DMD 2022

Když se probudil, pokoj zalévalo sluníčko. Po blankytně modrém nebi se proháněli beránci a vítr mu cuchal vlasy. Zkrátka bylo krásné ráno, jako stvořené pro koupel v místní nádrži.
Jen v plavkách mu sice bylo trochu chladno, ale je přece otužilec, to musí zvládnout. Vylezl na skokanskou věž, protáhl se a rozhlédl po okolí. Opravdu nádherné ráno. Sklonil se, zhoupl na špičkách a s odrazem skočil šipku. Ještě cestou dolů stihl několik vrutů.
Dole na něj však čekalo překvapení - pořádná vrstva ledu.
Zároveň se zvukem drcených obratlů mu hlavou prolétla myšlenka, že půlka ledna je přeci jen na koupání brzy.

„Nemá to smysl, magoři,“ pronesl jsem psychopaticky nezúčastněným hlasem a otevřel další plechovku, zatímco moje posádka rozebírala systémové panely ve snaze přijít na řešení.

V odpověď na moje konstatování se ozvala další dávka koncentrované hysterie.

„Já tady nechcípnu, slyšíš?! Nechcípnu!“

Pokrčil jsem rameny. Objetí náruče matičky Země nás čekalo za pár minut a já měl v úmyslu si je vychutnat.

Napolohoval jsem sedadlo a pohodlně se rozvalil. Když nikoho nemáte, znamená to mimo jiné i to, že před koncem můžete být sobečtí bez výčitek svědomí...

„Naposledy?“ Vyrušila mě z rozjímání Agnieszka nesnesitelně vážným tónem.

Slušelo jí to.

Usmál jsem se.

„Žárlím,“ svěří se Daniel Šťastný-Neduha Vilémovi krátce poté, co se z novo- stává už jen manželem, „přirozeně. Vzhledem k mé indispozici mě může akorát tak pohladit po hlavě. Rád se dívám, což o to, i ruku k dílu bych přiložil, vrací se však domů unavená a uspokojená.“
„Myslíš jako…“
„Nemyslím, vím,“ mávne rukou muž na vozíčku, „čert to vem. Počítal jsem s tím, nejsem padlý na hlavu. Ale když cítím, jak jí překážím, přemýšlím, proč si mě vlastně vzala.“
„Protože tě miluje, příteli!“ povzbuzuje Vilém.
„Anebo taky ne,“ tká trpce trpící, „zjistil jsem, že se přihlásila do programu Dahua Serpense.“

Úzko, úzko je v útrobách, únava v údech, ukryt čeká na úsvit, úlisnou to úlevu.
Za kuropění sebere kuráž, ale s křížkem po funuse; s každou prováhanou vteřinou vzdaluje se volbě, co víc: život, ten jediný, co má, nebo životy, které mu nepatří.
Ale – velí sebezáchova – co má dělat? Křičet, aby umlčen, bojovat, aby zabit, utíkat, aby doběhnut? Nic z toho přeci nedokáže varovat sousedy v obkličované vesnici!
Bránil by se, seč by mu síly stačily, ale ochromen hrůzou, když překvapen zezadu: krve v něm navzdory dořezáno.

Po hlavě hrneme se do slzavého údolí, zuby nehty se bráníme vydat dál.

Jarní hlína ještě nestihla změknout. Odhrabuji kuličky kozího trusu.
Koza je zvíře pro čarodějku, řekl, když je přivedl.
Rýč udeří o kořeny. Kopu pomalu.
Pojmenoval je Trnka a Svízel. Co týden utekly, sežraly, na co přišly, ani nábytek nebyl v bezpečí. Já hrozila rožní, Karel je zaháněl, opravoval vyplétaný plot.
Z plotu vykoukne rohatá hlava. Svízel se přikrade k lavici, začne ji okusovat.
Prospěje ti mít tu i cizí zlomyslnost, smával se, jen trošku krutě.
Nevšímám si jí. Oženu se, až když Trnka šlápne na rubáš.
Pouštím rýč – tahle hloubka musí stačit.
Když ho spouštím do hrobu, obě kozy ztichnou.

Dveře kanceláře se otevřely, a vstoupil ministr s úsměvem na rtech.

"Proč tak zvesela, mohu-li se zeptat, pane ministře?" otázal se Humphrey.

"Je krásné ráno, přes víkend jsem zvládnul projít všechny vaše krabice, a premiér mě dnes pozval na skleničku. A to všechno proto, že jsem se rozhodl změnit životní filozofii. Už žádné váhání a bázlivé rozhodování. Od teď se do všeho budu vrhat po hlavě, rovnýma nohama."

"Buď se můžete vrhat po hlavě, nebo rovnýma nohama, obojí nejde," upozornil ho Bernard, ale Hacker už zmizel v pracovně.

"Možná jde," pronesl po chvíli zamyšleně Humphrey. "Třeba překotný porod koncem pánevním."

"Víš o tom, že jsi fakt kus?"
Zálibně si ji prohlížel, jak se natahuje přes parapet a vyhlíží do zahrady. Vypadalo to, že kdyby mohla, snad by se vrhla po hlavě mezi narcisky. Do okna svítilo slunce a zalévalo místnost studeným světlem, dopadalo na ni i na něj a kreslilo na stěny pokoje divoké obrázky. Přicházelo jaro, teď už o tom nebylo pochyb.
Natáhl ruku a něžně si ji pootočil směrem k sobě.
Zdálo se mu, jako kdyby se zachvěla v závanu jeho dechu.
"Musím ti to říkat častěji. To abys o sobě neměla pochyb."
Pilea peperomioides se spokojeně zazelenala.

,,Člověče, jsou to vůbec tvoje boty? Nějaký velký..."
,,Mam velký boty, protože už jsem velkej kluk. Měl jsem malý, když jsem byl malej. To mi byly tři."
,,Aha a kolik je ti teď?"
,,Dva a půl."

,,Báro, co tam děláš?" ,,Bobek."

,,Teto sedni si, aby tě nebolely nohy."

,,Proč brečíš? Ty nevíš? Tak nebreč."

,,Přestaň po mně házet toho tygra!"
,,Ale to je lítající tygr!"
,,Tak bude lítat na druhou stranu."

,,Proboha, nejez tu židli! Vylámeš si zuby... Máš už vůbec nějaký?"

,,Teto kam jdeš?"
,,Domů."
,,Ale zase příště přijdeš až tady budu, žejo?"
,,To víš že jo. Tak papa."

27. březen - takové obyčejné datum.

1966 - Jdu do toho (neděle v pět ráno se mi líbí)
1977 - Už jedenáct (asi mi začínají růst prsa)
1983 - Sedmnáct (nechápu, proč jsou dospělí takoví pruďáci)
1988 - Dvacet dva (před půl rokem se změnil svět, jsem máma)
1994 - Dvacet osm (dva kluky a jsem sama, odešel jinam)
2005 - Třicet devět (kluci, ten nejlepší manžel, barák, svět je zase fajn)
2011 - Čtyřicet pět (slavíme, to bude jízda)
2016 - Padesát (žijeme jen jednou a padesátka je prý nová třicítka)
2022 - Padesát šest (manžel - stejný, kluci - dospělí, vnuci - tři)

Pořád já, pořád stejná, po hlavě do života.

Wei Wuxian otevřel oči. Okamžitě tohoto rozhodnutí litoval, rozbolela ho hlava. Zvedl ruku, že si místo promne. Cítil něco pevně utaženého kolem čela. Že by obvaz?

Jeho ruka ovšem nikdy k cíli nedorazila. Někdo ji zachytil uprostřed cesty.

Wei Wuxian zaostřil a uvědomil si, že to je Lan Zhan. V jeho očích byla starost.

„Wei Yingu, jak se cítíš?“ zeptal se.

Wei Wuxian nikdy nedostal možnost odpovědět. Místností se rozezněl hubující hlas Lan Qirena: „Wei Wuxiane, proč se musíš do všeho vždycky vrhat po hlavě? Lékaři kvůli tobě celou moc nespali!“

Lan Qiren měl kruhy pod očima. Jen doktoři nespali?