Moje články

Joeova přítomnost ji strašně znervózňovala. Vždycky se cítila trapně, že neumí pořádně anglicky, teď to ale nabylo nevídáných rozměrů. Mít v domě rodilláka jí mělo pomoct se rozmluvit, ale způsobilo to pravý opak. V podstatě se styděla mluvit už i česky. Samou nervozitou si ani nedokázala sbalit. Stejně vůbec nikam nechce! Proč musí?!

"Where are you going, Denisa?"

Už je tu zas. Mluví na ni! Co teď? Snažit se něco vykoktat? Určitě to bude blbě. Překladač! Zmáčkla tlačítko a řekla do telefonu: "Soustředění... tábor! Máma mě nutí!"

"Eva, why the fuck are you sending your daughter to a concentration camp?!"

"Vypusťte atomovky! Chci naprosté zničení Íránu!" zahřímal prezident.

"Pane prezidente, jste si vědom toho, co by to mohlo způsobit? Takový krok může vést ke světové válce, k totálnímu vyhlazení lidstva. Vy sám byste čelil četným obviněním, bez mandátu Kongresu a bez legitimní obranné potřeby lze úder označit za válečný zločin," snažil se ministr obrany reagovat důrazně a zároveň nonšalantně, ač to bylo v praxi nemožné.

"Jsem vládce světa! Nejmocnější prezident, který kdy byl! Podej mi ten kufr!".

"Jdu pro něj, pane prezidente," odvětil rezignovaně ministr a vyběhl z místnosti.

"Informujte mimozemšťany, už je to tu zas!" pronesl suše do sluchátka.

"Miláčku, mám pocit, že tu žijeme jako v kurníku," řekla Ona. Prostě to z ní vypadlo.

"Hmm... vážně Ti to tak připadá?" zeptal se On a čas jeho reakce - zvlášť ve srovnání s Její kadencí - by se už snad dal počítat v eonech.

"Ano. Lásko pojď se tady se mnou projít a schválně, jestli mi dáš za pravdu," nabídla Ona, teď už rozvážněji.

"Samozřejmě, má milá, co bych to byl za manžela, abych to pro Tebe..." chtěl Jí s radostí odpovědět, ale těsně to nestihl.

"To už byl celý náš byt," přerušila ho. Prostě to tak bylo.

"Asi máš pravdu." 

"Vaše ctihodnosti, můj klient se cítí být nevinen. Jen seděl na lavičce a byl ponořen do své knihy."

"Váš klient je ale přece zodpovědný za svého psa, který způsobil tu dopravní nehodu!"

"Pes pouze vyděšeně utíkal před požárem. Vběhl do silnice, protože nebylo jiné únikové cesty."

"Majitel má mít psa na veřejném prostranství na vodítku."

"Můj klient měl psa řádně na vodítku, ale nevšiml si, že mu přehořelo."

"Jak si mohl nevšimnout?"

"Jak již bylo konstatováno, byl ponořen do své knihy."

"To nezní přesvědčivě. Má k tomu obviněný co říci?"

...

"Pane Šmejkale!!!"

"Cože?" zvedl pan Šmejkal hlavu od rozečtené knihy.

"Sešli jsme se tu v nesmírně hojném počtu, abychom uctili památku nejvýznamnější ženy v moderní historii Spojených států.

Ženy, která se namísto pohodlného života rozhodla věnovat chudým a znevýhodněným.

Ženy, která stála se svým názorem proti celému světu tak dlouho, dokud ho vytrvalou prací a dobrým příkladem nestrhla na svou stranu.

Ženy, která byla jednadevadesátkrát nominována na Nobelovu cenu, aniž by se o to kdy prosila.

Ženy, které vždy záleželo na hodnotách, které jsou pilířem naší společnosti, na rovnosti, humanismu, spravedlnosti, víře v dobro.

Jane, budeš nám chybět. Nejen těm, kteří dnes přišli. Ale i těm, kteří přijdou po nás."

"Devla, Nikola, už si slyšela? Patrik a Denisa budou mít bijav!"

"Čhaje, Žaneta, to nemyslíš vážně! Dyť sou spolu teprv půl roku, ne?"

"No a co, vona ho kamela a von ji taky. Jeho familija už se domluvila s její familijou. Všechno je dohodnutý."

"A kde to bude? Protože voni nemaj moc love na nějaký velký oslavy."

"Říkala Denisa, že to chtěj udělat v kulturáku na sídlišti. No a teď poslouchej – Denisa říkala, že nemá love na šaty. A já jí povídám – miri daj vždycky ví, co dělat."

"No a co udělala?"

"Objednala šukar šaty na AliExpressu!"

"Na AliExpressu? Rajkane!"

Bylo jednou jedno stavení. V něm žili tři synové. Nejstarší syn byl poctivý a vždy dělal to, co je správné. Prostřední syn byl pragmatický a vždycky tvrdil, že účel světí prostředky. Nejmladší syn byl sobecký, pokaždé myslel hlavně na svůj prospěch. Jednoho dne se před jejich stavením zastavil královský kočár. Jedno jeho kolo se ulomilo. Nejprve vyběhl z domu prostřední syn. Zeptal se kočího, co za to, když dá vůz do pořádku. Pak vyšel ten nejstarší a že kolo ihned opraví. Nakonec přišel nejmladší, sedl si do kočáru, seznámil se s králem, sbalil princeznu a stal se novým následníkem trůnu.

Šel jsem, šel a šel

a hledal.

Někoho, kdo by se opravdu díval.

Někoho, kdo by opravdu poslouchal.

Běžel jsem, běžel a bežel

a chtěl.

Najít místo, kde jsou lidé, kteří se opravdu zajímají.

Kteří opravdu věří.

Letěl jsem, letěl a letěl

a myslel,

že objevím to, po čem opravdu toužím.

Že najdu smysl toho všeho.

Ale pak jsem se zastavil.

A začal se opravdu dívat.

Začal opravdu poslouchat.

Našel sebe.

A nejdřív na malou chvilku, potom na dvě

a teď - snad - na každý přítomný okamžik

Začal věřit.

Že smysl - možná ne toho všeho, ale nějaký smysl

si mě najde.

"Milane to už je opravdu moc! Dochází mi s tebou trpělivost!"

"Už jenom jednu skleničku! Slibuju, že bude poslední!"

"To už jsem od tebe slyšela. Už ani nevím, kolikrát to bylo! Prosím tě, máme děti, hypotéku, auto, přece musíš vidět, kolik to stojí peněz. Přestaň s tím už konečně!"

"Ale já to dělám i kvůli vám, ne jenom kvůli sobě!"

"Zbláznil jsi se?! Kvůli nám prej! Vždyť to je akorát vyhozenej čas a peníze!"

"Žaneto, ale tohle je nádhernej Schwarzlot z 19. století! Až půjdem do důchodu, prodám ji za dvojnásobek!"

"Obyčejná sklenice za 10 000! Proč radši nechodíš do hospody!"

"V jaké jsme výšce?" zeptal se Adam a jeho jablko se během pokusu o polknutí ani nehnulo. Byl nešťastný, ale zároveň na sebe pyšný; po čtvrthodině ticha se konečně odhodlal promluvit. 

"5 500 metrů, za chvíli tam budeme," odpověděl instruktor.

"Proč tak vysoko?" vlastně nechtěl vědět Adam. Okamžitě se ptal sám sebe, co tou otázkou sledoval. Asi jen doufal, že instruktor odpoví, že to je vlastně chyba a poletí zase dolů.

"Váš poukaz to specifikuje, máte ten nejlepší, volný pád bude devadesát sekund," dozvěděl se.

"Pecka!" mdle zašumělo z Adamovy pusy a o jeden výdech později omdlel z výšky 1 000 milimetrů.

Pečící papír na studenou svačinu,

nejde mě zastavit když na čas spočinu.

Z života povstane jen další popel,

svině si samy zapalujou kotel.

Posloucháš jak nikdo nemá co říct.

Jediný to v čem se nemůžeš splíst,

je to, že furt jen děláš nový chyby,

nepamatuješ si, jaks říkal "co kdyby..."

Vážně si z toho všeho děláš srandu?

Smích je jak koření, co vozej z Číny.

Pokácej les, tím zachráníš pandu.

Na našich hrobech vysaď lekníny.

Chceš se chlapče toho opravdu dožít,

aby ti pěknej film před koncem prolít?

není to složitý, můj milý brachu,

přestaň se bát svýho vlastního strachu.

Beatnická story, svoboda,

myšlenky na Kerouaca, vlak a slunečná obloha,

slunce a koberec na zemi, batoh na zádech,

Bukowski v kapse a touha po chlastu,

posekaná tráva se lepí na boty.

Kdyby mi to někdo řekl,

četl bych víc možná Václava Hrabě,

ale Brautigana mám asi radši, nevím.

Ošoupané desky na skicy a staré džíny,

vinyly a kytara, stará kavárna,

to mi připomíná sebe, ale i někoho jiného.

Škoda, že mi to tenkrát neřekli, 

to, že to nemá budoucnost.

Ale mně to nevadí, jde mi o tu vůni papíru.

Polibek na tvář, čelo a prsty.

Beatnická story a jeden život.

"Spočítám vás."

"Myslím, že ne."

"Ale ano, počkejte chvíli... nejde to, je to strašně složitý!"

"My se totiž nechceme nechat spočítat."

"Proč ne?"

"Protože pak by to bylo moc jednoduché."

"To nedává smysl!"

"Nám to přijde v pořádku."

"Tak se sečtěte sami!"

"To rozhodně neuděláme. To máte udělat Vy!"

"Ale určitě víte, jak na to."

"To s tím nemá vůbec nic společného, milý pane."

"Cože? Kdybyste se spočítali sami, tak mám o problém míň a všichni víme, na čem jsme."

"Ale je to Vaše zodpovědnost."

"Jenže já nemám šanci to všechno rozklíčovat, vypočítat, vyplnit, odeslat. Nechápu to. Zasraný daňový přiznání!"

"Mirku, domluvili jsme se s tátou, že vám to dovolíme."

"Díky!  Hned to zavolám Markétě!"

"Ale je vám šestnáct. Jestli uslyšíme jedno vrznutí, táta tam na vás hned vlítne!"

"Dobře."

Mirek vzal do ruky telefon hned, jak máma odešla z místnosti.

"Můžeš u nás spát, ale jedno vrznutí a táta nás zabije."

"A jak to uděláme?"

"Na podlaze přece."

"Super, večer tam budu!"

Čekali, dokud nebylo ticho jak v hrobě. "Tak jdem na to, ale pssst!"

Táta ovšem nespal. "Soňo, tam je nějakej podezřelej klid."

"Vrz," udělala máma zkušeně.

"Miluju tě!" pronesl láskyplně a s ďábělským úšklebkem vyskočil z postele.

To je krása, lítám. Svět nad vodou je něco krásnýho. Vidím nebe, stromy, kytky, kopce. Potřebuju to. Co je to? Něco, co se prostě nedá odkládat. Támhle jsou. Jsou jich roje. Chci to. Letím tam. Mezi ně. Nevím proč, ale potřebuju to. Na ničem jiným nezáleží. Vemte si mě někdo. Kdokoli. Jo! Ty! Díky! Bylo to rychlý! Teď mám touhu! Takový pnutí! Asi 2000 různejch pnutí! Áááá! Musím to ze sebe dostat! Potřebuju po sobě něco zanechat! Všechno to pustit do vody! Táák, všechno v pořádku. Teď už jenom jedna věc... co jsem to jen... no jo, vítej, jepičí smrti!

"Tak si běž!"

"Myslíš to vážně?"

"Co myslíš?"

"Nevím."

"No to bys teda ale měl!"

"Ale jak to mám vědět?"

"Víš co, dělej si, co chceš."

"Já tam chci jít."

"No tak si běž!"

"A tobě to nevadí?"

"Copak ti záleží na tom, co si myslím já?"

"No jasně, že záleží."

"Tak nechoď..."

"Dobře, nikam nejdu."

Podíval se na ni.

"Vidím, jak smutně koukáš. Běž, prosím tě!"

"Ne, já budu radši s tebou."

"Nelži!"

"Nelžu!"

"Vždyť vidím, že chceš!"

"No dobře, tak chci."

"Já věděla, že jsi mi lhal! Proč mi lžeš!"

"Protože tě miluju!"

"Jsi hroznej!" zařvala za odchodu.

"Dobrý večer. Pojďme se podívat, co nového se dnes událo."
"Na českém trhu se začal prodávat celosvětově úspěšný přípravek, který vyléčí všechny nemoci a zabraňuje stárnutí i smrti. Sama musím potvrdit, že jde o fantastickou věc. Naše babička je díky němu stále s námi, zdravá a svěží ve věku 119 let."
"Skvělá zpráva, Lucie. Já bohužel přináším smutnější novinky. I v České republice už se šíří vlna sebevražd. Nejčerstvější obětí je hyperrapper Banán321, který se zastřelil dnes po poledni a zanechal po sobě vzkaz 'Lidi, udělejte to, dokud to ještě jde'. Co tím měl na mysli se nejspíš nikdy nedozvíme."

"Potřebujem prachy, jinak Řím zbankrotuje!" udeřil pěstí do stolu Vespasian.
"Tati, opravdu jsme na tom tak špatně?" zareagoval Titus.
"Synu, od doby, co přibili toho magora na kříž, jsme na tom nebyli tak zle. Zvyšte daně!"
"Pane, to by mohlo vyvolat nepokoje," kontroval věrný Gaius.
"Tak uvalíme novou daň! Mám tady plány na novej amfiteátr. Chci ho postavit dřív, než si pro mě smrt přijde, ať si mě lidi navěky pamatujou! Ale z čeho to zaplatíme?"
"Nero měl kdysi takový neotřelý nápad. Víte, který lidský odpad se dá zpeněžit, pane?"
"Hovna se fakt daj prodat?!"
"Ne, to druhé, můj vládče."

CRRRR! CRRRR!
"Policie! Otevřete dveře!"
"Co se stalo?"
"Máme Vašeho robota!"
"Výborně! Už jsem se ho nahledal, kde byl?"
"Chytili jsme ho v domě Vaší matky."
"Cože? Co tam dělal?"
"Měl u sebe nádobu plnou exkrementů a snažil se Vaši matku chytit. Strachy celá bez sebe zavolala policii."
"Proboha, proč?"
"Chtěl prý, aby to vypadalo, jako že na ni obsah nádoby vyloučí."
"Prosím?!"
"Napadá vás, proč?"
"Ne! Marvine, co to sakra bylo?"
"Pane, pamatujete si, jak jsem Vám připomínal, že Vaše matka má dnes narozeniny?"
"Ne."
"Byl jste docela dost opilý. Víte, co jste mi přikázal, ať pro ni udělám?"

Hynku, Jeníku, Mařenko,
jen mě dobře poslouchejte!
Jste dva hlavní hrdinové.
A Hynek už v hrobě hnije.

Jeník skrývá tajemství,
nemusíme ale nad ním
nijak zvláště přemýšletí,
je to celkem očividné.

Tak se děcka radujte,
všecko dobře dopadne!

Jsi ta pravá nevěsta
pro daného ženicha.

A tak vám oběma přeju,
Štěstí, zdraví, kopu dětí.

Nenechte si, milí zlatí,
do života kecati.
Všichni lidi kolem vás jsou
trochu mimo nebo namol.

Tři sta zlatých opatrujte,
ideálně investujte.
Pivo, vlaky, tkalcovny,
věřte mi, neprohloupíte.

A ať vám ta vaše sláva
nestoupne moc do hlavy.
Když vám bude děti nejhůř,
napijte se smetany.

Probrat se z hibernace po dvou tisících letech je něco, co nikdy nikdo nezažil.
Ten stav nelze k ničemu přirovnat, pomyslel si Karel. Cítil se nepatřičně, k smrti unaveně, zmateně, nebyl si jistý kým je, kde je, co se děje.
Připomnělo mu to čtvrteční odpolední vyučování na střední, kdy měli dvě češtiny po sobě.
Najednou mu svitlo. Uvědomil si, že počítač má všechny probudit, až když budou na hranici samého vesmíru. Tak je to tady. Letěli už úplně pomalu. Stěna lodi byla celá průhledná, viděl dobře, že v dálce se něco rýsuje.. blouzní snad, nebo jsou to.. dva zlaté oblouky?!

Moje krásná tchýně!
Asi jsem na vině.

Sdílím lože s její dcerou,
bohužel však velkou měrou
myslím si na jinou ženu,
chci ji mít za každou cenu.

Tou ženou je její matka,
chci, aby si na mě zkrátka,
sedla a já s plnou pusou,
vnímal teplo jejích prsou.

Jazykem mě bude laskat,
a já si v ní budu mlaskat.
Stehny svými obejme mě
a pak se zachvěje země.

Myslím na ni od rána,
myslím na ni do večera.
Nechte toho, propána!
To není žádná nevěra.
To je pravé milování.
Prosím vás o smilování.

Moje krásná tchýně,
cítíš chvění v klíně?

"Musíme zpomalit tok času!"
"Která je to páka?"
"Ta vlevo dole."
"Ta úplně dole?"
"TA CO JE NAD NÍ NAPSÁNO 'TOK ČASU', TY VOLE!"
"No dobře, neřvi na mě! Už za ni tahám!"
"Nemáš tahat, ale tlačit!"
"Doprdele, asi jsme to přejeli."
"Zastav, jak nejrychlejc to jde!"
"Tlačííííím!"
"Ááááá!"
"Fuj, to bylo hnusný. Co to ukazuje za rok?"
"2005, přelítli jsme to."
"Tos teda posral! Teď kurva moc bitcoinů nenakoupíme. Co budem teď dělat? Kdybysme se vypravili do jiný doby, nevrátíme se už domu."
"Máme pár šušňů, na čem by se dalo vydělat?"
"Kolik by asi tak mohlo stát YouTube?"

Komu: pepajefrajer@seznam.cz
Re: Kvalifikace

Vážený pane Vozábale,

s lítostí Vám oznamujeme, že pro přijetí Vaší žádosti do výběrového řízení nemáte dostatečnou kvalifikaci.

V první řadě fakt, že pravidelně sledujete "NHL přes satelit" a vždycky "víte, vo co na ledě de a proč si dali po hubě" není adekvátní pokročilé znalosti anglického jazyka.

Dále "Dohrání obou důmů na druhou nejvyšší obtížnost" bohužel nemůžeme uznat ani jako základní znalost kancelářské práce na PC.

A nakonec "2 roky práce v prasečáku s hromadou sviní" Vám nelze započítat jakou manažerskou praxi.

S přáním příjemného zbytku dne

Bc. Julie Vybíravá
HR oddělení
Agentura Dream team

"Podívej, není to slunce krásné?"
"Pravděpodobně ano."
"Jak to myslíš, pravděpodobně?"
"Nemůžeme s jistou říci, jak v současné chvíli Slunce vypadá. Nemůžeme si být dokonce ani jisti, zda vůbec existuje."
"Co to říkáš? Vždyť ho oba vidíme na vlastní oči!"
"Slunečnímu paprsku trvá v tuhle roční dobu bezmála osm a půl minuty, než dorazí na Zem. Díváme se na Slunce, jak vypadalo v nedávné minulosti. Mohlo mezitím teoreticky explodovat."
"To by přece trvalo déle než osm minut!"
"Je pravdou, že v současnosti neznáme technologii, která by to umožnila. To ale tuto možnost úplně nevylučuje."
"Ach jo. Jdu si pustit Titanic."

"Jsem šťastná, že jsem tě našla."
Lajka se na ni podívala a zavrtěla ocasem.
"Bez tebe jsem byla pořád sama, nevěděla jsem, co si mám se sebou počít."
Pohladila psí slečnu po hlavě.
"Jsi můj nejvěrnější společník. Neodmlouváš, jsi pořád se mnou, nesoudíš mě."
Fenka si lehla na záda a nechala se drbat na bříšku.
"Když se na mě všichni vykašlou, ty na mě vždycky doma čekáš."
Čubička si zívla a olízla paničce ruku.
"Vždycky je mi po chvilce s tebou o tolik líp..."
"Už je to tady," pomyslela si Lajka, když viděla, jak panička sahá do šuplíku pro vibrátor.

Bylo jednou jedno království.
Vládli mu jeleni, posvátní, moudří. Jejich rohy měly cenu zlata.
Žil v něm i mladý špičák Eliáš. Jednoho dne se potuloval čarovným lesem, když tu uviděl matku s plačícím dítětem.
"Proč pláče?"
"Nemám, čím ho nakrmit."
Jelen si odlomil celé paroží a podal ho matce: "Nakup chléb, mléko, maso."
"Děkuji ti nastotisíckrát! Ale co teď s tebou bude?"
"Tím se netrap, mladá paní."
Jakmile matka zmizela, jelen se vznesl do vzduchu a magické síly ho za jeho dobrotu proměnily v překrásného bělouše a přičarovaly mu nový, perleťový roh přímo doprostřed čela.
A tak vznikl první jednorožec.

[Pondělí večer]
"Tati, co to mámě děláš?"
"Dopr..! Kde ses tu vzal?"
"Slyšel jsem, že máma brečí."
"To se ti jenom zdálo."
"Nebrečela jsem, miláčku, to jsem vzdychala, jako že se mi něco líbilo."
"A co se ti líbilo?"
"No, jak mě táta... masíroval."
"Aha. A proč se ti to líbilo?"
"Mám asi správnou masážní techniku, hehe."
"To jako, že ležíš na mámě a mačkáš ji?"
"No... jo, no."
"Takhle masírovat můžeš ale jenom někoho, koho máš opravdu rád, víš?"
"Aha."

[Úterý podvečer]
"Renčo, vidělas Bakaláře?"
"Ne, proč?"
"Přišla zpráva od ředitelky. Martínek se prý svlékl, že jde Bětku namasírovat..."

Drogy mý, drogy mý,
drogy mý, kouřit, šlehat, šňupat.
Drogy mý, drogy mý,
přestat brát, no tak to si upad.

Drogy mý, drogy mý,
nechci žít v nudný realitě,
žít bez vás, to je jak,
život ve vyhořelým bytě.

Proč jenom proboha,
všechen skvělej fet mi sebrali,
všechny je nesnášim,
k posteli mě pak připoutali.

Jak jenom, jak jenom,
myslet teďka mám na cokoli,
když je mi na blití,
tělo, krev, mozek, pot mě bolí.

Jestli já, jestli já,
přežiju a pustěj mě odsud,
všechny ty slaďoučký,
látky nacpu si do kokosu.

Chtěl šlehat i šňupat,
právě do bezvědomí upad
...
.

"Nechci ti dělat volavku!"
"A proč ne? O co ti jde?"
"Cítila bych se špinavá, zneužitá..."
"Bylo by to jenom jednou..."
"Jo, takhle to vždycky začíná."
"Třeba by tě to i mohlo bavit, bude to vzrušující."
"Možná pro tebe, mně by z toho bylo špatně."
"Neprosil bych tě o to, kdybych si nebyl jistej, že v tom budeš fakt dobrá."
"Prostě ne. Je to proti mojí přirozenosti. Mám svoje zásady!"
"No... tak co že by ses třeba převlíkla za pelikána?"
"Hele prostě jsme čápi. Jestli tě už nepřitahuju, najdi si někoho jinýho. Tyhle tvoje sexuální fantazie si strč do kloaky!"

Ó velká hlavo, jenž jsi v oblacích,
posvěť se moudrost Tvá,
přijď logika tvá,
jak ke mně, tak k bližnímu mému.

Rozum vezdejší dej nám dnes
a odpusť nám, pro co nemáme důkaz
a zato mi si odpustíme naše city.

Neuveď nás v oduševnění,
vrať nás k našim pěti smyslům .
Z vědy nechť všecko pramení,
nedej prostor vykladačům.

Zbav nás dojmů, nejistoty
život sám nám propočítej.
Tajemno ať s námi není,
na vše svoje světlo vrhej.

Dodej nám závěry jasné,
ať se mýlit nemůžeme.
Počínání lidské stojí,
na té věčné funkci tvojí.

Nechť se stane jen to, co příčinu má.

"Kennedyho zastřelil George Bush!"
"Ale přežil to, je to přece ještěr!"
"No jasně, dožil s Elvisem, Göringem a Marilyn Monroe v Argentině."
"Marilyn můžete pořád spatřit, když budete mít štěstí, je to přece robot. Viděli jste ty fotky, ne?"
"No jasně, stejně jako Keanu Reeves je nesmrtená."
"Smrt neexistuje vzhledem k tomu, že život je stejně simulace."
"Mimozemšťany ta počítačová hra přece teď už nemůže bavit."
"My jsme ti ufoni, to oni se tu narodili."
"Není žádný teď a tady, iluzí času nás jen ovládají ilumináti."

"To jsou vážně kreténi," pomyslel si Zlatý mravenec a všechny známé vesmíry naráz spolknul.

"Bude to o klukovi, co hledá svoje místo na slunci."
"To už tady bylo."
"Je z rodiny imigrantů, revoltuje proti otci a snaží se..."
"Takový klišé!"
"Není to jenom o něm, je to o celé společnosti. O tom, jak lidé narážejí na strop, nedaří se jim ho překonat. Mladí mají své sny, realita pro ně není dost dobrá, a tak unikají..."
"Hele, Johne, tohle všechno jsme viděli stokrát. S tím tě každej pošle do háje."
"Už jsem zmínil, že mám nejlepšího tanečníka disco?"
"Ukaž... o žádným Travoltovi jsem nikdy neslyšel... tak ať přijde zejtra a ukáže, co v něm je."

Můj tatínek by se dal považovat za toho času průkopnického biootce.
Trávil čas na zahradě, v lese nebo u řeky.
Topil pouze tím, co mu dala země, uhlím a dřevem.
Jedl to, co sám vypěstoval, odchoval, podřízl a stáhl.
Pil pivo z lokálních pivovarů v místních hospodách.
Nepoužíval důsledně žádné chemické prostředky - ani antiperspirant, ani krém na plíseň na nohou.
To, co vyloučil, vracel zpět do přírody.
Používal buď maximálně dvouvrstvý toaletní papír nebo testy jeho žáků.
Jezdil auty, která spořila benzín tím, že se polovinu času tlačila.
Šetřil vším, i slovem.
Díky táto, že jsi mě naučil ekologickým principům.

"Opravdu jste si plně vědom následků svého rozhodnutí?"
"Ano!"
"Prosím ještě o přečtení všech možných vedlejších účinků. Ač to, co tu provádíme, není technicky vzato legální, stojíme si za tím, že všichni naši klienti musejí být naprosto dokonale informováni."
"Hotovo."
"Pak tedy můžeme pokračovat. Jak budete platit?"
"Unicoinem."
"Prosím, přiložte dlaň k terminálu. Děkuji."
"Nebude mi špatně?"
"Zpočátku to může být nezvyklé, ale u naprosté většiny zázazníků se rychle dostaví pocit uvolnění až euforie.
"Dobře."
"Tak co to bude?"
"Nejdřív kofeinovou sladkou limonádu. A potom maso - plátek kravského. A k tomu chmelový alkohol.
"Colu, steak a pivo. Hned to bude!"

"Nebuď labuť!"
"Co bych dala za to, být labuť!"
"Tak nebuď holub!"
"No dovol! Ty člověče!"
"No tak promiň!"
"Prostě se mi líbíš! Nejsi jako ostatní!"
"Co tím myslíš?"
"No na první pohled jsi úplně normální, ale hned na druhý pohled je na tobě něco zvláštního."
"A co?"
"No něco ne úplně typicky vranitého."
"Vždycky jsem si myslela, že jsem jiná."
"Právě. No tak to jsi. Těžko se to popisuje."
"Tak to zkus!"
"Když s tebou mluvím, je to jako by nezáleželo na ničem jiném."
"Ach!"
"Je to totiž... už to mám!"
"Co je to?"
"Ostatní vrány vlastně vůbec nemluví!"

Není to tak, že jsme na všechno sami,
srdce je orgán párový.
Poháněný párou našeho dechu,
obnažený a syrový.
Všichni jsme jedno a všichni jsme nazí,
člověk člověku zrcadlem.
Koukáme na sebe, zapomínáme,
že vidíme to, co vidět chcem.
Všechno je v tobě, všechno je ve mně.
zapomenutá prostota.
Není to smrt a už vůbec ne daně,
láska je tvoje jistota.
Přestože srdce je párový orgán,
samo se v tom vůbec nepárá.
Miluje tě ten, kdo miluje sebe.
Miluje všechny, kdo milovat má.

Láska je moře a velká láska jak trám.
My všichni jsme voda a trám šťastný je sám.

"Jakej maj tyhle cedule asi na lidi efekt...?"
"Jaký cedule?"
"Ty sis nevšimla? Fakt? Vždyť řídíš!"
"Ježíší Kriste, o co ti jde?"
"Že máš za nás zodpovědnost a nečteš značky!"
"Panebože! No a jaká to byla?"
"Pozor, úsek častých dopravních nehod!"
"No tak to neni nic tak hroznýho, že jsem si jí nevšimla. Já myslela, že jedu moc rychle nebo tak něco."
"Jedeš rychle!"
"Nene, ani ne devadesát!"
"No ale máš jet pomalu, je tu úsek častých nehod!"
"Tak proč sem teda nedaj radši padesátku? K čemu je značka, který si nevšimneš a která nic neznamená!"
"...Hm, takže asi žádnej..."

Záplava hlasů jí celé dny a noci šeptala, ať to udělá. Jiné hlasy pořád přerušovaly a přesvědčovaly, ať to nedělá.

"Už sis to přeci sama slíbila!"
"Už nikdy to nebudeš moct vzít zpátky!"
"Už se k tomu chystáš dost dlouho. Nejsi přece srab!"
"Možná je statečnější to neudělat."
"Bude tě čekat něco jiného, lepšího."
"Na věky tím budeš poznamenaná!
"Uděláš něco, čeho rozhodně nebudeš litovat!"
"Možná jsou i jiná řešení!"

Oba tábory stupňovaly své naléhání. Nevěděla, jak se rozhodnout.
"Udělej to konečně!"
"Nesmíš!
"Dělej!"
"Přestaň!"
"Neodkládej to už!"
"Budou tě nenávidět!"
"Budeš ho milovat!"

Nakonec ho koupila.

"Tvůj první iPhone."

Nejsem ten, kdo jede teenky,
nejsem ani na maminky,
prsty chvějí se mi - tréma,
ale ven s tím. Dnešní téma
úlevu mi přinese,
no tak, s pravdou ven jde se.

Každý, kdo tu drabbluje,
tuší, kam to směřuje.

Nebaví mě pevná těla,
i když by to třeba chtěla.
Potřebuju vidět, že ta
kůže visí za ta léta,
nízko, a to proklatě,
vrásčitá je bohatě.

Chci tvojí babičku svléknout,
slyšet jí vzrušením heknout,
zmocnit se té dámy zralé,
prostě mám rád ženy staré.
Když je jí přes sedmdesát,
nejde mi ty faldy nesát.

Laskat, hýčkat, namouduši,
chci jim lízat jejich uši.