dmd-2012

Tak nám příběh začíná,
ale kde je hrdina?
Ve špízi je – jak by ne!
Vždyť on nám tam nakyne!
Pacholek se cpe už zase
v rukou drží celý prase.
Sněd' už kachnu, kuře, husu,
vajíček měl tucet kusů!
Teď se krmí tučnou kýtou,
on snad trpí obezitou?
Vyhraje on válku sám -
alkoholem udolán?
Musíme s ním něco počít,
vždyť musíme zítra točit
film o švarném Harry Potteru,
ne o tlustém, mlsném lotru!
Půjde běhat kolem hradu,
my mu dáme tuhle zradu!
K tomu ještě přísnou dietu...
Konec dobrý bude tu!
A v ovzduší budou poletovat maličcí
chundelatí roztomilí, bílí králíčci.

„Azrael, počul si ma? Nepokúšaj sa to loviť. To nie je obyčajná sliepka. Pokiaľ sa môj plán vydarí, ešte dnes večer si na tých malých modrých potvorách pochutnáme.” Vysvetľoval Gargamel svojmu kocúrovi, ktorý sa neustále pokúšal predmetu na stole uhryznúť hlavu. Gargamela to po chvíli prestalo baviť a hlavu odpojil. „Vidíš, nie je to skutočná sliepka,” pohrával si s imitáciou hlavy v dlani. „Necháme ju chytenú v pasci, kde ju nájdu a odnesú si ju k sebe do dediny. Keď už bude tam, tak ich všetkých prehĺtne a priletí s nimi k nám. Pochopil si? Potom si na nich pochutnáme.”

Existuje-li zavedený český název, dejte mu přednost (Šmoulové, nikoli Smurfs).

Dovolte mi říci několik slov k Mistrově vědecko-fantastické próze Josef Pišťák 7K. Na této povídce je pozoruhodné především to, že v ní o titulní postavě není ani zmínka. Vzniká tedy otázka: Kam se poděl hrdina?
Zlé jazyky tvrdí, že zmizení hlavní postavy je ve skutečnosti pointa příběhu, který by jinak zůstal bez zápletky.
Rakouský cimrmanolog Fluss se domnívá, že povídka je ve skutečnosti bezejmenná. Cimrman si prý jen, tak říkajíc na okraj, poznamenal jméno svého věřitele a výši dlužné částky.
Kolega Weigel naproti tomu rozvinul doslova revoluční teorii, podle které jde o důmyslně šifrovanou zprávu. Tímto předávám slovo doktoru Weigelovi.

„Doufám, že mi žádnou z těch slečinek nevybere otec za manželku,“ povzdechl si Michael pár dní po plese.
„To se ti žádná z nich nelíbila?“ zeptala jsem se pochybovačně. Přeci jenom některé z dívek byly opravdové krasavice.
„O krásu přece nejde,“ ohradil se Michael, „ale kdybych zavřel oči, znělo by to stejně jako kvokání slepic. Ty taky od sebe nerozeznáš. Samé, jak si přejete princi, jak se Vám líbí, ale nic inteligentního pro normální rozhovor, jen lichotky.“
„To máš těžké, většina z nich tak byla vychována.“
„Ale já chci manželku, s kterou budu moct mluvit o různých tématech. Chci Lucii.“

„Arwen umiera. Ako moc Mordoru narastá, jej život zaniká. Musíš ísť za tými, ktorí sú mŕtvi. Odhoď už hraničiara a staň sa tým, kým si sa narodil! Toto je Andúril, Plameň západu, skutý z úlomkov Narsilu...“
------
„Aragorn, už sú to tri dni... už by si mal ísť!“
------
„Si kráľ... len ty môžeš zachrániť Minas Tirith a Arwen!“
------
„Tak sa už konečne postav!“
------
„Trčíš tu už týždeň!“
------
„Máš byť predsa hrdinom! Videl som to!“
------
„Všetci sa po tebe zháňajú!“
„Veď dobre, dobre. Hneď pôjdem. Len si ešte pozbieram úrodu, predám ju a nakúpim nové semienka. Spočítam sliepky, pozbieram vajíčka...“
„Prekliaty Farmville!“

Nwoye si pamatoval hodně oslav, které pořádali obyvatelné vesnice Umuofia v Dolní Nigérii. Slavil se nový rok, sklizeň, svatby… Poslední svatby se zúčastnil nedávno – jeden z jeho příbuzných se ženil. Všichni seděli v širokém kruhu, uprostřed nevěsta se slepicí v pravé ruce. Přísahala, načež otec ženicha podřízl slepici hrdlo a krev nechal skapat na vzácný předmět, který kdysi patřil jejich předkům. Tento obraz se mu vryl do paměti. Když zavrhl staré náboženství a zvyky, věděl, že jeho budoucí svatba bude vypadat jinak. Když si však později přisedl v kostele vedle nového mladíka z vedlejší vesnice, uvědomil si, se ženit nechce.

Vykračoval si pyšně po dvorku, peří na ocase řádně lesklé.
Rozhlížel se po něm, tu uzobl zrníčko, tu kus suchého chleba.
Zastavil se na nevelké vyvýšenině a přehlédl těkajícím očkem celé své království.
Slepice byly všude.
Hnědé, kropenaté, pár černých.
Vypnul hruď a zakokrhal.
Tak, teď všechny ví, kdo je tady pán, prolétlo mu drobnou hlavičkou.
Teď se nikdo neodváží přehlížet ho.
I když je tady nový.
Slepice svorně zvedly hlavy od země.
Jedna, kropenatá s pocuchaným křídlem se na něho podívala, škubla hlavou a nejistě se k němu vydala.
Kohout v duchu zajásal.
Tady se mu bude moc líbit.

Charles se spokojeně uculil. Slíbil Erikovi, že mu nebude číst myšlenky, ale při pohledu na něj svých schopností vůbec využívat nemusel. Užíval si ty kradmé pohledy, rychle odvrácený zrak, i věčně bušící srdce.
Teď jim oběma bila o sto šest.
Erikovi se třásla ruka ještě o značnou chvíli později, když si do postele přitáhli šachy.
„Eriku, řekni to,“ zašeptal Charles, když střelcem ohrožoval krále. Erik pozoroval černá a bílá pole. Mlčel.
„Ale, ale, ve dne hrdina a v noci? Kam se poděl ten muž, kterého obdivuji?“
Erik si povzdechl.
„Máš pravdu, je něco, co ti chci říct. Charlesi? Šach mat.“

V potemnělém sále městské Opery zaduněl gong a na scéně se zjevila postava.
„Na úsvitu věků, když se vesmír teprve formoval, zrodila se Želva. Hleďte, toť ona!“
Ve vzdálené řadě hlediště cosi zašramotilo do ticha.
„To bych moc rád, ale přes tuhle slepici bohužel nic nevidím!“ ozval se velmi hlasitým šepotem malý mužík, který seděl za dámou s objemným kloboukem a všemožně se nakláněl, aby se dostal ze zákrytu.
„To není žádná slepice, vy barbare!“ rozlítila se dáma ukazujíc vycpaného opeřence na svém klobouku pobaveným přihlížejícím.
„Naprosto vás chápu, madame,“ řekl vedle sedící Kachní muž s chápavým úsměvem na tváři.

varování: pre-slash in progress, trochu volnější spojitost s tématem
Chtěl jsem být hrdinou. Ukázat, jak jsem silný, statečný.
Musel jsem. Jinde jsem moc příležitostí neměl. Jen jsem třídil poštu a vařil kafe.
On se po mně nikdy ani nepodíval.
Takže jsem tam šel. S ním.
To byla chyba.
Přinutili mě -
- byla tam špína. Smrad. A to.
Ztrapnil jsem se kolosálně. A on to viděl.
Pak to skončilo. Utekl jsem.
Když jsem druhý den přišel, chtěl jsem být neviditelný.
Otočil se.
‚Kam ses to včera poděl, hrdino?‘ usmál se a dotkl se mé ruky.
V tu chvíli mi došlo, že přihlásit se do soutěže Pevnost Boyard nebyl tak špatný nápad.