DMD 2024

Dvoučlenný raketoplán se nebezpečně řítil k zemskému povrchu.
Dvojice pašeráků bojovala s řízením, aby udržela stabilní dráhu.
„Sakra, odpálili modul automatického přistání,“ konstatoval jeden při bližším pohledu na potrhané kabely.
Druhý ho poslouchal na půl ucha. Měl co dělat, aby nenarazili do blížících se skal. „Čekal jsi, že vyrabování měsíční základny bude jednoduché?“
„Dělej něco!“
„Snažím se… pozor! Vypouštím kotevní svorky!“
Z podvozku okamžitě vystřelili dvě ocelová lana. Zabořili se hluboko do jedné z hor.
„Nyní přiblížení.“
Lana se začala navíjet a raketoplán táhlo k zemi. Se žuchnutím sklouzl po kamenitém povrchu.

„Nevíš, kde jsme?“
„Podle GPS? Někde v Alpách."

"Jeden z vás mě zapře," říkal, a oni mu nevěřili. Jak by mohli? Lásku v očích přemohla únava, a pravdu na rtech víno.
"Jeden z vás mě zradí," řekl, a oni mu odporovali. Všichni, až na toho, jehož slova chtěl slyšet nejvíc.
"Což nikdo se mnou nevyčká?" řekl, a nikdo mu neodpověděl. Jedenáct spalo kolem něj, Dvanactý ho hořkosladkým polibkem zradí.

"Zbyls tu sám, a ti blázni spí."
V tu chvíli nevěděl, kdo litoval víc.

Zatkli ho, odváděli, tloukli.
Šel s hlavou vztyčenou, protože svůj smysl nalezl a věděl, že to pro ně umírá.
Přesto si nikdy nepřipadal tolik sám.

Ondřej si balil stan. Bušek totiž nechal Velhartické lvy oslavit vítězství, ale hned chystal další cestu.
"To bych do toho Tomáše neřekl, že je urozeného původu," prohlásil Matěj.
"Musím se přiznat, na chvíli jsem zapomněl, že se k nám vůbec přidal," přitakal Ondřej.
"Nu což, on si tu může žít šťastně až do smrti, ale my zase musíme vyrazit," připomenul Jan. "Jdeme na sever, zabezpečit královskou silnici."

Tomáš už zůstal se svou rodinou na Chotěšovské tvrzi.
Ondřej, Matěj a Jan pokračovali v boji proti loupežníkům.
Michal zemřel během bitvy na následky kopnutí koněm.
A jak skončil Bušek, vám vyzradila historie.

V televizi nic nedávali. Nechal jsem běžet Liverpool a vyšel ven na balkon.
Ve vzduchu byl cítit čpavek a cukrová vata. Opřel jsem se o zábradlí. Smrákalo se. V povzdálí za sídlištěm a soutokem Labe s Chrudimkou se rozprostíral. Cirkus.
Dopadla na mě samota.
Zavřel jsem oči a – vzpomněl si na Ninu. Neměl jsem to dělat. Povolit pocity staženou tvář nebylo jednoduché. Trvalo to.
Sáhl jsem do kapsy u tepláků a chvíli si pohrával s telefonem a s myšlenkou jí zavolat. Nakonec jsem vytočil jiné známé číslo.
Doufal jsem, že Klenot bude mít čas. Dneska bych ji opravdu potřeboval vidět...

Astrokles svou práci miloval. Snídaně v Aténách, večeře v Kolchidě. Kouzelné boty – dar od boha Herma – udělaly z celého Řecka jeho vlastní běžeckou dráhu. Jen Olymp, hora bohů, byla pro něj zakázána. Pokaždé, když ji míjel, znervózněl. Cítil, jak ho nesmrtelní bohové sledují.
Málokdy se zdržel na jednom místě příliš dlouho. Svět venku byl tak krásný. Když právě nenesl zprávy od jednoho města k druhému, křižoval vody Středozemního moře nebo odpočíval ve vzdálených lesích. Když už zaběhl mezi lidi, většinou kvůli kultuře, dobrému jídlu nebo aby navštívil přátele. Lidé ho měli v úctě. Znali ho jako Posla, který spojuje svět.

Jsou čarodějky, povídali Machovi, potřebujeme sluchátko, kdyby vítr rozfoukal oheň, Pažout řekl, jsou čarodějky, potřebujeme sluchátko, kdyby došlo pivo, sluchátko prohlásilo, že není hasič ani pivní kurýr, a Machová se zeptala, s kým teda? Sluchátko řeklo, s chlapci, těm pivo nedojde! Pili tedy pivo, načež se sluchátko optalo, než jsem vás potkalo, byli jste normální? Zeptali se sluchátka, jak to myslí, a sluchátko odpovědělo, sexuálně, ne asi! Pažout zbrunátněl a zařval, když se mají dva LIDI rádi, hluchadlo, je to naprosto normální! Ale Horáček se usmál a řekl, jasně, až do koček a lednice, a dál už je to historie!

Mluvil/a.
Ke všem a každému zvlášť.
Žádný důrazný, nadpozemský hlas burácející z Nebes.
Naopak.
Nenápadně, tiše šveholil v hlavě Jejího syna i syna Nepřítele, každičkého anděla, démona, člověka a živého tvora. Jistě i v té tvé, milý čtenáři, takže netřeba zacházet do detailů.
A možná tomu hlasu můžeme říkat jakkoli, co takhle svědomí?
Ješua převzal od Crowleyho chromovanou startovací Kliku.
Očima vyhledal Adama.
Kývli na sebe.
Pak - jako na pokyn -, k němu přistoupil Warlock a uchopil druhou rukojeť nástroje.
O okamžik a jedno drásavé prasknutí později byla Klika vejpůl.
A její část držel v ruce Adam na druhé straně zeměkoule.

Když přišli o svoji domovskou planetu usadil se v jejich srdcích žal. Tak hluboký, že jej cítili i ti, kteří se narodili až později.

Když narazili na své druhy z jiných planet, do jejich života se opět vrátil smysl. Nakonec bylo druhů sedm a každý se vyznačoval jinou barvou.

Když společně nalezli planetu, na které vystavěli chrám, měl si každý rod vybrat místo, které bude jejich domovem.

Dlouho hledali to správné místo, ale nedokázali žádné vybrat. Báli se, že by opět přišli o svůj domov. A tak zvolili místo, které nezanikne, nespadne.

Černý dračí rod si zvolil věčnou hvězdnou oblohu.

Texasem projíždíme v napětí, dlouhá cesta v nás do varu uvádí věci, které měly zůstat spát.
Ale na konci naší pouti tě vidím šťastného. Pod vějířky vrásek dočista tvář malýho kluka. Natahuješ ruku. Rakety! Jsou skoro na dosah, buclaté kolosy.
Vítr na Boca Chica vane od jihovýchodu.
Myslíš na nekonečno, nezměrnou ledovou černotu, tenata rovnic, číselné vyjádření tlaku a teploty, když startovací plochu drtí zažehnutý pohon Super Heavy.
Když tě vidím takhle, hádky jsou nepodstatné, spálené ve splodiny, úplná historie.
Myslíš na Mars.
A já se ptám (známá melodie): je na Marsu život?
A vzal bys mě tam s sebou?

Nepamatoval si, jak ho to napadlo. Možná chtěl jen zabránit tomu, aby se potkával se svými předchozími já. Měli tendence dávat nevyžádané komentáře k jeho oblečení, vlasům, a TARDIS. Nebo se možná jen nudil a zaseknul se na Pinterestu.
Tak či tak se teď všechny záznamy o cestování válely po zemi, a na stole stály dvě krabice polepené tapetou.
Pinterest zněl čím dál pravděpodobněji.
Pustil se do třídění.

Očekával něco jako pocit zadostiučinění, ale výsledek značně pokulhával.
Jedna z krabic zela prázdnotou, druhá nepraskla jen kvůli technologiím Pánů Času.
Pozná měl zvolit trochu míň relativní výrazy, než minulost a budoucnost.