Mladí biologové

Jelen, Tesařík a Čtverec už to dávno měli za sebou. Žabák s Rejskem taky. Trubec ne, protože ho ke zkoušce nepustili. Letos to čekalo Nerosta, Koljušku a Kobru, příští rok Houbu a Snílku. Pro Kučeru, Lžičku, Tušalaje a Broučku to bylo ještě daleko.
Maturita. Zkouška dospělosti. Všichni maturovali z bilogie. Od Hrošice byli celkem dobře připravení, stejně se ale museli šprtat, drtit - no prostě dost učit. Leželi v knížkách od rána do večera. Procházeli si zápisky z celých osmi let studia. "Když tomu obětujeme všechen svůj čas, měli by nám za to něco dát. Za zkoušku dospělosti, cena dospělosti,ne?"

Hrošice vymyslela novou kolektivní hru a rozhodla se ji vyzkoušet na nevinných obětech.
"Taak, a teď si přivažte ruce k sobě." Zahlásila a dvojice uposlechly.
Rejskova dlaň se stále nepřirozeně třela o Žabákovu. Ten se usmál a propletl Rejskovy prsty se svými.
Jejich ruce takto setrvávaly po celý den hry.
Když společně běželi dolů z kopce. Když Rejsek upadl, Žabák ho zvedl a prázdnou rukou jemně oprašoval.
Jedli společně, svázané paže pod stolem, ve volných příbor.
Hráli kámen-nůžky-papír s ostatními dvojicemi a vyhráli.
A ve chvíli, kdy Hrošice hru ukončila a oni rozvázali šátek, zůstaly jejich ruce spojené.

"Dělejte!" Zakřičela Hrošice na skupinu za svými zády.
Všichni byli zmáčení, Kobru pokrývalo od hlavy až k patě bahno.
"Nebojte, za chvíli se zahřejeme, zajdeme k Medvědici na čaj." Zakřenila se Hrošice.
Dvanáct špinavých osůbek úplně převálcovalo Medvědici ve dveřích.
Sotva se zuli, Hrošice je nahnala do kuchyně. Z Kobry stále odpadávalo bahno.
Medvědice jim se strojeným úsměvem nabídla čaj, jen aby vypadli, ale Hrošici se zalíbila buchta.
Sama si nabídla a ostatní se přidali jako kobylky.
Medvědice důrazně pohrozila Hrošici paličkou na maso. Byl čas odejít.
Pampeliška sbalil poslední kus koláče.
"Budeme sem chodit častěji." Pochvalovala si Hrošice spokojeně.

"Má mě ráda. Já mám ráda ji." vykládala Velká Hrošice biologům. Ti zděšením ztuhli. Že by si Hrošice někoho našla? To není možné...
"Občas se kvůli ní červenám, ale to mi nevadí." Ne! Hrošice má ženskou? Tak to nikdo nečekal.
"Je to v podstatě symbióza. Vždycky jsem jí chtěla získat. A teď ji mám. Je to na mě vidět? Co myslíte?" zeptala se, ale všichni se báli odpovědět.
"Noták. Alespoň budu mít lepší imunitu. Je to dokonalost. Jsem naprosto spokojená. Vždycky jsem chtěla mít tasemnici."
A pak to všem došlo. Hrošice o sobě často říkala, že by byla dokonalý hostitel.

"Haló?" Zvedla hrošice telefon.
"Hare hare krišna hare hare," zaslechla.
Sakra, už jí zase volá sestra.
Nemohla pochopit, že je její příbuzná takový fanatik, zatímco ona věří jen skutečnostem.
"Co chceš?" Ozvala se trochu ostřeji.
"Hare, hare...Ve hvězdách je psáno, že se uvidíme." Zasněný hlas přerušilo zakašlání.
Ty vonné tyčinky.
Hrošice zahrozila k obloze pěstí.
"Neříkají náhodou, kdy?"
"Měla bys zkusit jógu, sestro, třeba tě prostoupí magická energie. Na hvězdy se nespěchá, ale mé vnitřní oko to tipuje na příští neděli."
Hrošice protočila oči.
Vážně na neděli žádné plány neměla. Začínala nenávidět jak svítící vesmírné objekty, tak neodbytné příbuzné.

"Nemáte pastelky?" Otázal se Žabák na pokoji. Všichni zavrtěli hlavou.
Kdo by na Drchničku vozil pastelky?
Žabák je ale nutně potřeboval!
Navrhoval na zítřek znak týmu a chtěl udělat radost rejskovi.
"Nemáš pastelky?" Zeptal se Snílky.
Ta zčervenala a jen zavrtěla hlavou. Žabák se bál otočit zády.
Náhodou šla kolem Kobra.
"Někdo chce pastelky?" Zeptala se. Půl hodiny přehrabovala krosnu, pak vytáhla penál.
"Nějaké chybí." Pronesla omluvně.
Žabák našel jen modrou, růžovou a černou.
Do půlnoci se dělal s výkresem a ráno ho hrdě Rejskovi věnoval.
Po minutě zírání se Rejskovi rozzářil.
"To je přece tořič!" Vykřikl a Žabáka objal.

S pastelkami se dá dělat spoustu věcí.
Třeba Koljuška ze vzteku sem tam pár zlomí.
Pampeliška moc rozumu ani kreativity nepobral, místo toho mu příroda nadělila břicho.
Jen tak si sedí nad prázdným papírem a šťourá se zelenou v nose.
Snílka to s pastelkami umí. Kreslí nádherně, pokud je najde. A když tužky neztrácí, okusuje jejich konce.
Tesaříkovi na barvě nezáleží. Nakloněn nad stůl šťouchá do žížaly, aby se pohnula.
Zato Kobra barvičky miluje a každému podle nich pastelky seřadí.
Lžička pastelky moc nemusí. Pravda, jednou téměř tužkou zabodla sestru, ale o to nejde.
Sama nejradši maluje krví svých nepřátel.

Pro Koljušku byla červená - věčně naštvaná a cholerická.
Pro Pampelišku khaki zelená, protože si ujížděl na maskáčích a obecně army oblečení.
Snílka si vzala modrou, byla její nejoblíbenější a navíc prý uklidňující. A to se hodilo, vzhledem k tomu, že poslední dobou od ní ostatní neslyšeli nic jiného než "Chill."
Houba byla hamoun a uzmula si pastelky hned tři. Černou, šedou a bílou. To byla celá ona.
Broučka dostala žlutou, byla totiž pořád jako sluníčko.
Růžovou a fialovou zabavili Žabák s Rejskem, protože prostě oni.
Hnědou přidělili Tušalajovi. Jiná na něj nezbyla.
A dárkové luxusní pastelky ze Stříbrňáku byly fuč.

Byla jednou jedna Hrošice, kterou unesl drak. (Nebo ona draka?)
Prý měla obrovské bohatství, všechno věděla, byla krásná.
Byli tři princové-bratři.
Nejstarší z nich-Sádrovec toužil po princeznině nerostném bohatství.
V boji s drakem neuspěl. Hasili ho celý den a vysloužil si jen přezdívku "Hašené vápno."
Druhý bratr-Brslen si dělal zálusk na devatero listnatých lesů. Do boje se pustil s oštěpem a téměř utrhl drakovi uši.
Pak se ale zadíval na vzácnou orchidej a spadl ze skály.
Třetí princ-Mrož Hrošici miloval.
Zdolal draka, ale ouha. Princezna o vdavky nestála.
Z jeskyně odešel pokousán Hrošicí samotnou.
Zlatí draci.

Koljuška, Jelen a Houba se často procházeli. Buďto měli někam společnou cestu, nebo, když bylo venku hezky, chodili po městě a hledali kešky.(Koljuška opakovaně prohlašovala, že ty dva o ničem jiném, než o schovaných krabičkách, nemluví.) V zimě naopak dělali kolečka po obchodních centrech. (Několikrát je zastavila ochranka. Vypadali totiž dost podezřele.)
Jenže Koljuška s Jelenem spolu začali randit. No a později i chodit, takže Houbě bylo hloupé jim dělat křena. Tak byli dva.
Po pár měsících se stalo něco, co nikdo nečekal. Koljuška dala Jelenovi kopačky a tomu nezbylo nic jiného, než chodit po městě jako alone meloun.