DMD 2024

Nepřítomně žvýkám ten konec tužky, na kterém by byla guma, kdyby tahle tužka měla gumu.
„Copak máš dneska za lubem?“ Gwen se nudí.
„Ale coby, něco mi tu chybí...“
„A cože to? Život? Vesmír? Vůbec? Armáda klonů a houpací kůň? Jedno z toho dokážu opatřit...“
„Klávesnice,“ odpovím. „A počítač. Takhle musím bonusy k Invazi psát ručně, korekturovat ručně a sázet taky ručně.“
„Vždyť už ti to vyšlo, ne? Jaký bonusy, porád?“
„Nojo,“ nasadím smutný výraz. „Jenže...“
„Copak?“
„Se prodalo. Bude dotisk. Bonusový materiály... mám skoro hotový.“
„A co ti zbejvá?“
„Už asi jen hysterie.“
Tak to bývá, když utrpíte úspěch.

Vždy se musel rozhodnout, jaký hrozen svolí. Ne, že by měl moc na výběr... Ono zase tolik těch druhů nebylo.

Červené a bílé. Nic víc, nic míň.
A přesto víc měl rád bílé. I mu sedlo při výrobě...

"Otče... Až jednoho dne... Převezme podnik můj bratr, že?" Pronesl mladík a pohlédl na staršího muže.

"Ne, chci, abys to převzal ty. Trevor je sice schopný muž, prvorozený syn, ale ten má v osnovách života psán jiné povinností."

Mladík jen zamrkal a pokračoval v přebírání hroznů. Nemůže si dovolit tam dát nějaké plesnivé.

"Nezklamu tě, otče."

"To já vím, synu. Pozor, plesnivý."

Mladší bratr prohlásil, že mu rozumí. Prý chápe, že chce žít po svém…
Ropraht těžce vzdychl. Žít po svém... Kéž by to bylo tak jednoduché!
Byl naživu.
Přežil krvavou bitvu, mnozí takové štěstí neměli. Uzdravil se z utržených ran. Dokonce plně a více méně bez následků.
Jenže co dál?
Před bitvou… Měl před očima tu nejjasnější hvězdu… Pro ni by… Dost! Tohle je přece všechno pryč! Minulost, k níž se nesmí vracet, minulost, na niž potřebuje zapomenout. Slíbil otci, že zapomene. Princezna Svatava pro něj už nic neznamená a nikdy znamenat nebude.

V tu chvíli netuší, jak moc se mýlí.

Udeřila pandemie
Museli jsme rychle dospět
Radovat se z žití opět
Celá země roušky šije
Pomoc, síla, knížek čtení
Z balkonu hraní a pění
A zbytek je historie

Ve stínech ukryté zmije
Radši bořit nežli stavět
Nad hněvem se nechat zatmět
Tyran nevinného bije
Stíhaček zní temné hřmění
V srdci však nadějné chvění
A zbytek je historie

A naděje stále žije
Čistá láska přišla na svět
Musela však zase zmatnět
Ruka snadno druhou myje
Víra ale všechno mění
Tělo ráno v hrobu není
A zbytek je historie

Sama vzniká poezie
Pomáhá nám její znění
Prožít každodenní dění
Zbytek bude historie

"Jarku," řekl Daniel. "Nech to být. Ono je to fakt složité. Podstatné je, že se tunely můžeme relativně bezpečně pohybovat. Ostatně bych se rád podíval na jedno místo do minulosti. Půjdete se mnou?"
Šli všichni, ačkoli Jaroslav se stále mračil.
Z tunelů se vynořili na okraji lesa. Nedaleko nich stála kaple. Měla bíle omítnuté stěny a mansardovou střechu, ze které se vypínala vížka. Předsíň překlenovalo půvabné loubí. Okna se leskla v odpoledním slunci.
Daniel ztěžka vzdychl. "Kaple Zvěstování Panně Marii v Zaběhlé. Vojenský újezd Brdy. Duben 1953. Poslední mše tu byla sloužena před třemi týdny. Zbourají ji za několik týdnů."

Albus Brumbál pomocí svého zhasínače zhasínal všechno světlo z veškerých lamp v Zobí ulici. Sledovala ho světle hnědě zbarvená kočka z černými proužky na hřbetu. Brumbál na ni udělal: "Čiči!"
Kočka se znenadání proměnila na profesorku Minervu McGonagallovou, která prohlásila: "110 let a furt jak malé dítě, Albusi."
Mezitím přiletěl poloobr Rubeus Hagrid na létající motorce. Albus Brumbál i profesorka McGonagallová se ho zeptali, kde tu motorku vzal. Hagrid jim odpověděl, že mu ji půjčil Sirius Black. Hagrid vytáhl z motorky Harryho zabaleného v povijanu a položil ho před dveře domu Dursleyových, Harryho strýce a tety.
A zbytek je historie...

Pomalinky sme prechádzali pomedzi kráteríky, ktoré zatiaľ nie sú na žiadnom obrázku Mesiaca. V hlave mi vŕtalo množstvo otázok. Bambuľky sa začali naháňať. Akoby naschvál vrazili do vysokého Lunosnílka s veľkou bradou.
„Ach, vy beťárky!" dobrosrdečne sa usmial. Lunkom trhlo.
„Prepáč im to Svarog."
„Nemám im čo odpúšťať. Sú naše. Neviem, či mám odpovede na všetky tvoje otázky, Vozanka. Zatvor ústočká. Máš šťastie, že tu nemáme muchy."
„Viete, čo sa chceme spýtať?"
„Samozrejme. Oblapili ťa naše Čierne Lunodiery, aby ti ukázali spôsob."
Prišla odpoveď na nevypovedanú otázku: „Stačí vedieť snívať a úprimne si to priať. Zvyšok sa stane zabudnutou históriou.

Vrzla branka, což byl pro zahradní společnost signál k rychlému dopití koňaků a servírování kávy.

"Karle, že ty ji právě proto nikdy nenamažeš?"

"Nech toho, Edo. Do příště. Určitě," mrkl Čapek v odpověď.

Masaryk se usadil a rozložil lejstra.

"Přátelé, máme tu body za poslední téma," začal. "Bod jsem udělil všem, až na Josefa. Velice si cením zajímavého zpracování, ale věděnka má mít psanou formu."

Osazenstvo ožilo.

"Pane prezidente, kterou věděnku jste ocenil nejvíce?

"Přečtete nám svou vlastní?"

"Souhlasíte se mnou?"

"Pánové, další téma je Krvavé pohraničí."

Stůl utichl, Beneš se zachmuřil.

"Všechno ostatní už je historie," dodal vlídně TGM.

Harz, německé středohoří, patří odedávna k místům tajuplným, magickým.
Především náleží čarodějnicím. Slétaly se na planině vysoko nad divokou říčkou Bode a vyrážely na horu Brocken, kde vládne skoro stále zima a vichr.
V lesích bloudili diví muži a obři. Na loukách vzácně vykvetl modrý květ, klíč k podzemní říši skřítků. Doly a sloje snad stále obchází duch hor, někdy škodolibý, jindy přátelský.
A pak ovšem vznikla sídla lidí. Hrady a města králů, kde se psaly dějiny, bohaté kláštery. Bohužel i dějiště krutých procesů proti čarodějnicím.
Přesto Harz stále patří jim. Dnes jako každý rok vyrážejí zvesela na své reje.

Přetržené prázdno po tobě ostře lemuje velký hrnek na čaj, triko pověšené v koupelně, malé rádio, které jsi poslouchal nad ránem.
Přelezu po paměti zrezavělý plot, černé šaty se zachytí a sedřu si ruku. Sednu si na zarostlý schůdky u potoka a zavřu oči.
Rybíz, který jsi zasadil pro mě, večery nad chemií (šla mi, abys měl radost), odpovídání na otázky v televizní soutěži. Obří bodlák, který sis na zahradě hýčkal.
Babička přestala plánovat zlatou svatbu.
Komplikovaný rodinný vztahy.
Drobnosti ohlazující jim hrany.
Čas, který se rozptýlil v prachu za námi a za který tiše poděkuju plynoucí vodě.
Ahoj, dědo.