dmd-2012

Vyhlédl z okna pokoje a zadíval se na rozkvetlou mandloň. Bylo jaro; květy stromu byly zářivě bílé a kontrastně vystupovaly na azurové obloze.
Nanesl na paletu bílou barvu z tuby a velké množství jí nabral štětcem. Maloval stromu jeden kvítek za druhým, jednotlivé plátky odlišoval tenkou černou konturou.
Vzpomněl si na slunné Arles. Na Gauguina. Obdivoval ho a chtěl, aby spolu bok po boku malovali v pléneru. Ale jednoho dne se Gauguin sebral a odjel zpátky do Paříže. Vincent přišel o svého hrdinu a musel malovat sám. Bezděky se dotkl obvazu na svém levém uchu.
A pak klidně maloval dál.
___
Poznámka: Pokud vás to zajímá, můžete si Van Goghův obraz, kterým jsem se inspirovala, prohlédnout zde: http://www.vangoghmuseum.nl/vgm/index.jsp?page=3128&lang=en

Doba byla zlá a Arthur chtěl, aby se to kouzlo naučila. Pro všechny případy.
Dvojčata usnula hned po večeři, malý zázrak.
Charlie odpadl v polovině kapitoly Toulek Trnoocasého Toníka.
Bill se rozhodl předstírat spánek, aby zjistil, proč rodiče večer chodí ven a občas odtud přichází stříbrné světlo. Předstíral usilovně, dokud neusnul.
A tak byl čas cvičit.
Dosud se jí dařila jen stříbrná mlha, ale Molly měla pocit, že se tomu konečně dostává na kloub. Jen to zvládnout rychle, než se některé dítě probudí.
Expecto patronum!
Musela Arthurovi přiznat ke cti, že se ani neusmál.
Velká stříbrná slepice odkvokala do tmy.

U stromečku jsem si jí nejdřív nevšimla. Bleskurychlá devastace všech baněk v mém dosahu holt měla přednost. Ale pak jsem objevila to kouzlo. Ten úžasný šimravý pocit v břiše – něco mezi strachem a nadšením – s každým zhoupnutím. Stačilo roztáhnout křídla a odletět do fantazie.
Další den ráno jsem se k ní hnala přímo od snídaně.
„Cepice! Ci cepici!“
„To je kohout,“ důležitě mě poučovala starší sestra.
„Cepice!“
„Kohout! Jsi malá a hloupá.“
„Ty víc! Cepice!“
„Ne, ty!“
„Ááááá!“
„Mááámííí!“
Naše duo řvoucích příšerek maminka stihla přerušit ještě před započetím rvačky.
Ale stejně byla houpací slepice mojí nejoblíbenější hračkou ještě dlouho.

Štěně se třáslo vzrušením a nervozitou. Dnes byl velký den. Starý pes Ron, se kterým sdílelo dvorek, mu slíbil hon na slepice.
Štěně se velkých ptáků bálo. Z prvního domova je neznalo a kuři, jakoby to vycítili, mu ubližovali, kde mohli.
Štěně se připlížilo k Ronovi.
„Můžeme?“ zeptal se starý pes. Štěně přikývlo. Pes se rozběhl. Hejno slepic se rozprchlo do všech světových stran. Pes si vybral slépku s černým peřím. Plácl ji po hřbetě, až se prohnula.
„Takhle se na ně musí,“ sdělil štěněti. „Jenom si musíš dávat pozor, aby tě neviděl nikdo z páníčků. Nemají rádi naši hru.“

Bylo pět hodin odpoledne a tichou oční přestřelku v bytě 221B Baker Street přerušovalo jen občasné hvízdnutím kalafuny nanášené na smyčec, šustnutí novin nebo zacinkání lžičky o stěnu šálku. Mycroft tentokrát nepřišel sám, jeho dva společníci se ale tvářili neviditelně a nijak nebránili rodinné výměně nezdvořilostí.
„Tohle nikam nevede,“ mávl konečně rukou Mycroft a vstal. „Hezké odpoledne, Johne.“
Bratři Holmesovi si oplatili falešné úsměvy a John ten svůj upřímně pobavený utopil v hrnku čaje. S rukama za zády a nohsledy v zádech Mycroft odkráčel.
Sherlock stiskl housle pod bradou a spustil protivnou dětskou melodii.
Když tři slípky ze vsi jdou…

Jean Sandherrm, odporný Nosferatu, pohlédl již poněkolikáté na své platinové kapesní hodinky a nervózně přešlápl na místě. Byl schovaný za oponou společně s pařížským Princem a sál byl plný vyjících vlkodlaků.
„Kde ještě vězí?“ postěžoval si šeptem a opět zkontroloval svůj chronometr. Francois Villon, nejrespektovanější upír ve Francii, si podvědomě upravil perfektní kravatu.
„Vždyť ho znáš. Jsou jen dvě možnosti, proč tu ještě není. Buď uhranul sám sebe v zrcadle, nebo má špatně vyžehlené kalhoty.“
„Ale ti dlaci ho mají slíbeného. Jestli nepřijde, bude to pohroma.“
„Neboj. Ještě nikdy nezmeškal jediný svůj koncert. A i kdyby… je to přeci Elvis.“

Trochu se zamračila a založila si ruce v bok. Na okamžik vypadala její tvář jako vytesaná z kamene. Začínala mít starost. Už zkontrolovala půdu, ložnice v prvním patře, kuchyň, umývárnu a obývací pokoj. Nikde nic. Prošla halou a vyšla z domu. Slunce jí zasvítilo do očí a ona si je zakryla rukou. Sešla po schodech a nahlédla do prostoru pod nimi. Nic. Obešla dům, prohledala prostor mezi ozdobnými keři. Nic. Její pohled padl na pootevřené dveře zahradního altánku, odkud právě s prskáním vyběhla jejich kočka. Zamířila tam. Otevřela dveře a usmála se na svého synka. „Tady je můj malý hrdina.“

Pozn. Možná vize snad blízké herní budoucnosti... malinko depresivní, ale pro jednou mi snad bude odpuštěno. A za název se na mě nezlobte, jedná se o přímou citaci jednoho literárního díla ;)
Bylo po všem. Selen, samozvaná Královna noci, už nikoho ohrožovat ani pít krev nebude. Konečně.
V americkém filmu by teď došlo na výbuch juchání a poplácávání se po lopatkách. Zvítězili. Úkol splněn. Nikdo z týmu nezemřel.
Irena se nedokázala radovat, cítila jen smrtelnou únavu. Draze vykoupené vítězství. Potem, krví, nervy, časem. A pokud po sobě dobře nezametou stopy, mohlo by rozdmychat něco ještě horšího.
Kam se poděl hrdina, který zabil zlosyna, plácnul si s družinou a s pocitem dobře odvedené práce odjel vstříc zapadajícímu slunci? Možná bylo dobře, že to nevěděla, protože v téhle chvíli by mu nejradši rozbila čenich.

pozn. aut.: poněkud upravený úryvek z jedné nikdy nedopsané povídky.
První den v práci. Člověk se ještě snaží udělat dojem. A Landon Humble byl svědomitý člověk. Ale tenhle úkol ho urazil. Srovnat kartotéku? On, který si svým pojednáním o oidipovském komplexu vydobyl přední místo mezi světovými psychiatry?
„Máte to špatně, Lanny,“ řekl doktor Haggard.
Lanny! Snad doktore Humble, v nejhorším případě Landone!
„Slepici z trojky jste zařadil mezi dosud nediagnostikované.“
„Ano. Pročetl jsem dokumentaci. Paranoia, kterou jste uvedl, zcela neodpovídá…“
Doktor Haggard si povzdechl a nacpal složku do přihrádky Simulanti.
„Dotazy?“ vyštěkl na nováčka.
„Ano. Lampa na pětce…“
„Schizofrenie.“
„Nesvítí.“
„Vy taky, Lanny?“
Doktor Landon mu mlčky podal prasklou žárovku.

Josef Gabčík se rozhodl neskočit. Mojžíš nikdy neopustil Jetrovu ves. Gladys Aylwardová nevstoupila na palubu. Přemysl Pitter se nechtěl dostat do problémů. William Wilberforce nechal lodi plout. Božena Jehličková si řekla, že to nemá zapotřebí. Rudolf Vrba naběhl na nabité dráty. Natalie Gorbaněvská nedošla na Rudé náměstí. Corrie Ten Boom pokrčila rameny. David se otočil a vrátil se k otci. Dietrich Bonhoeffer zůstal v New Yorku. Ester si čtrnáctého adaru zacpala uši. Anně Honzákové to nestálo za to. Nicholas Winton odjel domů sám. Ježíš se ve čtvrtek večer vytratil zpět do Nazareta.
Hrdinství tkví v rozhodnutí. Každé rozhodnutí mění svět.