí,
dumám marně nad příkladem,
nic dobrého nevěstí.
Rakvičky a věnečky, jsou
života sladké hořkosti,
v pusince se rozplynou
prej jsem dobrák od kosti.
Sladce usnout, znaven příliš,
když to tělo žádá,
chce to postel, Kde ji vidíš?
dyť tu není žádná.
Pomsta taky chutná sladce
tu mám možná nejraděj,
létat po ní, můžu hladce,
pozor – Hruška, nepadej!
A co první polibek?
Od holky a z lásky?
z toho jsem pad na zadek,
teď mám žel, jen vrásky.
Sladkého je zkrátka mnoho,
co mi život přináší,
vybírat si, nechej toho
vždyť to osud nesnáší.

Gauguin po dlouhém přesvědčování souhlasil, že za ním přijede do Arles. Vincent byl tak nadšený, že za všechny peníze, které dostával od Thea, postupně nakupoval věci, o kterých byl přesvědčený, že se Gauguinovi budou líbit.
Sliboval si od jeho návštěvy hodně. Budou spolu tvořit! Měl tolik očekávání, tolik se na to těšil.
Maloval okolní krajinu, plnil své obrazy jasem arleského slunce. Plánta ze sebe vyzařovala jeho štěstí. Rozvěsil je po domě, aby mu dodal útulnost.
Když Gauguin přijel, Vincent ho nenechal po cestě ani vydechnout. Popadl ho za ruku a odvlekl ho do žlutých polí.
Byl šťastný, alespoň na chvíli.

Otočím se ke dveřím, za kterými čeká má novomanželka. Snažím si vybavit, vše co vím o sexu. Nervozita stoupá, stres také, klid nepřichází.
Polknu. Paměť nechce naskočit. Proč jsem jen před měsícem regeneroval. Očekává tu nejvášnivější noc v životě, bohaté zkušenosti a polohy, které nenajde ani v Kamasútře. No co, nádech, výdech, sebrat odvahu a jde se na věc.
Svůdně leží na posteli. Podvazky, korzet, punčošky. Srdce se nevídaně zrychlí.
„Pojď ke mně, lásko,“ zapřede sladce.
„Neboj mazlíku, Doctor, je tady a ví přesně, co potřebuješ.“
Odhodím župan. Oči se jí rozšíří úžasem. Dojem jsem udělal, teď jen naplnit očekávání.

„Fufáne, medvídku, kdepak jsi?“
Pobíhám s krabičkou kočičích granulí po bytě a chrastím. Na ten zvuk přece vždycky přišel. Tentokrát nic.
Opravdu si myslíš, že jsem tak jednoduchej?
„Fufáne, dostaneš dobrotku! Prakticky kočičí obdobu Sachrova dortu!“
Kamaráde, tak takhle bych to rozhodně nenazval.
„Buřtikocoure, vylez! Ňam!?“
Jen si klidně dej.
Přešlapuju v kočkuprostém obýváku a uvažuju, kdo to zvíře tak nechutně rozmazlil. Žere zásadně výběrovky, každý večer si dává kapku panenského olivového oleje, jednou týdně bio vejce a lipánka… Od koho se naučil chtít jen to nejlepší?
Naposledy zachrastím. „Víš, co by za to pouliční kočky daly?“
Vím. Seknutí drápem.

Netrpělivě přecházím.
Jeden z vazalů mého otce přišel s informací o údajném pobytu Malcolma.
Po dlouhých měsících čekání se zdál být na dosah.
Musela jsem poslat své lidi, abychom měli jistotu.
Musela jsem vydržet těch posledních chvil čekání.
Čekání, které se už více nezdálo býti mučivé.
Čekání, které se změnilo v něco více sladkého.
Čekání plné nadšení z nadcházejícího konce.
Trvalo jim to příliš dlouho.
Měla jsem čas přemýšlet.
Co řeknu až ho uvidím?
Co udělám?
Nevím, ale bude ho to bolet.
Dveře se tiše otevřou.
Na Vincentově tváři vidím úsměv.
Vím, že mé čekání se chýlí ke konci.
Konečně!