Moje články

Matka vykoukla za roh a přivřela oči před žárem. Hořely schody, koberec pod nimi i dveře.
"Teď se nekoukej, drahoušku, ano?"
"Ale mami, proč je tu takové horko? Co se děje?" zvedlo k ní oči dítě a pak se prudce rozkašlalo.
"To bude dobré. Jen zavři oči."
"To je jako překvapení?"
"Velké překvapení."
"Tak jo."
Čtyřletý chlapeček v pyžamu křečovitě zavřel oči, až mu na čele vyskákaly vrásky.
Matce se do očí nahrnuly slzy. Natáhla se a vzala chlapce do náručí.
"Bůh nám pomáhej."
...
"Mami?"
"Už je dobře," zesláble zašeptala a sesula se i s dítětem na trávník před domem.

"Upozorňujeme cestující meziplanetární vesmírné lodi Ontzia, že návštěva Země je pouze na vlastní nebezpečí.“
"Pročpak, prosím vás? Dle všech informací nemají žádné protonové zbraně, teleporty ani Estaldium. V civilizovaných oblastech nehrozí mor, černé neštovice ani tuberkulóza. Teorie, jež tvrdily, že na Zemi všudypřítomná voda poškozuje naší pokožku, byly vyvráceny, naopak většina vědců se kloní k názoru, že oxidan urychluje růst drápů a zubů. Četl jsem něco o nikotinu a alkoholu, ale snad si nemyslíte, že bych něco takového strčil do úst."
"Mých pár známých na Zemi bylo a doplatilo na to."
"Co může být nebezpečnějšího než výše jmenované věci?"
"Čokoláda."

Setkání od Aplíra, protože mám ráda Bibli a protože je to hezké.
Poprask v celofánu od Zuzky, protože představa fluffy mikiny s oušky v Londýně v 19. století je vtipná.
Pomoc od Keneu, protože mi to opravdu připomíná současnou situaci na Ukrajině.
Parťáci až za hrob od Mivky, protože duše bez těla, která se chová jako tělo bez duše, je výborný nápad!
Dějiny jednoho obyčejného člověka od neviathiel, protože je to smutné, ale přesné.
Konec jara od Lee, protože z toho pěkně mrazí.
Terezín, 1945 od Wendyses, protože je to velmi působivé a drsné.
Chvilku pro sebe od Kleio, protože je to milé a klidné, což je taky potřeba!
Cihelny IV:Historky pana M. od Terdy, protože mám ráda koně a protože je to smutné, ale zároveň krásné.
Jako poslední bych uvedla Kruhy nad Pb(Petrou Buzkovou) od Doktora, protože je to i trochu realita a protože si výborně poradil s tím šíleným tématem.

Znovu ji celou přečetl. Občas vzal pero a do levého dolního rohu připsal poznámku. Stálo ho to mnoho sil a přemýšlení bolelo. Žil tím příběhem. Zkrabatil čelo, když hlavní hrdina udělal nějakou hloupost, usmál se, když si přečetl o jakémkoliv jeho dobrém skutku či úspěchu. Až došel na poslední stránku. Chvíli přemýšlel a pak poznamenal: "Chybí poslední věta." Ztěžka se natáhl pro pero a roztřeseným písmem ji tam dopsal. Pousmál se...
A tak ho našli. Stále se usmíval, oči zavřené, s perem v ruce a otevřenou knihou na klíně.
Zahleděli se na poslední stránku. Na poslední větu.
A potom... umřel.

1. To tahle jednou na chalupě od Terdy. Úžasně působivé drabble, klobouk dolů.
2. Druhak sem určitě patří dvě drabble, která spolu souvisí, a to Dopis pro Toničku od ef77 a navazující Dopis pro Andělku od kytky - pozor je to smutné.
3. Abyste se nepotento od striggy. Konečně něco veselejšího. A navíc je to hrozně milé.
Edit: Hm, tak spíše smutné, achich. Někdy pár vědomostí navíc úplně změní vnímání povídky.
4. Nesmím zapomenout Morální imperativ od Kleio. Drabble, které připomíná, na co dnes někteří lidé zapomínají, či co vůbec nezažili.
5. Nadaný od Lee. Trochu mě z tohoto paradoxu mrazí, ale jinak nádherné drabble.
6. Dějiny jednoho obyčejného člověka od neviathiel. Na toto téma bylo napsáno dost podobných drabble a tohle je jedno z nejpovedenějších.
7. Ztracené od Blueberry Lady. Další smutné, nádherně napsané drabble.
8. Paradoxy české spisovatelky od Esclarte. Protože je to zase milé a protože nemám ráda povinnou školní četbu. :)
9. Kagoshima, L.P. 1549 od Umeko, protože z toho pěkně mrazí.
10. Balada od kytky. Protože je to úderné a drsné.

Už několik dní putovali pouští. Nejnovější zprávy dokazovaly, že je faraon dal pronásledovat. Spěchali.
"Ach, až nás Egypťané dohoní, čeká nás mučení a smrt. Proč jen jsme byli neposlušní? Jakou to mělo cenu? Buď tu v poušti zemřeme žízní a nebo nás Egypťané dohoní a pobijí."
"Pšt! Víš přeci, že Mojžíš nemá tyhle řeči rád."
"Vím, ale víš, co mě napadlo? Když se Faraonovi vydáme dobrovolně, třeba nás nedá zabít."
"Pane, blíží se k nám skupinka Židů. Prý utekli a chtějí zpátky do našich služeb."
"Pobijte je. Všechny."
"Ale pane, my přeci chceme..."
"Ticho! Neslyšel jste? Všechny zabte!"
"Ano, pane."

"Pac a pusu!" políbila ho na čumáček a usmála se. "A teď běž! Šup!" vystrčila ho z okna do houstnoucí tmy. Povzdechla si. Černé vlasy si spjala do culíku a připnula si plášť. Když už poslední, tak ať vypadám aspoň dobře. pomyslela si. Pak vzala do rukou velkou knihu a s dalším povzdechem ji hodila do ohně. Smutně se dívala, jak plameny pomalu okousávají stránky, zničeně pozorovala mizející písmo. Nakonec otevřela klec a pustila tři černé myšky ven. "Utečte." V tom se ozvalo rána. Tak už jsou tady. Zvedla se ze země a otevřela dveře.
"Je to čarodějnice! Upalte ji!"

Znovu ji celou přečetl. Občas vzal pero a do levého dolního rohu připsal poznámku. Stálo ho to mnoho sil a přemýšlení bolelo. Žil tím příběhem. Zkrabatil čelo, když hlavní hrdina udělal nějakou hloupost, usmál se, když si přečetl o jakémkoliv jeho dobrém skutku či úspěchu. Až došel na poslední stránku. Chvíli přemýšlel a pak poznamenal: "Chybí poslední věta." Ztěžka se natáhl pro pero a roztřeseným písmem ji tam dopsal. Pousmál se...
A tak ho našli. Stále se usmíval, oči zavřené, s perem v ruce a otevřenou knihou na klíně.
Zahleděli se na poslední stránku. Na poslední větu.
A potom... umřel.

Sníst či nesníst, to je oč tu běží. pomyslel si kos. Hm, ten musí být chutný. Ne! Jsem ve službách krále, nesmím se nechat ovládat takovými povrchnostmi! Ale co když už dnes k snědku nic nenajdeš? K čemu bude králi, když umřeš hlady? Ne! Ne! A ne!
"Vážený čer...pane?"
"Ano?" červík se otočil a mírně se roztřásl.
"Zde je dopis od našeho veleváženého krále, Lva."
"Dě...Děkuji, hned si jej přečtu." larva se pomalu přestávala bát. "Á, sněm zvířat, za účelem vytvoření říše, hm. V Namibii?! S dovolením, ale ať se jde náš král vycpat."
Kos rozčileně červa sezobl.

"Proč tam stojí ta pumpa?!" Byl rudý vzteky. "Všechny pozemky okolo ní, každý centimetr je můj, jen ta blbá pumpa ne. Její majitel pořád říká: "Nemůžu jí prodat, lidi u mě rádi tankují, byli by smutní, kdyby se zrušila." Ale to jsou kecy! Nabízel jsem mu za ní tolik, že by si mohl postavit dvě takové kdekoliv jinde. A já bych mohl přistavit další panelák. Ale už toho mám dost! Půjdu s tím k soudu!"
Ten rozzuřený milionář mě dál nezajímal. Vím jen, že nějak podplatil porotu a soud vyhrál. Pumpu chce zbourat co nejdřív.
Dnes v noci byl zavražděn.

Přihláška
Jméno a příjmení: Albert Suchý
Datum narození: 4. 9. 1985
Pohlaví (nehodící se škrtněte):
muž - žena
Bydliště: Americká 5, Plzeň, PSČ 301 00
Telefonní číslo: 121 08 01 23
E-mail: alberts@gmail.com
Zdravotní postižení:
Ano - Ne
Možnost docházet do Klubu:
Pondělí - Úterý - Středa - Čtvrtek - Pátek - Sobota - Neděle
V hodinách: 19:00 - 04:00
Souhlasím s vstupním poplatkem 70Kč.
Ano - Ne
Zavazuji se dodržovat pravidla Klubu, která si budu moci předčíst při mém prvním setkání s ostatními členy v Klubu
Ano - Ne
Proč se hlásím do Klubu Sebevrahů:
Nešťastně ženat - jiné
V Plzni dne 21. 5. 2014
Podpis: Albert Suchý

Proč vždycky spadnu na hlavu?! No, hlavně, že jsem tady a mám vejce. V Kauflandu byla sleva, tak jsem koupila dvě plata. Neubránila jsem se uchechtnutí a zastrčila jsem časostroj do kapsy.
"Janku! Pojď si s náma hrát."
"Nemůžu. Prohlížím si bibli!"
"Bibli? Tys ji ukradl?"
"Né! Jenom jsem si ji... vypůjčil."
Tak vypůjčil? A vejce přistálo budoucímu kazateli, reformátorovi a kacíři na hlavě.
-
"Vaše Veličenstvo, následuje hodina zpěvu."
"Né!"
"Budoucí císařovna musí umět zpívat!"
Hm, nic moc proti vám nemám, ale zavedla jste povinnou školní docházku. Vajíčko se nádherně rozprsklo po Mariině obličeji.
-
"Adolfku! Večeře!"
Budu potřebovat víc vajec.

Už zase. Cítí to. Musí jít. Příroda volá, skučí, úpí! Prší, matka ho prosila, ať nechodí ven. Jenže on musí. Všechno to vidí: malinké ptáčátko vypadlo z hnízda a teď se snaží vyletět nahoru, medvídě ztratilo mámu a marně na ni volá a kňučí, koloušek stoji promočený na ostrůvku, kam vylezl z potoka, a nemůže pryč. On prostě musí pomoci.
Ne, to nejde. Matka měla pravdu, les je dnes maximálně nebezpečný. Mokré kameny, kluzké kořeny a blesk již nejednou udeřil do stromu. Ale nemůže je tam nechat!
Postavil se na všechny čtyři a zavyl.
Promiň mi to, matko, les čeká.

Seděl na střeše radnice a zhnuseně se díval dolů.
"Ach, to je lidí. Všichni spěchají. Do práce, školy, obchodu, pro dítě do školky. A přitom jsou jeden jako druhý. Vrah nebo zloděj. A když né to, tak aspoň lhář či křivopřísežník. Tenhle byl nevěrný téhle, tahle tomuhle. A všichni dohromady jsou pokrytci. Pomlouvají, nadávají si a jsou lakomí. Sobci a lenoši. Přežírají se, neustále si stěžují a podlézají. Řvou na nás, že jsme rasisti a pak si uplivnou před Romem. Patří do Přátel přírody a týrají zvířata. Jeden jako druhý. Je mi z nich nanic."
Vstal, protáhl se...a skočil.

Sledoval jsem ho jako oni. Stál u okraje výběhu. Byl vyděšený. Jakmile vedle něj přelétl motýl, uskočil a ještě minutu se třásl.
"Vidíš ho, Jimme. To seš úplnej ty! Sralbotka, který se všeho bojí každý novoty, neschopnej, malej přizdisráč!"
Kousek od něj skotačil zbytek hříbat. Přeskakovali kameny, zkoušeli, jak chutná ta a ona kytka, drbali se a všechno pečlivě zkoumali.
"A vidíš ty? To jsme my. Odvážní, nebojácní. Né zbabělci."
Jednomu hříběti se to stalo osudné. Převrhlo plochý kámen, na kterém odpočívala zmije. Po jejím uštknutí spadlo na zem, začalo se svíjet a mrskat sebou.
Náhle jeden z chlapců zaúpěl...

Ach jo, zase nepřišel. Byl už jsem připravený, s prutem, návnadou a strejda? Nic. Na poslední chvíli to odřekl, prý naléhavé záležitosti. Ale copak si nemůže aspoň jednou udělat na svého synovce čas? Už to odložil třikrát, včera počtvrté. Tak jsem se těšil. Říkal jsem si: "Konečně to vyjde!" a ono... nic. Už ani nevěřím, že někdy půjdem. Nemá to cenu.
"Chápu, ale, musíš to pochopit. Přeci jen má na starosti celou zem. A ta je teď po válce..."
"No a co?! Byl mým strejdou dřív než se stal prezidentem!"
"Copak nejsi šťastný? Tvůj strýc je první prezident Československé republiky!"

Majestátně. Klidně. Nesmíš udělat ostudu. Opatrně, ať si nešlápneš na sukni! Dobrá, je čas. Poklekni, skloň hlavu. Hlavně ne moc rychle. Ach, jak je ta koruna těžká. Ne, nesmíš to dát na sobě znát. A teď velmi pomalu povstaň. Výborně. Ne! Neusmívat, musíš vypadat vznešeně! Á, Oskar se na mě usmívá. Ne! Teď není na mávání čas. Teď jsi královna. Nekoukej všude kolem, dívej se dopředu! Ták. Takhle je to správně. Odměřeně běž k Jeanu - Baptistu. Pomalu! Usedni. V klidu. Rovně!
Dobře. Ceremoniál brzy skončí. Jen žádné hlouposti! Toto je tvá cesta.
Cesta korunní princezny... Ne. Královny švédské a norské.

"Vaše Veličenstvo?"
"Co si přejete?"
"Nemáme k vašemu pokoji postavit stráž? Přeci jen..."
"Nebojte se, nikdo o nás neví. Všichni předpokládají, že jsem zůstal u svého vojska. To, že jsem zde, víte pouze vy a vrchní velitel třetího oddílu, kterému naprosto důvěřuji."
"Přesto, Vaše Veličenstvo, možná by bylo trochu lepší, kdybychom... Můžeme přeci postavit stráže, mužů máme dost."
"Nesýčkujte. Není se čeho bát. Žádná stráž! A to je moje poslední slovo!"
"Dobrá Vaše Veličenstvo, jak si přejete."
"Čtvrtého srpna, léta Páně 1306. Dnes se nic nestalo, ale zítra se rozhodne." pomyslel si Václav III. než se odebral do své ložnice.

Byla zase zpátky. Praha. Domov.
Ale né. Nesnášela letiště. Nesnášela to hemžení. Nesnášela davy.
"Honem, honem!"
"Kde mám kufr? Zlodějí!"
"Anežko, kde jsi?"
"Vážení cestující..."
Náhle mě upoutal nějaký incident. Na kraji haly stála maminka s osmiletým klukem, který si hrál s jojem.
"Paní? Je mi líto, ale váš chlapec si nesmí hrát s tímto jojem, to má logo Prahy 2 a zde jste na Praze 6."
"No a co? Mé dítě si může hrát s čím chce."
"Nemůže." Muž vyrazil dítěti jojo z ruky.
Poté do mě strčil nějaký pán a já dvojici ztratila. Ale co se to děje?

Měl jsem vidění.
Viděl jsem lidi kráčet po kamenité cestě. Muži, ženy, děti, starci. Šli pomalu, unaveně. Každý z těch lidí měl kroužky z olova. Malé, velké, tenké, tlusté. Ty kruhy letěly podél nich, nebo je ty osoby museli nést - měli je kolem krku, pasu, nebo je drželi v rukou. Skláněli se pod jejich tíhou, ale mlčeli. Snažili se jich zbavit. Utíkali před nimi, shazovali je, zkoušeli je roztrhnout.
Na konci té cesty stál Pán. Beránek. Ti lidé k němu přicházeli, pak poklekli a On jim žehnal. A jejich kruhy pak náhle zmizely. Rozplynuly se. A lidé volali: "Kyrie eleison!"

"Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého."
"Amen."
"Jdi v pokoji."
"Děkuji vám, otče."
"Ale né, to já děkuji. Nikdy jsem nevěděl, že zpovídat v lese je tak krásné. Je tu takové tajemné ticho a ještě více tu cítím přítomnost Boha."
"Máte pravdu. Tak přece je ten zákaz k něčemu dobrý. Půjdeme?"
"Ano, neměli bychom se zdržovat."
-
"Bratři a sestry, dnes jsme se zde sešli, abychom oslavili slavnost seslání Ducha Svatého. Jsem rád, že jsme se i přes nová opatření režimu sešli v tak hojném... "
"Ticho! Státní bezpečnost. Půjdete s námi."
Les zřejmě nebyl dobrá zpovědnice...

"Ty moje srnečko..." šeptal jí o svatební noci.
Dva týdny po rozvodu byla zavražděna.
-
"Ah, ty má květinko..." šeptal poté, co pro ni vytvořil novou církev
O tři roky později byla obviněna z cizoložství a popravena.
-
"Ty moje kuřátko..." šeptal při svatební hostině.
Zemřela při porodu syna a nástupce.
-
"Ty můj drahoušku..." šeptal, když jí nasazoval prstýnek.
Půl roku nato se s ní rozvedl a v cizině, kde od té doby žila, skonala na morovou epidemii.
-
"Ah, ty má pampeliško..." šeptal v tu chvíli, kdy se poprvé políbili.
Po roce a půl ji sám nechal stít.
Ale pampeliška byla poslední...

Král rozkázal a poslové se vypravily na cestu. Cestovali přes hory i doly, mořem i vzduchem, skrz pralesy i pouště, na všechny strany, do všech koutů světa. Překonávali různé překážky, nepřízeň počasí, zimu, horko, nedostatek potravy...
Albatros se snesl na kru a znaveně padl.
"Co mi neseš?" zabručel medvěd.
Pták se okamžitě zvedl a podal šelmě vzkaz.
" Vážené zvíře, hm, bla, bla, bla, svolávám sněm, bla, bla, bla, za účelem vytvoření říše Zvířat a vytlačení lidstva z této planety, bla, bla, který se bude konat na okraji pouště Namib v Namibii?! Jdi se vycpat, ty králi zvířat!"
Albatros uraženě odletěl.

"Rozuměli jste? Všechno maso otrávit. Pečlivě, nemůžeme riskovat, že ho to pouze přiotráví."
"Vaše Veličenstvo, nebojíte se, že se může otrávit i někdo z dalších hostí?"
"Všichni moji přívrženci už byli varováni, a pokud to otráví ty, kdo nejsou na mé straně, jenom dobře. Ale máte pravdu, dejte si pozor, ať jed, který použijete, zapůsobí až v noci, ať tam nikdo nepadne hned!"
-
"Vaše Veličenstvo, nedáte si nějaké maso?"
"Ach, bratře Boleslave, cožpak nevíš, že je dnes pátek?"
"Ale je již po setmění."
"Bratře, cožpak jsi včera po setmění maso neměl?"
-
"Povedlo se?"
"Najměte hrdlořezy, zbavíme se ho za úsvitu."

"Co teď? Tohle je zřejmě opravdu konec. Dháj-bun mi zachránil život, aby mě poté vsadil do vězení. A odsoudil. Vlastně mou smrt jen o dva dny oddálil. Co jsem udělal špatně? Ublížil jsem nevinnému? Copak jsem pouze nechtěl zatknout pašeráky drog? Copak ti tady všechno ovládají? Copak tu neexistuje spravedlnost?
Ne, nemám si na co stěžovat. Zažil už jsem všechno, procestoval jsem celý svět, viděl lvy, kondory i lamy, šplhal po horách i přejížděl pouště a procházel se po měsíci. Ne, opravdu si nemám nač stěžovat. Jenže..."
Z rohu cely se ozvalo tiché kňučení...
"Ach Filuto, tak rád tě vidím!"

Včely vycítily přítomnost ohně a opustily své obří hnízdo za knihovnou...
"Čeličky! Malý čeličky!"
Už nyní nervózní včely nereagovaly na radostné tleskání holčičky zrovna nadšeně.
"Aú! Oškivý čeličky. Bé!"
Kousek od děvčátka se prolomil trám a od jisker okamžitě vzplanula kniha na zemi...
"Ohýnek! Klásný ohýnek!"
Georgetta okamžitě zapomněla na včelí žihadlo.
"Mladá slečno, měla byste vědět, že velkému ohýnku se říká oheň."
"Mé děti, to je nikdo nezachrání?!" zaúpěla venku matka.
Plameny prošel markýz Lantenac, popadl žebřík, rozehnal včely u okna, poté z něho žebřík vyhodil a natáhl se pro Jeana-René a Gros-Alaiana. Georgetta přišla na řadu poslední.
"Čeličky!"

"Tak co? Jak to dopadlo?"
"Nevím. Myslím, že čistit to zrovna nebude. Koukněte, ta potvora zelená!"
"Jo, a vstávají jí chlupy na zádech!"
"To vstávaj každý."
"No chlapi, myslím si, že čistící prostředek z toho nebude."
"Uděláme z toho sprej na vlasy. Přidáme nějakou vůni a bude to v pohodě."
"Hele, chlapi, máme problém! Venku už jsou zase ti ochránci zvířat!"
Do laboratoře vtrhla banda "ochránců".
"Zachraňte ty nebohé myši a hlodavce!"
Volné myši a potkani se rozutekli na všechny strany.
"Ha, ha! Koukněte kluci! Ta nutrie má zelenou srst! Vypadá to, jakoby měla číro!"
"No Future!" špitla punková nutrie.

"Copak jsi to někdy neslyšel? Umění má být pro umění. Umění má být věčné! To co děláš ty, není umění!"
"Jako by tvoje umění bylo pro umění! Uvědom si, že ho používáš k boji!"
"Ale aspoň je věčné! Nezmizí hned po tom, co ho vytvořím."
"Věčné? Stejně ho brzy zničíš."
"Tím chceš říct, že jsem slabý?!"
"Jo, rozhodně mnohem slabší, než jsem já. I kdyby jsi byl silnější, nikdy se nestaneš lepším umělcem než jsem já! Umění je pomíjivé!"
"Satetsu Kaihou!"
"Katsu!"
Pein si povzdechl: "Sasori si zase četl v knížce o lartpourlartismu."
"A zase to špatně pochopil." dodala Konan.

Ano, jsem neustále na cestách. Je to pořád to samé.
Projedu pouští, vyměním koně, vyspím se. Předám dopis, pak mám dvě, tři hodiny volna a musím rychle zase vyrazit s dalším vzkazem.
Nic zábavného - indiánské kmeny, kojoti, žízeň, ve dne horko, v noci zima, nedostatek spánku, špatná sedla. Pracuji v snad nejproslulejší organizaci Západu - Pony Expressu - a připadá mi, že nežiju.
Nyní sleduji natahování "zpívajícího drátu" - telegrafu. Znamená to ohromný pokrok pro svět. Pro mě to ale znamená ještě něco jiného - konec Pony Expressu.
Tak tu stojím a přemýšlím. Zjišťuji totiž zajímavou věc.
Nakonec mám svou práci přeci jen rád.

Hlavně klid.
„Stráže, zavřete brány! Ples je u konce.“
„Elso, počkej!“ Královně sklouzla rukavice z ruky...
„Vrať mi mou rukavici!“
Uklidni se. Nic se neděje. Je to jen rukavice. Ty to zvládneš ovládat sama! Nepotřebuješ ji.
„Elso, prosím, já už takhle dál nemůžu.“
„Tak odejdi.“
Co jsem to řekla? Ne, klid. Hlavně v klidu, není proč panikařit.
„Co jsem ti kdy udělala?“
„To stačí, Anno.“
Prosím, dost. Nechci ti ublížit.
„Ne, proč? Proč se mě tak straníš? Proč se uzavíráš před světem! Čeho se tak bojíš?!“
Královna proběhla dveřmi a zmizela.
Prosím, Anno, odpusť mi.
Nebezpečí bylo pro dnešek zažehnáno.

"Ne, tenhle ne!"
"Chjo."
"Ani tenhle, nemá správný tvar."
"Hm, hm..."
"Ten by možná šel? Co myslíš?"
"Ten je výborný! Můžem už jít?"
"Ne, ani ten nejde!"
"Néé!"
"Ach jo, tady není žádný dost dobrý. Potřebuju nějaký, který by měl dokonalý tvar!"
"A co třeba tenhle?"
"Hm, vypadá dobře... Ale né, blbě se drží a navíc, koukni se na tuhle rýhu."
"Proč! Proč já! Dobře, chápal bych, kdybys šel zrovna sem, aby sis prohlížel květiny, nebo pozoroval ptáky, ba pochopil bych, kdybys sem šel na lov, ale nemůžu pochopit, že sem jdeš jenom proto, abys našel správný menhir pro Falbalu!"

"Volal jste mě, občane?"
"Ano, máme velké problémy. Toulon byl obsazen Brity a Španěly. Musíme ho dobýt zpět."
"Toulon je na obléhání dobře připraven. Ve městě mají podle posledních zpráv jídlo až na dva měsíce, navíc přístup moři."
"To vím také. Potřebujeme nějakého schopného vůdce, který by ho dokázal dobýt a to s co nejmenšími ztrátami. Teď si nemůžeme dovolit ztratit moc mužů."
" A co ten Bonaparte, velitel II. Praporu dělostřeleckého pluku? Jeho nadřízení ho chválí, možná by dokázal vymyslet nějakou strategii."
" Nějaký Bonaparte? To chcete svěřit Toulon do rukou pouhého velitele dělostřelectva?"
"Je to mladý charismatický muž, proč ne?"

Už jsou zase tady. Oni. Jako obvykle velice surově popadnou každého z nás, zkoušejí jak máme hustou srst, ty, kteří "projdou", pak strčí do velké klece na kolečkách. Ti už se pak nikdy nevrátí. Angelika říká, že je zase pouštějí do přírody, ale já jí nevěřím. Myslím si, že je to zase nějaké "veterinární vyšetření" nebo jak tomu říkají.
"To je ale čipera, ha ha."
"Ale vypadá dobře, černobílá kožešina je teď vzácná."
"Jo, chlapi, toho berem!"
"No miláčku, nemyslíš že mi ten kožich sluší?"
"Seš v něm nádherná, jako vždy."
"Je úžasný a navíc, černobílý lem se dneska nosí!"

Vzbudil mě matčin křik: "Vstávej! Běž do stáje a zapřáhni osla!" Udiveně jsem se posadila na posteli, mladší bratr brečel, máma sbírala nejnutnější oblečení, pár šperků a nějaké peníze. Venku stál rozzuřený dav vesničanů.
Už ani nevím, jak se mi podařilo připravit vůz, nasednout do něj. Nevím, jak jsme tím davem projeli. Nevím, jak jsme se dostali na hranice.
Jediné, co už si potom pamatuji, byli jen německy mluvící lidé.
Ptala jsem se proč? Proč kvůli tyranovi, jehož podpisy neznamenaly nic, muselo opustit své domovy čtyři sta padesát tisíc Němců. Nevěděla jsem.
Teď už vím. Protože smlouvy se mají dodržovat

"Pane?"
"Co je zase?"
"Dalších 25 objednávek na myší kožíšek."
"A co já s tím mám asi jako dělat? Kožichy z myší neprodáváme! Nebo je hodláte ručně sešívat?!"
"Ne, pane."
"Ah, ta blbá pohádka mě jednou zničí. Už i ty šaty, které si Lada přála, by byli jednodušší!"
"Tím si nejsem jist, pane."
"Prosím?"
"...Ať je nastříhají z letní oblohy. Krajkami ať hrají mráčky veselé. A k nim korunku chci s hvězdou na čele."
"Přeříkejte mi tady tu pohádku nazpaměť, jestli mě chcete ještě víc rozčílit! A navíc, i tak, je snadnější sehnat kousek nebe, než sešít tisíc myších kůžiček!"

Vypadalo to na krásné ráno. Tedy až do té doby, než jsem zjistila, že si někdo dal takovou práci a nasbíral tolik žabince, že to naplnilo salátovou misku, kterou pak umístil vedle mé postele. Povzdechla jsem si a otřela si nohy do nějakého hadru, co se zrovna válel na zemi. Nepříjemnosti toho dne však nekončily. Jakmile jsem se pokusila otevřít dveře, abych ten odporný hadr hodila do koše, spadla mi na hlavu plechovka s barvou. Zatímco mi modrá kapalina stékala po tváři, ucítila jsem nepříjemný zápach vycházející z kuchyně. Vyčítavě jsem se obrátila na kalendář. Už je tady zase. Apríl.