Moje články

"Ale vždyť je úplně plochá!", zaúpěl do telefonu Petr.

Objednal si velkou repliku jeho oblíbené stavby - Chufuovy pyramidy (také známá jako Velká pyramida). Ráno mu přišla domů, celý den se v práci těšil, jak jí bude skládat, a teď tohle. Místo 3D modelu pyramidy ho čekal jen obrázek o něco menší než A4 a s hnusným logem.

Paní na telefonu si ale zachovávala mrazivý odstup a pouze Petrovi znovu sdělila: "Obrázky na našich webových stránkách jsou pouze ilustrační."

Petr naštvaně položil telefon. Obrázek jim pošle zpátky.

Šel si raději tisknout na 3D tiskárně repliku co zrovna našel online. Bez reklam.

Hlad.

Mám hlad.

Mám i chuť.

Vím co chci jíst.

Koukám do své velké spíže.

Jenže ho nevidím, nikde tam není.

Oblékám se na nákup a sedám řídit.

Jsem cestou celý nervozní, za chvíli budou zavírat.

Silnice je ucpaná, vypadá to na nějakou velkou nehodu.

Začínám se nervozitou potit - co když mi v obchodě zavřou?

Kolona se velmi pomalu rozjíždí, naděje mi stále zůstavá.

Parkuji blízko ke vchodu, zbývá pouhých dvanáct minut.

Přeuspořádali obchod, sám zmateně lítám mezi regály.

Najednou ho uvidím, je v akci.

Beru si rovnou deset kusů.

Běžím k paní pokladni.

Už ho platím.

Je můj.

Kopr.

To přece jednou odejde.

Přesně takováhle myšlenka šla hlavou Martinovi cestou domů z práce. Poslední rok ho trápila situace doma. Pět let spolu žili s Lucinkou a už se objevovaly trhliny v jejich společném soužití.

Lucinka dávala jasně najevo, že by raději žila někda u louky a lesa, ale Martin nemohl jen tak odejít z města kvůli z práci.

I kolega v práci mu radil, ať už jí pošle pryč. Martin mu ale na začátku nepopsal situaci úplně přesně a teď už mu to bylo trapné.

Lucinka ho po příchodu přívítala mňouknutím. Martin jí podrbal. Ještě to s ní probere.

Alena se připravovala na večerní hostinu. Přijedou její rodiče a poprvé jim představí Petra. Měla plán připravit lososa s broskvemi s bramborem.

Alenka byla vycvičená životem o samotě, protože se ještě na střední odstěhovala od rodičů. Život na malé vesnici pro ní nebyl a proto šla do města. Za tu dobu se jí povedlo se postavit na vlastní nohy, měla práci a potkala lásku svého života.

Losos se pomalu dusil v troubě na vlastní šťávě a broskvích. Alenka věřila že připravené jídlo pomůže uklidnit dřívější neshody a umožnít všem najít společné slovo. Ještě že byly všechny potřebné ingredience v akci.

Dobrý den drahý občane,

píšeme Vám ohledně nadcházejícího omezení Vašich možností na co budete moci koukat. Vzhledem k velkému množství času které naše populace tráví koukáním z okna, je to potřeba regulovat. Byl jste zařazen do kategorie Okno Základ, které umožnujě pouze dvě koukání z okna za den. Pokud byste chtěl více než dvě kouknutí z okna za den, kontaktujte Nás na telefonním čísle 666666666. Jsou k dispozici následující balíčky: Okno Normál (5 kouknutí + 1 dlouhý pohled) nebo Okno Premium (20 kouknutí + 3 dlouhé pohledy + 1 dobrý pocit). Připravte si kreditku.

Pěkný den daleko od oken Vám přeje,

Naše vláda

Mnich František se probudil s prvním zakokrháním. Slunce vrhalo paprsky na chrám stojící na úpatí horu Fudži. Vzduch voněl po vonných tyčinkách.

František začal svůj celodenní rituál. První meditace ráno, následovaná jemnou snídaní. Po najezení se do do polosyta následovala správa zahrady která plynule přešla ve společnou meditaci. Zbytek dne se věnoval soukromému studiu svitků starých mistrů. Na závěr dne ho čekala drobná večeře následována soukromou meditací a spánkem.

Tak prožíval František svůj život posledních 15 let. Cítil že postupuje, ale už od začátku věděl, že to bude nelehký úděl. Přesvědčeně věřil, že cesta Zenu je pro něj ta správná.

Sněm zvířat z severní oblasti probíhal již třetí den. Pomalu se blížilo závěrečné hlasování o tom, kdo bude zvířátkům vládnout po příští období.

Stávající vládnoucí skupina se hájila, že její přístup k vládnutí přinesl stabilitu.

Opozice argumentovala, že současný blok nemá dlouhodoubou vizi a je na čase přejít k novějšímu státnímu uspořádání. Také vztahy se sousedy hodně upadaly.

Po třech kolech debaty už byli všichni vysílení. Přešlo se k hlasování. Po hodině sčítání hlasů bylo jasno.

Před všemi zvířátky vedení předneslo výsledky.

Malební Ríšští Kozlové skončili.

Po příští období se budou o spokojenost zvířát starat Silné a Moderní Republikánské Kobyly.

Petr se připravoval na sraz. Chtěl tentokrát zanechat na kolegy dobrý dojem.

Po příchodu do hospody ho hned všichni přivítali. Byl to zvláštní pocit, mít chvíli pozornost všech v hospodě.

Nalil si do sklenice pivo a spolu s ostatními pomalu sosal. Za celý večer se vystřídalo mnoho témat.

Petr cítil, že mu tenhle formát vyhovuje více než tradiční hospoda. I tak na něj už sla únava. Rozloučil se s lidmi co byli ještě v hospodě. Ostatní byli rádi, že se Petr aktivně zúčastnil.

Zaklapl notebook, přesunul se do postele a šel spát. Socializace má i svoje výhody. Obzvláště na dálku.

.. a hlavně je důležité udržovat klid. Dej vědět zítra, jak to dopadlo.

Přesně tak končila zpráva, která mne potkala ráno v mobilu po probuzení. Z práce na mne mysleli, asi že bych v aktuální situaci byl nervózní.

Už třetí týden to trvá. Práce mi stojí, ale šéf to chápe a dal mi placené volno. Normálně píšu články online, ale teď to nejde.

Ale rozhodl jsem se, že teď budu žít v přírodě, tak to tu vydržím. Knížek mám ještě dost a v lese je hezky.

Zatím věřím v brzký dobrý konec. Ten internet zítra zapnou a bude to zas fajn.

Poslední skoro tři týdny uběhly jako voda. Upřímně, přijde mi že to bylo výrázně dávněji, co jsem začal psát. Ve výsledku to je nevíc slov co jsem napsal s diakritikou od bakalářské práce. A jsem za to rád.

Pomohlo mi to přijít na různé myšlenky. V tématu jsem si během dne našel několik různých interpretací, i když často jsem se při samotném psaní vrhl úplně jiným směrem, než jsem plánoval.

A hlavně to byla a je zajímavá výzva - vyjádřit myšlenku či příběh jen na sto slovech. Děkuji organizátorům, autorům, komentátorům i těm co si přečetli třeba jen jeden drabble.

Nanapsanou :)

Pořád spolu, na začátek dne.
Vítr ve vlasech při projíždce.
Nejzářivější hvězda na konci dlouhé plavby.
Únava materiálu toužící po změně.
Přísně tajný dopis.
Nehlaste se všichni na poslední jízdu.
Hřích který se neodpouští porušenou dohodou.
Osamocen v davu rutinou.
Jednou za sto let odvěkým sporem
Snílek toužící po létání.
Spoutáni časem starým mužem.
Zmatek matek hledáním.
Mezi šesti očima (ne)vydařeným večerem.
Zvíře které nechce odejít od opečovatele s nevýhodami.
Jeden na všechny s nepromyšlenou odpovědí.
Okouzlující idiot se zpomalením.
Záhada vesmíru i s číslem co může být cíl.
Rozděl (se) a panuj, jeden krok za druhým.
Chechtáky na závěr.

Celý život měl Aleš problém, jak přistupovat k velký krokům v životě. Už první krok často způsobil zásek. Třeba o čem psát disertační práci? Nebo kam jet na výlet. A když už se pro něco rozhodl, tak byl stejně paralyzován vysokým množstvím drobných možností.

Často docházely okolnosti do stavu, že Aleš dodělával věci na poslední chvili a zpravidla nebyl spokojený s výsledkem.

Postupem času od různých lidí slyšel různé metody. Ale jedna metoda se mu ozvedčila nejvíce. Když už se rozhodne pro něco, rozdělí si to na postupné kroky.

Jeden po druhém na nich dělá.

A výrazně častěji s úspěchem.

Čísla jsou tak magická. Vzešla z mysli a přesto jsou zaryta hluboko ve struktuře našeho vesmíru.

Vezměme si třeba Φ - zlatý řez. Vzorce na něm založené jde najít na tolika místech v přírodě - hlemýždí ulity, hurikány, až po tvary galaxií.

Další známá čísla jsou třeba π, umožnující mimo jiné práci s kruhy. Nebo samotná nula - pro nás již naprosto normální ale v dřívějších dobách byla předmětem mnoha sporů. Kupřikladu Římané pro ni ani neměli symbol.

A pak ta krása, když se autorovi naskytne pohled na číslo, které je snad nejdokonalejší. Abych Vás příliš neoslnil, rozepíši ho raději po cifrách.

Jedna.
Nula.
Nula.

Celý život jsem pomalejší. Nejvíce se to projevuje když jsem ve skupině. Nejdřív mluví Pepa, odpoví mu Eliška, do toho zareaguje Michal.. A já zatím zpravovám reakci na Pepu. Než se připravím vyjádřit, už je řeč někde jinde.

Dlouho mi to působilo trápení, cítil jsem se mimo skupinu. Vždy jsem si pak sám doma probíral co bylo řečeno a co jsem neřekl.

Včera se to ale změnilo. Povedlo se mi zažehnat vznikající hádku - připomenutí drobnosti co řekla Eliška před několika lety. Ostatní to zarazilo. Uklidnili se.

Od té doby se společná komunikace zvolnila a stal jsem se neoficiálním kronikářem skupiny.

Aleš zase řekl ano. Znělo to tak zajímavě - nový klient s zářivou vizí a s ním projekt s velkým potenciálem. Práce na pár týdnů a pak zas dál. Jenže už druhý týden po setkání se začaly ukazovat zádrhely. Vize mohou být hezké, jenže po opadnutí euforie příchází na řadu realita.

Kontrakt je podepsán a Aleš teď bude muset udělat výrazně více práce než čekal. Ale najmnout pomocnou sílu už nemůže, klient by na změnu podmínek nepřistoupil.

Aleš nakonec pracoval několik měsíců a s vypětím svých sil zvádl vyhovět kontraktu.

Snad se Aleš pro příště poučí. I "ne" má své místo.

Jednou se Petr vracel domů. Při otevírání dveří uslyšel ránu. Mládě vlaštovky narazilo do skla a spadlo na zem. Po rychlé návštěvě veterináře (byl to jen otřes) si Petr vzal vlaštovku domů. Prý na zahojení bude potřeba pár dní.

Vlaštovka se brzy začala vzpamatovávat. Pomohlo pravidelné krmení a občasné opečování. Dařilo se jí letět pár metrů v kuse, ale delší lety jí dělaly problém.

Petr se bál aby si na něj vlaštovka moc nezvykla. Vlaštovky přece na zimu odlétají na jih. Pokud neodletí do týdne, už to nestihne včas. Také se ale bál že nezvládne dlouhý let.

Byl paralyzován.

Čekal.

Mělo to původně být dvojrande. Honza a jeho přítelkyně Eva to domluvili jako příležitost pro seznámení mne a jedné Eviny kamarádky. Jenže až v restauraci Eva dostala zprávu, že kamarádka nakonec nemůže.

Cestou domů mi jdou hlavou různé myšlenky.

Vlastně jsem docela rád, že jsme se sešli nakonec jen ve třech. Máme mezi sebou pěknou dynamiku. Ať už je téma jakékoliv, dovedeme si s ním pohrát.

A být sám se sebou je taky dobře strávený čas. Najít sebe sama mi teď připadá jako dobrý krok v životě. Udělat si na sebe čas. Třeba výletem.

A ono je hezky.

Ráno vyrazím :)

"Kam jsem jen uklidil ty M šestky", ozvalo se z dílny. S povzdechem jsem zavolal - "Šestky sis posledně dával do šuplíku". "A jó, díky", odpověděl táta. Slyšel jsem jak za sebou zavřel dveře. Asi zase kutí něco na bazénu.

Od té doby, co od nás máma odešla, to s tátou nebylo dobré. Pořád se snažil něčím zabavit. Nejdřív to byla oprava stodoly, pak vyvrtání studny a teď bazén. Jen poslední dobou se začal projevovat věk. Občas je to paměť, občas není tolik síly co dřív.

Snažím se mu nabídnout pomoc kde můžu. Snad se nám oběma povede najít zase klid.

Plán na dnešní den mám jasný:

- pořádná ranní hygena. Nejlepší po ránu je osvěžující sprcha.

- naplánovat výlet do Peterburgu, už dlouho se tam chci podívat. Tentokrát to vyjde.

- navštívit Muzeum. Co ho zrekonstruovali jsem tam ještě nebyl.

- zahrát si fotbal s kamarády. Je důležité tužit partu.

- celý den pravidelně pít vodu. Rum mi moc nechutná.

- v noci by měla být vidět kometa. Tahle se vrací jen jednou za sto let, tak se na ní těším.

A pak zase zítra ráno v pět vstanu. Za jeden den se dát stihnout jen pár věcí.

Ale zítra je taky den. Už se těším. :)

Jako malému mi nejvíce uhranula letadla. Možnost být svobodný jako pták. Létat mezi mraky, vysoko nad loukami a lesy.

Celou školu jsem se soustředil na to, jak dokázat létat stejně jako ptáci. Letadlem jsem letěl několikrát v životě, ale ani větroně mi neposkytly ten vysněný pocit svobody. Pořád jsem cítil velké oddělení mezi člověkem a strojem.

Pomocí svých znalostí jsem vytvořil oblek, který mi pomůže létat jako pták. Mám za sebou úspěšnou řadu zkoušek v bezpečném prostředí, ale dnes mne čeká první let venku. Jsem nervózní, ale vím, že jsem udělal všechny potřebné přípravy.

Věřím že to dnes vyjde.

Poletím.

Zazněl zvuk zvonu. Jonáš věděl, že je na čase vyrazit na hradby. Připravoval se na tento den už od malička.

Dva národy byly spojeny dlouhou historií a mnoha válkami. Před tisícem let došlo k dohodě - národy budou v míru, až na první den jarního slunovratu každých sto let. To bude den, kdy bude možné ukončit krveprolití. Jenže zatím pokaždé svár skončil bez vítěze. Žádná strana nechtěla ustoupit. A cyklus se opakoval.

Jonáš dorazil na hradby. Na obzoru přicházela nepřátelská armáda. Vzpomínal na svůj trénink a spolu se svojí jednotkou se připravil k boji. Věřil, že tentokrát to bude jiné.

Nebylo.

Je ráno. Čekám na autobus. Zase asi přijede pozdě.. Měl bych si přístě přivstat. Jenže ten dřívější jezdí moc brzy..

Ha, jede. Platím za lístek. Pár míst ještě zbývá. Sedám si dozadu k oknu. Rozjíždíme se a jedeme na dálnici.

Pozoruji spolucestující. Několik jich pospává. Starší paní si čte. Muž v obleku nahlas telefonuje. Řidič poslouchá z rádia dopravní zprávy.

Cítím únavu. Zkouším zavřít oči. Kafe ale stále působí. Mohl bych si projít poznámky. Dnes bude na hodině ústní zkoušení.

Autobus nakonec dohnal cestou všechno zpoždění. Do třídy vcházím přesně včas. Ostatní jsou již připraveni. Sedám do lavice. Jdu zapadnout.

Holubi sedí na troskách hradu.

Býval to největší hrad v širokém okolí. Rod Lamburků na něm panoval již mnoho generací. Panovala nepsaná dohoda mezi panovníky a cechem hrobařů. Hrobaři se postarají o všechny zesnulé bez výhrad a šlechta od nich nebude vymáhat daně.

Jenže postupem času se na dohodu začalo zapomínat. Hrobaři začli mít problémy s množstvím úmrtí chudých co nemohli zaplati
Šlechtě se naopak zachtělo po penězích. Situace se vyhrotila až do bodu, kdy hrobaři hrad opustili. Nedlouho poté padl hrad v bitvě, spolu i s posledním členem rodu Lamburků.

Holubi ale neví o událostech minulosti a sedí dál.

Byla hluboká noc. Vlak jel poklidně po kolejích. Mašinfíra Jarda se staral o plynulou jízdu v kabině lokomotivy. Chtěl dát Jarmilce hezkou cestu na rozloučenou. Přeci jen, projeli spolu mnoho a mnoho cest, v různých koutech světa.

Věděl, že ráno bude hlasování výkonné rady o tom co s Jarmilkou bude. Firma byla dlouho ve ztrátě. I jen uskladnění Jarmilky bylo považováno za zbytečný výdaj.

Druhý den dal na radě výraznou řeč. Požádal všechny přítomné o zvážení hodnoty Jarmilky pro celý podnik, jeho minulost a budoucnost. Bohužel jeho slova nepadla na úrodnou půdu.

Jarmilka naposledy vyjela s Jardou. Zpět šel pěšky.

Dopisní papír.
Taková obyčejná normální věc. Někdo má několik archů papíru ve skříni. Jiný jich má celé police. A další nemá doma ani jeden.

Být normální se ale nevylučuje s výjimečností. A výjimečný tento dopisní papír vskutku je.

Již před dávnými roky byl jemně opálen svíčkou po krajích. Text je na něm psaný perem. Ikoust je místy lehce rozpitý, ale to pouze dodává na osobitosti.

Obsah je určen pouze pro dva páry očí. Je vidět že si oba byli velice blízcí.

Dovolte mi abych vám přečetl aspoň záverečná slova. Zdobeným písmem je na něm dole napsáno:

"Navždy s láskou, xxx"

Vyčerpání.
Přesně to cítil Petr po příchodu domů z práce.
Po převlečení do pohodlného domácího oblečení se posadil na gauč.

Měl chuť si zarelaxovat.
Otevřel si svoji oblíbenou knihu o horách v Kazachstánu.
Jenže i když mu toto téma bylo obzvláště milé, nedokázal se na něj soustředit.

Rozhodl se dát si sprchu na očištění těla a snad i mysli.
Pod proudem vody mu prošla hlavou myšlenka - "Takhle to dál nejde a nedělá to dobře ani Tobě, ani ostatním".

Po sprše zavolal do práce a domluvil se s nimi - tento ročník odučí, ale od června jede na neurčito pryč.
Odpočinout si.

Zapadlo slunce. Loď plula po širém moři. Kapitán cítil lehkou nervozitu z první plavby přes oceán.

Zásoby se pomalu chýlily ke konci, proviant zbýval již jen na jeden až dva týdny. Situaci také nepomáhaly mraky, které omezovaly možnost orientace pomocí hvězd, takže noci byly vždy příležitostí k ztracení kurzu.

Během noci přecházel kapitán po kajutě a zvažoval možnosti. Ukliďnoval ho ale fakt, že jeho posádka se skládala ze schopných a sehraných mužů. Jistě jsou na správném kurzu.

V tom uslyšel od prvního důstojníka zvolání "Světlo, světlo před námi".

Na obzoru zářil maják. Kapitán věděl, že již vše bude v pořádku.

Cesta vpřed se vlnila jako had. Vaškovi bylo jasné, že ho čeká ještě mnoho šlápnutí do pedálů. I když vyrazil chvíli po svítání slunce, byl sotva v třetině svojí plánované trasy. Tou dobou měl sice v plánu být již dál, ale vyšlo mu opravdu pěkné počasí, takže si Vašek každé šlápnutí vychutnával a užíval. Jednou si udělal menší zajížďku, jindy se zastavil a vychutnával krásy krajiny, kterou zrovna projížděl. Ve výsledku Vaškovi nezáleželo na tom kdy přesně dorazí zpátky domů. Vítr pod helmou byl pro něj ten nejhezčí pocit co znal. Hlavní pro něj bylo si to umět udělat hezké.

Zase je ráno, ptáčci zpívají za oknem a sluneční paprsky se prodírají skrze žaluzie. Sotva se trochu proberu, skoro ani neotevřu oči, a už po něm instiktivně sahám. Ani nevím proč, je to asi už ze zvyku. Dřív dokázal jednoduše přinést zábavu, potěšení nebo i pocit smyslu. Dnes už mne na něm čeká hlavně práce, povinnosti a připomínání co vše bych dělat měl. Před námi je celý den který strávíme spolu. Bude mne měřit na každém kroku, naslouchat každému mému slovu a třeba z toho i něco málo budu mít. Dobrý sluha, ale zlý pán. Ach jo, už zase zvoní...