DMD 2022

Poprvé to bylo kvůli hlouposti, maličkosti, která překročila mez.
Odpočívala vzadu na zahradě a usmívala se na slunce. Zaslechla ji jen chvíli před tím, než dostala pánví do hlavy. Byla těžká, vydržela po generace, ale nárazem o lebku se jí zlomila rukojeť.
Zelda stála nad tělem své sestry a cítila... radost, úlevu, pak vztek, šok, lítost – tu zatlačila hluboko až tam, kde se zrodila. Hildu odtáhla ke Kainově jámě a pohřbila ji.
Netrvalo dlouho a vrátila se. Vyděšená. Měsíc spolu nemluvily. Zelda si přísahala, že už to nikdy neudělá, ale hluboko uvnitř, kde schovávala vinu, věděla, že to nebude pravda.

Dneska jsme projeli učebnici psychologie, kapitola emoce. Obrazy se střídají rychleji, než jsem schopná je číst. Než pochopím, o co tu jde, jsme o dvě emoce dál. Já tě tak miluju. Ta lžička má být vlevo. To druhé vlevo, ne tohle…Míchat jsem měla já. Tohle je špatně! Já jsem chtěla první! Ne, já chci první! A proč to děláš zrovna tak? Já tě tak miluju! Nech mě! To se ještě směje, nebo už brečí? Míra emocí se zdá být odvislá od velikosti těla. Míra hluku se vymyká měrným jednotkám. Rodičovství je jako jízda na tobogánu. Z Niagarských vodopádů. Po hlavě.

Jedno únorové odpoledne. Zataženo, mlha, drobné vločky. Prsty v rukavicích zebou.
Tiché odfrkování, pára od nozder. Suchá tráva šustí pod kopyty.

Vyjeli jsme na louku. Na zemi podél lesa leží pár popadaných stromů po vichřici z minulého týdne.

Projeli jsme krokem kolem nich. Diegovi se zablesklo v očích. Myslíme oba na totéž. Ale jo, tenhle vypadá bezpečně... Rovný terén, žádné trčící větve... Chvíli váhám. Vím, jak to miluje.

,,Tak fajn," otočila jsem ho po pár metrech čelem ke stromu.
Cítím jeho napětí. Opatrně jsem pobídla do klusu. ,,Ale pomalu!"

Pohodil hlavou, nacválal a najednou letíme...

Tiché sněžení a dusot kopyt.

"Hang on," Wee John frowned. "What comes after?"

Stede blinked. His story had been interrupted just as he was getting to the good bit. "After what?"

"He dove in head first, you said. But then what comes after?"

"Well, the rest of his body."

"Why not just say he dove in?"

Stede gave a little huff of frustration. "I'm trying to paint a picture."

"It's to show which way 'round he went," Oluwande added, helpfully.

"Exactly! So-"

"We all know which way Blackbeard goes," Frenchy yelled.

At least, Stede tried to comfort himself, no one had made a head joke.

Prakticky se sesypala hned v chodbě. Domovní dveře za ní zaklaply a ona se jen po nich sesunula na podlohu.

Nadávala si do největších idiotů. Skutečně to udělala? Skutečně souhlasila?

Vždyť ji ten otravný dědek ani nemusel tolik přemlouvat! A ona souhlasila jako naivní Mrzimor, i když jí tehdy několikrát vyhrožoval, že ji vyhodí z Bradavic. Teď se skoro plazil po kolenou a ona podlehla.

Vážně souhlasila, že bude donášet na Pána zla?

Proč se chová jako pitomý Nebelvír, co do všeho skočí po hlavě?

Hluboký nádech. Výdech. Nakones se přeji jen uklidnila. Zmijozel zvítězil.

Ostatně, Brumbála může zradit vždycky.

Draka dostali do kuchyně (tetička Muriel byla na návštěvě u kamarádky a kuchyň po jejích gastronomických pokusech často už tak zaváněla kouřem).
„Určitě je to novozélandský opálooký. Nemá tady co dělat,“ zamračil se Charlie. „Kde jste ho splašili?“
„Neprozrazujeme své zdroje.“
Změřil si oba drakodárce svým nejdrsnějším pohledem. „Mluvte.“
„Narazili jsme v Děravém kotli na chlapa, co se chtěl zbavit draka.“
„Nechtěl ho, protože je to drak trpaslík.“
Charlie se teď už neusmíval vůbec. „Takže něčí domácí mazlík...“
„Říkali jsme si, že by se mohl jmenovat Frege.“
„Nebo Geord!“ dodal Fred a dovolil si podrbat Georda po hlavě. Zafuněl blahem.

Ono se řekne po hlavě. Dlouho mi trvalo naučit se skákat po hlavě do vody. Ale zvládl jsem to. Většinou jsem ovšem skákal maximálně ze startovního bloku bazénu. Jen kdysi na Rhodu jsem si skočil ze skokanského můstku výletní lodi. Čímž jsem naplnil latinské rčení hic Rhodus, hic salta.
Nebo jinak. Jistá sprostonárodní píseň mě vyzývá, abych skočil po hlavě do necitovaného místa, zabublal a přiklopil se deklem. Ale do mísy dnešního splachovacího klozetu se člověk nevejde. Naštěstí mne však život ještě neomrzel a nestal se mi peklem.
A proto jdu tedy po hlavě do dalšího ročníku naší spisovatelské akce!

„Cesta kolem světa? Co je to za pitomost?“ čílila se Hermiona.
„Klíd, kotě,“ uculil se Sirius. „Potřebuju… srovnat si pár věcí v hlavě. Ale neboj, nebude to trvat ani 80 dnů jako v té knížce,“ prokázal znalost mudlovské literatury, protože věděl, že ji tím potěší. „Vlastně myslím, že 30 dnů mi bude bohatě stačit.“
„Je mi jedno, jak dlouho budeš pryč,“ tvářila se sveřepě. „Možná dokonce čím déle, tím lépe.“
„Nekecej, chyběl bych ti,“ zamrkal na ni svádivě.
„Jsi nemožný, do všeho se vrháš po hlavě a nic nebereš vážně!“ prskala.
„Vážný je mé jméno, to nevíš?“ zachechtal se vítězoslavně.

Rozezněl se alarm. Tony přiskočil k panelu výtahu a začal zuřivě mačkat tlačítka, bezvýsledně. Byl lapen v malé, ocelové krabici, do které navíc sám vlezl. A Roboagenti tu budou co nevidět. V lepším případě ho okamžitě vaporizují, v tom horším...
"Jsi v úzkých, Antoníne?" zapředl mu v hlavě ženský hlas.
"To ne, musí to jít jinak!" bručel si polohlasně, zatímco dál zkoušel tlačítka.
"Mohli bychom být zase spolu," dodala svůdně.
Stěnou se začínaly propalovat lazery. Tony rozhodil ruce a prohlásil: "Vyhrála jsi, hlavně mě dostaň pryč."
V podlaze se objevil kruh mihotavého, červeného světla. Tony do něj bez rozmýšlení skočil.

Celý svět se pomalu ale jistě blížil dalšímu armagedonu, takže v Cadriffu tomu mohli i nadále mohli říkat úterý. Před stadionem se válelo zelené slizké cosi, co s apetitem hejna kobylek pojídalo víceméně všechno, co se mu přípletlo do cesty.
S hlasitým uaaá se nejprve vyřítila Gwen a vystřelila po slizu svou oblíbenou bazukou, Owen se přidal s podobně hlasitým kššá a brokovnicí, Ianto si čmáral do zápisniku a Tosh cosi cvakala do počítače. Ale střely ani analýza neměly efekt.
Pak z modré budky konečně vyskočil Devítka a skočil šipku rovnou do zeleného želé.
Cardiff zažil svůj první zelený déšť.