DMD 2024

In the beginning, there were two angels. They were young and eager to see what may come next.
Then one of them fell from heaven. His glee turned into resentment and he lost his hope for the future.
The angel turned into a demon.
It was a tale as old as time. The angel and the demon weren't allowed to see each other anymore but they didn't listen. Their hearts grew fond of each other. And as the centuries went by, they couldn't imagine life without the other.
They fell in love.
And the rest is history.
Or is it?!

Belzebub seděla u zrnité televizní obrazovky v nespolečenské místnosti. Crowley to dokázal, Michael nepadla. Alespoň zatím. Dokud není na ničí straně, bude klid. Belzebub nechtěla válku, bolely ji z ní zuby, a po vítězství pekla nad nebem by na ni čekala kupa administrativy.

Na druhém konci nesmrtelného žebříku stála archanděl Uriel, rovná jako pravítko, a hleděla do ultratenkého nebeského tabletu. Michael na monitoru spí. Andělé spát nemají. Sny jsou pro smrtelníky. Odpočinek je pro smrtelníky… Vypadá klidně. Určitě se brzy vrátí. A zbytek…

„...je historie!“ odplivla si Belzebub. Živý záznam ze Země přerušily třicet let staré reklamy na History Channel.

Sténání mučených
Šílený smích představitelů režimu

V tomhle sklepě sídlí totalita
Je to vážně príma lokalita
Kdo sem vejde, neodejde
Aniž nám řek všechno, na čem sejde
Je to sakra už známá hra
A když ne, tak Avada Kedavra

Zlatík, Dolores a Barty tančí, Alastor je pozadu.

|: Rozhodně všechna data musí být pokryta
Nespolupracující oběť bude zbita
Zábava počká, až krev bude smyta
Éj, totalita :|

Tvé přiznání je spíš formalita
Očistit chce naše komunita
Od motáků, zrádných mágů
Od všech, co nám chtěj dát do čumáku
My ji myjem, někdy kyjem
A když ne, tak dobrou whisky pijem

Éj, podnapita!

„Adam je vzhůru! Co se stalo? Jak se cítíš?“ překřikovali se navzájem.
„Docela to jde,“ posadil se v posteli: „A stala se mi smůla. Byl jsem ve špatnou chvíli na špatném místě a tučňák Johnson to využil.“
„No tak, vyprávěj!“ pobídla ho Pepřenka netrpělivě.
„Není moc co. Byl jsem se projet na kole a johnsoňáci si na mě počkali u ohybu. Hodili mi klacek do výpletu, abych se vysekal a pak se do mě pustili. Kdyby kolem nešla Anatéma, byl by se mnou amen,“ dramaticky zadeklamoval: „A dál to už znáte.“
Spiklenecky mrkl na kamarády: „Vyhrožovala jim jako pravá čarodějnice.“

Ráno muž letí do práce jak blázen.

Ráno nemusíme nijak zvlášť spěchat, občas se dokonce necháme navzájem trochu prospat.

Dopoledne i odpoledne vozím do úmoru, protože nikde nemůžu nechat kočárek stát.

Dopoledne nechám Kulihráška spát na zahradě a nakukuju na něj z balkonu.

Do pozdního večera jsem s dětmi sama.

Odpoledne si po procházce dám na zahradě s přáteli kafe a nechám starší pohrát si s partou kamarádů.

Večer jsme zásadně sami a nadáváme na byt, na věčně probíhající rekonstrukce, na město, lidi, samotu.

Večer si občas sedneme spolu k ohni, k vínu, k deskovkám.

Všechno je, jak má být.

Je dobré, že mohli zjistit, kde se zkazil Bejčkův výcvik.
Je dobré, že se to příště SNAD nestane.
Je dobré, že se můžou poučit z chyb.
Není dobré, že tu máme pořád Bejčka. Lupiče, násilníka, nájemného vraha.
Potenciálního samovládce.
Nemůžete ho nechat být. Poslat ho do vyhnanství není řešení.
Nezbude, než ho... ukončit.
Vran by to udělal, s velkou radostí. Proto to nakonec udělá Rezka, která nechce. Ale drží se povinnosti.
Kodexu.
Z větší části se jí klidná práce s objasňováním nedůležitých záhad líbila. Ale...
„Tohle pro mě není. Zůstávat na místě.“
Chce vidět víc.
Třeba se dá na pošťačku.

Jsme zrozené ze tří sester, bylinkářky, kněžky a věštkyně se schopností vlády, z žen, které cítily půdu pod bosýma nohama i mumlání větru přinášejícího prosby lesních bohů, z moudrosti, odvahy, vůle a diplomacie. Něco z toho jsou pověsti, něco bylo vyprávěno záměrně jinak a zbytek je historie, vepsaná v naší krvi. Když to nejméně čekáme, sáhne si pro nás minulost svými kostnatými pařáty a připomene nám, že místo ženy není u plotny, u koštěte, u kancelářské sešívačky, ale tam, kde se rodí budoucnost. Matka příroda, už dlouho pokořovaná, přestává šeptat a zvyšuje hlas, volá nás do zbraně pro blaho příštích.

Potkali se na útěku
z vězení ztracených věků.
Při té zkoušce vtipu, síly
jiskry rychle přeskočily.
Osud jim však nepřál víc,
jisker spadlo na tisíc;
při požáru, sirén ryku
ztratil se jí v okamžiku.

Štěstěna se ráda směje,
někdy ale lásce přeje.
Po čase ji potkal zas,
v davu poznal její hlas.
A přes všechen hluk a shon,
křikl za ní: „Rhiannon!
Počkej na mě, zvolni krok!
Nechci na tě čekat rok.“

Svatební cestu měli plánu:
výlet loďkou k Tenochtitlánu,
pyramidy v Gíze, v Coba,
polární kruh v sedle soba.
S osudem to však zas šije…
zbytek už je historie.

Daniel von Drak stojí před oltářem v dávno zbořené kapli. Hledí na tvář Boží rodičky a přemýšlí. V zádech cítí pronikavý pohled Vraspírův. Ten má sice jako vždy kápi, ale Daniel ví, že se na něj dívá. Vždycky to pozná.
Pozná i starostlivý pohled Jaroslavův a nejistý pohled Markův. Jedním z nejlepších časových agentů nebyl bez důvodu. Ale to už je historie, třebaže stále rostoucí počet misí svědčí o opaku.
Ano, může říci, že zbytek už je historie, jenže pro člověka s nadáním vstupovat do časoprostorových tunelů není historií vlastně vůbec nic. Existuje pouze nekonečně mnoho současností. Snad proto mlčí.

Hanka Krásová byla v matematice opravdu dobrá.
Starší sestry byly téměř zoufalé z toho, že zatímco ony si násobení větších čísel musí vždycky napsat do úhledného sloupečku pod sebe, Hanička vyplivne výsledek jen tak z hlavy, a to i násobky tří a čtyřmístných čísel. Pro některé, zvlášť pro Toninku, to bylo až deprimující.
„Mamička mi nakázala, že s tebou mám projít početnici. Nevíš, co jsem provedla, že jsem dostala takový trest?“ zaškaredila se na mladší sestru. Zalistovala knihou. „Dělení se zbytkem už umíš?“
Hanka s ušklíbnutím obrátila oči ke stropu. „Toni! Zbytek je historie. Dávno umím dělit na desetinná místa.“