Pán prstenů

Trojice mužů pravidelným tempem běžela šeřící se krajinou. Vpředu plavovlasý štíhlý elf, za ním zachmuřený muž s aristokratickou tváří a o několik metrů dále udýchaný trpaslík. Zrak všech se upínal k rudě zbarvenému obzoru.
Času nebylo nazbyt.
Malý vousáč opětovně klopýtl a vzdálenost mezi ním a druhými dvěma muži se prodloužila.
„Gimli, pospěš si,“ pobídl ho jeho elfí přítel.
„Když my trpaslíci jsme spíš sprinteři…“
Král Gondoru jen mlčky pozvedl oči k nebi.
„Neměli jste se včera opít a zapomenout mi předat její vzkaz, takže teď koukejte mazat. Protože jestli přijdeme na ty Eldarionovy křtiny pozdě, tak mě Arwen zabije.“

Aragon hleděl upřeně ale pevně do palantíru, ze kterého tryskalo rudé světlo.
"Kolik máš hnusných skřetů?"
V mysli se mu zjevil obraz ohromné armády čítající sta tisíce.
"Kolik máš strojů na zabíjení?"
Uviděl ohromné trolly, kteří táhli vysoké konstrukce na kolech.
"Kolik máš dalších čertovin?"
Uviděl hořet kámen a téct železo.
"Vidíš a stejně ti to nebude nic platné. Vzdej se, Saurone!"
Uviděl záplavu zlata a diamantů ohromné ceny.
"Ha! Chceš mě podplatit?"
Uviděl černý trůn a na něm sebe se zlatou korunou.
"Ne Saurone, my nejsme stejní. Já jsem král Gondoru a mám tvůj prsten!"
Černá vojska se pohnula.

Čarokrásné údolí ubíhá do dáli mezi mohutnými rameny hor, tři bělostné vrcholky, Celebdil, Fanuidhol a Caradhras na ně shlíží. V dáli zívá z temného úbočí Brána Morie. Před chvílí z ní vyběhla osmičlenná skupinka. Někteří její členové vzlykají. Jeden si sáhl ke krku a poté propukl v žalostný nářek a zhroutil se.
„Frodo, musíš vstát. Tady nemůžeme zůstat,“ sklonil se nad ním statný Hraničář. „Vím, že jsi zdrcený Gandalfovou smrtí, ale do soumraku musíme před skřety získat pořádný náskok.“
„Měl jsem Gandalfa rád,“ vzlykl Frodo, „ale proto nepláču.“
Obrátil uslzenou tvář ke svým společníkům.
„Nechal jsem Prsten v Komnatě záznamů!“

Kolem byl hukot jako v mraveništi. To se dalo čekat, když seděl v mraveništi. Vlastně seděla. Dělalo se jí z celé té situace na nic.
Vojáci před ni přivedli malého mravence, který se třásl strachy.
"To je on, královno. Vůdce povstalců," řekl voják.
"Tak vy jste se postavili proti mě? Zabít!" zaječela ohromná královna. Jeden z vojáků ukousl mravenci hlavu.
"Tak a teď ovládám celé mraveniště já!" pomyslela si královna a zaklepala radostí nohama. Kdysi měla větší plány a chtěla ovládat víc než pitomou tlupu mravenců.
"Alespoň něco," mávla nad tím vším tykadlem. Královna Sauron byla zase po letech vládcem.

Ohromný orel se vznášel nad temnou krajinou. Jeho pera čechral chladný vítr a on byl majestátní a silný. Byl pánem větrů. Kroužil vysoko a pozoroval krajinu, na které by lidské oko nezahlédlo vůbec nic zajímavého. On ale viděl.
Na jeho zádech seděl vysoký muž v šedém plášti a jeho dlouhý vous vlál ve větru. Jednou rukou se přidržoval orlova peří a druhou pevně svíral hobita před sebou.
"Už tam budeme, Gandalfe?" zeptal se hobit.
"Ano, už tam skoro budeme, Frodo," řekl Gandalf a na jeho tváři se objevil poťouchlý úsměv. Začal si pobrukovat pod vousy:
"Saurone, Saurone,
ty tlamo plesnivá,
my tě teď dostanem,
oko se nedívá."
V tu chvíli zahlédl pod sebou velkou kouřící horu.
"Gwaihire! Tady je to, klesni níž," zavolal na orla, který začal okamžitě v kruzích klesat. Hora byla obludně veliká a z jejího vrcholu se neustále valil černý dým. Orel se mu šikovně vyhnul a přiblížil se k otvoru v úbočí, ze kterého pomalu vytékala láva.
"Frodo, házej," zakřičel Gandalf a hobit upustil cosi malého do lávy.
Země se zachvěla a v dáli zazněl ohromný nelidský výkřik.
Čaroděj pozvedl pěst a zahrozil k východu: "Saurone! To máš za to, jak jsi mi tenkrát rozšlapal bábovičky."

Byli uvězněni na posledním ostrůvku souše uprostřed pádících vod. Dva bezbranní vysílení tvorečkové. Den se zvolna chýlil ke konci.
"Už nevydržím..."
"Ani já ne. Takové utrpení."
"Jak nám to mohli udělat? Nechat nás tu samotné."
"Bídně zahyneme."
"A pak je budeme chodit strašit," blýsklo se prvnímu z nich zlomyslně v očích.
"To nám zrovna teď moc nepomůže," pronesl apaticky druhý.
"Pipine, Smíšku!" ozval se hluboký hlas. "Omlouvám se, zdrželi mě."
"Mysleli jsme, že jste na nás zapomněli," stěžovali si dvouhlasně.
"Snad se tolik nestalo," Gandalf se pobaveně pousmál. "Prostě se navečeříte trochu později..."
"Nestalo?!?"
"Málem to byla naše poslední hodinka..."

Vyskočil z loďky a jeho ploché nohy dopadly čvachtavě do vody. Pomalu začenichal tmou směrem k místu, kde se předtím ozval ten zvuk.
"Šopak to bylo milášku? Šopak jšme to šlyšeli?"
Pomalu došel k hromádce, která ležela na břehu. Lehce se jí dotkl studenou rukou.
"Je to živé, mlášku? Neublíží nám to?"
Znovu začenichal a pak do nehybného těla kopl a uskočil.
"Ne ne milášku, je to mrtvoušké! A bude to dobroušké a křupavoušké!"
Sebral kostnatou rukou nejbližší kámen a několikrát silně udeřil do místa, kde to mělo hlavu.
"Bude nám to šmakovat milášku a bude to šťavnaté! Glum! Glum!"

Byla odjakživa přesvědčena, že první povinností ctihodného hobita je pečovat o rodový majetek. I kdyby ho hrdinské písně táhly bůhvíkam a srdce mu přetékalo touhou. Copak to v sedmnácti sama nezažila? Po jednom večeru plném zpěvu málem utekla z domova. Zarazila se na břehu Brandyvíny, protože věděla, co je její povinnost.
On od svých povinností utekl. Když se vrátil jako opěvovaný hrdina, pokládal ji za zlodějku. Jistěže je měla u sebe, ale jen proto, aby se o ně někdo staral. Stačilo požádat. Nikdy to neudělal.
Lobelie otevřela Bilbův dárek na rozloučenou a stiskla rty. V krabičce leželo sedmnáct stříbrných lžiček.

fandom: Pán prstenů (fan verze)
hlavní poznámka: protože jsem si říkala, že s tímhle tématem se tu objeví spousta depresivností (a taky že ano, slzím pomalu u každého druhého drabblu), napsala jsem si ještě tak bokem jeden naprosto nedepresivní drabble. neočekávám za něj žádné bonusy, nepsala jsem ho za účelem zisku a tak dále a tak dále. jen pro pobavení a odlehčení situace. a taky jako tribute jisté filmové scéně.
vedlejší poznámka: nemám nic proti fanfikcím na tohle téma, jen někdy, mírně, decentně a občas. nesnažím se urazit žádného autora, postavu ani Tolkiena. ani balroga.
varování: elfí slash, ošklivý humor, crossover se skutečným světem, postavy mají informace, které by kanonicky neměly jak získat...a tak.
„Ai Elbereth!“ ozval se zoufalý výkřik z přilehlé komnaty.
Erestor rychle vběhl dovnitř.
„Co se stalo, milovaný?“ tázal se v chvatu.
„Dorazil posel ze Světa Mimo,“ zafuněl podrážděně Glorfindel. „Přinesl další – fanfic. S další detailně popsanou sexuální scénou mezi mnou a lordem Elrondem!"
Erestor si dovolil uchichtnout se.
„Nenávidím pozornost! Elf by řekl, že když jsem místo ve filmu přenechal Arwen, nebudou se o mě zajímat. Ale ne! Příště to snad bude nějaký uruk-hai!“ soptil elfí lord.
„Pořád jsi na tom lépe, než já,“ poznamenal suše tmavovlasý poradce. „Mne jednou spárovali s balrogem. Teď zmlkni, a dej mi to přečíst.“

Poznámka: Faktograficky to asi není úplně košér, ale snad mi to prominete.
Ten klíč ležel na cestičce do vsi. Pomyslel si, že ho tam nejspíš ztratily děti, a chystal se jim za to vyčinit. Když ale obešel dům a vyzkoušel jednotlivé dveře, klíč nikam nepasoval.
Večer ho strčil do kapsy a vzal s sebou do hospody. Nikdo ze sousedů se k němu nehlásil. Až starý Vřesík, co míval v Hůrce kovárnu, poznal svoji práci a vzpomněl si i na jméno hobita, kterému ho kdysi vyrobil. Nabídl se, že si klíč vezme zpátky, a tak mu ho s lehkým srdcem přenechal.
Stejně nebyl k ničemu. Sméagolova nora už spoustu let žádné dveře neměla.