DMD 2022

„Stráže.“ Gonny otočí mužovu hlavu. Od brady až k prvním pramenům vlasů rozšklebená řezná rána.
„Podřezali je jak…“ odplivne si. „A není to dlouho.“
„To znamená…“ rozhlédnu se.
„Že tu nejsme sami,“ doplní mě Gonny.
„Myslíš, že hledají to samé, co my?“
Pokrčí rameny. „Možné to je. Nebo jen kradou. Anebo se nějaký alchymista tajně vrátil pro své zápisky. Laboratoře jsou pryč, knihovny tu zůstaly. Kdo ví.“
„Opravdu uměli vyrobit zlato?“
„Víš dobře, že ne. Jdeme. Musíme najít tu knihovnu.“
Z ticha chodby se ozve hluk a chvatné kroky několika lidí.
Podíváme se na sebe, Gonny udělá jednoznačné gesto. Přikývnu.

Muž ho vzal za rameno a naznačil mu, že má couvat. Ryko poslechl, koneckonců stačil jeden chybný pohyb a měl by ocel v ledvině.
„Takže Marysa lhala?“ utrousil koutkem úst. „Nikdy vám nešlo o Simeona?“
„Nelhala, jen neodhalila celou pravdu,“ odpověděl únosce se silným theoským přízvukem.
Protože Ryko byl při návratu do sálu pozadu za ostatními, teď k němu stáli zády a nikdo si nevšiml, že ho někdo odvádí pryč. Brzy se dostali do chodby, z dohledu sálu. Tam ho Theosan otočil a strkal před sebou.
„Co se bude dít teď?“
Do zad ho znovu rýpla špička nože. „Co myslíš?“

Viděli jste někdy vrtulník nabírat vodu k hašení požáru?
Tak tohle letouny trapně okopírovaly od letounů a ještě u toho ani neumí vypadat elegantně.
To já si na eleganci dávám záležet.
Plavně se snést k misce, bříškem se dotknout vodní hladiny a pak v letu slíznout vodu...
Kdepak, to nejde, když je voda v malé misce a máte hezkou zkušenou ženu s ostrým jazykem.
A tak se plavně snáším k jídlu, ulovím zophobáka a elegantně letím s úlovkem do úkrytu, ale když se chci napít, musím se snést k misce, nabrat vodu, uhasit žízeň, otřepat se a pak teprve odletět.

Jako dítě míval Aleš děsivé sny. Zdávalo se mu, že oslepl a bezmocně se potácí neznámou krajinou. Teď spadl rovnýma nohama do své staré noční můry.
Před očima neproniknutelné černo.
Ohlušující ticho.
Křičel by hrůzou, ale nevydá hlásek.
Cizí vůle nutí nořit se do hlubiny.
Nepředstavitelně příšerná, smrtící síla se neslyšně plíží temnotou.
Běsi lačně krouží okolo. Ví, že jsou na dosah.
Příští úder srdce může být poslední.
Vtom narazí na krvavou stopu a všechno se změní.
Touto cestou už kdysi prošel. Teď je to on, kdo vede svého průvodce.
Ví s jistotou, že brána se otvírá.
Tady všechno začalo.

"Jenom osm, polovina. Čekal jsem větší účast absolventů po padesáti letech," posteskl si profesor Ardannek.
"Beshikor padl někde v Llahagguranu. Meshkanna měla tu divnou nehodu s mutageny. Persallin prohrál mentální souboj s jistým nekromantem z jihu. Novianna studovala kletbu Morazaxského hradu, až jí nakonec propadla," dali dohromady albsolventi.48
"Čest jejich památce, ale co ti ostatní?"
"Nurbettugongor loví mequoně* v Borghwastských stepích. Nallira se vydala k pramenům Serachnizzy někde ve Východním valu. Bymzoj se odstěhoval na Dyrn, no a Lizierra po té aféře s tím knížecím synkem ... No, nevychází prý ze svého sídla u Nagixu a chová kočky - spousty koček."

Ze všeho nejvíc se bála, že jí pravdu neuvěří. Že si ji bude chtít pojistit tím dryjákem. Spletla se. Jen přikývl jako by ho snad její odpověď ani nepřekvapila.
"Výborné, takže v tomhle máme jasno. Další postup je následující - mám pro vás dvě možnosti. Jednu z nich si vyberete."
Ty nabídky se lišily jen zdánlivě - měla by jet domů a odsoudit Adama k životu, který si prožil Kryštof? Nebo odejít daleko daleko za oceán a vykoupit jim svobodu pravidelným hlášením a rizikem, že se izraelští vědci kdykoli mohou přihlásit o svá práva?
Dva konce jedné nitě zamotané v polámaném kolovrátku.

Kráčel neslyšně po schodech opuštěného domu.
„Kdysi to býval sirotčinec. Vyrůstal jsem tu,“ prohodil k muži, který šel za ním.
„Něco málo jsi zmiňoval,“ prsty svíral hůlku. „Jak dlouho nefunguje?“
„Asi tak deset let, přesně si nejsem jistý,“ vstoupil do pokoje, který kdysi dávno obýval.
Všechno začalo tady. V tomhle pokoji mi Brumbál řekl, že jsem čaroděj. Dneska to uzavřeme.
„V pořádku?“ snědá ruka sevřela tu jeho. Souhlasil, bez váhání, že Toma doprovodí. Neviděl v něm obávaného černokněžníka, pro něj byl daleko víc.
„Děkuju.“
„Za co?“
„Za doprovod k pramenům. Teď spolu můžeme, konečně, odjet. Co bys řekl na Paříž?“

Sotva si všimne, že je v Oděse. Začalo všechno tady? Nebo mnohem dřív, úplně jinde?
Dům už je opuštěný. Zbyly jen prázdné stoly. Místní buňka se zdekovala zatraceně rychle. Dobře ví proč.
Nestihla to. Malé částečky Milice se zavrtají do země a až přijde jaro, vyraší znovu. Možná ztratili století vědomostí. Možná nedokázala vůbec nic.
Poslední temný plamínek použije pro otevření portálu. Ucítí teplou vlhkost v nose. Už nemá moc času.
Projde kolem rozbité kašny. Vystoupá po kamenných schodech. Jde do jeskyně a posadí se na kamennou lavičku. Zavře oči. Opře se o chladivou zeď.
Tady začal její nový život.

Fotograf jednoho renomovaného magazínu dostal za úkol udělat reportáž o pramenech velké řeky. Jeho šéf mu vytelefonoval na letišti zapůjčení aerotaxi, a když dorazil, na letištní ploše stála malá Cesna a v ní seděl pilot.
Fotograf si vlezl s výstrojí na zadní sedadlo a povídá: „Tak honem do vzduchu!”
Pilot nahodil motor a za chvilku se letadlo odlepilo od země. Letělo sice dost nevyrovnaně, ale letělo.
Fotograf říká: „Leťte k pramenům a udělejte tam několik nízkých průletů.”
„Proč?” zeptal se nervózně pilot.
„Protože chci udělat fotky. Jsem fotograf a fotografové dělají fotky.”
Zakvílení.
„Chcete říct, že nejste můj letecký instruktor?”

Nemá čas se ohlížet. Otevírá ohnivý portál. Nepotřebuje ani jiskru. Je plná ohně. Portál se na moment narovná a změní v zrcadlo. Olena v něm nenachází svou tvář.
Oheň je cizí živel - Aleksandrův živel - a nelíbí se mu v těžké studené zemi. Olena ví, kde ho vypustit.
Vrací se do bytu. Nikde nikdo a nic..
Dotkne se křesla, na kterém nedávno seděl Petr. Důvěřuje jí a ona jemu. Ale musí začít u něj.
Jde po svých stopách, stopách věcí, kterých se dotýkala, lidí, kteří se jich dotýkali.
Za sebou nechává maličká spáleniště. Zničené disky. Spálené servery. Shořený papír.
Otřesené lidi.