DMD 2017

Ten den, kdy sluneční paprsky líbaly mlhu, nastal Den Posledního Soudu.
Hroby se otevíraly, rakve praskaly.
I světci vstávali z mrtvých.
Tedy - někteří by rádi vstali, ale...
Svatá Alžběta Durynská se sice zvedla, nicméně hned potom se chytila za ňadra, pak za hlavu a nakonec se zaúpěním spadla zpátky do hrobu.
Svatá Kateřina si zjednala odklad a vydala se hledat kusy svého těla po celé Itálii.
Svatý Antonín vyskočil ven s nehlasným a neadresným výkřikem "DJ SHMMMMM MMMMJ JZZZZZZK!"
A svatý Kamil si povzdechl, významně si poklepal na hruď a prohlásil, že ti věřící snad nemají kouska srdce v těle.

Peřina! Nejlepší předmět na světě. Být na mě, tak ji neopustím ani na vteřinu. Tak hladce chladná, když je horko, nadýchaně hřejivá v zimě. Objímá mě svými rohy, když jsem smutná. Zmačkaná vypadá rozespale a člověk by s ní srdce rozdělil, aby se tvářila veseleji. Oblíbený povlak je celý prošoupaný, voní domovem a blyští se ztracenými sny. Když se nikdo nedívá, nechá je po sobě poskakovat sem tam a pouští si je místo pohádek na dobrou noc, které mu jinak nikdo nedopřeje. Postel se tak těžko opouští. Se vstáváním je to těžké. Bez něj to ale nejde. Vstávat se musí.

Proč poslední klapka? Tou pro nás všechno teprve začíná. S poslední filmovou klapkou natáčecího dne zmizí ze scény okoukané ksichty prvo- až mnohořadých herců a nastpujeme my, filmoví stěhováci. Naběhneme na plac a předtím, než všechny kulisy a rekvizity odnosíme do připravených náklaďáků, si užijeme svých pár minut zábavy. Jen v těchto vzácných okamžicích se může stát, aby ošuntělý ruský voják zmlátil polštářem Jamese Bonda, vznešená elfská Galadriel si pobryndala šaty kečupem nebo nezdolný apačský náčelník Vinnetou rapoval v sedle svého Ilčiho. V těchhle chvílích se opravdu vyblbneme a sledování příslušného filmu je úplně jiný zážitek než pro běžného diváka.

Celý život mu probíhal před očima jako dlouhatánský filmový pás. Bylo to zvláštní, vzhledem k tomu, že nikdy nebyl v kině. Tedy jen jednou, se svou první ženou, jak náhle spatřil v jediném rámu. Viděl permanentně vyděšený výraz své matky, pitomý úsměv svého učitele a protivníka, ohně divoce se rozpínající pod severním nebem a svého mistra, smích obou dcer, který pro něj nebyl ničím víc než indikátorem spokojenosti, krev, zmítající se lidská těla, zelené a rudé záblesky kleteb, které se nepromíjejí, pak konečně plameny tryskající z astronomické věže.
Život mu proběhl před očima a odletěl k jinému kusu jeho duše.

Alžběta cítí, že něco je špatně.
Co je to za chlapa?
Připomíná jí Járu, ale je starý.
Pláče?
Tenkrát v sadu, když četli otcův dopis. Kolébala ho jako děcko a plakali spolu. Pak ji líbal, poprvé.
Podává jí knihu. Její knihu o zemi vanilky a banánů.
Nechala za ni Járovi pod polštářem parádní brýle. Tolik mu slušely!
Stesk do ní udeří, až se zakymácí.
On ji zachytí.
Jeho vůně ji obejme. Járova vůně.
Vůně kůže, dýmu a pryskyřice. Vůně bezpečí.
Najednou i poslední klapka zapadne na své místo a Alžběta ví, že v téhle náruči je správně.
Šťastně se usměje.

Zatímco Phoenix znovu povstával z popela a jako bájný pták roztahoval křídla, aby pod ně schoval všechny budoucí padouchy a hrdiny, Annie na předměstí Liverpoolu v horečkách bojovala se zápalem mozkových blan. Svůj boj prohrála navzdory lékařské péči i provedeným kouzlům.
Zatímco mladá Eileen v londýnské nemocnici přiváděla na svět svého prvního a jediného syna, jehož životní pouť měla navždy změnit kouzelnický svět, Rino podepsal dopis na rozloučenou a poprvé stiskl v ruce zbraň. Svůj boj vzdal navzdory vědomí nesmazatelného hříchu.
Když o patnáct let později smrtelně krvácela na koberci obývacího pokoje, myslela na své rodiče víc než kdy dřív.

Usmála se takovým tím sladkým uculením a mávla rukou. Ten má dneska zase nápady, ale sluší mu to, že? Zamávala mu ze zdobeného balkonku a hodila mu červený květ. Obratně jej chytil levačkou a uklonil se. Zase další blázínek.
Naklonila se přes zábradlí aby celý průvod viděl její rozpálená líčka. V náručí choval malé kachňátko, takové to nadýchané a žluťoučké. Zamávala tedy i kachňátku a naklonila se ještě o malý kousek víc a než ji stačilo cokoli zabrzdit, padala. Obestřela ji záře, tichý šepot všude kolem a šum deště. Pak konečně zvedla hlavu. Milé vřelé uvítání: Vítej mezi dubňátka. Klapka.

(odrtrženo) ... oštěpem
ať se můžeš státi vítězem.
Házej házej synu vlasti,
na vítěze čekaj slasti.
Vilém: Překonám strach, hodím na cíl
Sbor: Házej házej synu vlasti,
Vilém: Abych metu v dáli trefil
Sbor: na vítěze čekaj slasti.
Oštěp: Už cítím, jak vzduch čeřím,
kdepak však skončím? Nevím.
Desátý metr: Proletěl si nade mnou
Dvacátý metr: Tudy taky; zvěsti jdou
Třicátý me
(další fragment prožraný moly)
Stý metr: Závěr zní zcela dojemně,
přistáls sedm osmin metru ode mne.
Oštěp: A na jaké straně?
Vilém: Co se teďka stane?
Rozhodčí: Halasu dost, halasu dost
musím změřit přesnou vzdálenost.
(zbytek šály se nezachoval)

Seděli vysoko na větvi a houpali nohama.
Sledovali, jak se na nebi honí beránci a dávali jim různá jména.
Kolem proletěl skřivan a jemně si zpíval.
Vzpomínali na doby, kdy ještě měli klapky na očích.
Pro samé starosti neviděli svět.
Jen tupé ovce jdoucí v davu.
Teď už jsou ovce jen na loukách a davy se nekonají.
Vítr ševelí a lechtá klasy v poli.
Kluci u rybníka házeli žabky a počítali kola.
Z rákosí vylétly labutě, peří zářící v jasném slunci.
Jak nádherní a majestátní ptáci!
Život si plynul svým vlastním tempem.
Ani oni už nespěchali, prostě jen tak byli.

Všechno je jednou naposled.
Poslední zázrak zrození proběhl rychle. První kontakt se zlobivými dvojčaty. Za kolik let jim nachystáme věno? Krásné starosti. Pak ale zbraně naší vyspělé doby naposled naruší kruhy myšlenek v cizích makovicích. Nikdo nebude žádat vysvětlení. Taková je válka. Nekonečný bludný kruh. Před tím byla země krásná, ale štěstí zmizelo jak loňský sníh. Pokud budeme tým, můžeme s pomocí plánu B znovu zavést řád v sedmi osminách země. Bezpečný letový provoz, upečené mazance, žádné mazanice. Překováme meče v pluhy, jen ať tu ta zkáza nezůstane.
Všechno jednou skončí. Poslední úsměv, poslední klapka.
Ale nebojte. Banány to jistí.