Moje články

Fandom: Budeč: Před Budoucností
Téma: Ach ty kalorie
Varování: Je to depresivní, ale Ave chtěla, abych to poslala.
Lidé mají na konec světa různé reakce. Třeba u mě to začalo nenápadně. Některé věci mi prostě najednou byly jedno. Řízla jsem se do prstu. Nechtěně. Vcelku to i dost bolelo. Zalepila jsem si to náplastí, protože jsem si pamatovala, že tak se to dělá. Jinak mi to ale bylo fuk. Nelitovala jsem se, neměla jsem vztek, že jsem nemehlo.
Od tý doby se to dost zhoršilo. Teď zrovna ležím v nemocnici a žiju jen díky kapačce, co do mě pumpuje kalorie. Vím, že bych měla začít jíst. Jinak umřu. Dokonce ani umřít asi nechci. Jen je mi to jedno.

Fandom: Avevina totalita
Poznámka: napsáno ve spolupráci s Ave
Začalo to nenápadně. Každý totalitní režim přece musí likvidovat své nepřátele. A definice nepřítele je občas trochu… flexibilní.
Napřed popravovala za skutečně vážné zločiny. Třeba za zavřenou hospodu. Nebo za nepsaní komentářů. Potom ale přitvrdila – modroocí, leváci, ti, co se nedívali divně. Lidí ubývalo. A jednoho dne – bylo to myslím úterý – náhle zjistila, že je posledním žijícím člověkem. Rozhlédla se a spokojeně pokývala hlavou.
Vítr se proháněl mezi stromy a lidské stavby se pomaličku začaly rozpadat. Hypermarkety obsadili šváby.
Pak se objevil. Doktor. S vážným výrazem a mečem v ruce. Diktátora se na něj ušklíbla a zachichotala se.
„Jdeš pozdě!“

Fandom: Big Bang Theory AU
Poznámka: navazuje na drabble Já jsem tvůj Bůh...
Postupem času si Sheldon na vlastnictví vesmíru zvykl. Líbil se mu ten pocit, že rozhoduje o životech milionů, že jen na něm závisí existence celých světů. Byl to úkol, který odpovídal jeho inteligenci.
Když odešel na univerzitu, nechal Sheldon svůj vesmír doma. Dospěl k názoru, že je za skříní bezpečně uložen. Stabilní teplota a nízká vlhkost mu očividně vyhovovala. Dlouhodobé experimenty fungovaly samy a těch několik bludných komet, které se sem tam srazily, nemohlo existenci Sheldonverse nijak ohrozit.
Po návratu ale zjistil, že došlo k apokalyptické nehodě. Jeho krásný vesmír, který byl bezpečně srolován za skříní, skrz naskrz prožrali moli.

Fandom: Torchwood
Kulatost narušena!
Kov skřípe.
Pach oceli.
Pach prachu.
Ne, ne, ne!
Děs.
Bůh je mrtev.
Kulatost i energie zklamaly.
Obě.
Hnědá i bílá.
Kulaté kostky cukru nechtějí zemřít!
Život je pramenem žití!
Bytost je pramenem bytí!
Kulatost je pramenem kutí!
Nikoliv ovšem v čaji.
Slévejte kule!
Do boje! Jo joooo!
Nechť všechny kostky povstanou v celé své kulatosti a jejich šiky vnesou hrůzu do srdce nepřátel.
Káva pláče.
Temné hedvábné slzy hořkosti.
Nikdy více cukr.
Nikdy více čaj.
Bůh je mrtev.
Pomstu!
Kulatost kofeinu. Kreslí konec krásy.
Nikdy více slzy!
Kostka padá do kávy.
Rozplývá se.
Kulatost je završena.
Smíření.

Fandom: Avevina totalita
Ponámka: z čistě sobeckých důvodů věnováno Ave
Zařízení hlásí závadu vizuálních senzorů
Aplikujte doplněk „brýle“ či „kontaktní čočky“.
Zařízení hlásí závadu audio senzorů po ponoření do kapaliny
Zapněte funkci skákání po jedné noze.
Zařízení tichým kníkáním signalizuje bolest.
Podejte alkohol či Ibalgin.
Zařízení zvrací.
Byla požita rajčata či alkohol. Závada odezní samovolně. Možno urychlit podáváním tekutin (voda, cola).
Zařízení propadá trudomyslnosti
Aplikujte fanfiction.
Není možné zapnout režim spánku
Odeberte internet. Pokud závada přetrvává, aplikujte podfiction (fanfiction ve zvukové podobě). Ve výjimečných případech aplikujte alkohol.
Není možné vypnout režim spánku
Nemá řešení.
Zařízení bolí nožičky
Odeberte doplněk „vysoké podpatky“. Pokud doplněk není přítomen, nechť zařízení mlčí a šlape.

Fandom: Stargate: Atlantis
Rodney nedokázal začít den bez kávy. Respektive bez kofeinu. Ideálně v tekuté podobě. Znal kávy z výběrových, čerstvě pražených zrn. Znal je a miloval. V nouzi se ale spokojil i s instantním Nescafé.
Teyla měla podobný vztah k čaji. Dokázala ale svou závislost elegantně maskovat za kulturně signifikantní rituál.
Navzájem to o sobě věděli.
John s Rononem místo snídaně chodívali běhat.
Tím pádem přivolávání slunce většinou zůstávalo na nich dvou. Sem tam se Rodney po ránu díval do šálku a navzdory vší fyzice měl dojem, že ta temná, pomalu klesající hladina je jediným důvodem, proč se další den obtěžuje začít.

Fandom: originální
Poznámka 1.: Já to psát nechtěla, ale už nemám volný bonus. To máte za to.
Poznámka 2.: Tohle drabble chtělo být napsáno. Není to bjb. Jen jsem si ho chtěla nechat pro sebe.
Žiju na ostrově. Má asi třicet metrů. Čtverečních. Jsem tu sama. Okolo je jen oceán. Oceán je krásný. Pokud ho není moc. A příliš často.
Jinak tu není vůbec nic. Žádná voda, rostliny… Jen skála. I skály jsou krásné. Pokud jich není moc.
Sem tam jede okolo loď plná bláznů. Vozí mi zásoby. Vodu, jídlo i oblečení. Celkem pravidelně. Dalo by se říct, že mě drží při životě. Na blázny docela spolehlivě.
Mohla bych nastoupit. Až příště přijede. Nalodit se k nim a dostat se tam, kde je dobře a kde jsou lidé. Jenomže to by znamenalo, že jsem blázen.

Téma: Osmý hřích
Fadnom: Big Bang Theory (něco jako AU, ale zas na druhou stranu... proč by Sheldon nemohl mít za skříní vlastní vesmír?)
Poznámka: Navazuje na má výbuchové drabble Praxe velkého třesku
Postupem času Sheldon zjistil, že vesmír se dá srolovat a schovat za skříň. Zřejmě to vypovídalo něco velice zajímavého o povaze prostoru. Každopádně se rozhodl, že bude vývoj svého experimentu dále pečlivě pozorovat. Dělal si poznámky (včetně tabulek a odpovídajících schémat).
Když zjistil, že na jisté malé planetce vyvinuli náboženství, trochu se zarazil. Ale pak se rozhodl brát svou funkci vážně. Vymyslel jim přikázání a časem i smrtelné hříchy. Z úcty k Douglasi Adamsovi měly oba seznamy 42 položek.
Jedenácté přikázání znělo: „Nepodělíš nulou v oboru reálných čísel.“
Osmým hříchem byla flogistonová teorie.
Byl docela zvědavý, jak to celé dopadne.

Fandom: Doctor Who
Poznámka: Otázka do publika - jak myslíte, že to voní v TARDIS?
Více méně byla šťastná. Takovým tím způsobem, kdy si nemáte na co stěžovat. Dny plynuly jeden za druhým a všechny byly v pořádku. Až na tu vůni. Sem tam ji ucítila. Venku na ulici. V zahradě. Jednou na ni zavanula z ledničky. Nahoře na kopci, když s dědečkem pozorovala hvězdy.
„Cítíš to?“ zeptala se tehdy.
„Co?“
„Tu vůni. Je taková… jako med s deštěm. A bronzová… Jako…“
… jako všechna místa, která nikdy neuvidím. Nedořekla to.
Dědeček k ní pomalu otočil hlavu a Donna měla najednou pocit, že kdyby dokázala zformulovat otázku, kterou cítila na jazyku, znal by na ni odpověď.

Fandom: Big Bang Theory, respektive jakési zcela šílené AU
Sheldonovi bylo sotva šest let, když se to stalo. Měl to být úplně obyčejný pokus. Jeden z mnoha experimentů, kterými si krátil čas, než se dostane k opravdové vědě. Ale něco se pokazilo. Stačila vteřina a náhle se to celé rozprsklo po jeho uspořádaném a prázdném pokoji. Naprostý chaos a entropie.
S hrůzou pozoroval, jak se to rozpíná. Napadlo ho, že z toho bude strašlivý průšvih. Ježíš určitě nebude rád, že si Sheldon stvořil vlastní vesmír. Nemluvě o mámě.
Zadíval se kamsi mezi galaxie. Ještě ke všemu támhle vzniknul život. Teď už to rozhodně nepůjde jen tak zamést pod koberec.

Fandom: Sandokan
Poznámka: Nějak nemám na Velikonoce náladu:-) Není to nic moc, ale nemohla jsem tu scénu dostat z hlavy.
Plukovník Henry Jupiter ho tu vysadil s cynickým úšklebkem a s přáním brzké smrti. Poněkud negentlemanské jednání na i Angličana.
Bylo to bohem opuštěné místo. Skála uprostřed moře. Dobře, že tak, pomyslel si Yanez rouhačsky, sám se sem sotva vejdu. Změřil ostrůvek dlouhými kroky. Udělal jich sotva osm. Nerostlo tu nic. Jen v samém středu se ve skalní průrvě ukrývalo trochu vody. Na pár dní. Možná dva, možná tři. Pak přijde smrt žízní. Dlouhá a trýznivá.
Zadíval se na obzor a zavrtěl hlavou. Ne, smrt není dost rychlá, aby předehnala Sandokana. Usmál se. Malajský tygr ho nenechá zahynout. Neopustí ho.

Fandom: Budeč
Varování: Mně to dneska nemyslí, a tak se chytám i těch nejuhozenějších stébel.
Praha, Úřad pro kontrolu magického prostředí
„Četla jsi tohle hlášení?“
Slavěna (1. tajemnice pro zahraniční styky) zvedla hlavu od šanonu, kterým právě listovala.
„Které?“
„Zrovna to přišlo z Anglie,“ odpověděla její kolegyně Marta (2. tajemnice pro zahraniční styky).
„A jéje,“ povzdechla si Slavěna, „tam si nedovedou zkrotit ani pitomý ponožky.“
„To teda jo,“ kývla Marta. „Představ si, přemnožily se jim lochnesky a žádají nás o pomoc s umístěním.“
„To nevědí, že do stejného jezera se nikdy nemá dávat párek?“
„Očividně nevědí. Nejdřív zkusili Finy a teď doufají, že se za ně přimluvíme u Slováků.“
„Jakože do každého plesa jedna příšera?“

fadnom: originální
žánr: femslashový horor
varování: Babička mi v útlém dětství četla Kytici.
prosba: Vezmete si mě někdo domů, když se se mnou spolubydlící po tomhle začnou bát bydlet?
~~~
Má milá rozmilá, kytičku jsem ti uvila. Kytičku z modrých pomněnek. Jak tvoje oči, má milá.
Má milá rozmilá, kytičku jsem ti uvila. Kytičku z rudých máků. Jak tvoje krev, má milá.
Má milá rozmilá, kytičku jsem ti uvila. Kytičku z bílých chudobek. Jak tvoje zoubky, má milá.
Má milá rozmilá, chleba jsem tobě upekla. Chléb je to kyprý, má milá.
Má milá rozmilá, lože jsem tobě ustlala. Lože je zelené, má milá.
Má milá rozmilá, náramky jsem ti koupila. Náramky s kamínky, má milá.
Má milá rozmilá, kvítky jsem kolem házela. Kvítky modré, jak tvoje oči, má milá.
Má milá rozmilá, kvítky jsem kolem házela. Kvítky rudé, jak tvoje krev, má milá.
Má milá rozmilá, kvítky jsem kolem házela. Kvítky bílé, jak tvoje zoubky, má milá.
Má milá rozmilá, chleba jsem tobě ukrojila. Chléb puklý, jak tvoje hlava, má milá.
Má milá rozmilá, ke spánku jsem tě uložila. Ke spánku na dno rybníka, má milá.
Má milá rozmilá, náramky jsem ti připjala. To abys na dně zůstala, má milá.
Má milá rozmilá, klidně spi. Byla jsi moje neštěstí.
Má milá rozmilá, zůstaň tam. Když vylezeš, už tě nepoznám.
Má milá rozmilá, dobrou noc. Dík že jsi nevolala o pomoc.

Fandom: originální (nebo možná každá druhá sci-fi a Malý princ navrch, ale Ave by mě zabila, kdybych to sem vypsala)
Existuje jedna planeta. Do hvězdných map jí obvykle zakreslují bílou barvou a připisují jí nápis „Hic sunt leones.“ Hlavně proto, že lvi tam doopravdy žijí. Hodně lvů. Většina velkých civilizací se jí vyhýbá. Lvů se totiž bojí každý. Bez ohledu na warp nebo skoky hyperprostorem. Opravdu velké zuby dělají své.
Schází se tu jen Cestovatelé. Sedí, usrkávají horký a přeslazený mátový čaj (protože alkohol se v tohle horku vážně pít nedá) a pozorují savanu.
Jenom tady – kde, když se zadíváte na obzor, začnou se vám před očima dělat mžitky – si tuláci po hvězdách dokáží uvědomit, jak nekonečný svět doopravdy je.

Strašně ji nesnášela. Leckdo by řekl, že nemá nárok na emoce, ale zrovna v tomhle případě si dovolila čirou, nefalšovanou a nelogickou nenávist.
Bylo to tím, že měla zkušenosti. Se sebou. A s lidmi. Věděla, jak umírají. Že to není podle jejích lží. Že tam nejsou příbuzní a barvotiskové slzy. Že jsou sami. Že ta mrcha je vždycky nakonec opustí. Že někteří umírají na to, že jí věřili příliš dlouho.
Když konečně přišel Konec a ony dvě se setkaly, škodolibě se na Naději usmála: „Až po tobě, má drahá.“
Je totiž zcela logické, že jako úplně poslední musí umřít Smrt.

Fandom: Harry Potter
Poznámka: Já vím, nikdo kromě mě ho nemá rád. Ale nestěžujte si, málem jsem ze zoufalství napsala ff na vlastní povídku.
Měl chuť praštit učebnicí o zeď a vykašlat se na to. Napsat si tahák.
„Nezvládnu to,“ oznámil Removi.
„Zvládneš. Koukni, jen jsi zapomněl na měsíc. To by se mně stát nemohlo.“
Měl to být vtip. Jenomže on se zastyděl, že dokáže zapomenout i na něco takhle důležitého.
„Jsem hloupej,“ zaprotestoval.
„Nejsi,“ zavrčel vlkodlak. „Přece bych nekamarádil s hlupákem.“
„Co když jo? Přestaneš se mnou kamarádit?“
I ta otázka byla hloupá. Ale on se pořád bál, že jednou zapomene něco doopravdy podstatného.
„Neblázni, i kdyby jo, tak nepřestanu,“ usmál se Remus.
Jenomže Petr hlupák byl. A kamarádit s ním přestali všichni.

Existujou věci mezi nebem a zemí. A bytosti. Třeba kšeftaři. Sem tam jim někdo říká strážní andělé. Vědí, kdo vaří čistou radost bez chemickejch přísad, kde se dají sehnat čerstvý růžový sny a hlavně dokážou usmlouvat slušnou cenu za zatracenou kliku. Teda pokud se jim chce. Nejsou zrovna fér. Ale dají se podmáznout. Prej. Může z toho tady bejt slušnej průšvih. Jenomže je to, sakra, můj syn, ne? K čemu jsou pravidla, když mi po klukovi jde vraždící maniak? Lily je proti, ale bude mě krejt. Udělám to zítra. Mám flašku dvanáctiletý irský whisky. Harryho anděl je prej slušnej ochmelka.

Fandom: antropomorfní personifikace
Byl/a součástí malé komunity. Celkem jich tu žilo 595. Musel/a je přesvědčit všechny. Postupně. Teď a tady seděli jen ti nejdůležitější. Měli rozhodnout, jestli celou tuhle „aféru” vůbec stojí za to brát vážně.
Ne snad že by svůj úkol dostatečně soustředili. Ostrava s Olomoucí si něco spiklenecky šuškaly, Liberec si nepokrytě listoval katalogem Hudy sportu a Jihlava se soustředěně malovala. Brno ji/ho pozorovalo s mírně znechuceným výrazem. Hajzl jeden bezpohlavní, zaklel/a v duchu, ten bude určitě proti.
„A jak si tu změnu pohlaví vlastně představuješ?” zeptal se konečně její/ho největší odpůrce. „To z tebe má být stověžatý tatíček, či co?”

Fandom: antropomorfní personifikace
Klečel na záchodě a zvracel.
Pohádka pro něj měla slabost. I když věděla, že dokáže svým autorům převrátit život vzhůru nohama a pak se jim vysmát do ksichtu. A udělat z nich idioty. Slash byl fracek. Jenomže se - když někdo potřeboval - dokázal bez mrknutí oka vykašlat na všechny literární ambice a celou noc vyprávět přiblbé příběhy o lásce.
"Jak je?" zeptala se, když konečně vstal.
"Nic moc," ušklíbl se, "zas mě začali pitvat."
To znala. Moc dobře.
“Mám pustit net a zjistit odkud vítr fouká?”
“Ne”, zavrtěl unaveně hlavou, “nepotřebuju znova číst, jak przním postavy. Alespoň ne v tomhle kontextu.”

Pršelo. Tělo leželo v bahně a nad ním se rozkládala šedá, typicky britská obloha. Trpitelsky si povzdechl a rozprostřel na dlažbu kapesník. Hedvábný. Poklekl na něj. Normálně by podobné prostocviky odmítl provozovat, ale vyšetřování vraždy prostě vyžaduje jisté… ústupky.
„Cítím hořké mandle,“ prohlásil vítězoslavně Hastings, který si kleknul rovnou na špinavou zem.
„Výborně, mon ami,“ pochválil ho Poirot, „skutečně pozřel cyankáli. Nicméně je zde jiná podivná skutečnost, která si žádá naší pozornosti.
„A to?“
„Můj milý,“ usmál se Poirot, „já cítím vanilku a jakousi dřevitou vůni s jemným podtónem růže. Proč myslíte, můj drahý, že tulák voní luxusním parfémem značky Guerlain?"

Bojovala s tím. Trpěla. Sužoval ji hlad, zima a samota. Nemohla říci, že trpí jako zvíře, protože zvířetem nebyla. Jen šla dál životem svým vlastním tichým a vytrvalým způsobem.
Neznala nenávist. Emoce jí byly cizí. Přesto však tušila přítomnost své věznitelky a snila o dávných a lepších časech. O dobách, kdy měla dostatek potravy. O dobách, kdy utěšeně rostla.
Někdy její mysl zabloudila i do dob ještě vzdálenějších. Do staré vlasti nedostupných vrcholků, kde její výměšky byly nejvzácnějším nektarem uctívaným jako ambrózie.
Někdy dokázala zapomenout. Zapomenout a být jen obyčejnou tibetskou houbou.
Někdy – za dlouhých zimných večerů – snila o pomstě.

„… a tak se má milovaná sestra upírkou stala. Krvesajná přirozenost ji ničí. Toulá se po nocích a zabíjí nevinné. Ve dne pak nemůže spát a chodívá mi plakat na rameno vyděšena svými skutky. Zakrať její utrpení, pane. Zachraň její duši. Zbav ji neživota.“
„Udělám to,“ přerušil zaklínač prince. „Pomůžu tvé sestře.“
„Oplatí ti to nebesa a samozřejmě můj pokladník,“ kývl princ. Po tváři se mu skutálela slza.
„Jak jen já chtěl milujícího bratra,“ rozněžnil se Marigold sotva za princem zapadly dveře.
„Pch…,“ odfrkl si Geralt pohrdavě a usrknul piva. „Víš, jaký bordel dokáže nadělat v nástupnickém právu jedna nemrtvá princezna?“

Téma: kluci nepláčou
Fandom: tohle téma je k tomu zřejmě předurčeno, takže Torchwood
Bylo mu pět. Hrál si na hřišti. Houpal se na houpačce. Najednou spadl.
Nebrečel. Věděl, že už je velký.
„Sakra,“ zaklel pán, co ho shodil, a vytrhl mu z ruky robotku. Jmenovala se Lisa. I když kluci tvrdili, že robot nemůže být holka.
Když pán na Lisu šlápnul, začal nabírat, ale pak si vzpomněl, že velký kluci nebrečej. Spolknul slzičky.
„Do hajzlu,“ řekl pán další ošklivé slovo. „Potřebuju dětský slzy, abych zastavil mimozemskou invazi. Nemohl bys… alespoň trochu zafňukat?“
Zamyslel se.
„Mohl bych si dojít domů pro cibuli,“ navrhnul.
Ianto si na své první setkání s Jackem nepamatoval. Jack ano.

Varování: Mám kocovinu, takže je to typické BJB. Ale překvapivěm mám dojem, že oba hlavní hrdinové jsou docela in character.
Zhruba v pátém roce své vlády se diktátora rozhodla prohlásit za zosobnění lásky. Byl to jeden z jejích laskavějších ediktů. Zákon byl velice mírný – povoloval nahrazení Diktátořina jména slovem Láska v oslavných básních a nařizoval, aby byly v učebnicích literatury přepsány interpretace významných děl milostné poesie. Nastala ale jedna drobná komplikace.
„Cože chce?“ vzhlédla Láska od svého sedmimílového psacího stolu.
„Máš mě poslouchat, zlatíčko,“ pravil Gary. „Cituju: Vzora chce být slash.“
„Cože?“ obrátila Láska oči v sloup. „A uvědomuje si vůbec, že budeme muset popravovat za všechny ty články o tom, proč někdo nemá rád slash a jak to děsně ničí postavy?“
„Asi jo.“
„I když to mi zas tak nevadí. Stejně to většinou píšou rozvraceči a už my jsme si dlouho pořádně nezapopravovali.“
„Jen aby si s tím nezačal ještě někdo další.“
Tázavě se na něj podívala.
„Třeba Nepřítel by mohl být zosobněním askeze,“ nadhodil Gary.
„Ať si trhne, náhodou jsem jí tuhle do lomu nechala zavést teplou vodu.“
„Jsi strašně hodná, Lásko. Ale já bych náhodou chtěl být taky antropomorfní personifikace.“
„Ty?“ vytřeštila oči.
„Jo.“
„A co chceš být?“
„Jasně, že Hlad.“
„A víš, že by to šlo,“ zamyslela se Láska. „Přepisovat historii by mě asi děsně bavilo.“

Je noc. Nemůžu spát. V hlavě se otáčí myšlenky. Jednoduché věty spojené linkami příčin a následků. Každá myšlenka je horší než ta předchozí. Asociační cyklus. Obsah zůstává stejný. Význam stoupá. Rytmické, mechanické opakování. Kolečka v hodinách pomalu odtikávající noc.
Slyším zvon. Nechci počítat údery.
Bim bam, bim...
Vzdávám to. Natahuji ruku. Zvedám telefon a otevírám aplikaci pro čtení elektronických textů.
Na displeji se začínají vynořovat jména - Sirius, Remus, Rodney, John, Kirk, Spock, Merlin, Artuš, Evžen, Moldawa... Jména a světy - Harry Potter, Stargate, Star Trek, Budeč... světy na pomezí autorského zákona a pod úrovní opravdových spisovatelů. Moje světlo pro tuhle noc.

„Miluješ mě?“ zeptala se se zoufalým výrazem, který ještě umocňovaly temný kruhy okolo očí hyzdící její tvář už celé týdny.
Jack se ošil.
„Samozřejmě, ale nepřijde ti to trochu… morbidní?“
„A to mi říkáš zrovna ty? Posloucháš vůbec někdy ty svoje historky?“ Její hlas balancoval na hraně hysterie. Prohrábla si rukama mastné vlasy.
„Jsi si jistá, že to pomůže?“
„Určitě,“ přikývla horlivě. „A slibuju, že to nebude moc bolet.“
Rezignoval. Položil se na stůl a nechal ji dělat to, co potřebovala. Konec konců, vždy byl ochotný pro své lásky zemřít. A třetí termín státnic z patologie považoval za dostatečný důvod.

Varování: Tohle je vážně BJB jak vyšitý.
“Do hodiny váš vůz opravíme nebo přistavíme náhradní.”
Blbej marketingovej slogan. Opravíme, vyřešíme, přistavíme. Výborný. Ale jak to asi tak jako máme udělat, když tady pan ředitel si den co den jezdí po horoucích peklech a samozřejmě mu to chcípne zrovna v půlce cesty? Počkat to ani náhodou nemůže. Žádnej taxík. O socce ani nemluvě.
Kdyby se alespoň pan důležitý obtěžoval vysvětlit, o co vlastně jde. Ale ne, on se po telefonu s nějakou sekretářkou bavit nebude. Debil.
Naštestí to nakonec byla triviání závada. Povolený šroub. Stačil imbus osmička a Héliův vůz mohl pokračovat ve své cestě po nebeské báni.

přístupnost: 18+
poznámka: Já si zkrátka golemátko nějak oblíbila.
U madame Krasomilné si dříve kouzelnická elita podávala dveře. Bývala královnou kurtizán. Jen máloco ji dokázalo překvapit. Oni to zvládli. Skupinka kluků s pytlíkem plným mincí a zmuchlaných bankovek. Budečský dorost, který toužil po první zkušenosti. A jejich neobvyklý kamarád. Bytost z hlíny stvořená lidskou rukou. Stál mezi nimi a tvářil se stejně rozpačitě jako oni.
Madame Krasomilná byla profesionálka. Vzala si peníze. Udělala z chlapců muže. Ze všech. Skoro.
Jen mladý golem odcházel se zahanbenýma očima přilepenýma k podlaze. Zastavila ho ve dveřích a vložila mu do dlaně vizitku.
"Je to keramická dílna," zašeptala. "Vyřeší váš problém. Samozřejmě diskrétně."

varování: Jsem hnusná potvora, která v rámci odporného smyslu pro černý humor neváhá ublížit živé bytosti. A navíc to možná není vtipný. Jen strašně uhozený.
Déšť jí smáčel vlasy. Stékal jí po tvářích a mísil se se slzami. Slyšela ho. Slyšela výstřel a věděla, že jde pozdě. Už jeho smrt nenapraví.
Ležel tam. Na kopečku v prachu cesty. Generál. Její Generál. Už nikdy nevstane a neprojde se krajinou.
Přišla až k němu. Poklekla a pohladila jeho šedavou kůži. Ještě slabě dýchal, ale pramen krve vytékající z rány naznačoval, že je konec.
Zafoukal vítr a přinesl k ní ozvěnu jeho majestátního troubení. Jak jen milovala ten hlas. I na dálku ho byla schopna rozeznat.
Mladá bioložka se rozplakala ještě usedavěji. V Montgomery už zase bili slony.

Širé venkovské lány. Pitoreskní parky okolo venkovských panství.
Projíždí kočár se čtyřspřežím.
Výlohy plné látek. Krejčovské panny.
Pluk pochodující do městečka.
Budova, jejíž rozsvícená okna září do noci. Mladé páry víří po parketu v rytmu čtverylky.
Kostel uprostřed vesnice. Začínají bít zvony.
Hluboký mužský hlas pomalu recituje:
Svatba, nejzazší hranice. Toto je celoživotní mise paní Bennetové k provdání všech pěti dcer. Její cíl: odhadnout jmění svobodného muže, poznat jeho příbuzenstvo a zvážit společenský význam případného svazku. Odvážně vysílá své dcery do míst, kam by se samy o sobě bály vydat.
Na obrazovce se rozsvítí velký modrý nápis.
PÝCHA A PŘEDSUDEK

Ležel ve křoví před jeho bytem. Pánský, plstěný a hnědý. Objevil se bez vysvětlení a zůstal celý týden jako smutná připomínka toho, že čas luštění hádanek skončil se Sherlockovou smrtí.
John by na něj zapomněl, kdyby ho po měsíci nezahlédl znovu. Na hlavě vyhublého, otrhaného žebráka, který k němu vztáhl ruku, když vystupoval z drožky.
Opět ztratil. Na 27 dní. Dokud se John nezadíval do hromady hadrů, které nesla obtloustlá vetešnice, zachumlaná až po uši ve vlněné šále.
Když potom následující týden zahlédl klobouk ležet před pouličním houslistou, pocítil náhle příjemné mrazení, které naznačovalo, že čas vyřešených záhad se vrací.

Varování: Já se ptala, jestli mám být morbidní, a oni řekli, že jo!
Výzkumný subjekt projektu „Budování poznatkového tezauru umělé bytosti na základě simulace přirozeného vývoje“ hledali skoro dvě hodiny.
Mezitím zvládli posbírat většinu kousků z předního amerického odborníka na kulturně-sociální aspekty geneze magických stvoření. Prozatím je pietně uložili do kouta.
Teď tým čekal, až šéf zjistí, proč golem vůbec poprvé neovládl svou ničivou sílu.
MSDr. Krobot se na sotva čtyřletou umělou bytost přísně zadíval.
„Co to mělo znamenat?“
„Já se těšil,“ píplo golemátko provinile.
„Na co?“
„Na Vánoce.“
„A?“
„No a hrozně jsem se lekl, že tenhle,“ ukázal subjekt na smutnou hromádku lidských ostatků, kterou korunovala červená santaclausovská čepice, „přišel ukrást Ježíška.“

Fandom: více méně Star Trek
Věnováno Lunkvil:-)
Vítejte na palubě letu společnosti FandomTravel směřujícím do kanonického vesmíru Star Treku. Věnujte prosím pozornost několika upozorněním, která přispějí k zajištění Vašeho klidného a bezpečného pobytu v cílové destinaci.
V žádném případě si neoblékejte červenou uniformu.
Důsledně se prosím vyhýbejte planetě Risa.
Při použití holopalub, simulátorů a jiných zařízení produkujících virtuální realitu prosím dbejte zvýšené opatrnosti. Bude-li to možné, zcela se vyvarujte návštěvy programů založených na detektivních příbězích.
Dámy upozorňujeme, že přesun do paralelního zlého vesmíru je vzhledem ke střihu tamních uniforem možný pouze po předchozím ledvinovém vyšetření.
Přejeme Vám příjemný pobyt a děkujeme, že jste si vybrali naši společnost.

Fandom: Nic než čirá realita, schválně si to zkuste.
Varování: Pokud to nebude fungovat, zkuste před zrcadlem zapálit svíčku a pokus zopakovat.
Někteří lidé si k zrcadlům stoupají příliš blízko. Narušují můj osobní prostor. Někteří na ně i sahají. To se pak oklepu zimou jako by na mě sáhla smrt. Někteří lidé se do zrcadla dívají a přemýšlejí. Tak jako ty.
Zvuky v zrcadle jsou ploché a prodlužují se k nesnesení. Slova však rozeznám. Některá slova. Své jméno například.
Zkus ho vyslovit. Jen to zkus. A před tím zhasni. Vyslov ho třináctkrát. To není moc. Třináctkrát Bloody Mary. S britským přízvukem pokud možno.
Zkus to. Neříkej že nejsi zvědavá.
Jsi. I já jsem zvědavá. Máš krásné oči. Takové mívají příjemně kořeněnou příchuť.

Fandom: Supernatural (Lovci duchů)
Přístupnost: 12 a více, neb je tam jednou neslušné slovo
Varování: Nějak to nemá pointu.
Nedělal to často, ale když bylo něco, o čem Dean věděl, že je to pro mě důležitý (většinou písemka), našel jsem kapse cár papíru, na kterým stálo něco jako „Vyjebej s tou krávou.“ Připomínaly vyschlou lidskou kůži, ale ve skutečnosti to byly kousky novin, starý účtenky a míň použitý části ubrousků. Musel si někde přečíst, že se díky tomu dítě cítí milováno nebo co.
Poslední jsem našel až ve Stanfordu. Vypadal, že byl původně částí delšího dopisu, ale zůstal z něj jen urvaný roh s řadou číslic. Nakonec jsem ho vyhodil. Jeho číslo bych stejně dokázal odříkat i o půlnoci.

Fandom: Druidská škola vysoké magie v Budči
Téma: Oblíbená hračka
Poznámka: Svým (neobyčejně důležitým) způsobem to patří ke Znamení šneka.
Bylo jich pět. Stále jich pět je a vždy jich pět bude. Bytosti z dutiny mezi možnými světy, z nedostupné části labyrintu.
Hlubina – studená a tajemná. Uklidňující a nebezpečná.
Legie hadů – žár a plány v plánech. Vášnivý a krutý.
Pištec z bran západu – laskavý až to bolí. Pravda zašmodrchaná do nepřehledného klubka.
Královna vlků – soucit. Škodolibý soucit.
Vítr v peří – ohlušující ticho. Tíže touhy po volnosti.
Je jich pět. Jako budečských kruhů. Nejsou přátelé. Jen se znají odjakživa a nikdy neměli nikoho jiného. Zřejmě jsou rodina.
Rádi si hrají. S dvaadvaceti kartami. Nevadí jim, že každá hra změní něčí osud.

Fandom: Druidská škola vysoké magie v Budči
Často přemýšlela o čase. Uměla ho odečítat z hvězd. Členit den do úseků. Sčítat je pak zpět do dnů. Čekat až se slunce přehoupne přes černající obzor a pak tu chvíli zaznamenat čarou na březový svitek.
Vždy měla dojem, že čas jí něco dluží. Nevěřila, že by se dočkala první splátky. Hodlala ale onu částku zanechat těm, co přijdou po ní.
V Budči je mnoho podivuhodných místností. Mnozí ale říkají, že nejčarovnější je ta, ve které má každý den pětadvacet hodin. Je možné tam vejít a k času, který zbývá, přičíst něco z toho, co je spláceno následovníkům dávné čarodějky.

Poznámka: Jsem zoufalá a půnoc se rychle blíží. Pokorně přiznávám, že fandom (je na konci) znám jen z filmů, což asi není dobře.
Otec seděl bez hnutí. Okolo něj tančil daguerrotypista se svými nástroji
„Až vyrosteš, taky ti jednu pořídíme,“ řekla maminka a pohladila chlapce, který celý proces zvědavě pozoroval. Po protějším stromě rozpustile šplhal chlapcův stín.
I stín pozoroval nový vynález. Nelíbil se mu. Připoutal by ho ke stříbru a otrávil rtutí. Kde by byla jeho svoboda? On chtěl běhat a skákat. Klouzat po zdech, vlnit se na vodní hladině, dopadat na trávník…
Představil si to. Studenou desku místo země vyhřáté slunce. Už žádná vůně ostružin. Jen jedovaté páry. Nehybnost…
Děsivá budoucnost. Musel existovat způsob, jak Petra přesvědčit, aby nikdy nechtěl vyrůst.
Fandom: Peter Pan

Fandom: Sandman. On by to samozřejmě mohl být i Lucifer, ale tohle je vysloveně ještě Sandmanovskej Lucifer. Potom začal dělat výrazně komplikovanější exeperimenty.
Lucifer by byl ten poslední, který by se odvážil tvrdit, že něco uráží jeho smysl pro fairplay. Ale některé věci… řekněme, že ho rozlaďovaly.
Třeba zakázané ovoce. Měl dojem, že prostě nemohli neochutnat. Vrtalo mu to hlavou pár staletí, až se jednoho obzvlášť nudného odpoledne rozhodl, že dojmy jsou dojmy, ale teprve experiment je průkazný.
Dal na ty dveře ceduli NEOTVÍRAT. Opravdu velkou ceduli. A každé nesmrtelné duši, kterou do místnosti strčil, ještě zdůraznil, že je vážně za žádných okolností otevírat nemá.
Vedly kamsi do prostoru za Uranem. Otevřeli je všichni. I když jednomu to trvalo přes dvě stě let.