Mladí biologové

“Rejsku, já umírám,” zaskučel Žabák a zkroutil se ve svém spacáku.
Rejsek protočil očima. “Něco špatnýho jsi snědl. Za chvilku se z toho vyležíš.”
“Je to moje poslední hodinka,” zavrtěl Žabák hlavou, natáhl se a sevřel Rejskovu ruku ve své. “Až budu pryč, tak na mě nezapomeň, a pamatuj si, žes byl můj nejlepší kamarád, můj komplic-- Rejsku, já tě miluju.”
“Tos řekl hezky,” zamumlal Rejsek, “Však já tebe taky. Radši ti udělám víc čaje.”
“Díky můj nejdražší, že mi zpříjemňuješ cestu na druhý břeh,” zaúpěl Žabák.
Do pokoje v ten moment vešla Kobra. “Je mi z vás špatně,” prohlásila.

Kdysi dávno, na škole za devatero řekami a sedmero lesy učila Velká Hrošice. Ta vyslala sedm statečných - Snílku, Kobru, Houbu, Koljušku, Rejska, Žabáka, Lžičku - vyčistit studánku.
Vzali své náčiní a vyrazili. Brzy se ocitli na křižovatce tří cest. Nevěděli, kudy jít, tak se posadili a začali svačit.
Přiběhl k nim pes, začal žebrat. Rejsek mu daroval svou paštiku.
Pes ji zhltl a promluvil: “Za to se ti dobře odměním, musíte cestou úplně napravo.”
Tak šli dál, ale studánku hlídal drak, kterého k ústupu neumluvil ani Žabák, tak se otočili a pokud ještě nezrecyklovali starší projekt, tak nad tím hloubají dodnes.

Sedm osmin x mínus padesát šest rovná se y. Mumlala si Kobra a kreslila tužkou do vzduchu. Matika nebyla její silnou stránkou.
Nula celá nula pět krát x na druhou, sakra, kde to jsem?
A od začátku. Sedm osmin x....
Kobra se snažila pomocí funkcí vykouzlit obrázek pavouka, zatím měla dvě čáry a zvýšenou glykémii, ujídala dnes už druhou čokoládu.
Kdyby to byly alespoň včely.
Když už si vzpomněla na včely, napadlo ji zkontrolovat, jaké budou mít počasí. A vlastně, díl Žlutého Módu by jí taky nezabil.
O hodinu později klimbala u obrazovky.
Z obrázku dostala přesně čtyřicet osmin - pětku.

"Už tam budem?" Zeptala se Slepice po desáté. Hrošice zavrčela něco o brzkém pohřbu.
"Kde je Trubec?" Zkusila to ještě jednou.
"Zradil." Odsekla Hrošice. "Odjel stopem."
Koljuška si povzdechla, že to neudělala taky. Platné to nebylo, nejbližší silnici viděli před hodinou.
"Víme, kam jdeme?" Otázala se Kobra.
"Všechny cesty vedou do tábora." Zahučela Hrošice.
Jelen se Snílkou propadali zoufalství, neměli data na kešky.
Pampeliška klesl na zem, prý radši umře, než aby spaloval tuky. Lžička se nabídla, že ho naporcuje na horší časy.
Najednou Rejsek zajásal. Našel frisbeečko, které mu zahodil Žabák.
Kobra se rozbrečela, byli deset kilometrů od tábora.

"Hrášek přivezl tři bagety!" Nadšeně šeptala Kobra Koljušce.
"Jídlo?" Znenadání se za nimi objevila Houba. "Kde? Kolik?"
"U Hráška v batohu. Bagety. Tři." Stručně sdělila Koljuška.
"Mám plán." Svěřila se Kobra. "Odlákám ho ven, že mu musím ukázat včely. Vy mezitím vezmete bagety. Sníme je na záchodě, aby si nevšiml, jasný?"
Houba pokývala hlavou a Koljuška se usmála vyceněnými zuby.
Po půl hodině rozhovoru o včelách se Kobra vrátila zkontrolovat Houbu a Koljušku.
Hráškův batoh zmizel, na smluveném místě nikdo nebyl.
Našla ty dvě za chatkami, jak se futrují.
"Promiň," pokrčila Koljuška rameny nad prázným sáčkem.
Kobře plán B nevyšel.

Zpoza dveří pokoje, který obývali Rejsek, Žabák a Trubec, se ozývala další vášnivá až horlivá diskuze. Jak ty tři dokázal rozparádit prostý přírodovědný problém... Nikdo se je tentokrát nechystal uklidnit, všichni měli plné ruce práce s balením. Začínalo se zdát, že profesionální disputace přerostla v hádku.
"Tys to vůbec nepochopil!" zlobil se Trubec.
"Srovnej si fakta!" křikl Rejsek.
"Trochu mysli, ne?" vyštěkl Žabák.
"Meleš blbosti!" snažil se Trubec zkrotit spacák do obalu.
"Zavři zobák!-- Žabáku, balíš si moje ponožky," pronesl Rejsek jedním dechem.
Žabák se na něj nehezky podíval. "Trhni si," zahučel, a Rejskovi jeho ponožky přistály přímo na obličeji.

Hrošice uspořádala hydrobiologickou exkurzi a slíbila, že věnuje sušenky tomu, kdo vyloví nejlepšího živočicha.
Všichni se s cedníky vrhli do vody.
Rejsek a Žabák zamířili jinam, měli počíháno na ploštěnky.
Žabák si zul boty, Rejsek začal obracet kameny. Nahmatal něco měkkého, zkusil zatáhnout.
"Pomooc, něco mi drží nohu," vykřikl Žabák a škubl kolenem.
Rejskovi došlo, že drží Žabákovo chodidlo. Pustil. Žabák setrvačností spadl do ledové vody.
Rejsek se začal smát.
"T-t-to nen-ni vtipný." Drkotal Žabák zuby a plival vodu.
Hrošice prohodila, že Žabáka Rejsek musí vypreparovat do školní sbírky, pak jim z lítosti dala sušenky.
Žabák věnoval Rejskovi mokré objetí.

Po roce přišel školní trh a Trubec se rozhodl prodávat vlastní med.
Kolem voněly perníčky, ozýval se hovor a Trubec měl strach, že má příliš velkou konkurenci.
Obavy zmizely s prvním hloučkem u stánku, ale Trubec stále nebyl ve své kůži. Med pomalu mizel a on se rozhlížel po svém vytouženém zákazníkovi.
Když už to vzdával a chystal se prodat med schovaný pod pultem, Kamzík se konečně objevil.
Věnoval Trubcovi úsměv, když na něj zamával ušetřenou sklenicí.
"Kolik to bude?" Opřel se o lavici. "Co to třeba vyřešit odpoledne v ředitelně?" Dodal Kamzík.
Trubec se zmohl jen na nadšené přikývnutí.

"Jdeš tam teda se mnou?" Ujišťoval se Rejsek jakoby nic, to dopoledne už potřetí.
"Jasně." Ujistil ho Žabák a usmál se. Nervózní Rejsek byl roztomilý.
"A budeš tam, až to řeknu?" Přešlapoval Rejsek na místě.
"Jasný, jsme tým!" Povzbuzoval Žabák.
"Díky moc." Věnoval Žabákovi krátké obětí.
Hrošice jim otevřela dveře a bez pozdravu se zeptala, co chtějí.
"Hrošice, musím ti něco říct," začal Rejsek.
"Letos nedělám biologickou olympiádu." Skoro zašeptal.
"Coo?" Hrošice si založila ruce v bok a Rejsek se ohlédl.
Jediné, co viděl byla postava zahybající za roh.
Rejsek začal mluvit se Žabákem po krajském kole biologické. Byl první.

Lžička každou středu a pátek vzdávala hold svému jménu a při hodinách fyziky si přes nesouhlas učitele nůžkami brousila svojí čajovou lžičku.
V létě ale tuto zálibu na chvíli odkládala a sahala po svých starých písemkách, ze kterých s radostí skládala ty nejpropracovanější vlaštovky, které pak nadšeně házela z oken gymnázia.
Jednou ale byl na školní zahradě zrovna tělocvik a Lžičce se podařilo trefit do oka Koljušku . "Lžičko!...Tak alespoň dodržuj bezpečnost letového provozu!" zakřičela kvintánka, když uslyšela hihňající se hlásek.
Tělocvikářce to ale bohužel tak vtipné nepřišlo, a tak se stalo, že Lžička dostala svoji první důtku třídního učitele.