Moje články

Jára Cimrman zkonstruoval s hrabětem Zeppelinem první vzducholoď, ale stále to nebylo ono. Především mu přišlo nepraktické, že aby mohl člověk vystoupit, musí počkat, než vzducholoď přistane. Proto se Cimrman rozhodl zapojit systém padáků.

Cestující jednoduše počkal, než vzducholoď prolétala nad jeho vysněnou destinací, načež mu personál nasadil padák a ze vzducholodě ho vyložil. Tento vylepšovák se těšil velké oblibě, než jeden cestující s rýmou požádal o "padák rumu" a přeochotná posádka ho vyložila nad Černým mořem.

Od té doby se Cimrman raději přeorientoval na padákové rozvážení zboží - doručení ale bylo tak nepřesné, že neúmyslně vynalezl předchůdce populární hry Geocaching.

Posádka Červeného trpaslíka stála v řídící místnosti a přes Hollyinu obrazovku sledovala nedaleké Slunce.

"Jenom se vytahuje," ušklíbl se Rimmer.

"Nebo ty seš prostě závistivá nula," pokrčil rameny Lister.

"Myslíte, že bych to pak mohl zkusit taky?" zeptal se Kocour. "Třeba by si dalo říct i k nějaký větší akci, než je líbání."

Pak se najednou před Sluncem objevila rychle přibližující černá skvrna. Za chvíli už vstoupil na palubu Eso Rimmer, který se k Rimmerově zklamání neproměnil ve škvarek, naopak jeho pokožka nabrala atraktivní míru opálení.

"Co vám mám vykládat chlapci," usmál se Eso. "Slunce pro mě bylo celé žhavé."

Malá Anička ležela v posteli a počítala ovečky.

"50... 51... 52..." Zarazila se. Další ovečka se ne a ne ukázat.

"Tak kde je ta třiapadesátka? Už tu měla dávno být."

Dvaapadesátá ovečka netrpělivě zaklepala kopýtkem. Ostatní jen provozovaly ovčí alternativu krčení ramen.

"Prostě pojďte někdo další."

"Ale já jsem měla být až čtyřiapadesátá!" Stěžovala si další ovce na řadě. "K čemu máme systém, když ho nebudeme dodržovat?"

"Někdo tu přece musel být třiapadesátý," mínila ta, která měla jít šestaosmdesátá. "Prostě se spočítáme a uvidíme."

"Jedna!"

"Dva!"

Ovečky postupně hlásily svoje čísla. Než se ale dostaly ke dvacítce, každá tvrdě spala.

Smrť poklepal na přesýpací hodiny, v jejichž horní části zbývalo už jenom pár zrnek. S překvapením shledal, že je nervózní.

Rozhodně nepomohlo, když se muž, kterého sledoval, podíval přímo na něj. 

"Konečně se potkáváme," řekl a prokřupal si klouby na rukou.

Kdyby Smrť nevěděl, že je to nemožné, přísahal by, že mu po páteři stéká studený pot.

NEBUDEME SPOLU BOJOVAT, ŽE NE?

Muž povytáhl obočí. "Měli bychom?"

UŽ JE TÉMĚŘ ČAS. A O VÁS KOLUJÍ RŮZNÉ... HISTORKY.

"Uvidíme, co je na nich pravdy."

Smrť si povzdechl. Kdyby věděl, že bude jednou muset odvést Chucka Norrise, raději by zůstal na farmě.

"...a tak porazíme všechny ty potvůrky připomínající faunu Listerova nosu a vrátíme se zpátky ke Kosmiku!"

Rimmer stál s klackem místo ukazovátka nad provizorním bitevním plánem. "Listere, posloucháš vůbec?"

"Proč musím bejt zrovna já láhev od piva?"

"Však jsi to celej ty, vopičáku. Ale co já? Tenhle šutrák viděl módu posledního století akorát z okýnka prolítající rakety! Tady dutohlav je aspoň pěkně oháklej!"

"Na Napoleona mi nesahej ty hloupá číčo! Ta figurka je z devatenáctého století! A vůbec, kam zmizel ti mimozemšťani?"

Lister šťourající se v zubech ztuhl. "Ty drobky měly bejt mimozemšťani? Já myslel, že je to polední svačinka..."

Jaroslav Popelka se probral na židli v tmavé místnosti. Poslední, co si pamatoval, byl provaz stahující se mu kolem krku.

"Vidím, že už jste vzhůru."

Nad Popelkou se tyčila temná postava. 

"Poslyšte, jestli je to o tom, jak jsem odkrágloval toho mima..."

"Ale vůbec ne. Naopak, dokázal jste, že máte smysl pro zbavování se smetí. Co byste říkal na to, že byste se stal vedoucím městské úklidové čety?"

Popelka nervózně polkl. "A když odmítnu?"

Lord Vetinari se zadíval na dveře na druhé straně místnosti. "Pokud chcete, můžete klidně odejít těmito dveřmi. Ale musím vás varovat - tak už se uklidíte napořád."

Zahradník přejížděl smyčcem po strunách houslích, ale stále to nebylo ono. Thunbergie alata, která měla podle plánu zapálit doutník, nepohla ani lístkem.

"Možná by je to chtělo trochu doladit," radil snaživě poskok.

"Hleď si svého!" utrhl se na něj Zahradník.

"Třeba není dost namazaný smyčec," pokračoval poskok, který se podle všeho nedokázal naladit na náladu v místnosti. Otevřel ústa, ale místo rady z nich vyletělo vyjeknutí, když mu smyčec dopadl na záda.

Vyjeknutí to bylo překvapivě harmonické.

"Mně připadá, že smyčec je naprosto v pořádku," řekl Zahradník, když se k němu thunbergie povzbuzená melodickými výkřiky konečně naklonila se zapálenou sirkou.

Ulicemi Ankh-Morporku otřáslo hlasité zvonění.
"To slyšíte dvanáctou bít a všude je pořádek a klid!"
"Pššt!" Noby zrovna tiskl kliku u jedněch dveří. Nikdy nevíte, kdy někdo mohl zapomenout zamknout. "Nehulákej tolik. Jenom slušnejm lidem rušíš spaní. A ty neslušný by mohlo napadnout, že se tu pořádá nějakej mejdan."
Zamířil pryč, když si všiml pohybu. V jedné z uliček bylo až podezřele mnoho stínů. Něco se zablesklo.
"Pojď, půjdeme radši tudy."
"Ale..."
"Šup, šup. Tohle vypadá jako úsek častejch nehod."
Vysoká postava v kápi zvedla ruku na pozdrav. Noby se otřásl. Pořádek a klid si bez něho určitě poradí sami.

Karotka si vykračoval ulicí s pytlíkem psích sucharů pro Errola, když se mu zdálo, že něco zaslechl. Otočil se ale ulice byla prázdná.
"Haló? Potřebuje někdo pomoc hlídky?"
"Žádnou pomoc. Ale jeden z těch sucharů by se hodil."
Karotka si protřel oči, ale neviděl nikoho, kromě jednoho malého voříška.
"Je tam někdo?"
"Vážně chceš dát tomu roztomilýmu pejskovi suchar."
Psi neuměli mluvit, tím si byl Karotka jistý. A i kdyby uměli, určitě to bylo nezákonné.
"Jsi natvrdlý? Polož to na zem!"
Karotka pytlík opatrně položil a rychle se otočil směrem ke stanici. S hlasy v hlavě si nebylo radno zahrávat.

"Dippere, pojď sem! Potřebuju, aby sis vzal kostým králíkodlaka a přilákal nějaké zákazníky. Rovnou můžeš upravit cedule. Mabel, ty..."
Stan vrhl krátký pohled na Mabel, která zrovna se zaujetím lepila plastová očíčka a třpytky na exponát krokoželvy.
"... pokračuj v tom co děláš."
"Zlejdo Stane, to přece nejde! Víš, že dětská práce je nelegální!"
Stan se zachechtal. "Dětská práce? Nene, tohle je, jak se tomu teď říká... Respektující výchova!"
"Co je na ní respektujícího?"
"Dávám ti přesně tolik respektu jako komukoliv jinýmu. A tím pádem i víc příležitostí."
"Ztrapnit se v kostýmu?"
"Vydělat tvýmu hodnýmu strejdovi pár dolarů. A teď mazej!"

"Komisaři! Nějaké novinky?"

Komisař Ledvina se neúspěšně pokusil zakrýt polední svačinku. "Vůbec nic. Po psovi i kytce jakoby se zem slehla."

"A jiné podezřelé případy?"

"Kriminální živly jsou klidný jako beránci. Jenom nějaký stařence někdo uřízl ucho."

Nick povytáhl obočí. "Jak to myslíte, "uřízl ucho"?"

***

Hůl Ruperta von Kratzmara zaúpěla námahou, když znovu dopadla na záda nebohého poskoka.

"To mám z toho, že pracuji s takovými zabedněnci! Babský ucho! Kdo to kdy viděl! A teď táhni a koukej přinýst tu šalvěj!"

Zahradník vzal s povzdechem do ruky zakrvácené ucho. Šalvěj přeslenitou sice nedostal, ale aspoň bude mít Adéla něco k svačině.

"Je tohle vážně nutný?"

"Sklapni a dávej pozor Listy. To, že jsme tady zavření, ještě neznamená, že se nemůžeš něco naučit. Historii se učíme, aby se neopakovala."

"Co si tady asi tak zopakujem? Tažení týpka se žaludečníma problémama?"

"Byl to Napoleon! Tak pokračujeme..."

"Hele, co je tohle slovo? Desertace? Desert bych si dal."

"Desertace znamená něco jiného, ty hloupá číčo. Tohle je defenestrace! Označuje násilné vyhození z okna."

"Jo? A jak moc násilný?"

Když se Rimmer o chvíli později vznášel ve vesmíru po vyhození z nákladového prostoru, zbylo mu spoustu času na přemýšlení o chybách, které vedou k opakování historie.

Elánius nervózně těkal očima po kanceláří. Lord Vetinari ho s mírně pozdvihnutým obočím pozoroval.

Elánius netušil, kvůli čemu si ho patricij pozval a jeho tvář nenabízela ani nejmenší nápovědu. Po dobrých pěti minutách Vetinari ticho přerušil.

"Veliteli, zavolal jsem si vás ve velmi naléhavé záležitosti."

"Pane?"

"Situace už došla dost daleko. Ale musíme jednat opatrně. Smím vás požádat o diskrétnost?

Vetinari zvedl ze stolu noviny. Byla na nich dnešní křížovka.

"Ten redaktor z Komety si myslí, že si může z Ankh-Morporských občanů střílet. Zvuk blížící se smrtí na tři? A nápověda má být "knihovna"? To bych se na to podíval!"

Wirt se vznášel uprostřed ledové temnoty. Před očima se mu míhaly obrazy.

Cesta tmavým lesem do neznáma. Město plné kostlivců s dýněmi na hlavě. Gorila ve zvířecí škole. Žabí orchestr. Nůžky. Beatrice.

Cítil jak ho proud stahuje dolů a neměl sílu s ním dál bojovat. Všechno bylo ztracené, ale těžko vzpomínal, co se vlastně stalo.

Útěk. Hřbitov... Kazeta! Sára má kazetu! Ale jak... Žáby. S Gregem hledali žáby, utíkali, světla vlaku...

Někde v dálce uslyšel zahoukání. Otevřel oči. Greg se vznášel v kalné vodě pár metrů pod ním. Vzal ho za ruku a vytáhl ven. Zpátky ke kolejím vedoucím domů.

Vetinari s lítostivým výrazem* pozoroval pomláceného vyslance z Lancre.

"To mě mrzí, že jste měl cestou potíže. Co se stalo, smím-li se zeptat?"

Než mohl muž odpovědět, Elánius se ujal slova. "Pana Vozemboucha hlídka zkontrolovala při příjezdu do města. Hned se hrnul obsah vozu ukázat, ale bohužel se u toho nějak zamotal, a v další chvíli už naletěl přímo na pěst seržanta Navážky. Nepříjemná nehoda."

"Ach tak. A určitě mi potvrdíte, že ty zvěsti o pašování podvratné monarchistické literatury jsou pouhé výmysly."

Pan Vozembouch strnule přikývl. Patricij se usmál.

"Jsem rád, že si rozumíme. Nechtěli bychom s Lancre žádné spory."

"Nemůžeš mě takhle ignorovat!"

"Právě naopak. Můžu si dělat co chci!"

"Kvůli tobě jsem spal v lese. Určitě jsem dostal blechy a můžu si snad dovolit deratizéra?"

"Nevím a nezajímá mě to! Jdi si třeba za dědem Vševědem, ať ti dá tři zlatý vlasy."

"Počkej, počkej, nemůžeš to tu mít celý pro sebe. Víš, co se říká - jsi-li sobec, opusť obec!"

"Jak sis mohl všimnout, obec už jsem opustil dávno. A teď se kliď!"

"Dobře, ale půlka bažiny je moje. Princeznu jsme zachránili společně."

Shrek pozoroval Oslíka, jak ryje čáru do země, a přál si, aby toho žvanila nikdy nepotkal.

Na zadním sedadle Bentleyho ležel počátek všeho. Nebo spíš počátek konce všeho. A ještě k tomu hrozně řval. Crowley vystoupil a košík vytáhl.

"No, no," zabručel a zahoupal košíkem. "To bude..." Dobrý? S největší pravděpodobností ne. Azirafal rád tvrdil, že všechno zlé je k něčemu dobré, ale když držíte v ruce ničitele světů, věří se tomu jen těžko.

"Kdybys ty věděl, kolik problémů světu naděláš. Kam pak s Azirafalem zajdu na sushi?"

***

Pan Young choval novorozence v ruce a usmíval se. Způsobí určitě hodně problémů, ale copak by to s dítětem mohlo být jinak? Pro Youngovi byl Adam začátek všeho.

Lister si zrovna užíval svůj půllitr piva zvětralého tak akorát, když do řídící místnosti vešel Rimmer.

"Co chceš?"

"Nic, nic... jenom si říkám, že když už chlastáš v jedenáct dopoledne, mohlo by to mít nějakou úroveň."

"Jakou úroveň?"

"Jsi to co piješ Listere. V tomhle případě pivo, jehož výpary se brzo zhmotní a budou nás strašit jako poltergeist. Každý vůdce měl nějaký charakteristický drink."

"Co je tvůj? Polívka gazpacho? Protřepat, nemíchat?"

Rimmer dělal, že to neslyšel. "Holly, dej mi to nejsilnější. A pořádně to zamíchej."

Drink, který Holly namíchal, přivodil nakonec Rimmerovu systému týdenní kóma a Listerovi dlouhý záchvat smíchu.

Královská družina projížděla lesem, na který pomalu přicházelo jaro. Průvod vedl vrchní lovec, jehož následovali čerství novomanželé a vybraná část královského dvora. Vrchní lovec pozvedl ruku a skupina se zastavila.

"Nyní, jak praví tradice, zastřelí princ a budoucí král holubici pro svou manželku, aby jejich manželství neuvadlo a vzkvétalo až do jejich smrti stejně jako naše království. Prosím, princi, předstupte."

Odepnul slavnostní kuši a podal ji princi, který se ovšem ani nepohnul. Místo toho se podíval na jezdkyni vedle něj. "Není to spíš úkol pro nejlepšího střelce v zemi?"

Popelka se usmála. "S budoucností království si určitě hravě poradím sama."

Geralt spolu se zbytkem osazenstva krčmy tleskal hudebníkovi na pódiu. O chvíli později se Marigold svezl na židli naproti zaklínači a vyčkávavě se na něho zahleděl.

"Tak co?"

"Myslím, že jsi obsáhl skoro všechno. Jenom to bylo mnohem... barvitější."

Marigold pozvedl číši vína. "Velcí básníci jsou tu od toho, aby vyprávěli velké příběhy. A navíc - vlkodlaci, kikimory, draci - ty si o dramatično sami říkají. Máš dost nebezpečné známosti."

Zaklínač se ušklíbl. "Jen počkej, až Yennefer uslyší třetí sloku, třeba tu část, kde její ňadra přirovnáváš ke kravským vemenům. To ti bude vlkodlak připadat jako nejlepší kamarád."

Marigold víno téměř vyprskl.

Červený trpaslík se naklonil tak, že Lister málem vypadl z postele. Z reproduktorů zazněl Rimmerův hlas.

"Překážka na levoboku. Pozor, Holly, zatoč!"

Našel ho v řídící místnosti.

"Co to tady sakra vyvádíš?"

"Nevidíš, Listere? Řídím loď."

"Ale Trpaslík není žádná plachetnice!"

"Nepodstatný detail. Uvědomil jsem si, že na to celé jdu špatně. Sice jsem neudělal zkoušky na důstojníka, ale dědeček byl u námořnictva, takže mám nejlepší předpoklady stát se admirálem. Věděl jsi, že jsem rozený plavec? Mám..."

"Bronzovej diplom za plavání, já vim."

"Nerad ruším, Rimmere, ale říkal jsi, že chceš vědět, až poletíme kolem asteroidu."

"Výborně, Holly! Spusť kotvy!"

Nad vchodem Milliwayova Restaurantu na konci vesmíru zářil nápis "Zavřeno pro soukromou akci". Vrchní číšník Garkbit zvědavě pokukoval po hostech. Seznam obsahoval pouze jediné jméno, ale přesto bylo uvnitř rušno.

Kolem stolu jich teď sedělo patnáct, muži a jedna žena. Dva nápadně podobní chlapíci o něčem vášnivě diskutovali. Jiná skupinka mířila svítícími tyčkami na Pangalaktický megacloumák a dohadovala se o jeho složení. Ten v klobouku nabízel ostatním želé bonbóny a další dva se pokoušeli skloubit elektrickou kytaru s dřevěnou píšťalkou.

Nejpodivnější byly ale jejich cestovní lodě. Garkbit něco podobného nikdy neviděl. Všichni přiletěli v něčem, co připomínalo malou modrou krabici.

"Tak mi to shrňte, seržante." Elánius si unaveně promnul čelo.

"Řezník Kolínko si omylem rozsekl hlavu, když chtěl zabít čuníka a teď ho honí po ulici, ze Stínova vyšli nějací turisti s kudlou v zádech a asi to považují za nezapomenutelný zážitek a jakýsi nešťastník řekl před knihovníkem slovo na O a stále žije."

Elánius zavrtěl hlavou. V téhle době už se člověk nemohl spolehnout na nic.

Smrť seděl ve velkém křesle a kdyby mohl, potil by se. Na jeho klíně se rozvalovala velká zrzavá kočka a nevypadala, že by se měla v plánu zvednout. Práce bude holt muset počkat.

Franta Pírko si spokojeně mnul ruce při pohledu na jeho novou slepičárnu. K dokonalosti chyběl jen Leonardův Bleskový vejcovod 3000. Riziko rozbití sice bylo značné, ale v takovém počtu se to lehce ztratí.

Sehnul se nad přístrojem, který vypadal jako něco mezi vysavačem a sekačkou na trávu, a zmáčkl tlačítko. Vejcovod zakašlal a vyrazil mezi klece plné vyděšených slepic. Poslední, co Franta viděl, byly desítky vajec řítící se na něj skutečně bleskovou rychlostí.

"Co se stalo?"

MODERNÍ TECHNOLOGIE. A DOBŘE VÁM TAK. CO VÁS TO NAPADLO S TÍM VELKOCHOVEM? TO BY SE NÁM SLEPIČÍ SMRTKA UPRACOVALA... NO, K SMRTI.

KOKODÁK!

Crowley byl tak rozčilený, že mu na telefonu s Azirafalem unikaly sykavky.

"Hned sssem přijeď, anděli, je to naléhavé!"

"Crowley, mám nějakou práci. Jsi si jistý, že to nemůže počkat?"

"Mussíš jim nějak domluvit! Úplně zdivočely!"

"Jsem si jistý, že to zvládneš, hochu. Do teď jsi si s nimi poradil sám, není to tak?"

"Myssslím, že mi to dělají nassslchvál! Ty přeci umíš lidem domluvit."

"Ano, lidem. Nejsem si jistý, jestli by to nějak pomohlo. Uvidíme se později, Crowley."

Crowley odhodil telefon na gauč a zvedl květinu s hnědými skvrnami na listech.

"Jen počkej. Já z tebe tu pubertu vytřesssu!"

Vetinari si nejistě prohlížel obrovskou konstrukci před palácem. Jedna její část vedla kamsi do města.

"To je páka!" vysvětlil Leonardo da Quirm.

"Ano, ale nechápu..."

"Říkal jste přeci, že potřebujete nějakou páku na nového představeného cechu zlodějů."

"To jsem myslel obrazně, potřebuji na něj mít vliv. Třeba informace o korupci nebo, že si po setmění hraje na mima."

"Nechcete to alespoň vyzkoušet?"

Kratší část páky byla pomocí zátěží stažena dolů. Ta delší vystřelila nic netušícího pana Flanelnohu z jeho kanceláře do připravené provazové sítě.

Při pohledu na vyděšeného představeného musel Vetinari uznat, že na tomto druhu nátlaku možná něco bude.

"Merline, pak tě budu potřebovat ve stájích. Gwain přišel s nějakou novou metodou výcviku koně a chceme ji vyzkoušet, než bude turnaj."
Merlin zívl. "Musí to být dneska? Moc jsem toho nenaspal a mám hodně práce..."
Hozené botě se vyhnul na poslední chvíli. "Zase jsi byl celou noc v hospodě? Možná bych spíš potřeboval drezuru pro služebníky!"
***
"Rychleji by to nešlo?"
Merlin se pevně držel Artušovi na zádech schovaný za podobou starého muže.
"Vážně jsi mě právě nakopl?"
"Hyjé, mladíku, nezdržuj! Myslel jsem, že chceš království zachránit, ne se tu poflakovat!"
Já ti dám drezuru, pomyslel si se zadostiučením Merlin.

Hamilton se snažil se vyhnout Washingtonovu upřenému pohledu.

"Synu, takhle to nemůže pokračovat."

"Nic se nestalo, pane."

"Vážně? Tak jak vysvětlíš tohle?"

Hamilton zvedl ruku k modřině u oka. "Jenom menší hospodská rvačka."

"Mám ti připomenout, že jsme všichni na stejné straně? Nemůžeme si dovolit hádat se s Leem a jeho muži."

"Uráželi vás! Navíc, my jsme to nezačali."

Washington povytáhl obočí. "Já slyšel, že jsi pokřikoval nevhodné narážky."

"Přátelské pošťuchování."

"Takže když jsi vykřikl "Hrr na ně!" a jednoho udeřil židlí, bylo to taky v přátelském duchu?"

Hamilton raději mlčel. Doufal, že historie odvrátí oči alespoň od tohohle momentu.

Karotka se snažil uklidnit knihovníka stojícího nad čarodějem v bezvědomí.

"Tak o co jde?" zeptal se Elánius. "Řekl někdo slovo na o?"

"Zdá se, že jeden student se nemohl rozhodnout, kterou knihu si vypůjčit, tak zkusil odnést obě."

"No a?"

"Už dosáhl limitu knih, které si můžete půjčit."

"Aha. A knihovník se ho pokusil zastavit úderem Výběrem poezie zaniklých run, třetí díl."
Kývl na tlustý svazek na zemi.

"Ook!"

"On tvrdí, že na něj ta kniha skočila sama."

Elánius si povzdechl. "Co se dá dělat. Karotko, přečti jí její práva." Radši si to vyříká s magickou knihou než s knihovníkem.

Vítr fičel mezi stromy a unášel s sebou barevné listy. Černé větve občas zamávaly na cestu Gregovi a Wirtovi, kteří se ubírali po úzké pěšině.

"Má to vůbec cenu?" povzdechl si Wirt. "Mám pocit, že
jsme na cestě do neznáma,
unášení větrem, ztracení
poutníci, jak mraky na obloze,
v nekonečném prázdnu lapení."

"Vážně?" Greg věnoval většinu pozornosti svému žabákovi. "A věděl jsi, že mraky jsou doopravdy cukrová vata, která lidem uletěla a postupně se usadila na obloze?" Aby podpořil své tvrzení, vytáhl kámen s namalovaným obličejem. "Je to skálopevný fakt!"

Wirt jenom potřásl hlavou. "Pojď, Gregu. Musíme se dostat domů."

Recept na polévku, který jsi dostala od Ianthe, zněl jednoduše - nakrájet cibuli, nechat ji osmahnout na dně hrnce, přihodit nějakou zeleninu, maso a samozřejmě sůl.

Proces vaření nebyl tak jednoduchý - jednak kvůli tvým nulovým zkušenostem, ale také kvůli Ortusovým nekončícím pokusům zabít tě. Párkrát jsi ho chtěla do hrnce hodit, ale odolala jsi. Měla jsi svůj plán. Vlastní tajnou přísadu, která všem vyrazí dech.

I když jsi ke konci zpanikařila a přidala moc vody, polévka byla hotová a Bůh spokojený. I Ortus byl překvapený. Kostní morek, který se v něm zformoval v kostlivce, mu dozajista vyrazil víc než jen dech.

Vlahoš von Rosret stál na tribuně s oprátkou kolem krku a pozoroval kata, jak tahá za páku.

Čas se zastavil. Na tribuně se objevila postava v černém hábitu.

"Je po všem?"

BRZO BUDE.

"Máte rád šachy*? Co takhle jednu partii? Když vyhraju, necháte mě žít, když prohraju..."

JÁ NEROZHODUJI O TOM, KDO PŘEŽIJE. SMRT JE... ALE NE, UŽ ZASE? TAKHLE MI FUŠOVAT DO ŘEMESLA...

Než se Vlahoš stihl zeptat, co se děje, svět zčernal. Když se probral na židli, jeho první myšlenka byla "šach mat", i když už si nevzpomínal proč.

Někde na vrcholu Cori Celesti hodila Dáma šťastnou sedmičku.

Bill seděla v TARDIS před velkou tabulí. Doktor zamával ukazovátkem.

"Co je tohle?"

"Brambora?"

"Ano, Sontaran. Jak poznáš Dáleka?"

"Vypadá jako pepřenka."

"To už bude pozdě, stačí slyšet "VYHLADIT". Co sochy?"

"Pozorovat a nemrkat."

"Správně! Co tenhle?"

"To vypadá jako... já?"

"Anebo přestrojený Zygon, nikdy nevíš."

Další list byl prázdný. Bill povytáhla obočí.

"Když máš pocit, že jsi něco zapomněla, je zle."

"Ale takový pocit mám pořád!"

"A teď to nejdůležitější - co uděláš, když někdo začne recitovat poezii?"

"...poslechnu si ji?"

Doktor udeřil ukazovátkem o tabuli. "Utečeš na konec vesmíru, pokud je ti život milý! S vogony si nebudeme zahrávat!"

"Je to vážně nutný, Krytone?"

"Pane, být poslední žijící člověk není nic snadného. Stáhnul jsem si běžné otázky z terapeutických sezení..."

"Dobře, hlavně ať už to mám z krku."

"Cítíte se v životě spokojený?"

"Jo, jsem štěstím bez sebe z života, ve kterým kondom využívám jenom na volejbal!"

"Máte někoho, kdo by vám v tomhle těžkém čase pomohl?"

"Myslíš podrazáckýho Jidáše nebo do sebe zahleděnýho narcistu?"

"Jak byste popsal své silné stránky?"

"Ksakru, máš tam nějakou normální otázku?"

"Kde se vidíte za... to raději přeskočíme... Za co jste v současnosti nejvíce vděčný?"

Poloprázdný lahváč minul Krytonovu hlavu jen o kousek.

"Krytone!"

Lister stál v řídící místnosti a starostlivě pozoroval lodní počítač.

"Mohl by ses podívat na Holly? Je nějaká divná."

"Jak to myslíte, pane?"

"Holly, kde se teď nacházíme?"

"Asi tucet jelenů od galaxie jogurtové žížaly."

"Vidíš? Zní jako generátor náhodnejch slov!"

"Obávám se, že to jsou první příznaky počítačové demence. Koneckonců, Holly je stará přes tři miliony let. Jednou se to stane i mě."

"Ale co s tím budeme..."

Přerušilo ho Rimmerovo volání. "Listere, ty ulepená nudle na tváři vesmíru, zase ses mi hrabal ve sbírce figurek poníků fašistických diktátorů, že ano?!"

"Do kosmu, na Rimmera to leze taky!"

Asterix s Obelixem se vraceli z lesa a Obelix nesl na zádech objemného divočáka.

"Není to krása?" pochvaloval si Asterix. "Kolem vesnice je klid, i ti Římané nám dávají pokoj."

Obelix přikývl. "Už jsem měl strach, že nám vyplašili všechny divočáky. Jen aby tu nebyla nuda."

"Neboj, však oni něco brzy vymyslí. Ale do té doby můžeme dát nohy nahoru a užívat si..."

Zarazil se, když k němu dolehly výkřiky.

"Co se to, u Teutatise, děje?!"

Pak ucítil rybinu. "Ale ne."

Trhy se změnily ve změť těl a ryb. Jediné co občas zaslechli, byly útržky sporu.

"Není čerstvá!"

"Je čerstvá!"

Pat našel svého nového kamaráda na dvorku pod keřem. Vzal ho s sebou domů, ale bylo mu jasné, že pro něj musí zařídit vlastní bydlení. Sehnal všechno potřebné a šel požádat souseda o pomoc. Shodou okolností potřeboval Mat nainstalovat novou troubu, a tak se rozhodli dát hlavy dohromady.

O pár naražených prstů, menší požár, nehodu s hasícím přístrojem a návštěvu hasičů později měli konečně hotovo. Mat připravil kuře, aby mohli novou troubu pořádně oslavit. Až když seděli na gauči a odpočívali po dobře odvedené práci, si Pat uvědomil, že ve výběhu pro ježka leží syrové kuře.

Kam zmizel ten ježek?

Jindřich seděl uprostřed člunu a vesloval.

"Lepší den na Vltavě si ani nedokážu představit!"

Jana jenom s úsměvem přikývla a dál přejížděla pohledem po hladině. Voda byla skutečně nezvykle klidná a tichá. Zatím.

"Jsi moc fajn holka, tak mě napadlo, jestli bych tě nemohl pozvat..."

"Ne! Opovaž se!" vykřikla Jana a ruka vyčuhující z vody se zasunula zpátky pod hladinu.

"...na oběd s matkou," dořekl Jindřich nejistě. "Jsi v pořádku?"

"Nevím, jestli jsem na to připravená."

"Neboj, jenom by tě ráda poznala. Samozřejmě, pokud bys chtěla pozvat někoho od vás..."

Jana na sobě cítila několik párů rybích očí.

"Zeptám se."

V Ankh-Morporku panoval horký den. Kolík Aťsepicnu měl na svém stánku vystavený sud a vyvolával.

"Studené pivo! Slad! Pojďte ochutnat!"

V davu zahlédl dvě povědomé postavy prodírající se jeho směrem.

"Co pro vás mohu udělat, pánové?"

Tračník si podezřívavě prohlédl sud. "Jsme tady kvůli té nové vyhlášce."

Kolík pro jednou netušil, o čem mluví. "Vyhlášce?"

"Však víš. Musíme zkontrolovat retenční schopnost sladů."

"Cože?"

"Frede." Nobby šťouchl do Tračníka a vytáhl vyhlášku. Chvíli si o něčem šuškali. Kolík mohl i odsud vidět vyhlášku o kontrole retenční schopnosti sadů.

Tračník si odkašlal, ale zachoval netečný výraz. "Všechno pivo se zabavuje pro inspekci."

Dvoukvítek si se zamračeným výrazem prohlížel obrázek. Po chvíli zaklepal na stranu krabičky, kterou měl pověšenou kolem krku. Otevřela se v ní malá dvířka a zevnitř vykoukl skřítek.

"Co se děje, šéfe?"

Dvoukvítek mu ukázal obrázek. "Co to má být?"

"Přece obrázek."

"Ale je nějaký... divný."

Skřítek se zazubil. "Jó, zkouším něco jinýho. To je teď taková nová technika, prý to přišlo z Überwaldu."

"Ale na co to je? Černá ovce? A vrány takhle přece nevypadají!"

Skřítek pokrčil rameny. "Tomu se říká moderní umění."

"No mně se to nelíbí."

"To je v pohodě, šéfe. Prej to má být hlavně negativní."