DMD 2024

Spokojeně se skláněl nad hrncem, když zaslechl nezaměnitelný hluk motoru. Vzápětí se do kuchyně vřítil Sirius v černém motorkářském oblečení, které zářilo novotou, s helmou v podpaží. O té helmě vedli mnoho vážných rozhovorů, než ho Severus donutil ji nosit.

"Co tomu říkáš? Nakupovali jsme s Dorou."
"To, že se oblékáš jako zastydlý puberťák, je mi známo, ale co to máš na nohou?"
"Motorkářské boty. Krásné, viď?"
"Otřesné."

Později v posteli Severus Siriuse z nového oblečení pomalu svlékl.
Chvíli se zamyšleně díval na jeho nahé tělo, načež sáhl pro motorkářské boty a s úšklebkem mu je natáhl zpět na nohy.

They caught the first glimpse of the sea in the waning light of day, glittering in the distance with millions of rubies and opals.
Their pace grew faster, the sight helping them shed a bit of tiredness with every step.
Soon the water filled the whole horizon.
Eyes caressed the expanse like a long lost lover, as if trying to find the most secret parts of her.
They were actually looking for...
"...sail!" the ranger pointed.
It was still more sensed than seen, the speck of white against the darkening sky.
But it was there.
They made it.
Home beckoned.

Rozloučili se s Muriel a Ješuou na letišti v Madridu.
O hodinu, patnáct kilometrů a cestu taxíkem později, seděli Crowley s Azirafalem na lavičce uvnitř nádraží Atocha. Za jejich zády bujelo čtyři sta druhů tropické zeleně v několika nemalých, geometricky vytyčených plochách.
Ve vzduchu bylo cosi magického, známého. Rajského.
Ten nápad vzešel od Crowleyho. Zadostiučinění v podobě toho, co Azirafal zbožňoval. Osmnáctihodinová cesta vlakem z Madridu do Paříže, se všemi zpožděními, nefunkční klimatizací, ztracenými návaznými spoji.
Spolu. Sami.
„Co bylo s tím párovým orgánem, anděli?“
Azirafal se usmál
„Tedy… lidská srdce. Opravdu jsou jaksi propojená. Byl jsem u prvotních návrhů.“

Sedí sám v kupé a listuje knihou. Snaží se nevnímat osamělé ticho.
Drncání vlaku konejší křídla úzkosti, která se mu rozpínají v hrudi.
Dveře kupé se otevřou a přisedne si menší chlapec.
"Jestli skončím ve Zmijozelu," vejde další, "udělejte mi laskavost a zabijte mě rovnou. Ovšem... pokud tam neskončím, zabije mě vlastní rodina. Snad abych si tu jízdu užil," pokřiveně se usměje.
Dveře se rozletí a objeví se rozcuchaná hlava.
"Ahoj vespolek. Kam byste... teoreticky, samozřejmě... schovali tašku hnojůvek, kdyby po vás šel prefekt?"

Červený vlak uhání krajinou.
Taška hnojůvek se pokojně houpe pod oknem kupé, které rozhodně není tiché.

Hudba utichla a z chumlu párů na parketu se jako Venuše z pěny vynořila rozjařená matka ženicha.
„Mučenko moje, musíš si taky s někým zatančit!“ zvolala, když objevila svou dceru. „Kdo by čekal, že se na tak rustikální svatbě najde tolik dobrých tanečníků?“
Thursday mocně zakoulela očima. „Neříkej mi tak. Tančila jsem s Blaisem. Nebal pana Weasleyho.“
„Jedna dvě lahve a zbytek už bude historie!“ zasmála se Zara. „Nemrač se, budeš mít vrásky. Tedy… Víc vrásek. Nemá ani floka, navíc pořád miluje svou ženu – ani jednou se mi nepodíval do výstřihu.“
Thursday zhodnotila matčin outfit kritickým okem. „A do kterého?“

The grove looked like all four seasons lived there next to each other.
The children started to pick flowers to weave them into crowns.
Some even splashed in the babbling brook.
Only when one of them reached to pick an apple from an impossibly autumnal tree the cleric caught their hand.
"Whoever you are," he spoke to the air. "Show yourself. We mean no harm. We just want to pass through."
The trees seemed to hold their breath for a heartbeat.
"Your hands are full of blood," the grove answered. "Your mind is poisoned by war. The children deserve better!"

Je to sotva pár hodin, co odešli sklenáři, kteří opravovali všechna okna v budově. Zvlášť si dali záležet na těch v patře. Kdybyste se na ně při práci podívali pozorně, zjistíte, že s okenicemi není něco tak docela v pořádku a samotná výplň oken podezřele pruží.
Taky by vás možná zarazily ty žaluzie, ale ty si řemeslníci prostě nenechali vymluvit. Památkáře tu nemají.

Když na radnici vtrhne dav, nepovede se mu ani otevřít, ani vysklít okna. Defenestrace se nekoná.
Vyřídí si to s místodržícími na místě. Do Vídně si nikdo stěžovat nepůjde.
A dál? To už je na vaší fantazii.

“Co se tak couráš, je pátek, zítra je sobota a víkend je před námi.”
Hlouček chlapců se hrnul ze dveří školy, zatímco jeden z nich viditelně zůstal pozadu.
“Moc se mi nechce na víkend. Mám být u táty…” začal vysvětlovat.
“U táty?”
“Oni se s mamkou rozvedli. Máma říkala, že není žádný anděl, tak za to asi mohl on.”
“A proto k němu nechceš?”
“Né, je docela fajn. Ale tam kde bydlí, je to docela peklo…”
Vtom se se za nimi vynořil muž se zakrouceným knírem a vysokým límečkem. Zavanulo to po síře.
“Tak Damiene, pojď. Už na tebe čekám.”

Díval se na fialově lesknoucí se strop krasové jeskyně.
"To je..."
"Jo, hořčík."
"A proč tu vlastně jsme?"chtěl vědět velmistr.
"Protože je to zajímavé,"Crevan stočil hlavu ke svému příteli, světlo baterky sklozlo níž.
"Čokoládu?"
"Jistě!"

Pak zaslechli to dunění. V jeskyni je to špatný zvuk.
"Voda. Musíme pryč."

Lezli plazivkami. Velmistr se tam skoro zasekl.
Pak lano a sráz po kterém se valila, jeskyním bahnem hnědá, voda.
Crevan znal cestu.
Vedl je ven.
Kaňony.
Voda co jim podtrhávala nohy a adrenalin, co bušil v žilách.
Vypotáceli se z podzemí do noci.
Hvězdnatá obloha.
"Ta nespadne."
"Ne."
Společný smích.

Tóra. Proroci. Spisy. Evangelia. Epištoly. Zjevení.
Knihovna textů, které říkáme Písmo (Svaté).
Měla by obsahovat to nejdůležitější z vědění - ne lidského, ale o lidstvu.
Slova nadlidské Moudrosti, která stekla na papír přes filtr lidských myslí.
Čtená prismatem nedokonalého porozumění.
Občas dále pokrucovaná zrcadlem zdánlivých potřeb.
Přesto promlouvá do každé doby a do každé situace.
Snad jako by nám říkala, že historie se opravdu stále opakuje.
Že lidská podstata je jedna a nikdy se nezmění.
Můžeme se naučit, že v každém člověku kolem nás se skrývají důvěrně známé kousky, ke kterým se můžeme vztahovat, kterým můžeme rozumět - a dokonce je milovat.