On mě vlastně zachránil

Minuty pomaličku ubíhají.
Přes zavřené dveře nic neslyším. Nevím, jakou mají zkoušející náladu, nevím, na co se slečny, která šla přede mnou, ptají...
Přichází mladý muž. Mile se na mě usměje, já vykouzlím jakýsi křečovitý škleb. ,,Někdo je asi uvnitř že?"
Přikývnu. ,,A vy jdete další?" ,,Jo..." ,,Snad nejste nervozní," znovu se usměje. Odpovědí je mu další škleb.
Posadí se vedle mě. Povídáme si. ,,Já chci pryč, co nejdál..." ,,Ale jděte! To zvládnete."
Po chvíli už se i smějeme. Nervozita rychle mizí.
Dveře se otevřely. ,,Prosím," pouští mě dovnitř. Oplatím mu úsměv.
,,Kolegové, omlouvám se za zpoždění..."
Úsměv mi ztuhl.