DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

Jupí, jaro je za dveřmi, budeme se slunit na dvorku, honit mezi kopretinama, spát v levanduli, vyvalovat se v šantě!
Začnou lítat motýli! A jiný bzučáci! Když budem číhat na myši v kopci, tak nás nebudou zábst tlapky!
To je taková paráda, já se tak těším!
Teda ne, že by mě nebavilo válet se v teplým pelíšku a nahřívat si tlapky nad topením, to já na zimu rád.
Ale jaro! To sladké, voňavé, úžasné jaro!
Dneska už zase bylo, a zítra bude zas!
Co to? Sníh? Jak jako, že sněžíš? Že si mám ještě počkat? Ale nééé!
Já chci jaróóó!

Nejsem v tom tlustá? Všechny moje kamarádky vypadaj lépe než já, tak proč zrovna já? Bude mě milovat? A proč je venku tak hnusně? Není to nějáké znamení, že je něco špatně? Sakra, proč bulím už teď? Kam jsem dala tu řasenku? Je to tak dobré? Nemám ještě obtáhnout rty? Nemám to rozmazané? Jak dlouho jsme se neviděli? Počkej a viděla jsi ho vůbec někdy? Nezpomněla jsi na něco?
*******
Jaká bude? Uvaří mi? Vypere? Jaká bude v posteli? Vykouří mi ho? Polyká? Bude se mi líbit? Není její sestra hezčí? A co družičky?
*******
Máte u sebe prstýnky?
....
Berete se dobrovolně?
....

Protože jsem člověk metodický, na těhotenství jsem se připravila. Prostudovala jsem babské rady a nejnovější i starší moudré knihy včetně učebnice pro porodní báby po babičce (což jsem dělat neměla).
Takže když jsem se ocitla v očekávání a dostala chuť na sladké, měla jsem jasno - čekáme holčičku. Tuny Salka se sice podepsaly na figuře, zato to ale bylo to jediné, co bylo na tom očekávání sladké. Nakonec se ale opravdu narodila holčička.
Při druhém těhotenství jsem měla opět chuť na sladké, tak jsem se těšila na další princezničku. Při pohledu na pindíka na ultrazvuku ve dvacátém týdnu jsem málem omdlela.

Probouzela se pomalu.
Do ticha a temnoty.
Tepla.
Ještě nezačalo ráno.
Viděla potemělou místnost.
Na širokém lůžku jedenáct dalších žen.
Všechny jen v masce.
Nesnila.
Předtím a ani teď.
Žila noční můru naživo.
Donutila se vstát.
Čtvery nezavřené dveře lákaly.
Dveře a snad sladká svoboda za nimi.
Naštěstí vycítila past v rudém kruhu na prahu.
I nad něj nataženou ruku, odměnil krátkým výbojem.
Jen jeden kruh se zpola otevřel.
Potom ji pustil dál, bohužel ne ke svobodě.
Viděla koryto tak v půli stehen.
Podivnou toaletu.
Už nedokázala usnout.
Vmáčklá mezi dvě další ženy.
Propadala zoufalství.
Snila o naději.
V pekle.

Náhle se jí udělalo nevolno. Odvrátila se. Chvíli čekal, ale když se náhle schoulila, dovolil si položit jí ruku na rameno.
"Jsi v pořádku?"
"To nic není," zašeptala: "jsem těhotná."
Všechna ta sladká a toužebná očekávání se náhle změnila v hořkoslané moře. Nikdy by tomu neuvěřil, kdyby to neslyšel z jejích úst. Jak velmi se v ní mýlil. Vlna hněvu se v něm zvedla, ale vzápětí ji rozehnal. Cítil jen bolest. Neřekl nic.
Pomalu stáhl ruku do klína. Oči, do kterých pohlédl, lhaly čistotu.
Neboj se, Marie, nezostudím tě. Už pro to dítě ne. Nechci, aby pykalo za cizí vinu.

Když byla malá holka, malovala si budoucnost růžovými barvami. Ach, ta sladká očekávání mládí...
Pak přišla ta hnusná záležitost s trpaslíky.
Když se objevil Princ, skoro věřila, že už konečně dostala svůj happy end. Pochopila, jak moc se mýlila, když ho našla v posteli se svojí sestrou.
A potom přišel Nepřítel a veškeré šance na pohádkový konec se rozpadly v prach.
Nebo ne?
Hrozně dlouho si myslela, že ke šťastnému konci potřebuje prince na bílém koni, co jí zachrání před drakem.
Pak jí došlo, že před drakem se může zachránit sama. A že zlí vlci jsou mnohem lepší než princové...

Vychází první hvězdy, je čas se připravit. Rozčesat a upravit tmavé vlasy, vybrat správné šaty, nanést na tvář líčidlo, načernit obočí a řasy. Rudou barvou přejet rty. Jeden naučený pohyb za druhým, tak známě, bez emocí. Pryč jsou časy, kdy, mladinká, čekala něco nevyslovitelného, krásného. Teď už ne. Teď už ví, že nepřijde nic. Žádné vzrušení, žádné sladké trnutí, jen léty prověřená rutina, naučená gesta, slova, úsměvy. Jedním pohybem bílé paže k sobě připoutá každého muže, dá mu sebe, nedá mu nic. Její objetí jsou prázdná, bez citu, bez lásky, bez naděje. Nic už od života nečeká, Marie z Magdaly.

Nervozita. Napětí.
Tak znovu. Nemáš se čeho bát. Všechna povolení máš. Nic nezákonného neděláš. Dopadne to dobře. A když se dobře uvedeš, zákazníci se jen pohrnou. Vyděláš takovou spoustu peněz, že se v nich budeš topit.
Na čele se mu leskl pot, i když bylo chladné podzimní ráno.
V tomhle chladu budou podmínky ještě příhodnější.
Znovu, po bůhvíkolikáté, všechno překontroloval. Ohřívač byl v pořádku. Suroviny čerstvé... No, opravdu se snažil, aby alespoň vypadaly čerstvé. Hotové zboží... vonělo. Možná.
Tak teď nebo nikdy. Už si tě podezřívavě prohlížejí... Čekají...
"Hóóórkééé páááárkýýýý. Masovéé kolááááčkýýýýýý. Rýýýchlééé občerstvenííí. Rýýýchle do vááás, rýýýchle z vááás!"

Ukrývali se v kosodřevině. Dorůstající měsíc osvětloval sedlo před nimi. Za ošlehaným hraničním kamenem je čekal sestup do nížiny a řeka, která je dovede k moři. Tam snad najdou loď, která je odveze domů.
Zplihlá vlajka nad zříceninou staré bašty připomínala vztyčený ukazovák.
„Támhle jsou dva,“ ukázal Sullivan ke zborceným hradbám. „A další sedí u brány.“
Pět párů očí je dělilo od svobody. Frances nabila pistoli.
„Do rána čekat nemůžeme.“
Vyplížili se z úkrytu. Frances napřed, Sullivan za ní. Kradli se mezi balvany. Zbývalo posledních pár kroků.
„Hej vy tam! Stát!“
Na nic nečekali. Vyrazili vpřed.
Tmou se rozezněly výstřely.

Policejní zásobovač se tentokrát vytáhl.
Před Dannym ležel nezbytný hrnek s kávou.
Dvě na pohled výborné koblihy.
"Konečně dorazily výsledky pitev," řekl kapitán ve dveřích, "Všech tří."
"Tří..?"
Káva náhle zhořkla.
A koblihy...
Škoda mluvit.
První list patřil mrtvé dívce.
Oholená hlava a stopy opakovaných elektrických výbojů.
Maska ji při osvobozování málem zabila.
Tříprsťák nezemřel pádem, nestřílel, ale byl sám střelen.
Neznámo kým.
Poslední list patřil podezřelému a hledanému administrátorovi.
Po měsíci v řece ho identifikovali jen náhodou.
"Odvolávám útok," řekl policista, "Nevíme kdo a kde je drží. Nemůžeme vtrhnout současně do pěti set budov. Ne když masky můžou zabíjet."