Originální; Ze života

Dokud ještě zvládneme si utřít zadnici,
není třeba v prdu vidět řídkou stolici.

Jestli můžem, byť o hovně, s někým blízkým žvanit,
užívejme, nenechme se žádným slovem ranit.

Dokud ještě samostatně vyměšovat zvládnem,
radujme se z maličkostí, neboť smíchem mládnem.

Prachy, to je matika co počítat se musí,
někdy s holou prdelí žít může mít své plusy.

Dokud ještě do řiti nás neposlali nejbližší,
pokaždé se najde někdo, kdo zoufalství utiší.

I když holub zanechá ti pozdrav na hlavě,
každý den je malý důvod k velké oslavě.

V předpovědi slunečno a přesto cestou zmoknem?
Třeba aspoň povyrosteš, starosti hoď oknem.

„Mohla bys mě založit? Tentokrát už naposledy, všechno ti pak vrátím.“
„Kolik?“
Při odpovědi se vehementně držíš, abys neobrátila oči v sloup. To by zase bylo keců, že se šklebíš. Nemůžeš se ani dohadovat nebo říct ne, následovalo by citové vydírání. Už jednou překročila mez a nikdy se nepoučí.
„No… tak patnáct tisíc. To víš, budou Vánoce a já prostě…“
Vypínáš hlavu, radši přestáváš vnímat. Uvnitř tebe se všechno vaří vzteky, polykáš ostrá slova, která se ti hrnou na jazyk. Chceš řvát, křičet, ale nevydáš ani hlásku. Připisuješ částku na papír k rostoucímu dluhu. Kolovrátek, pořád dokola. Úplně na pěst.

Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí,
ten flám uvnitř mého těla probral spící vědomí.
Shrňme si teď fakty holé,
začalo to v autoškole.
Žaludek byl jak na vodě a mozek to začal číst,
jako nervy zkoušeného při každičké z dalších jízd.
V Hagridově hájence, jak říkám domu tchyně,
na ksichtě mi vyskákaly beďáry jak svině.
Pak na mejdan dorazily i křečové žíly,
rozežraný pupík začal naskakovat kily.
A chuťové buňky řekly: "sníme mrkvičku",
závit v mozku zapracoval, zvládl rozcvičku.
Nemusím mít zrovna vejšku a výsledek v atestu,
by mi došlo, že záminkou jsou dvě čárky na testu.

„Kdy si najdeš chlapa?“
„Už jsi viděla ten novej film?“
„Co se o sebe trochu víc starat? Neuškodila by ti kosmetika.“
„Je ti skoro …cet. Začni se chovat dospěle a ne, jak malý dítě.“
Slepice, nic víc. Kokodák. Bylo by fajn, kdyby se všechny věty proměnily ve slepičí kdákání, v nic. Ulevilo by se ti, přestaly by tě zraňovat. Všechno to, co vypouští z úst… snaží se tě ponižovat, zastrašovat a manipulovat. Už to stačí, pohár trpělivosti přetekl.
Přestáváš se bát, vymaňuješ se ze škodlivého vlivu. Stanovuješ si hranice, utlumuješ kontakty. Celá slepičárna ti může vlézt na záda, jsi svobodná.

Jen co dojíždím na mé patro, otevřu dveře výtahu, už slyším TEN randál.
"Jak tomu může říkat hudba, proboha?"
S rychlým krokem, vyrážím směr její pokoj.
Ani neklepu.
"Okamžitě ten kravál stlum!"
Očima hledám svou pubertální dceru.

A...
Zabiju ji!
"Cos to sakra provedla?"
Přísahám, že ji zabiju!

"Ježíííš o co ti jde? Však to mám dělo! Každý to říká!"
"Jak každý? A kdo ti to dovolil? Taková ostuda! Seš normální?"

Funí a protáčí oči - ukázkový puberťák.
Má na hlavě kohouta! Modrého kohouta! Vyholila si boky na lebku!
V obočí piercing!
Zmalovaná jak flundra!
"Vysvětlíš mi to?"
"Známka punku máti..."

Už bude deset. Sedím u noťasu a snažím se vymyslet drabble na dnešek. Spala jsem jen čtyři hodiny a moje hlava stagnuje. Oči se zavírají, ale já to nechci zazdít ani vzdát.

Lámu si hlavu: „Prosím zapni se a něco vymysli! Nemám tě přece jen na okrasu.“
„Copak zlato?“
„Aaaale dnes mi téma nějak nesedí a nevím co s ním.“
„Jaké máš?“
„Generátor náhodných slov.“
Přítel mě pozoruje: „No, tak ho použij a sesmol sto slov.“
„Oh můj milý, tos mi opravdu pomohl. Kroutím hlavou.“

A vlastně… když tak přemýšlím, ano pomohl!

Proč přemýšlet složitě, když to jde tak jednoduše?

„Maminko? Dostali jsme úkol, je to dobrý?“
Prvňačka mi podává výkres.
„Téma je: namaluj mi svět.“
***
Při prvotním prohlížení ve mně hrklo. Okamžitě jsem si vybavila samu sebe v jejím věku.
„Tati, namalovala jsem naše okolí, je to hezké?“
Obsah měl nepřesné barvy i rozměry. Ale jako dítě jsem byla ze svého díla nadšená. Jenomže můj alkoholem posílený otec, měl jiné cítění: „Hnus! Svět není barevný a vůbec není hezký! Tak jako ty! A teď vypadni!“
***
Už nikdy jsem nemalovala ráda... zabil mou fantazii. To nesmím dopustit u své maličké malířky.
„Tvůj pohled na svět, je nádherný! Tak jako ty!“

Nový majitel zanedbaný zámek zrenovoval a zpřístupnil veřejnosti. Zdánlivou idylu ale mírní odpor obyvatel přilehlé obce Kverulantov.

„Já s tím nesouhlasím. Vždyť nám tu naši Cihlu vykoukají,“ stěžuje si postarší žena na předzahrádce oprýskaného domku.

A není sama. Za pravdu jí dává i Petr Neruda, základoškolský učitel fyziky a starosta obce.

„Zákon akce a reakce říká, že když těleso A působí na těleso B, působí těleso B opačnou silou na těleso A,“ vysvětluje Neruda a doplňuje: „Zámek na turisty samozřejmě působí. Pozitivně. Pokud tedy oni mají na Cihlu působit opačně, musí jí zákonitě škodit. To jsou zákony fyziky, ty neoblafnete.“