DMD 2016

Invaze začala pozvolna. Dlouho trvalo, než si někdo uvědomil, co se děje.
V tu chvíli již bylo příliš pozdě.
Sledoval je neustále. Nikdo netušil, jak to dělá. Věděli proč, ale to bylo vše.
Lidé se zprvu báli. Zřídka vycházeli ven. Brzy ale pochopili, že pokud se budou chovat slušně, nic jim nehrozí.
Tak se život pozvolna vrátil k normálu. Dokonce se zlepšil. Lidé k sobě začali být hodnější, více jeden na druhého brali ohledy. Laskavější invazi si společnost nemohla přát.
Jen občas někdo zmizel, pokud si nedával pozor na jazyk.
“Language!” Prohlásil vždy Steve Rogers, když chytil dalšího drzého klacka.

Pohladí hřbet, zavře album a zašeptá tichou prosbu, aby se s dávno ztracenou kamarádkou ještě někdy setkala.
Uběhne nějaká doba.
Jednou ji odchytí spolužák a zkusí ji nadchnout pro prázdninové dobrovolničení kdesi v Africe, daleko od všeho známého.
Zní to zajímavě a užitečně, a ona nemá moc jiných plánů.
Přesvědčování netrvá dlouho, brzy nadšeně kývne.
Formalitami projde překvapivě hladce.
Tři měsíce nato stojí v úplně cizím světě.
Zatím mají jen seznámení s ostatními dobrovolníky.
Z trochu jiné země přiletěla dívka, jejíž tvář ji hned zaujme.
Desítka let tvář trochu překreslila, ale dávnou kamarádku nezmate.
Dívky si překvapeně padnou do náruče.

V dávných dobách, kdy Středozem osvětlovaly pouze hvězdy, obývali ji Šedí elfové. Pak se na nebi zjevilo velké stříbrné světlo. S tím světlem do kraje zvaného Lammoth připluly lodě. Ty vezly elfy oděné v oceli. Sindar na ně pohlíželi s bázní.
Když se na západě zjevilo zlaté světlo a nebesa zmodrala, vstoupil do Středozemě zástup, jenž vedl Fingolfin. Ten zatroubil na své stříbrné trubky a pod nohama mu rozkvétalo kvítí. Sindar vítali tyto elfy jako ztracené příbuzné.
Usadili se na březích jezera Mithrim.
A když to zřel Thingol, pravil: „Ať mi ti Noldor s celou tou invazí laskavě dají pokoj.“

Svíce ozařují tři listiny.
Vévoda, ponořený v myšlenkách, na ně upírá nevidoucí oči.
Navštěvoval ostrov Kiel každý měsíc.
Lektvar a rozhovor, dětské hlasy pod okny.
Život čarodějů je delší než vláda vládců, řekl Šaretas.
Stín popravčí sekery mě svrbí na šíji.
Až ty nebudeš, kam se uteču před nenávistí Rakasi k čarodějům?
Neoblékl svou prosbu do slov, ale vévoda ji přesto uslyšel.
Rozkaz k popravě.
Protokol o vykonání.
A třetí.
Mnohokrát Zákon obešel, ale nikdy ho nepodvedl.
Všechno je jednou poprvé.
Podepsal rozkaz a připojil dávné datum.
Na protokol zfalšoval jméno kata.
Třetím podpisem daroval Kiel muži s novým jménem.

Narodil jsem se v Praze, jako syn mlynáře. Otec mě viděl jako svého následníka, nepřál mému studiu a už vůbec ne snaze o rozmetání monarchie.
V tom nešťastném osmačtyřicátém jsem první stál na barikádě a poslední ji opouštěl. V bezmocném vzteku jsem vystřelil, když už platilo příměří. Po tom jediném mém výstřelu následovala salva děl.
Otec mě proklel, prý způsobím rozbití Prahy napadrť, a nechtěl mě už vidět. Já si přál totéž – zmizet na konci světa.
Teď mi píšou, že zemřel a všechno mi odkázal. Snad mi odpustil. Ale já se vás ptám, přátelé moji, už jsem odčinil své viny?

V přístavu bylo rušno. Obzvlášť jedné lodi se věnovali více. Měla se pokusit doplout až na samou hranici známého oceánu a ještě dál.
„Slečno, je to dobrý nápad se ‚Zimní královnou‘ posílat zrovna jeho?“
„Ano, věřím mu. Sám se nabídl.“
„Sluhové jsou…“
„Některé věty je lépe nedokončovat, zdůrazňoval otec.“
„Chápu.“
„Paní, připraveni vyplout,“ oznámil muž, sestupujíce z lodi.
„Budeš mi chybět, Kale.“
„Vy mě také, paní.“ Rychle ji objal, něco zašeptal, bez ohlednutí bleskem zmizel na lodi, dlouho zadržoval slzy.
Za pár minut byla loď už v obzoru. Na molu stále stála žena, hledíc na loď, plakala. „Také tě miluji.“

Kapitán Uxbridge patřil na Pretorii ke známému šlechtickému rodu, a když byl ještě mladý, měl uzavřít sňatek s jinou šlechtičnou.
„Vím, nevypadá nic moc,“ říkal jeho otec, když mladý Uxbridge s nešťastným výrazem hleděl na fotografii své nastávající, „ale je bohatá a mocná, a toto spojení přinese našemu rodu užitek.“
„Taky je protivná a panovačná,“ dodal mladý Uxbridge. „Otče, tohle si opravdu nezasloužím.“
Starý Uxbridge na něj pohlédl. „Synu, druhá možnost je nastoupit do jednoho z našich pluků Imperiální gardy jako poddůstojník.“
„Platí,“ přikývl mladý Uxbridge. „A prosím vás, přidělte mě k nějakému, který má namířeno na opačný konec galaxie.“

Bylo jich stejně jako jezdců z Apokalypsy, ale jejich příchod byl podstatně vítanější.
První třímala otěže bezejmenného oře, u pasu jí visely dva planoucí meče a následovala ji jednotka pozoruhodně si podobných bratrů ve zbrani. Druhá si v sedle holštýnského koně spokojeně četla jakousi historickou knihu, třetí měla koně dva, bílé, a ti táhli kočár, který vyvolával předsudky i city. Čtvrtá je doháněla na nadpřirozeně chlupatém poníkovi.
Mohlo to vypadat jako invaze, neboť svou přesilou kolonizovaly dosud nedotčené kouty onoho světa, ovšem nepadl jediný výstřel a nikdo si nestěžoval.
Místní by nakonec možná byli rádi, kdyby zůstaly ještě trochu déle.

Lich byl vyřízen, ale na epický souboj stejně došlo – mezi čaroději. Země se chvěla, vzduchem létaly kletby, výčitky a ohnivé koule a Edvin jenom čuměl.
„Žer koboldy, bastarde!“ řval Edwin, očividně rozčilený.
„Ale jdi,“ opáčil Elminster vyrovnaně, „vždyť jsi mě celou cestu ani nepoznal.“
Mladší mág odpovědět nestihl; starší na okamžik zastavil čas, seslal jakési kouzlo a pak odešel stínovými dveřmi. Edvin zavětřil příležitost poprosit vyvolávače, jestli by ho konečně mohl poslat domů, daleko od tohoto místa, ale když mu poklepal na rameno, něco nehrálo.
„Ten parchant mě proměnil na ženskou!“ ozvalo se sopránem a Edvin se smíchy málem potrhal.

Vůně dálek, tropických moří, exotických květů.
Vábila ho odjakživa, už od dob, kdy listoval knihami a těšil se pohledem na rostliny ve skleníku. A když vyrazil na plavbu kolem světa, byl okouzlen.
Vracel se ke svým snům, když přebýval nespokojen na svém osamělém sídle, tak blízko u moře. Nechával si alespoň od něj vyprávět. A pustý skalnatý břeh proměnil v zahradu se spoustou vzácných květin.
Nyní však k němu země na druhém konci světa napřahovala ruku. Může ji přijmout, stát se jejím vládcem, konečně žít tak, jak by si přál.
Snad mu jeho císařský bratr povolí odejít do vytoužené říše.