DMD 2022

Pasáček s hrůzou naslouchal své píšťalce. Vyrobil si ji z vrbového prutu, jako už víckrát, jenže takhle...
Jakmile začal hrát, rozezněla se vlastním hlasem. Líbezným, ale bylo to děsivé. Neustále opakovala stejnou písničku.
O dívce, která měla dvě nevlastní sestry. Jednou je všechny u kolovrátků zastihl jakýsi zbloudilý host. Zamiloval se do této dívky, chtěl ji za ženu. A byl to sám pan král.
Nejstarší sestra šílela závistí. Navzdory prosbám prostřední sestry ji zabila a zakopala pod vrbami. Zjara vyrašilo nové proutí...
Pasáček věděl, že mu píšťalka nedopřeje klid. Musel udělat jediné. Jít k panu králi a konečně vyjevit pravdu.

Podvědomí si rádo hraje. Spřádá nitky příběhů, které k nám promlouvají. Okamžik, o kterém jsme si jisti, že se stal, přestože tomu tak není. Vůně, kterou známe, ač jsme ji nikdy nepoužili.

Ne nadarmo spisovatelé zaznamenávají, že elfové léčí hudbou. Hudba je mocná čarodějka, dostane se pod kůži, dovede nás až k pramenům podvědomí. Jsou to melodie, co znějí v hlavě do zblbnutí. Skladba, která k člověku promlouvá a on ví, proč mu to říká, ač je zpočátku zmatený.

Díky hudbě objevujeme sami sebe. Léčí nemoci duše, odhaluje, co mělo zůstat skryto. Kdo ji umí využít, stává se mocným čarodějem.

“Mně se tedy ještě nechce domů,” posteskla si Anna.
“Mně taky ne,” přidala se Marta. “Já bych se vrátila do toho kadeřnictví!”
“Návrat si užijeme,” řekla Karolína. “Pár krásných zastávek nás ještě čeká.”
“Náhodou to bylo super, šampaňské…”
“My víme, s jahodou!”
“A s jakou! A tak výborná káva! A jak se o mě staraly!”
“Už jsi nám to říkala šestkrát!”
“Jo, jen včera!”
“A dneska u snídaně taky!”
“A před polednem znova!”
“A teď nejsou ani dvě a už je to tu zas!”
“Ale když to šampaňské…”
“Hubu drž už, sakra!”
“Já…”
“Ty!”
Do Saturnia přijely v naprostém tichu.

O víkendu jede oddíl na vodu. Zůstávám doma. Mé praktické Já ví, že tak to má být.
Jenže pak je tu to druhé. To které zasněně hledí na řeku, hnědou jarními dešti, zatímco potomek pozoruje auta a tramvaje. To které přeskakuje Amazonku valící se ulicí a přemýšlí, kudy by se vyhnulo opuštěné dlažební kostce. V duchu mává pramínkům stékajicím po skle.
Na vodě jsem nebyla tři roky, šest měsíců a dvacet devět dní. Vykoupali jsme se pod
Staroměstským jezem. Měsíc před tím jsme chtěli sjíždět horní Vltavu. Nikam jsme nejeli.
Jednou to naplánujeme znova.
Jednou zas vytáhneme Lemru a vyrazíme.

Ještě před pár dny jsem si užívala kvetoucích trnek, které voní nejkrásněji na světě. Vystřídaly je nádherné sakury, od nichž brzy přeberou štafetu kaštany. Po nich přijde doba hřejivých slunečních paprsků, dlouhých podvečerů venku, pak období jahod, třešní, rajčat, letních táborů. A pak babího léta. Barevných stromů a pošmourných mlžných rán. Večerů u teplého kakaa. Doba prvního sněhu, svátečního adventu, Vánoc a přelomu roku. Mrazivých nocí plných sněhových vloček. Prvního probouzení přírody, sněženek a zlatého deště. Velikonoc. Rozkvetlých trnek a sakur…
Prchavou krásu růžových květů brzy odnese čas. S každou další otočkou se mi loučí méně snadno. Ale rozkvetou znovu.

„Ocosingo, Ocosingo! Jen sedmdesát pesos! Nejrychlejší doprava! Ocosingo, Ocosingo!“
„Salto de Agua…“
„Ocosingo, Ocosingo! Za okamžik vyjíždíme! Ocosingo, Ocosingo!“
„Río Chancalá…“
„Ocosingo, Ocosingo! Poslední volná místa! Ocosingo, Ocosingo!“
„Tumbalá…“
„Ocosingo, Ocosingo! Neváhejte a nastupujte! Ocosingo, Ocosingo!“

Sirius fascinovaně sledoval ruch na parkovišti, odkud odjížděla colectivos do širokého okolí. Pochopil, že jízdní řády neexistují a jede se prostě tehdy, když je dodávka plná. Každý řidič se snažil, ale jeden suverénně vyčníval.

Než dojedl snídani a zjistil, jak se dostane k nedalekým mayským pyramidám, slyšel Ocosingo tolikrát, že na ten název asi do smrti nezapomene. Dokonce uvažoval, jestli se tam nezajet podívat…

„Kam pojedeme teď, když je Ciri v bezpečí a Yennefer se vrátila do Vengerbergu?“
„Nevím, poohlédnu se nejspíš po nějakých zakázkách ve Velenu, tam je vždycky dost práce.“
„Hm, zase na sever. Tam to nemám rád. Samé mokřiny a hluboké lesy, jednomu ani nestíhá uschnout promoklé oblečení.“
„Hm.“
„Co kdybychom jeli na jih? Nemyslím do Toussaintu, však víš, od jisté doby...“
„Ano, vím.“
„Ale třeba do Nazairu. Je tam teplo, moře, jistě se tam i nějaká ta příšera k setnutí najde...“
„Hm.“
„Dneska nejsi příliš výřečný, Geralte.“
„Zato ty meleš jako obvykle, Marigolde.“
„Tak co myslíš? Nazair?“
„Jen jestli zmlkneš.“

Je tma. U dveří se tísní zástup lidí. Zvědavě nahlíží do chléva.
„Buď pozdraven,“ smekne jeden pastýř klobouk.
„Netlačte se tak, ať ho neumačkáte.“ Žena, opřená o veřeje, se snaží loktem zadržet další příchozí.
Dvě děvčátka se prodrala davem a klekla si před děťátkem.
„To je krásné miminko,“ vydechne jedna.
„Podívej, jak má malinké ručičky,“ zakloní druhá trochu nevěřícně hlavu.
„Tak to je náš záchrance, pramen vody života,“ uctivě se opodál sklání starý muž. „Tak přeci jsem se dočkal,“ pomyslí si.
Marie má děťátko na klíně. Dívá se nepřítomně před sebe a rozjímá o tom, co jí tenkrát řekl anděl.

"Neny dydy," zahlásíš v šest a ve mně se poprvé rozezní varovné zvonky. Po desetiminutové dobrodružné akci, kdy celá rodina hledá alespoň jeden z tvých osmi dudlíků, konečně jeden nacházíme v kapse bundičky. To už mi frustrovaně visíš na noze a opakuješ "mami nisit, mami nisit," dokud tvých dvanáct kilo čisté lásky nezvednu a neponosím. Pak už se samozřejmě neodlepíš, začneš mi škrábat pihu a vyžadovat "míko hají míko Ofika ky jo?"
A já vím, že je teprve půl sedmé a že v tomhle módu musíme přežít ještě minimálně dvě hodiny, protože ať dělám co dělám, stejně usneš před devátou.

Jehuda nalezl mistra Jana v pracovně hloubat nad kamenným sarkofágem.
"Můj perský homunkulus uprostřed obléhání prostě odešel. Nedá mi to spát, rebeleben. Musel jsem udělat chybu v navázání na stará kontrolní kouzla."
"Možná překlad přes latinu zkresluje, podívejme se na ty klínopisy za pomoci opisů hebrejských svitků z doby Zajetí - lepší prameny pro studium babylonské a tedy i perské magie nejsou."
Mág a rabín se dali do práce.
"Jene, ty tohle překládáš jako "z Materie pocházející mystický otrok čaroděje" čiže "homunkulus"? Zajímavé. Já bych četl "z Pravodstva povstalá Lahamu, válečný zajatec Mardukův"."
Magister Jan vytřeštil oči a překousl troubel dýmky.