Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Natáhl ruku a dotknul se hvězdy, která se mu svezla po dlani jako slza. Bílý býk, ze kterého odpadávaly kusy tlejícího masa, mu kapku z dlaně slíznul černým jazykem. Zvíře se následně sesulo k zemi, kde je začal omývat proud času, dokud z něj nezbyla jenom kostra.
Muž sebral jedno z býkových žeber. Chopil se jej jako meče a vydal se vstříc stromům, které natahovaly k nebi své kořeny.
Vůně pětilistých kvítků, které vyrůstaly z jeho těla, mu dodala odvahy.
Je tohle smrt?
Včelařova žena klečela vedle postele svého manžela a úpěnlivě se modlila ke všem existujícím i neexistujícím bohům.
Drabble je jenom střípkem série, kterou jsem psala celý duben. Pravděpodobně nedokáže obstát samo o sobě bez kontextu, ale tohle je zkrátka to vyvolené.
Tématem bylo „Mozkobouření“.
Deset oblíbených fandomů, které jsem četla každý den:
(řazeno abecedně)
Bjørkhallen od Ioanniny – mám tenhle fandom opravdu ráda už od loňska, z letošních drabble mě asi nejvíce zasáhlo drabble Touha a naděje – za pozornost jich ale stojí mnohem víc
Druhá smuténka od Jeřabiny – potěšilo mě, že příběh Anušky a Záboje má pokračování. Toto drabble je hodně silné: Lema sabachthani
Hotel u devíti koček od Tory – úžasná drabble ze života domácnosti s kočkami, mnohá velmi, velmi zábavná, například starosti malého černého kocourka Není to vůbec jednoduchý, abyste věděli
Novinky ze světa sportu od eliade – originální, nápadité a nesmírně vtipné – jeden z mnoha oblíbených kousků je třeba Koalí služba
Opravnik oblíbených otištěných omylů od Čarodějnice – spousta, spousta legrace celý duben! Vizte například: Kuřátko v obilí
Paměť rozdrcená na štěrk od Kytky - můj absolutní letošní favorit mezi všemi seriály! Doporučuju číst od začátku až do konce. Líbilo se mi vše, hodně třeba toto: Tma padá na sad
Pět pokladů od Xantina – objevila jsem je až v druhé půlce dubna, ale o to víc jsem si tuhle báječnou rodinu užila! Jeden z mých oblíbených kousků a to zejména díky Viktorce, která se zasmála skoro nahlas ;-) : Děti dráždí otce
Poutníci z brdských lesů od Profesora – namátkou třeba Pomni poutníče
Tip a Tap od Danae – podání tohohle večerníčku od Danae je podle mne lepší než originál. Moje oblíbené kousky jsou tady na špičce hned dva (no jo, neuměla jsem se rozhodnout, přiznávám): Noční dítě a První návštěva
V.O.L.D.E.M.O.R.T. od Voldemort sice není úplně ryze originální fandom, ale byla jsem naprosto fascinovaná tím, jak autorka ohýbá realitu kánonu – že z toho vlastně vychází úplně jiný příběh – škoda jen, že zatím nedokončený. Na ochutnávku třeba Vymanit se
a na závěr ještě série od Martian v rámci fandomu Harry Potter - Aneb jak vidí kouzelnicí mudlovskou fanfikci ;-) - ukázka ...má však cenné údaje...
Není to samozřejmě všechno, co jsem četla a co mne zaujalo, doufám, že to nedopadne jako vloni a další výběry opravdu budou následovat ;-)
Hodně jsem se rozhodovala mezi tímhle a druhým, které trochu zapadlo - Ty mě následuj
Nakonec vyhrálo to, které je trochu méně příběhové. Protože je to něco, o čem teď hodně přemýšlím. Něco, co je pro mě hodně důležité a málo se o tom mluví. Něco, co vyvolává radost, nadšení a je vzrušující, když se to promyslí do důsledků.
Psáno na téma č.16: Plán B
Goel znamená vykoupení z otroctví, když dluhy nejdou splatit jinak.
Goel znamená šanci získat zpět ztracenou rodinnou půdu a s ní i obživu.
Goel znamená nestát před soudem sám a bezmocný proti obžalobě.
Goel znamená možnost pomstít nespravedlivou a předčasnou smrt.
Goel znamená naději na budoucnost a zachování jména v podobě dětí pro mrtvého.
Goel je ten, kdo věrně stojí po boku, když se celý svět staví proti.
Goel je jistota pomoci, zastání a pochopení, když všechno ostatní selže.
I když je pro ně často až tou poslední volbou, Hospodin se goelem svých věrných prohlásil už na počátku naprosto prvoplánově.
Goel (גֹּאֵל) znamená nejbližší příbuzný - zastánce.
Jde o starozákonní koncept, kdy nejbližšímu mužskému příbuznému (typicky otci nebo bratru/švagrovi) byla uložena v drabbleti uvedená práva/povinnosti. Celý koncept vedl k tomu, aby z Izraele 'nemizely' rody a rodiny, protože ten, jehož jméno zmizí, se považuje za zapomenutého a zavrženého.
(Nejlepším příkladem působení goela je potom příběh knihy Rút, kdy se Boaz jako nejbližší žijící mužský příbuzný ujímá moábské vdovy Rút, získává s ní zpět rodinný majetek zemřelého a plodí syna, který dále ponese rodinné jméno)
Myšlenka Goela ovšem přesahuje čistě lidskou úroveň, protože sám Hospodin se několikrát prohlašuje za Goel-Jisrael tedy příbuzného-zastánce svého vyvoleného lidu.
V novozákonním kontextu je tato myšlenka umocněna v epištolách, kde apoštolové mluví o Ježíši Kristu jako o starším bratru věřících a o společenství církve jako o Božích adoptovaných dětech. Tím se koncept příbuzného-zastánce rozšiřuje ze starého Izraele na Izrael 'duchovní', tedy křesťanskou církev obecně.
Taková trošku cyberpunková, trošku steampunková... přepadla mě a já se jí někam musel zbavit. Tak vypadla do téhle věci. Jestli se dráblo povedlo... bůh suď, ale rozhodně mi nejvíc sedlo.
Za jemného deště se klouzal po špinavých cestách hlouběji do centra místního slumu. „Až ke Klepetové chýši, tam najdeš vrchol rozkoše pro tvé tělo i duši“ jak mu poradil conciérge v hotelu. Hologramy Města nechal dávno za sebou. Cestu osvětlovaly převážně reklamy na tvářích mai‑tou, lemujících cestu v marné naději, že si vydělají na další dávku.
Klepetová… jak obří surrealistický nádor vyrůstala z polyplastové slepenice slumu. Biomechanická halucinace lesknoucí se deštěm a vzdáleným obrazem Města.
Už stojí uvnitř a ta prastará otázka náhle ztratila smysl. On, touhy, uspokojení… rozkoš.
Jeho orgány pomalu a s orgastickou bolestí vrůstají do masy chýše.
Ach jo, to je těžké vybrat jedno... ale když už to má být, tak osobně mám z letoška nejradši asi tohle. Jejich národ mi připadá roztomile fascinující. I když to jsou zmetci :).
„Tak ukaž, co máš?“
Šňuf téměř obřadně vyprázdnil kapsu.
„Ále! No toto... nechci předbíhat, ale...“ administrativní pracovnice se otočila a houkla na kohosi skrytého ve vedlejší místnosti. „Chlemtáku, projeď to kartotékou! A nakopněte počítače, vážení! Mladý Šňuf možná učinil průlomový objev!“
Šňuf se zatetelil.
Z dálky se ozval zvuk připomínající startující helikoptéru.
„Počítač jede, madam! Uhlí! Přiložte trochu uhlí, jinak se zase vypne!“
Po chvíli, která se zdála být jako věčnost, přiklusal udýchaný pracovník.
„Je to tak, madam, tahle byla skutečně poslední.“ Ponožkožrout se široce usmál a zamával fialovou ponožkou s hvězdičkami. „Teď máme od každé ponožky ve vesmíru jednu!“
Stojí za to číst každou stránku, list.
Přesto vybrat ty nej musím, co já při tom jenom zkusím!
Aveva je poetická, že i próza zní jak básně,
o životě, a neřestech i o sobě píše krásně.
Aries nás odměnila svojí poetickou řečí,
která mému náročnému vkusu obzvlášť dobře svědčí.
Rebelčino navštívení roztáhlo mi koutky
a Kronika k čtení, psaní probudila choutky.
V uších zněl mi jemně,
Zpěv planety země.
Básnické obraty Keneu volila
v Bouři, jež mne jimi doslova polila.
Čespírovi vděčíme za pár dalších rýmů,
je bezva, že veršotepce skvělé máme v týmu.
Esti Vera se Sněhurkou šibalské má úmysly,
při vzpomínce záchvat smíchu vytanul mi na mysli.
Aplířino prostě skvěle zpracované téma,
těch tajemných záhybů jež nemaj přesné schéma.
Arenga a po dvaceti letech jistá vize,
byla skvělou provokací i předzvěstí krize. :-)
Krásně psala také Scully o cizincích, jež se tulí.
Owes a povídka Merline!, kdypak z ní mrazení pomine?
Vinpike - nad zlato v pohádce slzy,
snad mě to loučení s dubnem i mrzí!
Psáno na téma: Před tím a potom.
Letos mi druhá polovina nějak vůbec nešla. Tak tohle je něco ze začátků...
Předtím. Nekonečné bezpečí. Nebeský klid. Spojovala je vzájemná láska a všudypřítomná bezstarostnost. V očích mu a zvláště jí hrála dětská důvěřivost. A nad tím vším stála blažená nevědomost. Usmála se a on ji to oplatil hezkým slovem. Podali si ruce.
Potom. Stud. Hanba. Žal. Rozežírající hledání viníka. Dívali se na sebe nedůvěřivým zrakem. Zatnul ruce v pěst. Semkla rty. Pak naráz sklopili oči a bok po boku se rozešli. Vstříc námaze, těžkostem, bolesti a smrti. Kráčeli pomalu vedle sebe, přesto mezi nimi zela propast. Jediný můstek je teď spojoval. Oba v nejhlubším nitru srdce bodala bolavá vzpomínka. Vzpomínka na Eden.
Ano, je to trochu recyklované, už dřív jsem psala podobná. Ale nějak jsem si k němu našla cestu. :-)
Ještě jednou děkuji moc za Duben! A doufám, že se se všemi uvidíme na pikniku.
Protože to pondělí byl nádherný den. Od rána až do večera se mi všechno dařilo. A když mě napadla před tělocvikem tahle stoslůvka, měla jsem z toho hroznou radost. Cestou domů jsem se těšila, jak ji napíšu. I když je nakonec trochu jiná, než jak jsem ji měla v hlavě, pořád je pro mě spojená s tím krásným dnem.
Něco scházelo. Bylo to jako škubání v chybějící končetině, pálení, na které nelze dosáhnout. Bolest, bolest, bolest. Zasykla, protože si nepřítomně zatrhla nehet až do krve. Neměla by tu tak sedět a dělat ze sebe chudinku. Ale všechno kolem ji dusilo.
Zprudka otevřela dveře své stísněnosti a za nimi - místo starých závějí - najednou nebylo nic, jen tichý šum vzduchu po dešti. A Aslanovo jméno znenadání, jako když se vytrhne trn z paty, přestalo bolet a přineslo zpět známou vůni a melodii. Ten večer s odleskem zlata v koutku očí poprvé vyprávěla svým dětem příběh o jednom starém domě a skříni.
Název jsem samozřejmě sprostě ukradla, ale hrozně se mi k tomu hodil.
Psáno na téma Loňské sněhy.
Citový vztah mám třeba k Makové panence: http://www.sosaci.net/node/23942, protože je hezky ucelená, originální a svérázná, ale všechno jsou to vtípky nebo parodie na život... a já chtěla ukázat i něco jiného... nesměle to kouká a neví, zda bylo, je a bude pochopeno a přijato :-)
Čas rozpustil loňské sněhy,
zbyl po nich jen smotek něhy.
Ledové království víc než kdo tuší
zmrazilo milencům planoucí duši.
Odcizeni ve své pýše
vydali se v jiné říše,
svému štěstí v ústrety.
Šli zmámeni světlem svíce,
absolutně netušíce,
neviděno, že jim dalo políbení na rety.
Se srdcem matčiným navěky srostlo,
V bolestech zrozeno do květu rostlo.
Otce nikdy nepoznalo, nosilo jen vzpomínku,
specifickou barvu očí, jež dostalo do vínku.
Lůno matky přírody se zelenalo čtyřikrát,
každého čtvrt roku dává jedno svoje dítě spát.
Dodneška tu křivdu nesou a pocítit dají,
tehdy, když se po svém otci opět marně ptají.
V sedmnácti byl Ángelo Lopéz bohatý mladík.
V sedmadvaceti potkal Boha.
Do sedmatřiceti se stačil zbavit majetku a procestovat svět.
Ve čtyřiceti přišel o vlasy, přestal stárnout a usídlil se v chudinské čtvrti. Obyvatelé ho zbožňovali, ale styděli se to dát najevo. Když procházel páchnoucími ulicemi, vždy s trsem banánů pro děti, kurvy se o něj otíraly bradavkami a mladí gangsteři pokřikovali oplzlosti.
Vidět Ángela bez banánů znamenalo, že někdo umírá.
V ty dny ulice ztichly. Ángelo držel postřeleného pistolníka nebo nemocnou děvku v náručí a zpíval, dokud se tělo neproměnilo v dětské a znovu nevinná duše neodletěla ke Stvořiteli.
