dmd-2012

Obvykle nebylo těžké Harryho Pottera najít. Nejoblíbenější kouzelnickou celebritu buď sledoval Denní Věštec, anebo zástup obdivovatelů. Když se Harry nepohyboval na veřejnosti, byl buď doma s rodinou nebo v práci na Ministerstvu.
Občas ovšem Harry zmizel, jako by se do země propadl - ani Věštec, ani jeho přátelé, ba ani Ginny nevěděla, kde je. Lokalizační kouzla ani aplikace na mobilním telefonu, který Harrymu daroval Artur, nefungovaly.
Jen jedno místo bylo chráněno magií dost silnou a černou na to, aby to vysvětlovalo takové záhadné zmizení. Co Harry Potter dělal v Malfoyově sídle, kde momentálně žil jen Draco, však bylo záhadou ještě větší…

„Prohráls sázku, tak dělej,“ ušklíbl se Dean.
„Jo, pohni si, už se nemůžu dočkat,“ zamrkal svůdně Seamus.
„Ani náhodou,“ zavrčel naštvaně Harry, „to nebyla moje chyba.“
„Nezájem,“ odvětil Dean, „sázka je sázka.“
„Nejsem přece teplej, tak proč ho mám líbat?“ protestoval Harry.
„Aby byla sranda,“ zasmál se Ron.
„Ty zmlkni, máš podporovat mě, ne ty dva teplouše!“
„Oh, kam se poděl ten slavnej hrdina Potter?“ zazpíval dramaticky Seamus, „Když se bojí jedné pusy…“
„Víš co? Trhni si,“ ušklíbl se Harry a uraženě odešel.
„Já si ji ještě vyberu!“ zavolal za ním Seamus a celý pokoj se začal otřásat záchvaty smíchu.

Donna Noble si odfrkla neposedný pramen vlasů z obličeje a založila ruce na prsou. Za půl roku cestování s tím absolutně nemožným mimozemským vyžletem byla už zvyklá na leccos. Dnes se však Doktor skutečně překonal. Hrdina! Zachránce světů! Postrach Daleků a jiné vesmírné havěti. Víte, co jí s tím vesmír může?! Trvalo jí přes půl hodiny ho jen protlačit skrz dveře. Musela se do něj opřít celou svou vahou, než ty jeho kostnatý ruce pustily rám! Chvilku se dokonce bála, že ho bude muset praštit po hlavě a pronést v bezvědomí. Ne, k zubaři už s ním prostě znovu nejde.

(roku 4000)
Po šestnácti měsících okupace mělo obyvatelstvo kolonie Svalbard konečně důvod k radosti. Rota utiskovatelů, která zdejším horníkům již dvě rotace planety pila krev, utržila včera při rozhodném střetu takové ztráty, že prakticky nemělo co ustupovat.
Za aktivizování odporu a většinu definitivně mrtvých upírů přitom byly zodpovědné pouhé tři osoby, které se tímto hrdinským činem dostaly do centra všeobecné vděčnosti. Jedni jim zamýšleli věnovat nepraktické sousoší obřích rozměrů, další psali oslavné básně a točili filmy, jiní chtěli po Edvinovi pojmenovat letiště.
Pán Nečasu však o nic takového nestál a radši ve své planární pračce zmizel prostorem a časem do nedaleké hospody.

„Harry, mohl bys prosím na chvilinku?“
„Harry, můžu si tě vypůjčit?“
„Je tu někde Harry Potter?“
„Harry, kde jsi? Jsem vážně zoufalá, tu úlohu musím odevzdat do půlnoci a vůbec si nevím rady, jak splnit zadání... Pomůžeš mi?“
„No tak, kde je Harry?! Potřebuji hlavního hrdinu. Nebude to nadlouho. Půjde jenom o sto slov...“
„Harry...“
„Harry?“
„Harry!“
***
Harry seděl v zavřené skříni a třásl se. Bylo to stejné jako loni. Už zase slyšel ty hlasy. Vyzkoušel všechno, včetně špuntů do uší. Nepomáhalo to.
Co si pro mě připraví tentokrát? přemýšlel vyděšeně. Měl pocit, že další ročník DMD už nejspíš nepřežije.

Když jsem si jako malá odřela koleno a babička neměla čas.
Když kromě mě všichni ve třídě už měli Cutie mark.
Když jsem se vydala na Manehattan, jen abych se po pár dnech vrátila.
Když jsem lhala o tom, co se stalo s tím památečním talířem.
Když jsem se učila sklízet jablka, házet lasem a shánět stáda.
Ať se stalo cokoli, vždycky jsi tu pro mě byl.
A pak přišla Twilight a ostatní. Teď o nás říkají, že jsme hrdinky. Společně dokážeme všechno...
Ale já mám přece všechno co umím od tebe, bráško.
Pro mě jsi hrdina ty, Big Macintoshi!

Jack Harkness hypnotizoval talíř. Zaujatě postrkoval hrášek mezi steakem a hranolky. Zvažoval invazi do oblasti cibulových kroužků. Pohledem zabíjel majonézu, kterou si nepřál, ale přesto mu ji dali. Toto všechno činil jen proto, aby se nemusel podívat do očí Ianta Jonese, který jej přes stůl pozoroval plný očekávání.
„Je to jen nedělní oběd, Jacku. Sám jsi říkal, že jsme pár. Myslel jsem, že bys rád poznal mou rodinu,“ nadhodil Ianto a zašermoval vidličkou.
„Dobře, dobře, jak chceš,“ odfrkl rezignovaně kapitán.
V neděli v jedenáct počkal pan Jones na smluveném místě třicet minut. Pak se rozjel na oběd k sestře. Sám.

Pozn: Nesoutěžní drabble.
Než si Vrbenský přesedl k jejímu stolu, v klidu dobalil poslední cigaretu a uložil ji do kovově lesklé ploché krabičky. Je si až děsivě jistý. Že mu nikam neuteče. Že ji nikdo nepřijde zachránit.
Možná protože si to přečetl v jejích myšlenkách.
Jak zablokovat důležité části své paměti proti zdatnému telepatovi?
Najednou se cítí strašlivě unavená. Poraď si sama, znamenala odpověď centrály, když jim před chvílí na toaletách po telefonu narychlo vysvětlovala situaci.
Vrbenský si zapálí. Beze spěchu. Dobře ví, že ji má v hrsti. "Nechám to na vás," řekne. "Pokud budete lhát, poznám to. A zjistím si odpověď sám."

„Můžu jít s vámi?“ pípla Mary Sue Chudinka po sdělení, že v londýnském metru řádí kyberlidé. Odpovědí jí byl pohled tří párů útrpných očí a nebohé děvče radši zalezlo pod ovládací konzoli Tardis.
Nakonec se dohodli, že kyberlidi půjde zpacifikovat Doktor a Rory s Amy vyrazí na večeři. Zbývalo vyhodit Mary Sue, aby mohli zamknout. Ale kam se poděla?
Pátrali po ní neúspěšně třičtvrti hodiny. Mary se totiž propadla časoprostorovou trhlinou přímo na Hyperkrutou Přísnomantreu, kde v čele Zelených sosáků vybojovala dvaapadesát vítězných bitev s Modrými pidižvýky, takže se stala legendou. Zato Doktor tentokrát dostal od kyberlidí pěkně na prdel.

Nehmotná idea jménem hrdina nešťastně sedí na knihovně.
Ví, že patří do knížky, ale nedokáže si vzpomenout, do které.
Hledá cestu.
Zkouší to všude.
Zkouší to v pohádkách.
Bleskne se po modrém králičím nebi a Důlek sebere odvahu, aby s ostatními opustil kolonii.
Vydechne obláček vzduchu nad propastí; Suchárek zdvihne ochrnutého bratra do náruče a skočí dolů do tmy.
Proletí kolem rudé komety a zvířátko Čenich se vydá hledat svou kočku.
Nakonec se usadí na rameni cínového vojáčka.
A když se někdo zeptá: ‚Kam se poděl hrdina?' může směle odpovědět:
‚Tady jsem, pane. V srdci maličkých, kteří mě potřebují nejvíc.‘