Pán prstenů

„Z popela oheň znovu vzplane, ze stínů světlo vzejde náhle; až zkují... Ty mě vůbec neposloucháš Aragorne!“ Elrond poklepal malému dítku po svém boku na rameno, aby přilákal zpět jeho pozornost: „Jednou budeš králem, nemůžeš si dovolit nevnímat.“
„Proč?“
Oblíbená dětská otázka zasáhla elfa nepřipraveného. „Protože kralování je dar, který může být nebezpečný,“ zmohl se nakonec na vcelku rozumnou odpověď.
„Proč?“
„To je složité...“
„Proč?“
„Prostě protože proto!“ Elrondovi přetekly nervy a zanechal mladého Aragorna na lavičce poblíž úlomků Narsilu. Sám se musel jít uklidnit procházkou kolem řeky – kdo by byl řekl, že vychovávat budoucího lidského krále bude tak těžké?!

A/N: Voľne nadväzuje na moje úplne prvé drabble tohtoročného DMD s názvom Dar Galadriel.
BJB ako krava, pardon za výraz. Napísala som prvé, čo mi napadlo...
„Dar od Galadriel nefunguje,“ zamračil sa Sam klopkajúc po GPSku.
„Ako to, že nefunguje?“ unavene sa k nemu otočil Frodo. Prsteň bol čoraz ťažší.
„Nefunguje,“ mykol plecami. „Neviem prečo. Tá hmla všade naokolo...“
„Možno sa mošiariky menia,“ zamudroval Glum. „Vodiška stúpa, obmýva briešky a tá vaša sprostosť nefunguje...“ vypustil škodoradostne.
„Asi má pravdu, Sam.“
„Smeagol vás povedie...“
„Nie, verím daru od Galadriel!“
„Sam, mali by sme ho počúvnuť.“
„Neverím mu! Utopí nás!“
„Smeagol vás bezpešne vyvedie. Pozná to tu.“
„Nevidíme si ani na špičku nosa!“
„Uvidíme ho...“
„Hobitkovia uvidia Smeaglov zadošek.“
„A čo keď nie?“
„Tak ho hobitkovia uršite ucítia...“

A/N: Žiaden prsteň, aj keď ten sa k zadaniu témy hodí najviac... ak niekto píše vo všetkej vážnosti, což ja rozhodne nie som:D Nie, že by som DMD nebrala vážne!
„Vieš, že sa mi z Rohanu odchádzalo ťažko,“ Gimli pozrel na Legolasa.
„Viem, priateľu.“
„A vieš, že sa do Rohanu rád vrátim.“
„O tom nepochybujem, máš Éowyn veľmi rád.“
„To mám,“ povzdychol. „Myslíš, že má Éowyn rada mňa?“
„Určite áno.“
„Tak prečo mi dala potom taký darček? Chcela mi tým niečo naznačiť?“
„Zaiste ti nechcela ublížiť. A viem, že keď dáš sľub, tak ho splníš.“
„Určite! Trpaslíci sľuby plnia!“
„Ale?“
„Neprestanem to skúšať... ale zabije ma to! Aj keď je to len desať minút denne.“
„Gimli, veď je to len DVDčko so Zumbou...“
„Myslíš? Tak to skús!“
„Skúšal som to...“

Autorská poznámka: Toto drabble vychází z filmu. Pro lepší postoupnost příběhu jsem z něj vymazala scénu, jak se Frodo pokouší přesvědčit Gandalfa, aby si prsten vzal.
„A co prsten?“ Otáže se Gandalf a pozoruje Bilba, jak si balí batoh. „Nechám ho tady Frodovi, tamhle na krbové římse...“
***
„Takže to přeci jen udělal. Tušil jsem to, již dlouho o tom mluvil...“ Řekne posmutněle Frodo. Gandalf se na něj otočí a pousměje se. „Odešel za elfy. Nechal ti Dno pytle, i s majetkem.“ Gandalf vezme Prsten a vloží jej do obálky, kterou poté zapečetí. „Prsten je tvůj.“
***
„Řekl jsi mu to?“ zeptá se Gandalf Froda, zatímco oba pozorují mizící Středozem. Frodo pomalu zavrtí hlavou. „Ne. Nedokázal jsem to. Nemohl jsem Bilbovi říct, že mi jeho dárek zničil život.“

Bilbo byl zoufalý. Prsten ho měl v moci. Nenáviděl ho, ale nedokázal se ho zbavit.
Několikrát ho zahodil, ale za čas jej našel.
Zakopal ho, ale na jaře tam vyrostl keřík s prstenem na větévce.
Zkoušel ho spálit, roztavit i poslat poštou neznámému adresátovi. Vždy se mu vrátil.
Prsten věděl, že musí počkat u Bilba.
Včera dostal nápad. Šel až k mostu přes Brandyvínu a hodil jej do vody. Vrátil se domů s lehkým srdcem.
Zrovna vařil, když někdo zaklepal. Běžel otevřít. Za dveřmi stál starý Isengar Bral. Usmíval se a v ruce držel síť plnou ryb. Bilbo se rozplakal.

„Vodiška je studenušká, milášik. Ale my potrebujeme rybišku, pretože máme hlad. Strašný hlad. Elfský chlebíšek nám nechutí, fuj a zajašika nám pokazil ten tušný hobit. Že s hranolkami... bodaj by ho roztrhlo. Ale tá vodiška je až ľadovušká, nielenže studená. Bŕŕŕ. Ale Smeagol je dobrý, Smeagol rybišku chytí a potom sa najeme. Dobrá, šerstvá rybiška!“
Áno, moja láska. Chyť nám rybišku a potom porozmýšľame, ako sa zbavíme tých dvoch hnusných hobitov, čo nám vzali miláška!
Čľup...
„Poď so mnou,“ vyzval Faramir Froda potichu. Doviedol ho až na okraj jaskyne. Ukázal mu jazierko, v ktorom plával Glum. „Vstup do Zabudnutého jazierka sa trestá smrťou,“ šepol a ukázal na svojich mužov, ktorí mali natiahnuté tetivy s pripravenými šípmi.
„Zadrž,“ zarazil ho Frodo. Bolo mu Gluma ľúto. Potreboval sprievodcu. Nemohol nechať, aby ho zavraždili. „To stvorenie ku mne patrí. Nechaj ma, zavolám ho.“
„Na to je ale neskoro,“ Faramir stiahol obočie. „Zamoril nám jazierko...“
„Ale veď je to len obyčajné jazierko, dokonca s ľadovou vodou.“
„Omyl. Moji muži zahlásili, že ten tvor svojou prítomnosťou v jazierku a špinou, ktorú mal na sebe, upchal filtračný systém a taktiež sa pokazilo vyhrievacie zariadenie, nehovoriac o tryskoch...“
„Prosím?“ Frodo nechápal.
„Že nám ten hajzlík zničil jacuzzi!“

Rychle cválají poloninou, kopyta koní rozstřikují kapky jitřní rosy na všechny strany. Chlapec se úkosem podívá na dívku vedle sebe. Tajnou výpravu by raději podnikl s jejím bratrem (ten si však v Meduseldu odpykává trest), ale nerad musí uznat, že ta malá s ním dokáže udržet krok. Vede svého koně jistě, v tváři výraz odhodlání.
Voda v stinné tůni je chladná, tak chladná, že jí vytrysknou slzičky, když do ní vstoupí. Netrpělivě je setře, vždyť je z královské krve, rohanská štítonoška, přece nebude před bratrancem vypadat jako ufňukané děcko.
On se slabě pousměje urputně statečnému výrazu v její stažené tváři.
„Neplač, Éowyn, Jezdci přece nepláčou.“
.
.
.
Nemusí říkat nic. Sama vidí, jak je jeho tělo polámáno. Rozsekáno. Zničeno.
„Kde?“
„U brodů přes Želíz. Je ještě naděje?“
Skryje své emoce pod ledovou masku, ale oči ji usvědčují ze lži.
„Možná.“
Popraskané rty se slabě hýbou. Nakloní se blíž.
„Neplač, Éowyn, Jezdci přece nepláčou.“
.
.
.
„Vodu, Morag! Tu horečku musíme srazit!“
Chvatně namáčejí obinadla. Ale jediný pohled do milované tváře jí prozradí, že už je pozdě. Théodred, dědic rohanského trůnu, dodýchal.
Voda pomalu stéká z jejích rukou na podlahu. Studená, nepotřebná. K ničemu. Stejně jako ona.
Její slzy nikdo neuvidí, Jezdci přece nepláčou. Nikdy.

Celý život jsem toužil jen po moci.
Ta touha mě dovedla až k magii, která mi otevřela nový vesmír. Pojila moc s poznáním. Učenost a vědění s bojem. Měnila moje tělo i mysl. Dostala moje Já za hranici, která stírá čas, ničí emoce, mění chápání, maže rozdíly mezi láskou a nenávistí, dobrem a zlem.
To mi ale nestačilo. A když mi pak osud nabídl mocný dar, přijal jsem bez váhání.
A že cenou bylo ztratit lidskou podstatu?
Tak ať. Teď jsem Černokněžný král, pán Angmaru, první mezi nazgûly.
Teď jsem mocný.
Tak mocný, že mě nedokáže zabít žádný živý muž.

„Aragorne, drahý...“ zapředla Arwen něžně a ovinula svému vyvolenému ruce kolem pasu.
Zatvrzelé ticho.
„Co za chmury tíží tvé čelo, můj pane?“ Ještě úžeji se přimkla k jeho tělu a zvažovala, co mohlo Aragorna pobouřit tentokrát – založila snad někam jeho oblíbenou tuniku?
„Nic,“ zazněla strohá odpověď z úst budoucího krále.
„Nic? A pro to ‚nic‘ ty se tváříš jako skřet?“
I Arwen už začínala docházet trpělivost; podupávala nožkou.
„Tak dobrá! Budiž!“ Aragorn ji dovedl do domu, kde zastavil před jedním obrazem. „To jsi ty a někdo jiný! Ještě se musíš ptát?“
Arwen propukla v smích: „To je prababička Lúthien, milovaný...“

Dívá se na své syny a hodnotí. Poměřuje jejich vlastnosti, schopnosti a sílu.
Starší je bojovník, rozený vůdce. Autorita. Na svět se dívá jako král. Vždy se bude řídit mou radou. Nikdy mě nezklame. Je pravým synem, mým obrazem, následovníkem. Vše, co mám, bude jednou jeho. Vše své by s láskou odevzdal mně.
Mladší je jiný. Bojuje dobře, ale bez vášně. Pozoruje, ale nesoudí. Radám naslouchá, ale mlčí. Zahloubaný v knihách, blahosklonný a shovívavý v jednání. Je víc čarodějovým učněm, než mým synem.
Dívá se, ale nevidí. Málokdo se tak mýlí v hodnocení svých synů jako on, Denethor, Správce Gondoru.