Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Nakonec jsem se po dlouhém rozvažování rozhodla znovu vložit nesoutěžní dvojdrabble, který nepatří do ani jednoho z fandomů, které jsem letos psala. Neříkám že je geniální, s nejvybroušenější pointou, nejlepším pokrytím tématu, ale je jistě nejcitlivější. A je můj (náš). Vznikl velmi živelně, spontánně a na přání, stejně jako celá událost, která mu předcházela. A takové chvíle jsou na životě ostatně to nejlepší. :)
Téma bylo č.20, Kapitola sama pro sebe.
Vždycky byl kapitola sama pro sebe. Nezapadal do žádného příběhu. Leon Stillet. Jeho skutečné jméno bylo jiné, málokdo ho znal. Někdy ho tím zlobila. A on ji vždycky jen zatahal za cop a beze slova se usmál.
Když se tenkrát jejich cesty rozdělily, nečekala, že ho ještě někdy uvidí. Vdala se do nejzapadlejší díry na Zeměploše, za největšího pitomce, o kterého mohla zakopnout. Stárla, obklopená pachem zelí, nespokojenosti a uplývajícího času. Život U Zlomeného kola.
Před třemi lety přijel do Zapadlova. Byl stejný jako vždycky. Jasně modré oči připomínaly vodní hladinu, jizva na jeho tváři byla stále křehká. Narozdíl od ní ho věk nedostihl. Až později zjistila, co se mu stalo. Téměř jí to zlomilo srdce.
Od té doby mu často v obličeji vídala docela lidský, svíravý smutek. Nepomáhalo nic. Jen držet ho, když si opíral čelo o její rameno, a tiše broukat starou písničku. Věřila, že přehluší jeho bolest. Marně.
Nakonec s ním odjela. Netušila proč. Nemohl jí nic dát, ani slíbit. Ale stačilo, že ji měl rád. Po svém. Když zrovna mohl.
Věděla, že nikdy nezemře. Že se dočká její smrti. Doufala, že přitom bude s ní. Aby alespoň ta poslední kapitola knihy jejího života za něco stála.
Tak se omlouvám. Desítka se mi rozrostla na osmadvacítku. Měla bych to rozdělit, ale teď se pár dní nedostanu k noťasu a znáte to – kdo rychle dává, dvakrát dává. Takže to dám všechno najednou.
A jak jsem přišla zrovna k těmto drabblům a ne k jiným? Jednoduše jsem si jich během dubna nasázela do oblíbených celkem padesát osm. A pak jsem složitě se srdcem krvácejícím vyhazovala, a vyhazovala, aby mi u každého autora zbylo jen jedno, to, které se mi líbilo nejvíc. Tak tady jsou:
Na Letné to vždycky začínalo. Dějiny.
Pražané, ba co dím Češi, Moravané i Slezané v ohrožení.
Dokáže malý statečný chlapec zdolat obludy?
Politický thriller ze zdánlivě poklidného pískoviště začíná tady: https://www.sosaci.net/node/57678
NESOUTĚŽNÍ
Rozlučkové, ohlížecí, nostalgické...
Na téma Ta obloha nespadne!
Věřit, že svět bude v pořádku, ne jako v Kauflandu, ale doopravdy, jako svět, který má spoustu chyb, plný lidí, kteří mají spoustu chyb, ale přesto jsou obdarováni milostí.
Věřit, že nebesa nespadnou, svět se nezboří, ani když jednou neuděláš všechno na 100 %, když nenapíšeš drabble, když si jen uvaříš čaj a nebudeš dělat nic.
Věřit, že duben bude vždycky patřit fantazii, i když nezvládneš číst a komentovat, i když budeš jen pozorovat z dálky, i když nebudeš.
Věřit, doufat, mít naději.
Psát ne pro body, ale pro radost.
A nebo klidně nepsat.
Všechno se smí.
Jen nezapomenout snít.
Mám pocit, že letos jsem si psaní začala fakt užívat až tak týden před koncem, a o to víc se mi teď nechce končit :D
Každopádně mockrát díky všem, kdo se podílí na organizaci, čtou, komentují, úpí... zkrátka tvoří komunitu. Jsem ráda, že jsem tu s vámi zase mohla měsíc pobýt, a těším se na pikniku.
V tomto ročníku se mi podařilo vytvořit jeden osmidílný seriál. Je poněkud fantasmagorický, proto jsem jej zařadil do fandomu sci-fi.
Začíná zde: https://sosaci.net/node/59196
Vítejte ve světě, který není příliš odlišný od toho našeho.
Existuje v něm magie, kterou někteří disponuji a jiné odrazuje. V moderním světě však ztrácí nejen potřebnost, ale také své místo.
Žijí zde čarodějové, které rozpoznáte na první pohled nebo taky nikdy. Možná se jim vyhnete s pocitem nepatřičnosti. Možná se jich ve skrytu obáváte.
A taky Úřad pro bezpečnost a regulaci magie (UBRM) neboli stínaři, kteří stíhají magické zločince a jejich elitní jednotkou lovců se navzájem straší malí zlobiví čarodějníčci. Ti nezlobiví nemají důvod se jich obávat. Anebo ano?
Noru stínaři ani lovci nijak neznepokojují. Nevyhledává průšvihy. Což bohužel nevylučuje možnost, že si průšvih nenajde ji.
Pod povrchem se totiž vaří něco zlověstného.
A brzy to bouchne.
Přiznám se, že letos jsem tak nějak nevěděla, co psát. Chvílemi jsem ani nevěděla, jestli vůbec psát budu. Pak se ale překulil březen, objevilo se zkušební drabble a já pochopila, že psát prostě budu, protože o DMD nechci přijít. Jenže co? Uvědomila jsem si, že začínám črtat první matné kapitoly nové knížky, a rozhodla se, že zkusím jednu dějovou linii napsat tak, že se nechám vést denními tématy. Příběh dlouho neměl ani vlastní fandom (díky Neviathel za pošťouchnutí), ale nakonec vzniklo cosi,
co by možná zasloužilo rozpracovat. Uvidíme.
Pokud máte chuť si celý ten bláznivý příběh přečíst ještě jednou, začátek je zde . Jednotlivé kapitoly jsou provázány, takže by neměl být problém si jej projít.
Ještě si dovolím zopakovat úvod do fandomu Pod povrchem:
Příběh ze světa, ve kterém se odehrává kniha Začarovaná sezóna.
Ředitelky různých škol pro čarodějky jsou sezvány na setkání v coleeské Akademii. Ze školy v Třívodém království přicestovala lady Filippa, ředitelka školy, se svou zástupkyní Rózou. Doprovod jim dělají Dorian, známý autor divadelních her, a Amélie, schovanka lady Filippy a zároveň velmi nadaná švadlena.
Pod povrchem pompézního setkání však bublají všelijaké proudy. Ještě níže pod povrchem, v místech, která nepamatují ani ti nejstarší obyvatelé ostrova Isla de Colée, se však budí cosi mnohem horšího...
