DMD 2022

Marilla spráskla ruce a vzhĺédla k Bohu všemohoucímu.
"Anne Shirley-Cuthbertová, co jsi to u všech svatých zase vyvedla?"
Anne stála uprostřed kuchyně, od hlavy k botám zasypaná moukou, a zbytek místnosti vypadal, jako by se jí prohnal uragán.
"Ach, Marilo, je mi to tak líto. Chtěla jsem tebe a Mathewa překvapit koláčem, ale první těsto se nepovedlo, potom jsem druhý koláč spálila a pak došla mouka, tak jsem šla hledat novou, ale nedosáhla jsem na horní polici, tak jsem šla pro stoličku a rozlila mléko..." Anne plakajíc chrlila slova ještě rychleji než činy.
"Příště přemýslej," řekla Marilla a potlačovala smích.

Fred nebo George (ze svetrů s iniciálou už vyrostli) se k Charliemu blížil s potutelným výrazem. Charlie zbystřil. Jedno dvojče nevěstí nic dobrého – člověk nikdo neví, co dělá to druhé.
„Máme pro tebe překvápko. Vzadu v kůlně,“ vyprávělo dvojče bráchovi, který přání navštívit kůlnu vyslyšel bez protestů. „Mělo to být k narozeninám, ale nedopadlo to.“
Už kus od kůlny bylo jasné, že tohle překvapení bude stát zato.
„Nežer to! To je moje ruka! Jau!“
Dveře ruply pod náporem chumlu složeného z dvojčete a...
„Mě picne! Kde jste ho vzali?“
Ze země se nemotorně sbíralo dráče, v tlamě nohu od židle.

"Tak Nováku, narýsuj na tabuli kružnici o poloměru 45 cm," zřetelně artikuloval kantor.
Spolužák odměřil požadovanou délku a odhodlaně zabodl hrot do tabule. Potom uchopil každou rukou jedno rameno kružítka. Snažil se splnit požadovaný úkol. Jenže místo kružnice vznikalo spíš ozubené kolo.
"Nováku, jak držíš to kružítko?" rozčiloval se učitel. "Vem ho za hlavu."
Honza se nechápavě podíval na vyučujícího, zda pokyn myslí vážně.
"Na co čekáš. Vem ho za hlavu!" křičel.
Honza tedy zavěsil kružítko za hlavu. Připomínal vězně s hlavou v kládě.
Učitel ztratil řeč. Po dramatické pauze konsternovaně prohlásil: "Ty bys zasloužil dostat tím kružítkem po hlavě."

Cvak.

"Vidím, žes smrt manželky zvládl."
"Jistě, je třeba žít dál."
"Ještě se napijeme."
"Už mi to pití leze do hlavy, pomalu nevím, co mluvím."
"Dědictví tě jistě utěší, všichni víme, jak byl tvůj tchán bohatý."
"Právě proto jsem si ji vzal. Tchán na ni přepsal většinu majetku."
"Většinu? To se tedy vyplatilo."
"Ovšem toho přemáhání... Dost se mi hnusila."
"Nikdy jsem tě neslyšel takhle mluvit."
"To byl... velice výhodný sňatek. Těch prachů..."
"Hlavně nezakopni."
"N-neboj. Ona taky nezakopla."
"Cože? Přece jí ujela noha, hlavou spadla na kohoutek..."
"Ale před kohoutkem jsem ji po hlavě praštil já."

Cvak. Konec nahrávání.

„Jak moc nešikovný bych měl být, pane?“
„Nebojte se toho. Musíte působit neohrabaně, bezbranně a roztomile jako sotva narozené hříbě. Pojďte, podíváme se znovu na ten plánek.“

Dobrá, tohle bude první zkouška. Předstírat nešikovnost musí být podobné jako hrát opilého. Pokud nemáte zkušenosti, prostě si to odkrokujte.

Agent FBI vykročí, zakopne o vlastní nohu a zřítí se svému šéfovi do náruče. Kávou ho polije spíš mimochodem.
„Nějak takhle, pane?“ zeptá se o zlomek vyšším hlasem a zamává řasami.
„Přesně takhle,“ zasípá J. Edgar Hoover spokojeně. Nadšení pana „Greena“ pro roli volavky je příslibem úspěchu. Jemu zbývá najít matčinu starou kuchařku.

Ondra byl zkrátka velkej. Ten typ, co v hospodě radši neprudíte. Sednete si opodál a ani omylem by vás nenapadlo do něj rejt. Široký záda v kostkovaný košili, předloktí jako šunky. Choval se klidně, uctivě, ale stejně jste si netroufli. Hele, podle mě to bylo tou jizvou. Klouzala mu po čele a kolem nosu skoro až na bradu. Vypadala děsivě.
Nikdo neměl tušení, že ji má od chvíle, kdy se vrhnul do náhonu pro pytel, ze kterýho se ozejvalo mňoukání. Okamžitě. Po hlavě. Vytáhl jsem ho tenkrát já. Získal patnáct stehů, já osm koček a chlapa, se kterým hodlám zestárnout.

Marigold vyrážel na cestu. Nechal si osedlat koně, na hlavu si nasadil klobouk s pérem a loutnu přehodil přes rameno.
Po hlavě se vrhal do nových dobrodružství, aby měl náměty k tvorbě, jelikož oblíbený cíl jeho písní se usadil s jistou jemu neoblíbenou čarodějkou v Touissantu, a tudíž byl pro jeho účely naprosto nepoužitelný.
Na prahu krčmy se nadechl, nadšen výhledem na vydělané groše, a rozšafně vykročil ke klisně.
Pacholek opírající se opodál jeho triumfální výkrok sledoval.
„Máte na botě hovno,“ řekl škodolibě.
„To nám to pěkně začíná,“ vrčel si Marigold pod vousy a slámou si utíral exkrement ze střevíců.

„Matka se jistě mýlí. Svět venku nemůže být tak nelítostný a krutý.“ Dívka s převelice dlouhými vlasy se zasnila. „Víš, Pascale, někdy sním o princi, který by mi ukázal, něco… něco převratného. Chci, aby byl hodný, pozorný, měl by být aspoň trochu hezký, měl by mě umět rozesmát… a…“

Zaslechla šramot, po paměti sáhla po velké pánvi. Když se zvuk ozval podruhé… třiskla s ní narušitele rovnou po hlavě. Skácel se jak zralá slíva.

Pozorně si mladíka v limbu prohlédla. Srdce jí poskočilo radostí. Jenže pak se zdálo, že mrknul. Další Locičina zbrklá reakce ho poslala do říše boha Morfea.

Pohlcen vlastní krásou hleděl do svého odrazu v říční hladině.
" Jsem tak nádherný, že nikdo na světě se mi nevyrovná!" v mírném náklonu zašeptal řece.
Usmíval se na sebe a polštářky svých prstů naznačoval dotyk hladiny a lemoval si tak linie svých rtů, záhyb nosu a u toho se hihňal jako malý chlapec.

On ale tak malý nebyl. Ženy mu ležely u nohou, ale žádná nedosahovala jeho dokonalosti.
Žádná lidská bytost se nevyrovná odrazu, do kterého hledí.
Učiněná přenádhernost.

Opět se samolibě usměje.

Naklání se nad řekou tak dlouho, až nakonec do ní po hlavě padá.

Pomoc! I zvolal Narcis!

"Kočko, tenhle poplatník. Tady bych se v tom moc nešťoural, do všeho se vodvolává," předal mi kolega spis.

"Tenhle platí měsíčně čtyřku - já vím, nic moc, ale von má stejně hovno. Blokneš mu účet a nepřijde ani ta čtyřka," pokračoval a předal další spis.

"Hele, tady jsem dělal pojišťovnu. Je prej u ministerský, tak si tam napiš žádost," zasmál se a podal další spis.

"V tomhle je dědický. Ti ani nevím v jaký je fázi. Jsem tam asi i volal. Si to radši zkontroluj."

-*-

Manžel si zasluhuje pochvalu. Naučil mě částečnému flegmatismu. A tak jsem kolegu nepraštila spisy po hlavě...