Moje články

Profesorka Magdura Soniever upřela unaveně vypadající oči na měšťanku: "Ne, není posedlý, pod vlivem žádného kouzla, v kontaktu s Mocnostmi pekel - co mé skromné znalosti sahají, a ani nebyl v poslední době cílem telepatie."
"Ale co jsou tedy ty hlasy? Syn je slyší i několikrát denně!" plačtivě lamentuje nešťastná matka.
"Za předpokladu, že si to nevymýšlí?"
"Je to jen dítě!"
"Děcka dokážou lhát kolikrát lépe než zatvrzelý zloděj! Pokud nelže, tak ty hlasy nejspíš přecházejí z hlubin duše. Pak je buď ESPer, a to mu buď vydělá jmění, nebo dožene k šílenství, anebo blázen, a skončí jako umělec, nebo žebrák..."

"Tak si to shrňme," zahartusila jinak obvykle klidná profesorka Alaemma de Liccaragon, "pane Melliol. Docházka na cvičení - spíše tedy absence na nich - vaše výmluvy - třikrát vás popíchaly včely, pětkrát jste jedl zkažené jídlo a pozor! jednou vás zmlátila parta krysodlaků v Morgii. Přivolávání démonů by vám šlo asi lépe, kdybyste volal z okna - není divu když nerozeznáte Edwoth od Eugowy. Pletete si sylfu a syfl! A aby toho nebylo málo, vaší verzí lektvaru bystré mysli jste otrávil polovinu studijního kruhu. Snad pro vás nebude překvapením, že tentokrát jsou vaše dny v této instituci sečteny."
Melliol zakoulel očima: "Máma se zvencne..."

Vpadl do místnosti a zasypal rychle se pohybující terče modrými blesky.
Pokračoval chodbou, obratně se vyhnul kyvadlovým čepelím.
Kouzlem vylétl na věž, přičemž bravurně promanévroval protiběžnými vzdušnými proudy.

Profesor Leydenforz v pozorovatelně přikývl: "Dobře si vede Hastridson!"
"Ještě není u konce," poznamenal Ardanek.

Magickým štítem odklonil blesk, druhý jej zasáhl do boku.
Rozhodl se, popadl jeden z klíčů.
Skočil druhou stranou z věže, volný pád brzdil těsně nad zemí.
Prosmýkl se chňapavými šlahouny.
Vběhl do chodby, kinetickou vlnou odrazil překážející sochu.
Další místnost, zasáhl pět ze šesti cílů.
Přiskočil k zámku, vložil klíč, kousla jej hadí hlava.

"Rychlý, ale pitomý..."

"Jak pokračuje váš výzkum?" optal se profesor Leydenforz Grebthagillaze u fontány v zahradách.
"Myslel jsem, že jen vylepším kočičí krystal. Zkombinoval jsem esenci hadů, pavouků a arachnofágů a pár vzorků jsem rozdal."
"Proč to nefungovalo?"
"Ono to skoro fungovalo, ale nějak to tak nějak odpuzovalo i lidi. Skoro každý se v místnosti s krystalem cítil nepříjemně. Teď na to jdu jinak, nechci prozrazovat konkrétně, ale souvisí to s ohněm."
"A v čem je háček? Knihovník by něco takového ocenil!"
"No právě že ne, zatím to nedělá dobrotu v přítomnosti výbušnin a hořlavých materiálů. Dejme tomu tak půl roku, vypiluju to."

Profesoři Leydenforz, Ardanek a Grebthagillaz už zase U zlatého zvonu zvedali tržbu.
"Co ty tvoje dluhy, kolego?" zabrousil Leydenforz do Grebthagillazova kuřího oka.
"No né každej má barák plnej artefaktů. Ale co. Já zas mam za ušima. Inovuju. Vymejšlim něco, jako kočičí krystal, ale aby to odpuzovalo i krysy, hmyz, pavouky a tak - prostě havěť. Něco co by se třeba pověsilo do místnosti a..."
"Pověsilo?! Zatraceně, sedm kleteb od věže!" zbledl a otřásl se Ardanek, "mě doma visí milenka svázaná na hácích u stropu - už dva dny! Zapomněl jsem na ní jak na truhlu na půdě! Ta mě snad prokleje!"

"Jenom osm, polovina. Čekal jsem větší účast absolventů po padesáti letech," posteskl si profesor Ardannek.
"Beshikor padl někde v Llahagguranu. Meshkanna měla tu divnou nehodu s mutageny. Persallin prohrál mentální souboj s jistým nekromantem z jihu. Novianna studovala kletbu Morazaxského hradu, až jí nakonec propadla," dali dohromady albsolventi.48
"Čest jejich památce, ale co ti ostatní?"
"Nurbettugongor loví mequoně* v Borghwastských stepích. Nallira se vydala k pramenům Serachnizzy někde ve Východním valu. Bymzoj se odstěhoval na Dyrn, no a Lizierra po té aféře s tím knížecím synkem ... No, nevychází prý ze svého sídla u Nagixu a chová kočky - spousty koček."

"Tak jaký byl dnešní dozor?" optal se Leydenforz Hydraščuka v jídelně.
"Dopolédne jsem chytil trojici studentů, čmárat na stěénu v mezipatře. Nejdřív jsem myslél, že chtějí invokóvat Žonglodémona, ale ukázaló se, že to byly jen sprosté vulgárity," posteskl si a sebral talíř s třesoucím se pudingem.
"Inu, dobrá práce," popošel Leydenforz a naložil si pikantní šneky.
"Odpolédne jsem chytil šmíráka v dámských sprchách."
"A jak na to šel? Neviditelnost? Jednosměrná průhledná zeď? Kouzlo Oko? Náhled z mentální roviny? Nebo snad Scryer, či dokonce fázový posun?" projevil profesionální zájem Leydenforz.
"Ne, měl kólovrátek a provrtal se skrz tenkou stěénu z pánských."

Vrtali hluboko, aby se dostali k bohaté žíle mitrilu. Ta však byla kontaminovaná exotickými materiály a při pokusu o extrakci došlo k magoplozi.

Drželi tam nebezpečné mutanty. Jeden z nich vládl magickým supertalentem a díky nezodpovědnosti vědců, provádějících na něm pokusy, se mu podařilo překonat omezovače.

Vyvíjeli tam nový druh pohonu vyžadující přítomnost exotických částic a záření. Během testu došlo k selhání bezpečnostních silových polí.

Zkoumali tam prastarý artefakt nesmírné moci. Katastrofa je výsledkem obranné reakce na pokusy o překonání omezení pro jeho použití.

Co z toho se v Kinzogaile skutečně stalo?
Je něco z toho pravda? Čemu věříte vy?

Přiběhl k manželce štkající u ozdobného sloupu: "Takže Suratak nepomohl," polkl smutek, pak si všiml skvrny na šatech, "Udělal ti něco?"
Zvedla krhavé oči: "Nabídla jsem vše co máme, když Miorofa vyléčí. Jen se smál! Poručil mi abych se vysvlékla. Studem jsem se mohla propadnout, ale pak... ," otřela bolestí zkřivenou tvář, "řekl, že malého vyléčí, když si sama uříznu prso," sotva pro pláč vyřkla.
Manžel zděšeně zalapal po dechu: "To ne!"
Manželka poodhrnula háv halící krvavou zasychající ránu: "Nedokázala jsem to! Bolelo to tak strašně moc! Nedokázala jsem pokračovat! A teď kvůli mé slabosti Miory umře!" její žal nešlo utišit.

Profesor Leydenforz navštívil profesora Darathagguse ve skleníku. Položil před něj pecen.
"Ne, nemám hlad..."
"Možná změníte názor, až vám řeknu, co to je."
"Vypadá to jako chleba, co by to mělo být?"
"Denní chléb."
"Však říkám."
"Našel jsem jej - víte kde."
"Tohle? A co tedy dělá?"
"Klidně si ukrojte, ochutnejte - doroste během minut. Stačí krajíc, jste syt na celý den. V noci pak vidíte jak za dne. A když držíte pecen, můžete udělat tohle," Leydenforz vztáhl ruku a osvítil stěnu skleníku oslepujícím světlem, "spaluje nemrtvé, démony i elementály."
"Paráda! Co chcete ode mne?"
"Napadlo mne, co zkusit drobky coby hnojivo?"

Zabloudil jsem v mlze, do míst kde pevnou cestu abys pohledal, s většinou stromů mrtvých.
Z vody se vynořila veliká hlava podobná starému elfu s mrtvolnou kůží a bělostnými dlouhými vlasy, tlamou nestvůrně širokou a plnou špičáků.
Tělo jako složené z tlejících černých kmenů, ruce třikrát ohebné a prsty jak pavoučí nohy, místo dlaní další tlamy.
Vztyčil se do nejméně pětimetrové výše.
"Kdo jsi?" vykoktal jsem.
"Říkají mi Starověch. Utišíš můj věčný hlad."
"Ušetř mne, prosím, ó vládče bažiny!" lkal jsem.
"Nejsem vládce, já jsem bažina!"
Více jsem nečekal a teleportoval se co nejdále. Přišel jsem o koně i zásoby.

Leží na zemi a úpí.
Neposadí se, natož že by vstal.
Hlava jako střep.
Potí se jak prase na rožni.
Z ruky se snaží sklepat zvratky.
Páchne močí, kdoví jestli jen vlastní.
Nesrozumitelně mumlá, občas něco vykřikne, ale kouzla to nejsou (naštěstí).
Dveře se otevírají, profesorka Magdura Soniever obrací oči v sloup.
"Profesore, už zase?! Za pět minut přednášíte!"
Cosi vyloví z taštice a píchne tím humusáka na podlaze kabinetu.
Neg-Eth zabírá během pár minut.
Profesor Grebthagillaz se opatrně zvedá a koulí očima: "Ehrmllgwuiaazhops!".
"Převléct se nestihnete, tak to tu, a sebe alespoň pořádně vycleanujte*," zabouchla dveře a jde pryč.

"Co nabídneme?" ptá se hampejzník. "Máme tu i elfku, hobitku a ghúlku!"
"To jako nemrtvolu?" zarazí se kunčaft.
"No jo, ale může vypadat jak za živa, anebo ne - někteří zákazníci to tak radši."
"No já rozhodně raději živý - jak vás to vůbec napadlo?"
"Koupil jsem jí i s podnikem, předchozí majitel jí měl několik generací - skoro dvě stě let! Představ si, co všechno se za tu dobu naučila."
"Fí ha! Ale zas co to - tělesný teplo?"
"Před zákazníkem má horkou lázeň - stejně se mezi tim musí propláchnout, že jo."
"A co dech?"
"Předstírá, stejně jako orgasmy - dokonalý herecký výkon - zaručuju!"

Bylo mu deset: "Tatí, já bych chtěl koně!"
"No, jsi dost velký, pořídím nějakého."
Za týden přivedl otec hnědáka: "Je pro tebe. Sluha tě naučí jezdit."
Chlapec se učil, za pár měsíců mohl jezdit sám na vyjížďky. Jednoho dne se vrátil potlučený: "Splašil se, shodil mě a utekl."
"Já vím, sluha jej chytil na pastvinách. Nezoufej, bude dobře."
Za tři dny přivedl syna ke koni: "Neboj, nasedni."
Syn váhal, ale poslechl.
Kůň stál nehnutě.
"Řekni mu kam jet."
"Ke stodole?"
Kůň splnil příkaz a zastavil.
"Paráda, ale proč je tak studený?"
"Inu, je studený, ale nikdy tě nenechá na holičkách."

Profesorka Magdura Soniever upřela unaveně vypadající oči na měšťanku: "Ne, není posedlý, pod vlivem žádného kouzla, v kontaktu s Mocnostmi pekel - co mé skromné znalosti sahají, a ani nebyl v poslední době cílem telepatie."
"Ale co jsou tedy ty hlasy? Syn je slyší i několikrát denně!" plačtivě lamentuje nešťastná matka.
"Za předpokladu, že si to nevymýšlí?"
"Je to jen dítě!"
"Děcka dokážou lhát kolikrát lépe než zatvrzelý zloděj! Pokud nelže, tak ty hlasy nejspíš přecházejí z hlubin duše. Pak je buď ESPer, a to mu buď vydělá jmění, nebo dožene k šílenství, anebo blázen, a skončí jako umělec, nebo žebrák..."

Lindulf Amran byl mladý, úspěšný zloděj.
Byl hodně drzý a nade vše věřil svému talentu.
Jednoho dne se rozhodl, že "navštíví" palác proroka Surataka.
Skláněl se u bočních dvířek, paklíče v zámku, když se náhle nepochopitelně napřímil a vzpažil.
Pravá ruka uchopila levou v podivném úhlu a táhla.
Zaplavila jej nesnesitelná bolest.
Nemohl se pohnout, ani křičet.
Pravačka táhne dál nadlidskou silou.
Zakřupalo.
Pravačka přehmátla.
Pod stálým tahem se přervaly svaly, šlachy, praskla kůže a rozervala frajerská košile.
Vycákla krev.
Nevěřícně zíral na vlastní utrženou končetinu, nechápaje, že neomdlel.
V hlavě mu zazněl hlas: "Tu košili nejlépe spraví krejčí Bokran."

Té noci se profesor Grebthagillaz probudil mimořádně nepříjemně překvapen.
Tvář věřitele z místní gildy osvětlená zelenou lucernou vyhlížela mimořádně zlověstně.
"Snad nebylo nutný takhle sem vtrhnout!"
"Ale bylo, profesůrku, neplatíš včas dluhy!" zachrčel lichvář.
"Zaplatil jsem co jsem mohl! Takovou částku není snadný vydělat. Nakonec vám to přeci splatím!"
"Víš, co jsem slíbil, že se stane, když včas nezaplatíš?"
"Jo, jo, že přijde záblesk. Co mi tak chcete udělat! Potřebujete abych mohl pracovat a zaplatil."
"Tys to špatně pochopil. Tohle je Záb, a tamto Lesk," ze stínu vystoupili dva namakanci ověšení ochrannými předměty proti magii, "pánové tě teď budou upomínat."

Profesorka Alaemma de Liccaragon cvičila se studenty let za nepříznivých podmínek.
Ona na zemi s holí elementem vzduchu generovala vítr rychlosti 180.
Studentík povlával na jednomístném koberečku pokřikuje: "A to je všechno? Docela pohoda, co pořádná bouřka?"
Profesorka pootočila holí, velký kámen na konci změnil svit do modra.
Rychlost stoupla na 200, přidal se příval vodní tříště.
Studentík vyrovnal let a promokl: "Nic moc bouřka!"
Alaemma potočila, kámen do fialova. Zahřmělo, svazky výbojů obplazili studentíka, který v kotrmelcích odletěl do zpomalovacího pole a přiškvařený, doutnající skončil na zemi.
Otevřelo se okno ve čtvrtém patře, vykoukl profesor Cancillogis: "Tady někdo griluje?"

"Zdrávim kolégo," zastavil Leydenforze na chodbě Hydraščuk, " co je zač ten divnej záhon tam na konci pozémku? Chtěl jsem zasadit tam něco, ale to chcíplo!"
"Jo, tam nikdy nic nevyroste. Povídá se, v dávných začátcích university se kdosi pokusil zabít rektora Hizatherna. A ten byl znám svou, ehm, vynalézavostí. Zabil jej, ale jeho duši zpětně připoutal k mrtvému tělu tak, aby mohl vnímat, ale nikoli manipulovat. No, pak jej pohřbil na tom záhoně a celé to pohnojil esencí smrti. Nic tam nepřežije - rostliny, rozkladný hmyz, snad ani bakterie."
"Áha, tak tygrolyšku zasádim jinde, tam dám medovinu, co potřebuje ukončit kvašéni."

Wolgatsum s Lozakem zavítali do opery dopoledne.
Jejich příchod přerušil zkoušku.
"Vy, pane Leontroffe, ve skutečnosti Jorgu Beechbeetle. Po rodinném víkendu ve srubu jste si opatřil kopii klíčů. Poloha srubu byla pro váš záměr ideální.
Vy, pane Siggurmente, jste obstaral držidli. Přesně odpovídáte popisu, navíc vaše reakce a pach vás usvědčují! Vy dva jste unesli Merexe Bottlagnoga!
Možná vás spolupracovalo víc, vy jste to provedli. Plánovali jste netradiční dárek a oslavu narozenin. Nemaskovali jste se, netušili jste jak se to zvrtne.
Zpackali jste to. Zbývá vám malý náskok, než se vaší největší fanynkou stane policie. Medvěd zrzavec zemřel v lese."

28.10. čtvrtek - případ Mrtvoly lesní

Popis, který Lozak vytáhl z výrobce držidle, se hodí na kde koho.
To je slabá stopa i za předpokladu, že mu říkal pravdu, má obstojný zrak i paměť a zadavatel se nijak nemaskoval.
Přemýšlel jsem, že navštívím otce oběti, instinkt mi však napovídá, že tudy cesta nepovede.
Pachatel ale dozajista oběť dobře znal!
Sáhl jsem po seznamu členů orchestru. Lozak jej zpracoval do podrobných záznamů.
Zatracený popis se dá vztáhnout na pět - no, nejméně na tři osoby.
Polovina sboru užívá umělecká jména, zajímavé. U některých to i chápu... A helemese!
Tak to je jasné!

Lozak vždy plnil svěřené úkoly svědomitě, až na hranici doslovnosti. Když jej Wolgatsum pověřil, aby obešel alchymisty, čaroděje a vůbec prodejce magických předmětů ve městě, využil každé volné chvíle aby křižoval město z jednoho místa na druhé.
Uspěl už napošestnácté.
Postarší chlapík, mistr Oragogulus, civa do notýsku, přitakal: "Ano, ano. Držidli jsem vyráběl, nu, bude to čtrnáct dní, co byla hotova. A ten obrázek, jo, mohla být zrovna taková."
"Pamatujete si, kdo si jí objednal?"
"Objednávka byla na jméno Bottlagnog."
"A vypadal objednavatel nějak takto?" ukázal Lozak obrázek oběti.
"Myslím... ne, taky mladík, ale měl velké licousy a větší nos."

"Než půjdeme, ještě nám povězte, co dělal Merex než zmizel, a jaké byly vaše plány pro nejbližší týdny," Wolgatsum stěží skrýval touhu odejít.
"Zrovna měl volno, chtěl si odpočinout. Toho dne, šel jen zařídit nějaké drobnosti kolem cesty, kterou jsme plánovali. Zprvu jsem myslela, že se zapomněl s kamarády v hospodě, ale když se nevrátil druhého dne v poledne, věděla jsem, že se něco stalo. Předevčírem by oslavil narozeniny, a zítra jsme měli vyrazit na cestu po hoře Gauzanddurazhor a do Porcelánových jeskyní. Čtrnáct dní jsme měli být spolu. V práci pak měli cvičit operu Medvěd zrzavec," rozbrečela se Nuurgomblath.

"Takže by se dalo říci, že se váš snoubenec nebál rizika, ale mohl někomu ublížit, či překážet? Měl s někým spory?" opět vrátil Wolgatsum do přítomnosti Nuurgomblath.
"Merex byl neustále ve při s otcem. Jako jedináčka, bez matky, jej dlouhou dobu skoro ovládal. Vůbec jej nechtěl nechat, živit se hudbou! Je fakt, že čím byl starší a dál od otce, tím více vzkvétal."
"Nikdo jiný vás nenapadá?"
"Nikomu nepřekážel, nevyhledával konflikty."
"Znáte kraj v okolí obcí Bobrovka, Střechořady, či Přesolená husa?"
"Nic mi ta jména neříkají. S Merexem jsme cestovali na zajímavá místa, za zajímavými lidmi. Venkov nás nikdy nelákal."

"Povídejte mi o vašem snoubenci," přerušil Nuurgomblathinu litanii Wolgatsum.
"Naše setkání, to bylo hnutí osudu! Bydlela jsem v domě na Enchanter avenue a Merex si pronajal byt v patře nade mnou. Jednou odpoledne cvičil na trombon, já chtěla trochu si zdřímnout. Křičela jsem na něj z okna a on, jak mi šel odpovědět, srazil nástrojem květináč. Spadl mi rovnou na hlavu. Omdlela jsem. A on, on za mnou slezl po fasádě, aby mě vzkřísil! Podnikali jsme spolu všelijaké ztřeštěné věci. Měl dobrodružného ducha, často až do extrému. Fascinovalo mě to na něm. Tam, kde je teď, za ním však nemohu."

"Rozumím tomu správně, že chcete vyšetřit, co mého snoubence potkalo, a nechcete to zaplatit?" podivovala se slečna Nuurgomblath.
"Ano, já a můj pomocník Lozak, řešíme kriminální případy a záhady, a nic nepožadujeme na oplátku," přitakal Wolgatsum.
"Proč to tedy děláte?"
"Proč horolezec zlézá horu? Ano , většinou si lidé i za to, co dělají rádi, nechají platit - někteří tím vydělají jmění, jsou-li dobří. Já se nerad omezuji, anebo podřizuji finančnímu tlaku. Beru případy, které mne zaujmou. Rodové jmění mi vystačí i na několik životů."
"V tom případě vám ráda řeknu cokoli. Když si představím, umírat někde nahá v lese... jaká hrůza!"

"Operní orchestr čítá třicet sedm hudebníků, spolu s dalším personálem tam je celkem šedésát pět lidí," kontroloval se zápisníkem údaje Lozak, zatímco Wolgatsum popíjel kávu a koňak.
"Neříkejte, že jste obešel všechny!"
"Původně jsem chtěl, ale prostým výpočtem jsem zjistil, že bych to za celý den nestihl. Spokojil jsem se tedy s tím, že zaměstnance, které Bottlagnog stejně ani neznal jménem, vynechám."
"Dozvěděl jste se vůbec něco užitečného?"
"Mám seznam i s podobiznami a poznámkami o všech hudebnících. Mezi nejbližší přátele patří pět z nich, žádní vyloženě nepřátelé. Milostné avantýry nikdo nezmínil, nicméně flétnistka mi nabízela ukázku jak ovládá nástroj."

Pan Beechbeetl dorazil na schůzku v restauraci Platinum platypus na minutu přesně.
Odložil kožený kabát a taktéž kožený klobouk. Ponechal si kožené kalhoty, vestu i opasek, posadil se, objednal si a pronesl k Wolgatsumovi: "To víte, propagace značky."
"Jaká je vaše pozice ve firmě Brimstone Leather?"
"Jsem hlavní účetní."
"Kdy jste navštívil srub paní Brimstone?"
"Se ženou a synem jsme tam strávili víkend před šesti týdny."
"A to je vše?" probodl jej detektiv pohledem.
"Musí to zůstat mezi námi, ale čtrnáct dní nato jsem tam vzal milenku - tam dolů," spiklenecky mrkl.
"Víc nic?"
"Ne, týden na to jsem vrátil klíče."

Ráno na Rybím trhu. Místo, jehož pach by nesmyla tsunami. Rozmrzelí rybáři kopanci budí a vyhánějí žebráky a spící opilce od trouchnivějících stánků.
Lozak podal Wolgatsumovi čerstvé preclíky a rovnou spustil: "Obešel jsem kontakty u policie. Jsou jako vždy pozadu, ale mají evidenci pohřešovaných.
Abych to zkrátil, mrtvý se jmenoval Merex Bottlagnog, a byl trombonistou v operním orchestru. Snoubenka o jeho skonu ještě neví."
Wolgatsum polkl sousto: "Oznamovat úmrtí se mi nechce, počkáme. Navštívím pana Beechbeetla - měl přístup do srubu. Vy zkuste proklepnout ten orchestr."
"Nemáš drobák?" ozvalo se za nimi.
Lozak věnoval ztroskotanci stříbrňák, než jej Wolgatsum odehnal holí.

"Dobrý den, jste paní Brimstone? Vedoucí směny, pan Oakworm, říkal, že vás zde lze zastihnout," zvolal detektiv Wolgatsum zatímco se blížil přes halu manufaktury.
"Ano, jsem majitelka firmy Brimstone Leather, " přivítala jej přísným pohledem dáme s ostře střiženými vlasy.
"Mé jméno je Wolgatsum. Jste i majitelkou srubu v lesích u obce Bobrovka?"
"Ano, pročpak?"
"Byl v něm vězněn a mučen jeden muž."
"Ujišťuji vás, že nejeden. Někdo si snad stěžoval?"
Wolgatsum se na chvíli zarazil: "I před pěti dny?"
"Klatě, ne, jsem zavalena prací, naposledy jsem tam byla před dvěma měsíci. Počkejte ale, před měsícem jsem půjčila klíče panu Beechbeetlovi."

Nechtěňátko nalezené na nábřeží řeky Loza. Šup s ním do sirotčince.
Psát jej nenaučili, zato somrovat, krást a prolézat titěrnými otvory ano.

Chycen jednoho dne, druhého odsouzen, lámali nad ním hůl. Pak v lochu jeho zuby.
Naučil se prát, pak jako pomocník knihovníka číst. Z knih znalosti v nich uchované.

Po propuštění jedinou příležitost nabídla armáda. Bojoval, byl zajat.
Poznal zbraně, taktiku, byrokracii. Na vlastní kůži mučení.

Konec války, zlomeného vojáka ujal se vyhlášený profesor.
Pokusná terapie včetně exotických magických drog zabrala. Zmizeli noční můry, běsi. Není to vše, co je pryč...

Lozak počítá míjené stromy. Takhle je to lepší.

Fiakr s detektivem a jeho pomocníkem dokodrcal na náves.
"Obec Bobrovka - hle, hostinec U vypelichaného bobra. Zkusím vyzvědět něco tam, vy Lozaku mezitím obejděte domky a statky u cesty."
Wolgatsum vstoupil do nedostatečně osvětlené nálevny, bleskurychle se přizpůsobil místní sociální bublině a jal se vyzvídat.
Lozak mezitím pečlivě podrobil obyvatele každého stavení sérii zvídavých otázek.
Nakonec se opět sešli u vozu.
"Místní, zdá se, nezaznamenali nikoho podezřelého, anebo zajímavého v inkriminované době. Nicméně, na místo se lze dostat i přes vesnici Přesolená husa anebo Střechořady," vyklopil vše zjištěné Lozak.
"To já zjistil komu patří onen srub, nastupujeme. Kočí, popožeňte lichokopytníky!"

"Jak jste na to přišel?" udivil se Lozak.
"No po čichu, samozřejmě," zahleděl se do dáli Wolgatsum.
U stánku s kořením přecházel malý chlapec od jednoho vzorku k druhému.
"Jestli budeš ke všemu čichat, naroste ti prasečí rypák!" mračí se matka v ošklivém oranžovém klobouku.
Tehdy věřil hloupostem vycházejícím z jejích úst.
"Fíha, musíte mít skvělý čich!" uznale pokýval hlavou Lozak.
"To samozřejmě mám, ale tentokrát jsem si vypomohl lektvarem psího čenichu od mistra Thuroendrika."
"Jaký bude další postup?"
"Přesuneme se do vsi, kterou jsme projeli cestou do těchto truchlostinných lesů. Zkusíme tam zjistit více informací," detektiv Wolgatsum odhodlaně vykročil.

"Poklop je zamčený kvalitním mechanickým zámkem. Myslíte, že klíč by mohl být poblíže?"
Detektiv Wolgatsum se rozhlédl: "Těžko."
"Mohl bych ten zámek přesto, hmm, otevřít. Mám?"
"Jen do toho."
Po chvíli zaznělo cvak a vrz. V místnosti pod srubem se samy rozhořely pochodně.
"Místnosti dominuje černý kříž s pouty na ruce i nohy. Dále je plná bičů, bičíků, plácadel, rákosek, provazů, háků, jehel - kožená kukla visí na enormním dřevěném údu, " popsal co vidí Lozak.
Wolgatsum se přesvědčil: "Nuže, co nám toto místo říká?"
"Mně nic," přiznal Lozak.
"Dole měsíc nikdo nebyl. Oběť přivlekli dvě individua, odešli, a již se nevrátili."

"Jste si jist, že jsme tu správně?" tázal se udýchaný Lozak.
"Prostudoval jsem mapu, toto je jediné stavení v okruhu, s výjimkou hájovny. Hájovnu jsme viděli," detektiv Wolgatsum kritickým okem pohlédl na nevelké stavení.
"Pustil jste se do vyšetřování po hlavě, toto je ale nejobyčejnější srub v lese, co jsem viděl."
"Obyčejné sruby nemívají dovedně zamaskované sklepy! Vstupme dovnitř, je zde pusto."
Lozak pro jistotu zkontroloval pootevřené vstupní dveře, než vstoupil do místnosti s rozházeným nábytkem, detektiv hned za ním.
"Vidíte? Úchyty na podlaze!"
"Dobrá, ale kde je ten sklep?"
Wolgatsum se rozhlédl.
"Odsuňte tu zlověstně vypadající truhlu, najdete poklop."

"Lozaku, kdo mrtvého našel? Hýbal něčím?"
"Houbař, stařík, došel do hájovny, té, po cestě, zavolal a dostal mrtvici. Prý se otočil sotva mrtvého spatřil."
"Popište mi, Lozaku, místo nálezu."
"Les, mrtvola nahého muže téměř netknutá. Tělo promodralé, ve skrčené poloze. Vedle stojí židle s poškozeným čalouněním - pokusil se jíst vycpávku?"
Detektiv Wolgatsum se zamyslel, ukousl preclík: "Toto je držidle. Magicky drží osobu, která se posadí. Byl vězněn! Koukněte na nohy?"
Lozak se sklonil k mrtvole.
"Ne jeho! Té držidle! Byla přišroubovaná. Nebožák se vytrhl, ale jí se nezbavil. Došly mu síly. Zemřel na podchlazení. Tímto terénem ušel nejvýše tři míle."