DMD 2022

Libor klel, až se to do kraje rozléhalo. Už čtvrthodinu ne a ne spravit zaseknutý naviják prutu, co si koupil na spravení chuti po včerejším rozchodu.

Zelený mužík dlouze sledoval zápasícího Libora a tak nějak se mu ho zželelo.
„Vykašli se na tyhle složitý blbosti, na“ řekl a podal mu vrbový proutek s navázaným vlascem. Sám si vzal druhý a nahodil udici.
„Berou na tohle ještě ryby?“ Ptal se nevěřícně Libor, ale ze slušnosti taky nahodil.
„Na, na oplátku. Já jsem Libor,“ řekl a nabídl hastrmanovi plechovku piva.
Na dně druhé plechovky se splávky začaly třepotat.
„Tak vidíš, Libore, berou!“

Matinka byla od rána rozčilená a chrlila přísloví za příslovím, ale nebylo to nic platné. Celá společnost včetně dědečka byla rozhodnutá podniknout "pochod hladu" na Bílé sedlo, k pramenům řeky, a do městečka.

Než vyrazili, poslal ho dědeček podívat se naposledy k řece. Milouš protočil oči, ale šel. Když se blížil k místu odplaveného můstku, všiml si na druhém břehu pána v klobouku, který něco vykládal několika dělníkům. Z druhé strany přijížděl k řece koňský potah naložený dřívím.

Milouš se nenápadně schoval za strom. Nevšimli si ho. Chvíli přemýšlel, ale pak se rozhodl.

Na ten výlet se vlastně docela těší.

Scéna se mu pořád odvíjela před očima. Nedokázal ji vymazat, opakovala se jako smyčka.
Chvíle, kdy vzal Dorian jeho hlavu do dlaní i slova, která zazněla.
„Omlouvám se za troufalost.“
A pak přišel polibek. Uznával, že byl jedním z nejlepších v jeho životě. V duchu si přál, aby ta chvíle nikdy neskončila, ale to nešlo. Oba měli vlastní povinnosti, nehledě na rivalitu. Vždyť to on nastoupil na trůn, ne Dorian.
Vešel do ložnice.
Je to jako kolovrátek, až na to, že ten přede. Nesmíme spolu být, i kdyby to myslel vážně.
Padl po zádech na postel.
„Ksakru, Doriane. Co teď?“

Než se Ryko, Marysa, Irena a Leandros stačili domluvit na dalším postupu, vyrušil je křik. Když vběhli do hlavního sálu, uviděli Simeona, stojícího nad mrtvým těle jakéhosi muže, v ruce dýku, ohrnutý ret odhaloval horní zuby a oči se mu blýskaly jako divokému zvířeti.
„Kdepak náš malý král sehnal dýku?“ zauvažovala Marysa, ale zněla hrdě.
„Kdysi jsem ho naučila, jak mít v každé situaci po ruce zbraň,“ hlesla Irena.
„No, problém se očividně vyřešil sám,“ poznamenal Leandros suše.
V tu chvíli Ryko ucítil špičku nože, kterou mu někdo přitiskl na ledvinu.
„Ne tak úplně,“ zašeptal mu někdo do ucha. „Jdeme.“

"Já jsem takový kolovrátek. Spřádám nitky osudu, proplétám životy různých postav, dávám pozor, aby se potkaly tam, kde se potkat mají. Ovšem nesmí se příliš zasukovat, to by pak nevedlo k ničemu. No, prostě udržuji rovnováhu. Předu pevnou nit, aby vydržela. Samozřejmě, musí být i jemná, aby se s ní dalo pracovat. Ty nitě, to jsou dějové linky. A z těch, z těch se uplete svetr. Nebo spíš kniha. Nebo rovnou celý fantastický svět, záleží jen na představivosti. Ovšem já knihu nepletu. To už dělá spisovatel," básnil bůh.
"Buď už ticho, nebo tě z toho stromu neodřízneme!" okřikla ho Eliška.

„Já jenom vařil, já jenom vařil,“ jektal otrokář zuby, zatímco ho Gerián táhl před knížecí trůn.
Esciel stěží odolávala pokušení ho nakopnout.
„Ty jsi je dopadl?“ objevila se zdánlivě odnikud laghanova dcera Torlaith, mrkala na Geriána dlouhými řasami a pohrávala si s náhrdelníkem z barevných sklíček. „Věděla jsem, že to dokážeš!“
Taky by sis mohla vymyslet jinou taktiku, pomyslela si Esciel a snažila se ignorovat úlevu, kterou pocítila, když Gerián dívku odbyl.
„Můj pane,“ oslovil Gerián knížete a strčil do stále mumlajícího otrokáře, až upadl. „Prosím tě o svolení vydat tohoto muže královské spravedlnosti.“
Kníže na muže ani nepohlédl. „Svoluji.“

"Dobrý den, u aparátu Gellert Grindelwald. Volám ohledně inzerátu. Už prodáno? Škoda!"
"Dobrý den, u aparátu Gellert Grindelwald. Volám ohledně inzerátu. Nemáte zájem? To je ale škoda!"
"Dobrý den, u aparátu Gellert Grindelwald. Volám ohledně inzerátu. Haló? Slyšíme se?"

Neslyšeli se, jelikož Albus právě vytáhl zástrčku telefonu ze zdi.
"Co to děláš?"
"Poslední opatření předtím než tuhle mudlovinu vyhodím z okna!"
"Já myslel, že máš mudly rád?"
"Mám rád některé mudly, Gellerte, ale některé jejich vynálezy mít doma zkrátka nechci."
"Mohl nám vydělat spoustu peněz!"
"To asi ano," uznal Brumbál. "Ale já budu radši chudý, než tohle poslouchat celý den."

„Mamííí, já chci tu sponku, jak jsme viděly v krámu.“
„Máš sponek plnej šuplík a nenosíš je.“
„Mamííí, ale já tudletu sponku prostě musím mít!“
„Nemusíš.“
„Mamííí, já ji fakt nutně potřebuju!“
„Nepotřebuješ.“
Několikrát se otočí na místě, jak úporně přemýšlí.
„Mamííí, ale Domča takovou sponku taky má. Musím ji mít, jinak se mnou Domča nebude kamarádit.“
„Tak to pak není žádná kamarádka.“
Znovu se točí na místě, podupává a zlostně si brblá.
Toč se a vrč, můj kolovrátku…
„Podej mi ten kolovrátek,“ volá z předsíně manžel. Nač mu mám podávat naši dceru???
„Ten kolovrátek! Ať můžu vyvrtat tu díru!“

Sethova smrt poznamenala každého člena rodiny. Nejvíc se však podepsala na Samuelovi.

Uhýbal před pohledem. U společných jídel se snažil být neviditelný a utíkal před desertem.

Jednoho večera Sean nalezl Samuela v Sethově pokoji. Seděl zády opřený o postel, slzy mu stékaly po tvářích a dokola opakoval: "Všechno je to moje vina."

"Není to tvá vina!" vykřikl Sean a objal svého syna.

"Kdybych ho našel. Matka mě musí nenávidět," rozbrečel se Samuel. "Bylo by lepší, kdybych odjel," dodal po chvíli nezvykle dospělým hlasem.

Seana vyděsila představa, že přijde i o druhého syna.
"Prosím," zašeptal zoufale Samuel.
Sean, ač nerad, souhlasil.