4. Na obhlídce

Fuj, to je nechutný!
Jestli všem miminům to mlíko tak nechutná, to by vysvětlovalo vysokou kojeneckou úmrtnost. Nic jinýho ale, předpokládám, nedostanu, a sám si teď neopatřím, takže musím žumlat a prostě toho nasát co nejvíc. Budu potřebovat hodně energie.
Oči.
Musím vidět, co je kolem, bez toho se nezorientuju, obzvlášť když neovládám místní hatmatilku. Nutím se ostřit na cokoli v okolí. Bolí to a námahou jsem skoro usnul. Naštěstí mne ale z klimbání vytrhlo nějaké chlupaté zvíře, které do mne párkrát šťouchlo, než jej nějaká ženská asi odehnala. Takže můžu pokračovat. Je to fuška, ale za nějakou dobu se barevné skvrny mění v předměty, osoby a vůbec - interiér nějaké místnosti. Zejména strop. Více toho většinou vidět moc není, položili mne do nějaké dřevěné nádoby vystlané skoro bílou látkou. Nějaká žena se nade mnou sklání, že by moje matka? Asi ne, nevypadá jako by před nedávnem prodělala porod. Také není nejmladší, ale zas úplně stará také ne. Něco povídá. Nevím sice co, ale zní to protivně přeslazeně. A ty grimasy co u toho dělá!
Někdo odstranil zdroj světla.
Nevadí, stačí chvíli počkat, zrak se přizpůsobí. Tma není absolutní, zdaleka ne, vypadá to, že do místnosti dopadá světlo hvězd, možná i Měsíční. Na mne teď nikdo nekouká, takže mám příležitost začít nějak jednat. Nejdřív se tedy musím dostat z toho nesmyslu do kterého mne zabalili. Hrozné, skoro jako mumifikace! Mé tělo není zrovna silné, takže to jde pěkně pomalu, kousek po kousku, ale nakonec se mi daří osvobodit ruku a, tedy takové prťavé prstíky, no, co nadělám, budu s tím muset vystačit.
No jo, akorát že zvednout se není žádná sranda. Ono to nemá jen malé a slabé prstíky, ale i krční svaly! Hlava je zatraceně těžká. Heh. Musím si chvíli odpočinout. Energie z jídla pomalu dochází.
Ještě ale jeden pokus dám. Zvládnu se převalit na bok a vylézt/odkopat ty hadry. Paráda. Po těle se mi rozlil příjemně chladivý pocit čerstvého vzduchu.
Ve slabém nočním světle vidím svoje břicho, komíhající se nohy a ...
Proklatě!
Já jsem holka!