dmd-2012

Poznámka: Kdo ví, co to do mě vjelo...
Ó moudrý kádí, z nejmocnějších mocný, ze spravedlivých nejspravedlivější,
hlavou v zem biji, posuď prosbu mou, milosrdným okem pohlédni!
Snad vichr, snad strašlivý dív kol domova mého přeletěv, vratké rozmetal, živé vyplašil.
Vyběhla slepička naše jediná, potěšení i obživa, sousedu na zápraží, střevíc vyšívaný neuctivě potřísnila. Rozlítil se, slepičku chytit dal, k večeři přichystat. Přikaž mu, mocný, slípku nahraditi!
I rozhodl kádí:
Se sousedem jako s přítelem cítě, ohraď dům svůj, jemu nové střevíce zdobené daruj. On, v laskavosti smírné, ne jednu, pár slepic nechť tobě daruje. Soudu pak oba deset dinárů, ať pamatujete: souseda v úctě a péči chovej!

„Zatraceně, kde je ten Sodomka s tím psem?“ křičel lékárník Hoffman a rozhlížel se po sále.
„Tady jsem,“ přiřítil se se psem chasník v mysliveckém, rozrážeje dav nedočkavců.
„Konečně! Dejte sem kus jeho oděvu,“ zakřičel lékárník na královnu.
Muž v bohatě zdobené dámské róbě se s pohledem plným proseb otočil na krále.
„Nepátrejte po něm! Nenajdete ho!“ zvolal úpěnlivě král.
„V Národním se taky našel! Dejte sem něco, třeba botu!“ začal být lékárník nervózní.
Král pokrčil rameny a beze slova mu hodil kus hadru. Lékárník jej zachytil a přiložil psovi k čumáku.
„Hledej, psisko, ten Hamlet přece někde musí být!“

"Kamarádky ji vytáhly na Slepičí víkend," referovala Molly, zatímco si nalévala víno.
"Vždycky mi připadala jako kvočna," podotkl Sherlock poněkud nepřítomně.
Molly se zamračila.
"Není pro něj. Unudí ho k smrti za pár měsíců," pokračoval detektiv.
"Když dneska odjela, vypadal jako zmoklá slepice," oponovala Molly. "Myslím, že ji miluje."
"Analýzy ti nikdy moc nešly."
Pohozením hlavy tu urážku přešla.
"Durdíš se jako kohout, kterému někdo vlezl do kurníku..."
"Chci pro Johna to nejlepší," zabodl do ní pohled temných očí.
Neuhnula, tentokrát ne.
"Potřebuje ji. Ji, nebo tebe. Nemůže bez vás žít."
"Ale dal by přednost mně, že Molly?" zašeptal Sherlock.

Už nebyl udatným princem na bílém koni. Náhle nebyl ani udatný, ani princ. A už vůbec nebyl na koni.
Zato ona zůstala pravou princeznou, takovou, jaké obdivovala. Nejedla, usedavě plakala a nakonec raději moudře usnula.
Elinor svou sestru stále ještě starostlivě a přitom již s ulehčením pozorovala. I ve spánku Marianne drtila v dlani nejodpornější dopis, jaký byl té sezóny v Londýně sepsán.
Willoughby se bez výčitek nechal koupit za věno a dědictví slečny Grayové.
Měly to tušit. Margaret ho nikdy neměla ráda. Plukovník Brandon jí vždy připadal mnohem zábavnější a romantičtější. A ona uměla hledat hrdiny. I bez Atlasu.

Bylo léto a horko nehybně viselo ve vzduchu. Okolo hlavního města Urubaen kempila početná armáda lidí, elfů, kočkodlaků a jiné havěti. Na obležených hradbách se to jen hemžilo královskými vojáky. Schylovalo se k poslední bitvě.
Čekali.
Vojevůdci Jormunda a Roran se koupali v potu. Nebyla to sranda, stát celé dopoledne v plné zbroji na rozžhavené pláni, v bojové pohotovosti a bez pití. I elfka Arya už poklepávala nohou a dračice Saphira netrpělivě vyfukovala kroužky dýmu.
ERAGONE!
Už... jdu, odpověděl potem splavený Eragon a s námahou se opět soukal do kalhot. Proč jen mu nikdo neřekl, co dokážou třešně a mlíko?

Plavovlasá dívka stála na vrcholku mrakodrapu.Opuštěná, chtěla ukončit to věčné trápení.
"Neuděláte to!"Ozval se klidný hlas přímo za ní.
"A to si myslíte z jakého důvodu?" odpověděla v slzách a otočila se.Za ní však stál pouhý údržbář.
"Protože jestli čekáte,že vás nějaký hrdina zachrání a vy si tím dokážete , že za něco ještě stojíte, tak se moc mýlíte. Jestli budete chtít skočit , tak vám v tom nezabráním. A teď ustupte, prosím, ještě tu nemám hotovou práci." Odfrkl si tlouštík a obešel ji."Za hodinu to bude hotové. Pak si běžte skákat jak jen je libo."
Dívce po tváři skanula hořká slza.Otočila se na podpatku a odešla.Dnes to ještě němá cenu umírat.

"Rainbow dash, já...já se moc omlouvám, že tě ruším. Jen..."
"Fluttershy, co se děje?"
"Já...echm, chtěla jsem se tě na něco zeptat."
"No?"
"Já, echm. Neměla bych tě rušit takhle pozdě, ale..."
"Ale?"
"Je to totiž naléhavé a já..."
"Tak povídej."
"Nevím, kam se poděla. Ještě odpoledne tam byla a teď je pryč!"
"Počkej, kdo?"
"Pomohla by jsi mi ji najít? Prosím!"
"Koho?"
"Bělounkou."
"Koho?"
"Byla jsem kontrolovat kurník a...je pryč."
"Počkej, Bělounká?"
"Vždyť to říkám a je pryč!"
"Ztratila se ti slepice? Proč jsi to neřekla hned?!"
"Já...se omlouvám."
"Tak pojď, prosímtě. Jdeme ji najít."

Anzelm považoval uklízení učebny mistra Thornvalda za odpovídající... trest.
Když mu kluci líčili, co taková potočnice žravá dokáže, nevěřil jim. Myslel, že si z něj střílejí. Pak se nad kytky vznesl obláček slepičího peří.
Anzelm měl husí kůži ještě teď.
Dirk se z výhry radoval. Pochopitelně. Nebýt v dosahu mistra Thornvalda, to bylo Dirkovým pravidelným cílem dne. (Anzelm namočil hadru do džberu, vyždímal ji, namotal na smeták.) Ale co když to Thornvald ví a právě proto Dirkovi ten úklid zadal?
Na chodbě se ozvaly známé kroky, nepravidelné, kulhavé.
Anzelm zahodil smeták, chňapl dveře od skříně se vzorky a skočil dovnitř.

Poznámka: Když už měnit, tak pořádně.
Pukněte, zneuznaní američtí scénáristi! :-p
Chmmm,“ řekla Joan a položila hrnek.
Byl to skoro rituál. Po každém úspěšném případu si uvařila přeslazený earl grey, hodila nohy na stůl a udělala si manikúru.
„Co?“ zvedla Sheryl obočí.
„Je to pořád stejný. Dostaneš podezřelýho do postele, vytáhneš z něj přiznání, efektivně využiješ pouta…“
„No a?“
„Proč to někdy nezkusit vypátrat… normálně? Jako detektivně…“
„To by samozřejmě šlo. Ale tohle je zábavnější,“ pokrčila rameny Sheryl.
Potom vzala do ruky housle a její myšlenky se vznesly vysoko nad střechy Baker Street. Tóny Deváté symfonie za ní těžkopádně pokulhávaly.
A kdesi dole začal chlípný domovník Hudson bušit smetákem do stropu.

Ano, vede se mi lépe. To, co jsem letos sklidila, snad ani na tak malém poli vyrůst nemohlo. (Taky nevyrostlo, nakradl to.) Koza je vysloveně tlustá. Děti zdravé.
Muž byl v hospodě naposled před… no, před tím. Pak to ještě jednou zkusil, domů přišel pobledlý, střízlivý a zalezl rovnou do postele. Bez řečí.
Někdy mám ale docela strach. Nevím, co bych dělala, kdyby někdo viděl… Copak černé kuře, to se ztratí. Ale on začíná být docela drzý. Tuhle se proměnil už na zahradě. A hned, že ho mám chovat! A ať prý nezapomenu, že když…
Začínám se svého plivníka bát.