Moje články

Umění spěchat.
Umění čekat.
Umění brát.
Umění dávat.
Umění mlčet.
Umění mluvit.
Umění trpět.
Umění radovat se.
Umění odejít.
Umění setrvat.
Desatero umění pro umění milovat.
Desatero umění pro umění milovat svůj korporátní svět.
Umění spěchat za šéfem.
Umění čekat na šéfa.
Umění brát podřízeným (iluze a prémie).
Umění dávat sobě (iluze a prémie).
Umění mlčet před kolegy o šéfovi.
Umění mluvit s šéfem o kolezích.
Umění trpět cizí úspěchy (a připisovat si je).
Umění radovat se z cizích neúspěchů (a připisovat si je).
Umění odejít a nechat rozdělanou práci podřízeným.
Umění setrvat a připsat si za práci podřízených úspěchy.

Ranní cesta autobusem do práce. Díky za kolonu, která mi dovoluje nahlédnout do životů druhých. Každé auto má příběh, stačí překlenout dvojité sklo a osudy jsou nahé, nikdo nečeká, že je ve svém mikrosvětě pozorován. Starší pár, ona řídí a nervózně si hraje s řetízkem, on bez ustání mluví. Manželská ignorance. Kluk, co náruživě kouří cigaretu a poklepává na volant. První práce. Dvě ženy, smějou se a jsou rády, že se nemusí loučit. Přátelství. Parta dělníku. Nezáleží, jak jednotvárné jdou dny, hlavní jsou rodiny, co toužebně čekají na výplatu. Ještě že sedím v autobuse a nikdo mě nevidí! Nebo vidí?!

Napsala. A je to v háji. Napsala tak mile. Bože, teď to určitě zkazím. Kdyby nenapsala, můžu se s tím začít smiřovat, ale co teď? Moje zbraně jsou zkázonosné. Drzost, plachost, rychlost, odtažitost, vášeň, chlad, humor. Každá si vybere. Ale já na každou vyberu zrovna to jediné, co nefunguje. Neomylně! Musím se uklidnit. Jenže v klidu moje paranoia nabývá obludných rozměrů. A pak se zvolna mění v paralýzu, svou starší sestru. A já mezi nimi, s obavami a nečinný, zhrzený král přešlapů. Ne, musím se vystresovat, jinak se nerozhodnu. Pozvu ji k nám. Bože! Ty emaily klientkám jsou učiněné peklo!

Pozoroval ji každé ráno. Celkem vzato všední krása. Když jde, jemně se pohupuje v bocích a štěbetá s ostatními hrubším hlasem, než by její tělesné konstituci příslušelo. Má příliš malé, ale živé oči, kterýma zvědavě pozoruje okolí. To bylo půvabné. Ale její dlouhý, štíhlý krk, bělostný jako čerstvě nadojené mléko, to byla dokonalost, kousek ráje v místech, kde by ho nikdo nehledal. Čirá vášeň, omámení smyslů, nekonečná touha, kterou lze ukojit jediným způsobem. Jen se dostat blíž a ochutnat štěstí, které nelze popsat slovy…
Toho rána bylo na farmě pozdvižení. Jezevčík Eduard se podhrabal do výběhu husí a začal úřadovat.

„Já to teda beru. Ale je to k uzoufání. Jsem tady nemladší, nejmenší, dělám to nejkratší dobu a ještě k tomu jsem jediná ženská. Myslela jsem, že si každý dokážete svoji práci řídit sami. Ale ne, vy potřebujete šéfa, abyste nemuseli nést žádnou zodpovědnost. Dospělí chlapi si hrajou na malé kluky a ženy vládnou proti své vůli. Budete mě milovat a budete si zoufat!“ Usmívají se, i když na mě sesílají morové rány. Proč by ne, dosáhli svého. Ale na mě teď bude řídit veškeré investice, objíždět sponzory, zařizovat. Není to žádný med vést kurz modelářství v našem domově důchodců.

Narodil se, protože jeho rodiče si mysleli, že tak zachrání svůj vztah.
Dětství prožíval na venkově, protože jeho rodiče si mysleli, že ochrání jeho zdraví.
Šel na práva, protože jeho rodiče si mysleli, že za peníze se dá koupit zdraví i vztahy.
Nastoupil do nadnárodní firmy, protože jeho rodiče si mysleli, že jeho talent nemá hranice.
Oženil se, protože jeho rodiče si mysleli, že na lásku a žehlení košil je potřeba úřední osvědčení.
Rozvedl se, protože jeho rodiče si mysleli, že pro něj nebyla dost dobrá.
Odešel z práce, odstěhoval se a vzal si jí znovu. Protože začal myslet sám.

„Vyprávěj mi o svém životě.“ Ne, že by se ta otázka nedala v jejich situaci čekat. Copak jde vyprávět život jako příběh? Jako by měl nějakou předem určenou pointu. Úvod, stať a závěr. Krize (středního věku, haha), peripetie a katastrofa. Pak má člověk sklony obsazovat role, vybírat epizody a ty, které mu nezapadají do scénáře, vylučovat.
Měla jsem idylické dětství, chtěla říct, ale věděla, že pak jí bude soudit. Bude říkat, že si za svoje problémy může sama. „Otec byl alkoholik a matka stála vždycky na jeho straně. V dospívání mě šikanovali…“. „Popiš mi to trochu blíž.“, řekla jí psycholožka.

Dostával vlčí hlad, když viděl nějakou pěknou kost. Balil je na svojí lví hřívu havraních vlasů. Když nepomáhaly psí oči, zkoušel se aspoň pyšnit cizím peřím. Nejradši měl kočičky s ostrými drápky a šelmovským pohledem a plaché laně. Přesto chodil spát se slepicemi a přátelé ho pak nazývali chlípným kozlem. Na svoje úlovky byl pyšný jako páv, nebyl přece žádná stádní ovce, ale pořádné nenažrané prase. Po ránu pak měl obvykle zaječí úmysly. Na svoje lovy nosil dvojí kůži, hroší, když ho odmítaly a husí, když mu podléhaly. S ním se nikdo ve své kůži necítil– chyběla mu totiž lidskost.

Domluvili jsme se na tom, že už se neuvidíme, pro jistotu. Rozloučili jsme se a vrátili se zpátky do svých životů.
Tak dobře, uvidíme se, už je to dlouho co jsme spolu nemluvili.
Proč ne, ale půjdeme na jedno pivo, jsme přece dospělí lidé.
Chodit na jedno pivo je blbost, jasně, že pokecáme u pár piv, ale o co jde.
Pokec je v pohodě, ale rozhodně se nebudeme líbat v parku jako puberťáci.
Líbat se teda budeme, to ustojíme, ale hrát si v křoví na doktora jako malé děti?!
Domluvili jsme se na tom, že už se neuvidíme, pro jistotu…

„Připrav si váhy a misku. Musíš vzít hodně vody, aby ses naučila plavat v tom, čemu se říká život. O něco víc země, abys mohla pevně stát, když se o tebe bude potřebovat někdo opřít. Trochu ohně, aby se lidé nebáli tvého chladu. Na oheň slyší hlavně muži, nezapomeň. A koneckonců už máš vodu, abys uhasila problémy, které oheň v kombinaci s muži způsobuje. Na závěr to nejdůležitější. Kousek nebe. Aby ses mohla vznášet, až budeš šťastná. Ale nezneužívej ho k tomu, abys na lidi koukala povýšeně!“
Koukám na ní jako na blázna. V ledničce mám pár vajec, nebe žádné.

Vejdu do dveří a uvidím M. Tváří se, že se nic neděje, ale to nemůže myslet vážně. V očích mám hrůzu a bez pozdravu začnu mluvit.
„Znáš to. Už si říkáš, že to bude v pohodě. Začínáš se bavit, je ti dobře, myšlenky se zklidní. Konečně se vyspíš. Dáš si něco dobrýho, potkáš pár přátel, konečně děláš to, co jsi chtěl tak dlouho dělat a nikdo ti to nevyčítá. Doufáš, že se nevrátí, ale zároveň ho cítíš ve vzduchu. A už je tady zase.“
„Kdo?“, zeptal se M. a posunul si brýle, aby odvedl pozornost od svého zkoumavého pohledu.
„Pondělí.“