Moje články

Seděli všichni u plápolajícího ohníčku. Elzee se jako kočka vyhřívala, Marigold si chvílemi třel otlaky od provazů a Geralt jen tiše hleděl do plamenů.

„Děkuji, Geralte," pronesl básník. „Je to jako tenkrát, poprvé před lety, kdy jsi mě zachránil z rukou otce krásné Bereniky."

„Poprvé to ano, ale bylo to mnohem horší. On tě chtěl rozsekat kosou a moc nehleděl na to, kdo jsem a co mu ode mne hrozí."

„To máš pravdu. A jen díky tobě jsem vyvázl."

„A plním zase slib," otočil se zaklínač k Elzee. „Teď je řada na tobě. Splním slib, který jsem dal tvé matce."

Spěchali.
Kde to bylo možné a cesta se rozšiřovala i běželi. Garalt vedl Elzee za ruku, pro něj noc nepředstavovala problém. Dívka se držela statečně, ale po chvíli začala popadat dech. Geralt tedy zvolnil. Blížili se k začátku údolí.

Po kratším boji získali od vracejících se lapků Marigoldovu loutnu s kloboukem a zabavili jim lucernu.

Věděli, že tudy jdou správně.
Z dálky zaslechli volání o pomoc.
Marigold.
Vpadli na mýtinku, uviděli barda jak huláká, zavěšený za ruce a nohy na větev statného dubu.

„Tak takto jsem jej nenašel poprvé," pronesl Geralt k Elzee. „Tentokrát jen nezneuctil nějakou dceru či sestru."

„Počkej, Geralte! Co ten stan?“ Zeptala se Elzee.
„Co je s ním?“
„Když má zlo místo, kde může působit, rádo se vrací. Pod hezkou střechou se rychleji zatmívá rozum. A i z ubohého vykuka se stává velké kápo.“

Geralta dlouhý proslov Elzee překvapil. Co ty o tom víš, pomyslel si.
„Dost, Geralte, dost. Spalme ho.“

Použili pochodně ze stojanů před stanem. Stanové plátno rychle vzplálo. Oheň propadl také na dřevěný nábytek, šířil se. Zraněné postavy spěšně opouštěly místo zkázy. Čaroděj se belhal opřený o velitele. Na Geralta ani nepohlédl.

„A teď Marigold. Rychle pro něj, než mu nějaký zmetek ublíží.“

Odjíždí. Blahosklonně nám kyne rukou. Děti s mávátky radostně mávají a provolávají sláva. Pracující lid s transparenty pláče. Štěstím.
Mává i agent Bureš z malého zamřížovaného okénka Pankrácké cely. Krásný dojem kazí jen v rohu u kanálu větrem zavátá poslední rouška. Agent si smutně ukousne kousíček toustového chleba z Penamu, kterým je již měsíc krmen, a povzdechne si: „Taky jsem s ním mohl jet, domů, do Ruska.“

Pan prezident se šťastně usmívá, za odměnu si jej na důchod vybral sám Vladimir Vladimirovič.

Těší se na to, co jej tam čeká, bude první český balzamovaný, navždy živý. Za věrné služby Rusku.

Vycházejí hlavním vstupem, za nimi sténání a krev.
Před stanem banda ozbrojenců.
Geralt přimhouří oči, stáhne zorničky do tenkých čárek a promluví: „Rozchod, tady se skončilo, šéf podal kapitulaci, sbalte se a vypadněte."
Chlapi civí jako vyorané myši.
„Zmizte povídám, jste hluší nebo co?"
Stojí jako zařezaní, dívají se poočku na sebe, žádný nechce být první, který uteče ani ten, který začne boj.
Podsaditý pořízek s prasečíma očkama se nakonec rozběhne. Ke Geraltovi.
Rychlý a dlouhý sek přes hruď, stříkající krev zkropí ty v prní řadě.
Do hloučku jako když hodíte tchoře, prchají na všechny strany, nikdo nechce být další.

Vřítili se dovnitř jako velká voda.
Prvnímu podrazil Geralt nohy, druhému uhnul piruetou a třetímu narazil hlavu na stůl. Poháry, lahve s vínem a kořalkou se s cinkáním rozletěly. Čtvrtého praštila Elzee zezadu půllitrem, pátý se svíjel po jejím kopanci do genitálií.
Druhého trefil Geralt pohárem do čela, chlap nadával a krev z něj jen crčela. První, než se stačil zvednout, dostal lahví vína. Stráže jen hekaly a ty co mohly, přemýšlely, co se jim to přihodilo.

„Dal bych si tu čtvrtou," ukázal Geralt na zbylé lahve kořalky. Elzee ji rychle popadla a počastovala kopancem vstávajícího bojovníka.
„Půjdeme, mám vyřízeno."

„Něco zkusím," podíval se Geralt na čaroděje a zručně mu stáhl boty z baziliščí kůže. „Když nefunguje jedna bolest, bude fungovat jiná." Jednu z nádherných a nesmírně drahých bot nařízl a hodil do ohně. Čaroděj hrůzou vytřeštil oči.
„Nebuď cíťa, když budeš hodný a přežiješ, koupíš si jiné," pronesl zaklínač a hodil do ohniště i druhou.
„Mluv, kdo tě najal," pokračoval a při tom řezal jeho krásnou kožešinovou kazajku.
„Demawend," vypadlo z čaroděje.
„Tak, pan král. Proč?"
„Pontar," sykl, skřípaje při tom bolestí zuby.
„Něco si pamatuj, tady jsi skončil! Zmiz a už se nevracej. Jinak příště dopadneš ještě hůř."

Řev čaroděje zadusila zaklínačova rukavice v ústech. Geralt ho chytil za vlasy, zatáhl a po pádu na zem táhl směrem k ohništi. Pomáhal si pákou na pravou ruku, kterou mu zkroutil nepřirozeně za zády. Mág jen bolestivě chrčel. Geralt přitlačil a prasknutí se ozvalo i v pravé ruce. Pustil jej a ihned zaklekl.
„Mluv."
Mág se pokusil plivnout.
Loket narazil do jeho hrudi, vyrazil dech. Druhou rukou se Geralt natáhl po řetězu, který visel poblíž a zručně jím omotal čarodějovo tělo.
„Tohle je řetěz svobody, osvobodí tě od tvých starostí, nesnází a problémů. A pomalu ho budu dotahovat," usmál se.

Čarodej se snažil zvednout od stolu. Marně. Nestihl to.
Geralt mu bleskurychle přiklekl pravou ruku, zapáčil na levou ruku a přitiskl dýku na krční tepnu.
„Mluv, proč ta říční příšera?"
„Naser ...áááuůů."
„Mluv!" Páčení a tlak zesílil.
Čarodějův obličej se zbortil do bolestivé grimasy, zuby zaskřípaly, oči zběsile mrkaly. Geraltovi připadalo, že se snaží mrkáním vyplavit spadlou řasu. Yenefer to tak aspoň dělávala. Nechtěla, aby jí ve vytahování řasy Geralt pomáhal. U čaroděje to však vypadalo směšně.
„Aáůů," trhala se maska drsného vůdce.
„Proč to děláš?"
„Zlato, slíbili mi," syčelo z jeho sevřených úst.
„Kdo?"
„Nemůžu..."
Lup, páčené prsty nevydržely.

„Tady mistře, nesu vám kouli."
„Dovnitř, do stanu."
Vstoupili dovnitř a za chvíli zavrzaly židle a cinkly poháry.
Geralt zkušeně prořízl stanové plátno, vklouzl tiše dovnitř a spatřil něco mezi alchymistickou dílnou a čarodějovým bytem. Vnitřek bylo osvětlen čadícími loučemi a magickými lampami.

Mistr pohlédl na opalizující obraz vnitřku koule. Viděl Marigolda zpívajícího u vstupu do údolí. Vrátil se dále v čase a spatřil obraz Marigolda s Geraltem.
„Idiote! Dám tě vsadit do želez! Víš, kdo to je!"
Geralt přiskočil, jeho pěst v ocvočkované rukavici udeřila prcka do spánku. „Jsi osvobozen," pronesl a plynule pokračoval v pohybu k strnulému čaroději.

Víte jak říká kladný hrdina záporákovi v tramvaji?
Dobrůtka v konzervě.

Oblast zasažená kmenem klaďasů se rozšířila z hor do dalších oblastí. Neznámá dobrá fauna i flóra úspěšně likvidovala původní zlé druhy. Kde jsme proti klaďasům nasadili plamenomety, zaútočili na nás ze zálohy z podzemních úkrytů. Invaze dobra se dále šířila Amerikou, podobně na tom byly Čína i Rusko. Jen pár ostrovů dosud úspěšně čelilo cizácké invazi.

Uplynuly teprve pouhé dva roky, co mi Dr. Obamová ukazovala fotky prvního policisty, který roztrhal skupinu zločinců v LA.

A teď jsem byl jako expert na boj s dobráky předvolán k vrchnímu ďáblovi.

„Kde se tady vzal?"
„Ctěný mistře," spustil Marigold.
„Tebe jsem se neptal."
„Přicházím na výslovné přá...," chtěl pokračovat Marigold, než jeho hlas přešel ve skřek a poté utichl.
„Co je to za chlapa a co to bylo za nápad jej sem vzít?"
Prcek spustil:„Přišel sem, protože prý zpívá na..."
„Dost, stačí. Teď si chvíli nezazpívá. Přišel sám?"
„Sám, sám," přitakal horlivě mužíček.
„Přines kouli, podívám se."
„A vy si chlapi dejte rozchod a toho šaška odveďte na kraj lese a ať se tu více neukazuje."

Geralt získal jistotu. Tohoto muže hledal. Našel svůj cíl.

Za chvíli si jej podá.

Marigold spustil, vybral si tu nejméně vhodnou píseň o hloupém sedlákovi a ještě hloupějším starostovi. Očividně si z velitele dělal legraci. S mužíčkem to ani nehnulo, dokonce si za chvíli začal sám vesele pohvizdovat. Ostatní bojovníci se bavili také.

Geralt si v duchu povzdechl. Marigold mohl soutěžit s velitelem o to, kdo má větší patent na rozum. Takto riskovat nemusel. Prvenství však připsal veliteli, bard si jej s úspěchem vychutnával.

Marigold přidal další píseň a další. Společnost kolem se dobře bavila.

Čas začít jednat.

„Co to má být!" Ozval se mocný hlas.

Někdo s úsudkem, budou problémy, uvědomil si Geralt.

„Co to je tady za bordel," uslyšel Geralt od vstupu do stanu.
Marigold spatřil prťavého mužíčka se dvěma tesáky za pasem. Těmi si div nepíchal do slabin.
„Milý pane," spustil. „Přicházím z příkazu slečny Vierunky zahrát nejlepšímu veliteli zde."
„To jsi ty, pane," sklouzl mu hlas do otázky.
„To si piš, že já, nezdržuj a spusť."
„A jste si opravdu jistý?" pokračoval drze Marigold.
Prďula zbruňátněl a zařval: „Měl bych tě natáhnout na skřipec, drzoune. Chci ale udělat radost mužstvu, tak hrej, než si to rozmyslím."

Geraltovi bylo jasné, že tento muž nemůže být šéf. Ten temné síly vytvářet nebude.

Geralt věděl, cítil to v sobě.
Ten člověk, který tu vše zpustošil, si zasluhoval jediné - být navždy zapomenut. Kdokoli jiný, by se rovnou vyřítil na stráže a dokonal dílo pomsty za mrtvou krajinu, za zpustošenou zem, ale on věděl, že čas trestu teprve přijde. Dozraje. Jako duch vklouzl za stan a čekal. Zapomnění si ještě chvíli počká.

Elzee jej pozorovala z vývratu opodál, věděla co cítí, věděla, že má pravdu. Zůstala také.

Ze začátku cesty se ozvaly hlasy, lomození a povyk a za chvíli i kroky přicházejících.

Marigold, uvědomili si oba současně.

Na toho nesmí zapomenout, to je přítel nejvěrnější.

Za Geraltem jako stín prošla i Elzee. Měla zůstat u koní, ale ti se pásli sami a její touha po dobrodružství byla silnější. Také věděla, že může kdykoli pomoci.

Opatrně postupovali doprostřed údolí.

Krajina jim v tom vydatně pomáhala. Vyvrácené stromy, spálené keře, rozbité balvany. Seschlé rostliny lemovaly vykopané díry v zemi. Občasný pach síry drásal, hnilobný puch dusil, voda v kalužích zapáchala. Tady již život ztratil naději.

Ne však pro toho, kdo se usídlil ve velkém stanu uprostřed, pro toho, kdo znásilnil zdejší dříve malebnou krajinu.

Oba také postřehli ústí jeskyně ve skalách po pravici.

Před stanem stála stráž.

Geralt se opatrně přiblížil na okraj lesíka.

Den se již pomalu loučil a noc se hlásila o svá práva. To nebyl pro Geralta problém. Pozorně si prohlížel údolí před sebou. Strážné ohně označovaly hlídaný prostor. Tam musel opatrně proniknout.

Čekal.

Z dálky uslyšel zvuk loutny.

Blížil se.

Přidala se slova.

„... ta děva lepá,
vyhlásila lov na ženicha."

Hlas zesiloval.

„Já pravdu vám o ní zpívám,
ač její krásou neoplývám.
V Guletě přebývá,
ňadra svá odkrývá,
ta kráska vdavekchtivá.
Krásná jak lilie.
ten pravý si užije,
s dívkou tou,
tak příliš vdavekchtivou."

„Stůj! Kam jdeš?" Seběhli se stráže.

Geralt vyrazil.
Proklouzl.

„Ty si daj, Geralte, bacha, je jich tam ako múch. Stráže maj fajně kolem na patrolach, tam lehko neprokluzneš. To bys musel mít křídla, bys sa k Melytemu dostal."

„Myslíš jako motýl?" pronesl Marigold, který se z ničeho nic objevil u krámku.
„I take by sa ti hodily, všici by na tebe čučeli, co tam litaš jako chobot a Geralt by zatím prokluznul jako uhoř. Fajny plan, Marigolde, zdravim ťa tu v Eysenlaanu."

„Ono by se to dalo opravdu použít," pronesl zamyšleně Geralt. „Ne, že by tam přiletěl, ale pořádný rozruch by udělat mohl a já bych tam nenápadně prošel."

Vážený pane správče,

obracím se na vás se žádostí o místo na Vašeho pomocníka.
Jsem čestný muž, poctivý a neúplatný, preferující dobro ostatních nad své vlastní. Svěřenou funkci budu vykonávat svědomitě, rád si od vás nechám poradit, budu Vám ochotně naslouchat a hlavně nikdy, naprosto nikdy z ní neodstoupím, ledaže bych Vás v ní mohl někdy nahradit. Jako svědectví své přikládám podpisy deseti miliónů Čechů, kteří se za mne mohou zaručit a kteří se mnou prožili šťastných sedm let. Podepsali se všichni dobrovolně, bez násilí, přesvědčování, věznění či týrání. Stačilo jen slíbit, že je opravdu opustím.

Čau lide, tvůj Andrejko.

Geralt se zachmuřil a chvíli mlčel. Věděl, že má Bruno pravdu, s tou naštvaností se už potkal. Pomoci však nedokázal.

„Co víš o té věci, Bruno?" pronesl tiše.

„Drby idú svetom, tu v horách je akási partyja, taká kumpanija, nič jim neni svate, za cinganie zlata zrobi pry všecko. A dobreho toho moc něbude. Maj v ďurach dilny, robí tam veličo a taky bazmeg," odplivl si. „A co je sicher, ich kapo si řiká Meletya Wintil. Pry ňaky zbludili mág či co, bacha naň, Geralte."

„Tak si na něj tedy posvítíme, děkuji ti, Bruno. A bij, jen když opravdu musíš."

„Tož nevím, co su ty znaky, eště sem je nevidál," povídá Bruno Sachs, trpaslický řemeslník.
„Ja su malý krámek, musíš do většího špeluňku."
„Neříkej mi, ty odborník, že je neznáš?"
„Napravdu ně, Geralte."

„Ví to," špitla Elzee.

„Ale počkaj, dám si oddycha a zadýmim si venku a zavzpomínáme na dobré časy."

„Daří sa, Geralte?" pronesl venku nahlas a tiše dodal. „To víš, v krámu nemožu ani z huby nic vypustit. Všude nás nelidi špiclujů, magicky pozorujů a ta nasraňost v nás bublá a třebás i vybuchně. Až zas pak bude malá, ja budu mit klud, ale co předtím, co bude?"

„Koho se tedy chceš zeptat?" nevydržel to po chvíli Marigold.
Geralt prohlížeje si "jablko" neodpověděl.

„Ukaž, půjč mi je."
Teď si prohlížel "jablko" Marigold.

„Takže, tohle jsi vyrazil z té příšery?"
Zaklínač přikývl. „Bylo to do ní magicky vloženo a aktivováno."
„A nemyslíš, že ta písmena na něm mohl udělat nějaký stroj?"
„Myslíš, že by ano?"
„No, dnes jsou na světě různé fiškuntálije, které by to svedly. Nebo si myslíš, že někdo seděl a ručně vyškrabával svůj podpis. Tomu se mi nechce věřit. Na to jsou lidé moc líní."
„Tak na to už vím koho se zeptáme, jedeme do Eysenlaanu."

„Chceš se zeptat starých mistryň?" pronesl ironicky Marigold.
„No, to nechci, čarodějnice vynechám. Ty mladší mi to neřeknou, protože jsem nebyl s nimi, ale s Yen, ty starší budou povznesené, protože ony by se mnou nikdy nebyly a nebudou se tedy se mnou ani bavit, maximálně mě počastují ohnivou koulí."
„Mladí čarodějové mě proklejí rovnou, protože jsem jim přebral nejkrásnější čarodějku a staříci mi sdělí, že když jim nechám své oko, že se uvolí podívat do křišťálové koule, aby mi řekli, že viděli bitvu u říčky, kde jsem málem umřel, což už dávno vím. Takže, říkám ne, mistry čaroděje nechci."