DMD 2022

Doktor stál před tabulí. „Otázka. Jaká síla vás mohla přenést do jiného vesmíru? Uvažujte.“
Ticho.
„Ech, řekněte něco!“
„Nepřátelský ovátor?“ navrhl Dutošvarc.
„Nebo magie…“ podotkl Jack Sparrow.
Deidara převrátil oči. „Nevím… Časoprostorová technika?“
Škrabot křídy. Psaní. Rázný škrt.
„Chyba, chyba, chyba. U vás možná dominují, ale nemyslím, že dokážou natrhnout Prázdnotu a rozpoutat chaos v samotném jádru bytí. Pravda leží jinde. Musíme hledat.“
Z hlubin Tardis vyhrabal jakýsi přístroj.
„Památka z domova. Přistupte.“
„Proč?“
„Prošli jste chaosem. Nesete stopy. Když vás připojím na centrální rozhraní
a naskenuji vaše dimenzionální otisky, můžu vytvořit pátrací program.“
„Je to bezpečné?“
„Nevím.“
„Ale…“
„Začneme!“

Vlk se vzpamatovával z výprasku, kdy přišel o jeden zub a druhý se mu rozkýval.

Mezitím dorazila babička.

„I to je nadělení! Jen co vytáhnu paty z domu, tak se něco děje!“ láteří.

„Kdes byla, babi? Měla jsem o tebe strach!“ vyhrkne Karkulka.

„Karkulečko, jen se o mě neboj, les znám jako tvého dědu,“ odpoví klidně babička. „Byla jsem u Šípkové Růženky. Ta se ne a ne naučit, jak se přede na kolovrátku. Našla ten krám v zámeckém atiku a hned, že ji to mám naučit. No, není to práce pro fajnové ručky…“

„Co s ním?“ ukázala Karkulka na vlka.

Přecházel takhle jednou odpoledne pan Pravda přes ulici a spokojeně se rozhlížel. Sluníčko svítilo a hřálo, obloha modrala, větřík čechral vlasy.
Jenomže hned za rohem potkal tetku Lež, chovající malou Nenávist. Když se jí zeptal, jak se má, žlučovitě odvětila, že jak by se asi tak mohla mít, když je tak ošklivé počasí, zima a lezavo. Pan Pravda se rozhodl, že v této konverzaci nebude dál pokračovat, a odkráčel svižným krokem, maje schůzku s Láskou. Čekala na něj.

O čem je tenhle příběh? O tom, že některé alegorie jsou úplně obyčejné, některé jevy úplně jasné, a některá rozhodnutí úplně snadná.

Jako když skočíš do ledové vody.
Vyrazí ti dech. Bolí a bodá.
Ale vždycky se vynoříš.
Zpátky na pevné zemi ucítíš, jak se ti rozproudila krev. Jak se ti žene do tváří. Svět se zostří a ty máš znovu sílu mu čelit.

"Proč myslíš, že mě s vámi Elrond poslal?"
"Asi ne hlídat mu syny."
"Protože věděl, že mě budeš potřebovat."
"K čemu?"
"Jako někoho, kdo ti porozumí."
"Vždyť mě neznáš."
"Nu, ano, nejlépe znám sebe. Pocházím z města, které zničila zrada toho, komu jsem chtěl věřit. Stál jsem tváří v tvář smrti. Změnila mě..."
"Jak?"
"Vždyť to sama víš."

„Můžem jít už domů?“
„Ale jistě, Žuchlíčku. Kdo ví kudy se máme vydat? Esme, Magráto?“
„Teď by se nám hodila ta vaše fanynka, Bábi,“ jen napůl v žertu pronesla Magráta.
„Já, na rozdíl od vás dvou, jsem si cestu poznačila,“ pronesla ledově Bábi a ukázala směr.
„Už tam budem?“ zeptal se po chvíli chůze lesem Žuchlík.
„Ještě ne,“ odpověděla Bábi.
„A teď?“
„Ještě ne.“
„Bolí mě nožičky, už tam budem?“
„Tady kolem pařezu k támhletomu suku a poté k sojčímu hnízdu.“
„Jsi si jistá?“
„A už tam budem?“
„Děti mají být vidět, ne slyšet. Támhle k tomu shluku oranžových květů.“

Sedm dní a sedm let nevyřčených slov vytryskne jak řeka z protržené přehrady.

Nevyslovené výčitky. Zastíraný hněv.

"Zrazuješ Sychravo."

"Sychravo zradilo první."

"Skrývala ses mi."

"Opustil jsi mě."

"Obětovala bys mého syna."

"Ty svou dceru. Nakonec jste obětovali mě."

"Tak proč je nezachráníš?" zakřičí Martin.
Odpovědět nedokážu.

Protože jsem selhala. Protože nejsem dost dobrá.

Poslední nevyřčená pravda, bez které nepochopí, oč žádá.

Obracím se k Markétě - ona ví. Ona pochopí - musí!

Jenže Markéta zmizela - a moje hůl též.

Než se vzpamatuji, podává mi Martin šípkový věnec sňatý z hřebíku, tvář poznamenanou stejným odhodláním jako já.
"Připrav se. Já osedlám koně."

Pravdou je, že si my lidé navzájem hodně lžeme.
"To bude dobrý."
(Dnes to fakt není dobrý.)
"Rád jsem tě viděl."
(Radši bych tě ochutnal.)
"Jasně, že mám čas, s čím potřebuješ pomoct?"
(Jasně, že nemám čas, ty snad umíš říkat ne?)
"Já se mám docela fajn."
(Měl bych se fajn, kdyby za humny nebyla válka.)
"Sluší vám to spolu."
(Kdybych tenkrát v tanečních byla rychlejší, nestála bych dnes na jejím místě?)
"Nejvíc ze všeho se těším, až zase přijedeš."
(Nejvíc ze všeho myslím na to, jak mi chybíš.)
"Děkuju, teď nechci, možná si dám za chvíli."
(Hurá, bude dortík!!!)

„Mistře Weii, proč jim prostě neřekneš pravdu?“ zeptal se jednoho dne čtvrtý strýc.

Wei Wuxian se zastavil vprostřed kroku a otočil se na patě. Jeho výraz byl směsicí šoku, strachu a odporu.

Čtvrtý strýc nechápal, proč se tomu tolik brání. Proč všem kultivačním sektám prostě neřekne, co přesně se před několika lety stalo?

Někteří by určitě svůj názor na něj nezměnili, to je pravda. Ale čtvrtý strýc si byl jistý, že většina by pochopila, proč se Wei Wuxian musel spolehnout na démonickou kultivaci.

Wei Wuxian si jen povzdechl a zašeptal: „Jiang Cheng.“

Jeho rodina. Víc říkat nemusel, čtvrtý strýc pochopil.

Uklízel kuchyň. Ti dva dokázali proměnit linku v obraz naprosté zkázy. (Pizza byla skvělá.)
Sirius ho zezadu objal a políbil na krk.
„Už spí.“
„Fajn.“
„Víš, co mi řekla?“
„Ne. Do jejího pokoje jsem odposlech ještě neinstaloval.“
„Že bych se ti měl omluvit.“
„To bys tedy měl. Ta kuchyň vypadá jako po tornádu.“
„Řekla mi, že tě slyšela brečet tu noc, kdy jsem odjel.“
Ztuhnul. Odtáhl se.
Sirius ho chytil za zápěstí a otočil k sobě.
„Moc mě to mrzí.“
„Nemrzí. A je to jedno. Jako svobodný člověk jsi na to měl právo.“
„Už nechci bejt svobodnej. Vezmeš si mě?“

„Ty, Esme, co budeme dělat s tady Hráškem, Houbičkou a Kytkou?“
„Co myslíš, Gyto?“
„No, jako, aby už za náma nelozili, víš jak.“
„Myslíš něco jako uvrhnout na ně kletbu?“
„To bychom asi mohly, co? Magráto, máš sebou tu knihu?“
Dřevomorka sice nevěděla o jako kletbu se mělo jednat, ale nehodlala čekat až na to dojde. Ne u těchhle čarodějek. Spolu s Nymphaeou popadly bezvědomého Hrachokvěta a odtáhly ho pryč.
„Proč jste vlastně chtěly můj grimoár? Vždyť v něm žádné kletby nejsou,“ podivovala se Magráta.
„To je pravda. Elfům však nemá smysl říkat pravdu, stejně jí nerozumí,“ pousmála se Bábi.