DMD 2022

Byl odliv. Moře obnažilo dlouhé pruhy písku a vyvrhlo zápach rybiny a chaluh. Mělčina se táhla donekonečna, posetá drobnými škeblemi.
Marie seděla ve vysoké trávě. Rozhlížela se po zátoce. Za pramínky vlasů, které se jí nevešly do copu, rozpustile škubal vítr. Zamračila se, až jí na čele vyskočila vráska. Snažila se vzpomenout si.
Na mysl jí přicházelo stále totéž. Místnost s pastelově žlutými stěnami. Pilulky zapíjené slazeným čajem. Dívčí kostra, která se dovedla usmívat. Útržek písně zavinutý sám do sebe – po refrénu donekonečna jen další refrény – jako předoucí kolovrátek, neutichající, vytrvalý.
Včera pozdě k večeru
vydal jsem se k jezeru…

Bledé podzimní Slunce stojí nízko nad obzorem. Podrážky kloužou po mokrém jehličí. Měl bych se vrátit na cestu. V lese není bezpečno.
Jako by mi četl myšlenky, měřič zapraská a ručička na ukazateli poskočí. Kus před sebou vidím starý náklaďák; zetlelá korba a železná konstrukce kabiny zhroucená do sebe.
Zkusím se přiblížit; měřič zpanikaří.
Pár kroků zpět a jsme zase na starém dobrém pomalém praskání.
Jdu od záření, jdu k záření, napadne mě parafráze Cimrmana. Chvíli se tomu uprostřed pustiny směju jako idiot.
Vracím se zpátky na polňačku a dávám se na cestu. Do Pripjati je to ještě pár kilometrů.

"Kéž bych tak nebyla zrzavá. Vždyť to je prokletí dívky nosit na hlavě něco, co vypadá jako mrkev. Slyšela jsi snad někdy o vznešené a slavné princezně, která by měla vlasy jako já? Není to možné. Proto je Kordélie černovlasá. Ach, jak já bych chtěla být černovlasá. Nebo alespoň hnědovláska. Slyšela jsi někdy o někom, kdo by se narodil s červenou, ale dorostl do tmavé hlavy? Kéž bych byla strom, mohla bych nosit hlavu plnou květů a lidé by mě obdivovali. A nebi..."
"Anne, dost!" vykřikla Marilla. "Jak může být někdo tak marnivý. Bůh ti dal, smiř se s tím."

Pod noční oblohou plnou nádherných hvězd, jejichž třpyt matně obklopoval růžové lístky sakurových květů, v objetí usínaly dvě postavy. Čerstvý letní vzduch jemně proudil po kůži a harmonie tónů cvrčků se rozléhala krajinou. Cítili příjemně teplý dech jeden druhého, dotyk, který se chvěl, a rty tak blízko, že málem splývaly.
"Nemohu tě políbit," zazněl mužský hlas. "Pokud to uděláme, budeme odděleni a svět započne. Nás nechá spoutané daleko od sebe."
"Cožpak věříš pohádkám, můj milý princi?" usmála se, a pak zvážněla. "Tuto cenu jsem ochotna zaplatit. Dám vše, abychom byli spoutáni okovy osudu."
Políbili se - dlouze, něžně.
Kolovrátek začal příst.

3:40. Venku je dosud tma. Tiše vstáváme, usebírajíc mysl k budoucí modlitbě. Ve čtyři začíná vigilie. Pak osobní modlitba. Anděl Páně. Lectio divina ve skriptoriu. Za okny pomalu vychází slunce a my míříme na mši. Následuje četba řehole, naslouchání, tercie, dopolední práce, sexta, Anděl Páně, oběd, procházka, nona, odpolední úkoly, studium, večerní chvály, zpytování svědomí, večeře, kompletář, Salve Regina…
Pokojnou noc a šťastnou smrt nechť nám dopřeje všemohoucí Pán.
A zítra zas tiché vstávání do tmy… i pozítří i den potom. Každý den známý řád, každý den obnovené odevzdání, každý den znovuvzkříšená radost, každý den nové stvoření před Pánem.

Vrrrrrrrrr Cvak Vrrrrrrrrrr
Píseň pokroku hrála svou monotónní melodii. Od té doby, co si sehnaly spřádací kolovrat, šla jim práce rychleji.
"Narodí se králi, ale své království si bude muset dobýt," vyčetla z vláken Klóthó.
"Půjde za svého bratra do války, obětuje vlastní dceru. Zabíjení příbuzných mají v rodině," navázala Lachesis.
"Zavraždí ho manželka," odsekla Atropos.
Hotovo.
Klóthé nasadila nové vlákno.
"Narodí se jako syn krále, ale bude vyhnán."
"Zabije svou matku. Prolévání krve své krve mají v krvi. Bude ho pronásledovat osud, ale očistí se a vybojuje si své království zpátky."
"Bude mít štěstí," řekla Neodvratná a ustřihla nit.

„Slyšel jsem, že se při zatýkání bránil jako šílenec.“
„Ano, pravda. A myslím, že v jistém smyslu se mu není možné divit.“
„Jak to? Spáchal přece loupežnou vraždu? Prý kvůli nějakému obrazu.“
„Přesně tak. Chtěl ukrást obraz a v touze po něm se nezalekl ani vraždy. A vyšla přitom najevo nečekaná věc.“
„Tahle fotka, je na ní ten ukradený obrázek? Hm. Nějaká žena přede na kolovrátku. Má to nějakou zvláštní hodnotu?“
„Teď už ano. On na to přišel a chtěl ho získat. Obrázek je přemalovaný.“
„Přemalovaný?“
„Pod ženou s kolovrátkem je totiž starší malba. Dosud neznámý portrét přisuzovaný malíři Vermeerovi.“

Bylo to klasické ráno. Takové, jemuž předchází výkřiky typu Takhle se kalí v Ásgardu, a Hoď sem ještě jednoho kance, Heimdalle!
(Že bozi netrpí kocovinou je mimochodem pomluva. Jen se jí dovedou zbavit magií, což je pěkně vychcané). Loki otevřel jedno oko. Usmál se. Do nahatých zad ho hřála kožešina a na břiše čísi vlasy. Válečník spokojeně pochrupoval a byla z něj vidět jen hříva a linie uspokojivě širokých ramen. Události včerejší noci mu zahrčely v hlavě jako kolovrátek.
Nesnažil on se čirou náhodou přesvědčit pár smrtelných autorů, že si zaslouží BJB?
A víte co se říká.
Pozor na přání.

„Myslel jsem, že to je vyřešeno,“ vydechl Severus a zamračil se. Byl přesvědčený, že je po všem, ale očividně se opět jednou mýlil.

„Já taky,“ povzdechl Harry a aniž by nad tím přemýšlel, usadil se na okraj Severusovy postele, „ale znáš Popletala. Je jako kolovrátek.“

Severus pozvedl levé obočí.

„Zaseklá gramofonová deska?“ zkusil to Harry s dalším přirovnáním.

Severus pozvedl i pravé obočí.

„No, jako, že se pořád opakuje,“ vysvětloval Harry a nejistě sledoval druhého muže.

„Já to chápu,“ zavrčel Severus. „Zajímá mě, jestli si mám sbalit na dlouhou dovolenou v Azkabanu, ne, že je Popletal idiot, to vím dávno.“

Na kolovrátku v písni skrytém
na vřetenu pilném, hbitém
předu a navíjím:
Dub věčný větve k nebi zvedá,
svá tajemství větru předá.
První taj je zaříkání,
jež před zmijím jedem chrání.
Druhý úskalími všemi
cizince vede v jeho zemi.
Třetí do podsvětí zpívá
dívce, jež je napůl živá.
Čtvrtý patří divým ptákům,
jejich cestám, sivým mrakům.
Pátý k sobě srdce sklání
jak krůpěj medu milování.
Šestý v sobě úzkost nese,
stopy krve v pustém lese.
Sedmý chce se jenom smát
nejistým tlapkám medvíďat.
V osmém pramen střeží víla,
co pět chlapců utopila.
Devátým divem ve chvíli
ženy vše hlasy spojily.