Moje články

„Páni ty šroubováky jsou super věc, teď dokážu opravit úplně všechno!“

Něco takového se mi v mém útlém věku začalo honit hlavou, když sem dostal svou první sadu šroubováků a začal sem rozebírat a zkoumat všechny hračky.

Jednou se pokazilo takové světýlko do zásuvky, abyste se v noci nebáli tmy a já jsem samozřejmě musel využít své nově nabité nástroje. Závada byla po rozebrání evidentní.

„Ha upadlý drátek, to jenom spojím dohromady a zase to bude fungovat!“

Avšak mé nezkušené já dostalo super nápad spojit drátky k sobě šroubovákem bez izolace.

„AAAAA!!!“

Tuhle první ránu od elektřiny si budu pamatovat!

Elektrolytický kondenzátor má oproti jiným typům kondenzátorů elektrody tvořeny naleptanou hliníkovou fólií, jejíž povrch má díky tomu extrémně velký povrch. Díky tomu dosahuje tento typ kondenzátorů velkých kapacit.

V elektrolytickém kondenzátoru se vytvoří pomocí kapalného elektrolytu a procesu formování na povrchu hliníku vrstvička oxidu hlinitého sloužící jako izolace. Takto vytvořený kondenzátor nesmí být přepólován, protože by se začal nekontrolovaně formovat na opačnou polaritu za vývinu velkého množství tepla.

Toto však bylo zneužíváno při hodinách praktické elektroniky. Stačí zapojit obráceně ke zdroji a elektrolyt se začne odpařovat, zvýšený tlak v pouzdře zapříčiní ohlušující explozi, po které celé třídě pískalo v uších.

Páni já hladce přistála, takovou sprchu z kyseliny sírové jsem fakt nečekala.
Ale je tady horko kdo by čekal že ten skleníkový efekt to tady vytáhne až na 460 °C.

A ten atmosférický tlak! Vždyť 9 barů… To je 90x tolik co je na zemi!

Klid klid… Venku jsou pořád slyšet hromy a já se zrovna bojím bouřky. Ale dobrá otevřu víko od kamery a pokusím se udělat první barevnou fotku této protivné nehostinné planety.

No teda kdo by to čekal… Všude kameny!

Ale ne!, Ten tlak a kyselina sírová narušily mou schránu. To jsem tu byla jen 128 minut…

Ačkoliv sem si elektřinu zvolil jako to, čemu se budu ve svém životě věnovat do hloubky, nikdy sem nepřišel na chuť tomu zkoumat ji dotykem a i sebemenší kopanec hrozně prožívám.

Díky vyprávění učitele jsem však zjistil, že existují i jedinci kteří nejsou ani zdaleka tak přecitlivělí na elektřinu. Popisoval nám svůj unikátní zážitek z praxe, kdy měl najít spálenou pojistku v elektrickém rozváděči. Naprosto správně si začal připravovat měřící přístroj, když v tom ho mistr přerušil.

„Přece se tímto nebudeme zdržovat.“

V tom se začal špinavými prsty dotýkat šroubů pod napětím a s poklidem hlásit která pojistka je špatná.

V polovodičích jsou elektrony uzavřeny do krystalových mřížek a jedinou cestou, jak se můžou dostat ven a vést proud je využití tepelných vibrací krystalové mřížky. Tyto vibrace doslova vykopnou elektrony ven a ty pak můžou vést elektrický proud.

Na rozdíl od kovů, kde se elektrony brzdí o kmitající krystalové mřížky, u polovodičů platí pravidlo více tepla = více proudu. Hrozí zde velmi nebezpečná řetězová reakce, která s narůstající teplotou propustí z vězení krystalové mřížky více elektronů, které vedou více proudu a více proudu zase generuje více tepla.

Teplo bohužel nemůže narůstat nekonečně a nakonec dojde k destrukci nebohého kousku krystalu polovodiče.

Letící rychlostí 17 km/s ve vzduchoprázdnu 22.8 miliard kilometrů od země, to je osud přiřknutý stvořiteli na zemi. Dostal sem se tak daleko, že už prakticky necítím solární vítr, protože jsem opustil heliosféru.

Můj zdroj energie radioizotopický termoelektrický generátor naplněný plutoniem-238 s poločasem rozpadu 87.7 let začíná slábnout. Po 43 letech mojí mise už mi zbývá jen 70.84% plutonia-238. Množství generované energie však kleslo na tolik, že mi mí stvořitelé nařídili půst a musím vypínat své přístroje abych dokázal ještě pár let posílat data na zemi.

Po mém odmlčení zůstane poslední úkol, doručení zlaté nahrávky do neznáma.

V práci při ladění mých velmi neoblíbených PID regulátorů se často setkávám se zvláštním jevem. Vytvořím systém, který je ve statickém stavu zdánlivě stabilní, ale i sebemenší změna ho dokáže rozhodit tak, že dochází ke katastrofám.

Při každém z výbuchů mých nebezpečných experimentů si vzpomenu na efekt motýlích křídel, kdy mávnutí křídel motýla může na druhém konci světa vyvolat hurikán.

Své jméno si zasloužil díky Edwardu Lorenzovi, který byl matematik a meteorolog zároveň. Ten se motýlí efekt snažil matematicky popsat na základě teorie chaosu. Vznikl tedy Lorenzův trojdimenzionální deterministický dynamický systém, popsaný diferenciálními rovnicemi, jehož vykreslený graf připomíná motýlí křídla.

Zkontrolovat expozimetr, nastavit clonu, upravit čas závěrky, zaostřit a konečně stisknout spoušť.

Ano takhle se v minulém století dělaly běžně fotografie. Zaostřený obraz se přes komplikovaný systém čoček přenesl na kus plastového pásku pokrytého emulzí krystalů halogenidů stříbra v želatině. Velikost krystalů pak rozhodovala o citlivosti na světlo ISO a také o zrnitosti fotografie.

Při kontaktu se světlem se halogenidy mění na kovové stříbro. Následuje pak proces vyvolání filmu, kdy se film ponoří do silného redukčního činidla, aby se exponované atomy stříbra proměnily na tmavé skvrny. Film je pak třeba ustálit působením roztoku thiosíranu sodného, který odstraní zbytky halogenidů stříbra.

Vážená slečno,
uchvátila jste mne na tolik, že vám musím prezentovat své dovednosti, abyste mohla posoudit mé přijetí do společné domácnosti.

Mám poměrně rozsáhlé zkušenosti praktické elektroniky, takže můžete očekávat, že například zvýším sací výkon vašeho vysavače, přidám do mixéru funkci turbo nebo zlepším efektivitu domácího osvětlení, aby vaše krása mohla ještě lépe vyniknout. Nutno však podotknout, že některé experimenty občas nevyjdou na první pokus a je třeba několik vývojových iterací.

Také se můžete těšit na neustálé popisování toho „jak věci fungují“ a to od principu splachování záchodu po funkci proudového motoru letadla s přídavným spalováním.

Váš,

Dr. Dark Current

Je sobota 26. dubna 1986 a v reaktoru čtvrtého bloku Černobylské elektrárny houfy izotopu xenonu-135 lapají mračna rychle poletující sebranky neutronů. Xenon-135 vzniká rozpadem běžného štěpného produktu jódu-135 a přispívá ke stabilitě reakce. Při zachycení neutronu se xenon-135 přemění na stabilní xenon-136.

Když v tom neopatrný operátor zasunuje do reaktoru kontrolní bórové tyče, které pochytají většinu neutronů. Bez neutronů se nemůže xenon proměnit a jeho koncentrace v reaktoru naroste na tolik, že se reakce zastaví.

Po vytažení většiny kontrolních tyčí se zdánlivě nic neděje, ale uvnitř reaktoru nové neutrony hromadně proměňují xenon, který je poslední zábranou ke zničující řetězové reakci.

K senzaci došlo na ptačích akrobatických závodech, když zvítězil handicapový čáp s bionickými křídly. Čáp, který kvůli své těžkopádnosti obsazoval vždy poslední pozice, neskrýval své nadšení a sršel chválou na svá nová křídla, která jsou propojena s jeho nervovým systémem.

“Víte po mé nehodě jsem si myslel, že už nikdy létat nebudu, ale tenhle zázrak moderní techniky dělá snad ještě víc než by sem si mohl přát.”

O poznání menší nadšení projevoval dosavadní král disciplíny kolibřík.

“Už teď spalujeme cukr přímo ve svalstvu, aby jsme udrželi krok s technikou. Ale tyhle křídla vyrobené z ultralehkého karbonu poskytují absolutně nepřijatelné zvýhodnění!”

Toto je prosím pokročilý detektor kovů s dvojitou „D“ detekční sondou. Ta obsahuje dvě cívky, z nichž jedna vysílá signál a druhá přijímá. Pokud se do magnetického pole vysílací cívky dostane kovový předmět dochází k fázovému posunu a změně amplitudy signálů na příjímací cívce.

Protože každý kov ovlivňuje magnetické pole jinak, jde přijímaný signál v reálném čase zpracovávat a provádět softwarovou diskriminaci kovů. Ušlechtilé kovy jsou většinou více vodivé a indukované vířivé proudy více ovlivní magnetické pole cívek.

Pojďme si to vyzkoušet.

Píp, píp, píííp…

Ten detektor je dneska ale ukecaný s takovou nic nenajdeme…. Že já zapomněl udělat kalibraci!

Snažíte se před půlnocí rychle dopsat drabble, když v tom vám totálně zamrzne počítač a jedinou cestou, jak z toho ven, je jeho restartování.

Jednou z otázek, která vám v ten okamžik přichází na mysl je:

„Proč se ten krám zase zasekl?!“

Častou příčinou může být takzvaný deadlock, kdy jeden proces čeká na dokončení operace druhého, která nemůže proběhnout, protože se čeká na dokončení operace prvního.

Bohužel zrovna v případě windows bylo rozhodnuto tomuto problému nepředcházet, ale raději ho pro lepší rychlost systému ignorovat. Tento postup má poměrně trefný název „pštrosí algoritmus“, který bez násilného ukončení procesu neudělá vůbec nic.

Tak nastal den mého odletu, jsem docela nervózní, ale kdo by nebyl… Sedět si tady na špičce 58 metrové rakety, která má motory původně vyvinuté pro Sovětský raketoplán.

3… 2… 1… 0… Zážeh!

Páni tohle byla tedy jízda, ta raketa má fakt sílu!

Po sedmi měsících temnoprázdna a nudy si začínám myslet, že letím rychlostí 33 km/s špatným směrem.

Ale počkat právě na mě vykoukla ze zpětného zrcátka nějaká červená koule! Kdo mohl čekat že se potkáme obráceně.

Vstupujeme do atmosféry musím se odmlčet!

Prach usedl a opatrně vystrkuji kameru… Mám všechny kola? Mám! Červená planeto jedu si pro tebe!!!

V roce 1927 profesor Thomas Parnell vytvořil experiment ve kterém chtěl svým studentům dokázat, že substance, které se mohou jevit jako pevné, jsou ve skutečnosti kapaliny s extrémní viskozitou.

Pro experiment si zvolil kolomazný dehet, který se dá za studena roztříštit, ale ve skutečnosti má viskozitu 230 miliardkrát větší než voda. Zahřátý kolomazný dehet byl nalit do ucpaného trychtýře a nechal se ustálit. Po třech letech byla odstraněna zátka a experiment započal.

Studenti si však na první odkápnutí kolomazu museli počkat dlouhých 8 let což zarmoutilo mnoho z těch kteří s optimismem doufali, že se dočkají do konce svého studia!

Dámy a pánové, situace s veverkami už překonala i kůrovcovou kalamitu a já nemůžu začínat svůj den popíjením oříškového latté! Svolali jsme proto vědecké shromáždění, abychom vymysleli konečné řešení této katastrofy.

Začneme rovnou s mým návrhem, který je samozřejmě ten nejlepší. *hladíc si své obří ego* Vycházíme z toho, že veverka dokáže slyšet zvuky o frekvenci 70 kHz, která nebude rušit psy ani kočky. Vyrobíme tedy tisíce falešných ořechů, do kterých umístíme zvukové zařízení. Veverky samy přemístí ořechy do vyloučených veverko zón a na dálku spustíme rušivé zvuky, které zajistí, že samičky bude bolet hlava a další množení nebude možné!

Tady pán všech temných proudů měl jednou vést svůj první meeting, ve kterém měl popsat svou propracovanou metodu pro akcelerované testování elektrolytických kondenzátorů.

Ale co čert nechtěl, nějak se to vykouřilo z hlavy a první uvědomění, že je to už dnes, přišlo až když mnou přiběhl kolega, že za 5 minut začínáme. V tu ránu by se krve nedořezali.

„Vždyť já nemám ani prezentaci!“

Koktavou angličtinou se pokouším vařit z vody, když v tom kolega duchapřítomně převezme slovo a s perfektní improvizací nakrmí vedoucího tolika obecnými informacemi, že je meeting brzy u konce.

Byl to můj největší hrdina toho dne!

Teda jau! Kdo by řekl, že ten nový nůž bude tak ostrý…

Takhle to začíná, když se vaše tělo musí dát do práce s opravami napáchaných škod způsobených tím nezodpovědným mozkem.

Jedním z procesů, který probíhá je replikace DNA, kdy potřebujeme podle vzoru vytvořit identickou kopii předlohové šroubovice. Přenos genetické interakce v DNA je názorným příkladem proč si příroda vybrala slabé nekovalentní interakce.

Nekovalentní interakce musí být na jednu stranu silné, aby zajistili stabilitu DNA a zároveň dostatečně slabé, aby dovolily otevření šroubovice a genetická informace daná pořadím nukleových kyselin na jednotlivém vláknu se může zkopírovat na dvě dceřiná vlákna.

Klikáte na odkaz a opět tečou nervy z toho, že se stránky pomalu načítají. To se ubohé elektrony těžkopádně, jako soumaři, probíjí přes parazitní indukčnost a kapacitu kabelů, aby mohly doručit tak potřebná data. S každým metrem, který musí urazit, se tyto parazitní vlastnosti zvětšují.

Se zvětšujícím se objemem dat, však elektrony, limitované tolika překážkami na cestě, musí ustoupit lepší a rychlejší technologii optických kabelů, kterými můžeme téměř bezztrátově přenášet obrovská kvanta informací rychlostí světla.

Ano soumrak elektronů, jako nosičů informací na dlouhé vzdálenosti, se blíží a můžeme za to jen my a naše touha po super kvalitě úplně všeho!

Čas od času se provádí experimentální měření, které děláte na prototypu sešitém horkou jehlou. Ve spěchu zapínáte test setup a to co teď relativně spolehlivě týden fungovalo udělá BUM.

Studený pot stéká po čele, ale úkol zněl jasně.

„Data z měření chci mít dnes na mailu!“

Nu což tak se v krásný páteční večer pouštíte do zoufalé akce postavit identickou repliku prototypu a na ní provést měření znovu. Po tom, co vás v 11 dojde vrátný zkontrolovat, jestli ještě žijete, máte hotovo a zapnete napájení…

Všechno se zdá být v pořádku, stisknout enter a laboratoří se ozývá další ohlušující rána….

Pro většinu z nás je závodní auto jen rychlejší verze toho s čím jezdíme na nákupy, ale závodní auto je poměrně složitý vědecký experiment na kolech, ve kterém se snažíme najít rovnováhu mezi parametry jako je například výkon, přilnavost nebo aerodynamický odpor.

Asi nejvíce zdivočelé jsou Americké závody dragsterů, se kterými se jejich jezdci s mullety na hlavě pokouší ujet vzdálenost čtvrt míle za co nejkratší čas. Pro dosažení potřebných výkonů se sahá po řešeních jako spalování nebezpečného nitromethanu, který může uvolnit 2,7x více energie než benzín a dokáže hořet i bez přístupu kyslíku za současného uvolňování vybuchujícího vodíku.

Jistě jste si při sledování filmů s magií nebo sci-fi několikrát za svůj život říkali, jak by bylo super se umět teleportovat. Bohužel vás při bližším zkoumání zklame to, že můžete teleportovat tak leda kvantovou částici nebo světelný paprsek a další poměrně nepraktické věci.

Při hlubším zamyšlení, jsem však díky mnoha zkušenostem, které jsem získal vyrůstáním na Moravě, odhalil tzv. nedobrovolnou teleportaci spojenou s konzumací alkoholu. Projevuje se tak, že se snažíte zůstat na jednom místě a najednou se bez vašeho přičinění proberete úplně jinde! V Brně je k dostání speciální podpultový nápoj, který vás teleportuje v rozmezí pár minut.

Takovou oblíbenou věcí, kterou chce mít každý střelený elektrotechnický vědec ve svém šuplíku je Geigerův počítač pro detekci ionizujícího záření.

Pokud budeme předpokládat, že se nám podařilo sehnat velmi vzácné detekční trubice vyrobené ještě v dobách totality a opravdu jsme postavili na první pohled funkční zařízení. Musíme čelit další výzvě, a to opatřit si vhodný vzorek radioaktivního materiálu pro testování našeho detektoru.

Jenže… Nemůžeme si jen tak napsat inzerát na bazoš „Koupím něco radioaktivního zn. spěchá“. Naštěstí existují radioaktivní předměty, jako skleněné postavičky barvené barvičkami z oxidu uranu, nebo svítící tritiové hodinky. Lidé ani netuší co mají doma na polici!

Porodnost můžeme podpořit i zákeřně a vytvořit malinké roboty neboli nanity, kteří budou infiltrovat celou lidskou společnost a naprosto náhodně budou sabotovat antikoncepční prostředky. Ovšem to by mělo jen krátkodobý účinek, než by to lidé prokoukli.
Bude se muset nějakým způsobem trvale ovlivnit lidská mysl… Jistě bude existovat nějaká studie, jak rádiové vlny ovlivňují náš mozek. Stačí jen najít dostatečně silný vysílač, zvolit správný mix frekvencí a porodnice budou praskat ve švech. Pro tak velkolepý plán přichází v úvahu jedině vysílač Duga, který se kupodivu nachází hned poblíž Černobylské elektrárny, která poskytne dostatek výkonu pro globální ovlivnění smýšlení lidí. Dokonalé!

Jistě jste někdy ve svém životě zavadili o pojem zvaný rezonance. Rezonance struny například umožňuje hudebním nástrojům na koncertě vydávat přesný tón. V elektrotechnice je rezonance přítomna taky a ve většině případů je prospěšná, protože umožňuje nejefektivnější přenos energie.
Ovšem ne každá rezonance je pro naše výtvory dobrá. Asi tou nejhorší, se kterou jsem se setkal je ta, která pronikne do regulačního obvodu a ten na ni nesprávně zareaguje. To vyústí ve stav, kdy se s každým rezonančním kmitem zvyšuje výkon zařízení. Tento jev, je velmi často doprovázen děsivým koncertem rezonujících vodičů a transformátorů, který signalizuje vteřiny před neodvratitelnou katastrofou.

Při vývoji nového zařízení nastane okamžik, kdy se musí jeho prototyp poprvé zapojit do zásuvky. Protože kolegové z týmu jsou veselé kopy, baví se sázením na to, jak první připojení k síti dopadne. I když nejsem přítomen u podávání sázek, můžu s poměrně velkou jistotou podle jejich chování poznat, kteří kolegové si vsadili na smrt mého skvělého zařízení.
Ano jsou to ti kolegové, kteří se schovávají pod stoly, nebo si narychlo staví barikády kolem svých pracovišť. Kolegové, co si vsadili na to, že mi to bude fungovat zůstávají v klidu jen do chvíle, než vytáhnu i já svůj ochranný štít.

Tak si postavíme detektor citů. Už dost bylo zmatených signálů od těch zvláštních stvoření druhého pohlaví, kterého se bojíme už od základní školy. Kdo se v tom má vyznat herdek. Musíme v těch jejich zmatených citech nastolit pořádek vědou a technikou!

Pro začátek by to chtělo nějakou slušivou čepičku s elektrodami na snímání Alfa, Beta a Theta vln v mozku. Dále bychom mohli přidat barevně kalibrovanou kameru pro detekci červenání, měření krevního tlaku pro detekci naštvání a termokameru pro měření zdrojů tepla, jestli ji naše činy zahřály u srdce.

Teď jen vymyslet kde sehnat vhodný, a především spolupracující testovací subjekt…

Takovým běžným pracovním úkolem elektrotechnického vývojáře může být třeba změření účinnosti skvělého produktu jeho společnosti. Pro měření si jistě zvolí ten nejlepší a nejkomplikovanější analyzátor, který v laboratoři najde a s chutí se pustí do měření. Výsledky se na první pohled zdají být úžasné, a tak hned píše svému nadřízenému email s předběžnou zprávou a je za to náležitě pochválen.

Jenže co čert nechce… Při detailním zpracování výsledků zjistí, že data nedávají vůbec smysl a celé měření se bude muset opakovat! Po náročné a zdlouhavé kontrole se ukáže, že kalibrace přístroje je propadá. Ještě, že je to na koho hodit!

Být milou a podporující ženou, může být někdy výzva i v normální domácnosti. Ovšem pokud je vaším mužem mírně střelený vědátor, který si nosí práci domů, stává se z toho úkol jen pro ty nejotrlejší z vás.
Výpadky elektrického proudu v celé ulici způsobené nezdařenými pokusy jsou pro takový život téměř rutinou. Klid ovšem nemůžete mít ani v kuchyni, protože vašeho vědátora při shánění součástek jen tak něco nezastaví. Například si chcete připravit nějaký výborný dezert, ale váš vědátor nutně potřeboval součástky z vašeho mixéru na jeho veledůležitý vynález a musíte si těsto ušlehat vrtačkou.

No, kdo tohle dokáže vydržet?

Přemýšlel jsem nad tím, jak vynálezci dávají svým výtvorům velmi kreativní názvy a z nich pak musí vytvořit nějakou neforemnou zkratku, protože by byl název příliš dlouhý a komplikovaný pro používání.
Co kdyby však vynálezce dostal jako první nápad zkratku a k té by následně vytvořil naprosto ideálně se hodící vynález. Jenže co dokážete v tomhle jarním období kdy neustále smrkáte a pálí vás oči ze všech těch alergenů ve vzduchu…. To se zmůžeme tak leda na „Mrk smrk“. Co si s tím jako proboha máme počít? Vytvoříme snad Megalomanský radioaktivní kazič splácaný mocnou rušivou kovadlinou? Nebo ještě něco děsivějšího?

Zapájet například procesor, který má kupu malinkých nožiček vzdálených od sebe jen 0,4 mm je jistě snadné v nějakém z paralelních vesmírů, kde se lidem netřepou ruce.

V tom našem bohužel musíme sladit kmity rukou, aby se na nožičku naneslo přesné množství cínu. Velmi často se však přižene záhadná gravitační vlna a její vinou dojde k rozladění synchronních kmitů rukou a vytvoříme nechtěnou horu cínu, která dokonale propojí několik nožiček k sobě. Taková malá katastrofa…

Aby se redukoval počet elektrotechniků, kteří si v zoufalství vážou oprátky na prodlužkách, byly vynalezeny sosáky cínu, které dokáží dokonale eliminovat hrozbu potenciálního globálního problému.

Vytvořit drabble na chechctáky?! To je úplně v pohodě!

Už to není v pohodě…

Je to totálně v háji…

To může být zase tisíc věcí… Hen smajlíci, které viděla Líza Simpsonová, když byla na veselých pilulkách a peníze…

To vždycky říkal tata tyjo, že nemá chechtáky.

Hmm Disco club Chechták díky google to fakt pomáhá!

Anglický překlad chechtáku? Asi ne…

Cože! Jenom 62 slov...

A výborně nové video od juiceboxforyou!

Co kdybych opravil tady ten USB kabel?

„Tak co Verčo kolik máš slov?“

„ůlppppyo tuzuuuuuuuuuuuu“

Aha kocouři už píšou drabble fajn….

Čím blíž půlnoci, tím víc komentářů… Ještě času dost!

Velké drama se dnes odehrálo na posledním závodě v běhu na 3000 metrů!

Všechno už vypadalo na triumfální vítězství ještěrčího sprintera, když v tom se těsně před cílem zakousla do závodníkova ocasu plazící se zmije, která teprve dokončovala své první kolo.

Zdánlivě naprosto beznadějnou situaci zachránil ještěrčí sprinter pohotovým odhozením zátěže ve formě zmije i ocasu. Náhlá ztráta hmotnosti zajistila jen těsné vítězství nad liščím soupeřem.

Na konci závodu byla zmije přizvána k podání vysvětlení incidentu.

„Víte, přišla za mnou vypočítavá liška s tím, že bychom si jako predátoři měli pomáhat, a sledovat vítězství plaza se mi tedy fakt nechtělo!“