Moje články

Evžen se po gastronomickém fiasku rozhodl zapůsobit na Máňu alespoň povrchně. Ubere hmotu na nevhodných místech, přidá ji trochu na těch vhodnějších a stane se fešákem hospodským. Pro pivo přestal chodit dolů k Vietnamcům, ale začal běhat do nejvzdálenější sámošky. V improvizované domácí posilovně na gauči začal zvedat lahváče, až se dopracoval k soudkům a měl namířeno dál. Místo ležení a sezení u televize dělal sedy lehy. Když si chtěl dát cigárko, hodil krabičku na zem a zadřepoval si pro ní. Výsledky se dostavily brzy, ale nečekané. Máňa se mu nad rumem svěřila, že se jí líbí Viktorův pivní pupíček.

Princezna oplývala krásou, která bodala do očí a intelektem, který užívala nesobecky jen k účelům bohulibým. Z vrozené sociability se snažila o co nejlepší vztahy s poddanými, chudými, ošklivými i hloupými i se svou nevlastní matkou. Ta byla vcelku v klidu, dokud jí stárnutí a zmršená plastická chirurgie, kterou guerillově praktikovali alchymisté v podzámčí, neodsunula na místo druhé největší krasavice. Připravila pro svou sokyni extra kalorické a taky trochu otrávené jablko. Princezna se s chutí zakousla – odpadla, usnula a uhnala na to prince. Její srdce však navěky otrávila skutečnost, že strávila zbytek života pouze s jedním chlapem namísto obvyklých sedmi.

Na prvního panáka se vydali tři, Máňa, Evžen i Viktor. Dali si ho na zdraví a na seznámení. Když s ním nikdo nepromluvil ani slovo, Viktor pochopil, že byl asi seznámen už dost a že je u stolu navíc.
A tak na druhého panáka šla jenom Máňa s Evženem. Dali si ho na život, protože toho není nikdo dost. Evžen mhouřil oči, mrkal, klopil víčka. Máňa se chvílemi i začervenala.
Na třetího panáka šla Máňa sama. Dala si ho na uklidněnou, když se ukázalo, že Evženovy oční kreace byly způsobené ospalostí a on to zalomil vprostřed věty do jejího výstřihu.

Evžen přišel do hospody jako obvykle právě včas. Martinova diskuse s Viktorem, která se původně týkala inkluzivního vzdělávání, se brzy zvrhla do sázení o to, kdo vypije rychleji pivo s pitomějším hendikepem. Servírka právě zavazovala Martinovi ruce za zády a Viktor si přelepoval pusu kobercovkou. To, co se zpočátku jevilo jako nerovný boj, se brzy zneprůhlednilo, když si Martin zvrhnul první pivo do klína a Viktor exnul první deci nosem. Po pár minutách bylo jasné, že integrace mezi opilce se navzdory původnímu znevýhodnění podařila na výbornou oběma rekům. Viktor slavně zvítězil a Martinovy se svázané ruce náramně hodily u placení.

Debakl s krevetami pro Máňu sice ochladil vzájemné sympatie, ale zažehl v Evženovi vášeň pro vysokou gastronomii. Uvařil z těch nejlepších bio a eko surovin jídlo právě tak lahodné jako pohledné, nakoupil víno, které podtrhávalo jeho chuť a pozval své kumpány na večeři, která by uspokojila nejednoho hipstera. Bohužel hosté nedosahovali kvalit hostitele. Pepa se zlil vínem tak, že nezbylo ani k druhému chodu. Martin po polévce vykrkával abecedu, což bylo to nejdecentnější z jeho repertoáru. Míra usnul s hlavou zabořenou do talíře. Když i Viktor odešel od stolu a chystal se zvracet do mísy s pannacottou, opustil Evžena entusiasmus.

Někdy mám tý svojí famílie dost. Zvyknul jsem si, že se mě strejda pořád ptá, jestli už jsem si namotal nějakou kočku a jestli vím, co je bondáž. Nic jsem nenamítal, když se se mnou babička přestala vídat, protože nesnáší pavouky. Když mi ségra dala modrý trenýrky s červenožlutým S, že bych měl změnit specializaci, tak jsem se zasmál a občas je i nosím. Ale to, jak mi máma v mým věku pořád dělá jídlo s tím, že superhrdinové potřebujou supersváču už je opravdu trapný. A kam mám sakra ten rohlík se salámem dát, aby to v trikotu nevypadalo blbě?!

Z krabice na dně skříně na ní vykoukly staré pastelky. Nechala si je jako připomínku dětství. Ne, že by na něj vzpomínala nějak zvlášť ráda. Ale dostala je kdysi od mámy, nejcennější poklad, s kterým strávila celé roky. Kreslila, zatímco se rodiče hádali. Kreslila, když seděla na klíně mamince, která zadržovala slzy. Kreslila věci, které neměla. Lidi, které nepoznala. Sny, které se měly splnit, jen co dospěje. Celý krásný a dlouhý život, plný zážitků a radosti. Bůh ví, kam se ty touhy ztratily. Brzo už bude kupovat pastelky svojí dceři. Naučí jí, jak nezapomínat svoje sny. Snad to bude umět.

Drak a princezna – jenom my víme, jak to ve skutečnosti je.
Princezna bez punčošky! Dechberoucí fotky uvnitř!
Zatímco před slují vzniká tlačenice urozených princů, kteří přijeli na záchranu naší známé krásky, princezna má zřejmě jiné preference. Ve sluji je po večerech tma a ozývá se chichot. V hromadě odpadků jsme našli láhev vína a krabici od pizzy. Naši reportéři zjišťují víc.
Poté, co byla princezna Livie loni přichycena na zadním sedadle kočáru v intimním rozhovoru s trpaslíkem, přichází další zpráva, která zavdává příčiny k obavám o osud království. Bude v čele země mutant?
Více se dozvíte v okénku ovčí babičky.

Když jsem dělala státnice a do toho se dozvěděla, že má děda TU nemoc.
Když děda po operaci zestárnul o deset let a zhubnul ještě o mnohem víc.
Když jsme o Vánocích seděli u stromku a věděli, že TU nemoc už má i táta. A že nás za rok nejspíš bude míň.
Když mi děda na zahradě ukazoval, jak si sáhnout na jeho zvětšená játra a litoval, že je život sakra krátkej.
Když táta utekl z dědova pohřbu, protože mu bylo zle z chemoterapií i z představy, že půjde stejnou cestou.
Ty roky byla cena za dospělost až moc vysoká.

Vodník seděl na břehu a přešíval si ve světle billboardu boty podle poslední módy. Bohužel ženské, ale ne že by to na tom rybám a žábám nějak zvlášť záleželo, hlavně že to byl Blahnik. Těšil se na jinocha, který přicházel každý den k vodní hladině a místo aby si dal chladit pivo jako ostatní z vesnice, se zalíbením na sebe hleděl. Stačilo jen natáhnout ruce, cuknout a uzavřít nad chlapcem hladinu, aby neutekl. Ale ouha, to, co se vodníkovi jevilo jako laciná kořist, se ukázalo jako kardinální omyl. Narcisův hrníček zůstal prázdný, protože vodníkovi byla krása bez duše k ničemu.

Trpaslík probudil kýchnutím Sunkáče, kterému se právě zdálo o těch nejvypečenějších kachničkách v celém zapadákově. Jedna z nich se před ním právě ladně kolébala u tyče a odhazovala pírka tak elegantně, až se mu chtělo zpívat. Probral se ale do mnohem neradostnější reality. Místo krásné káčy na něj nevlídně koukal trpaslík a vedle ležela nějaká nevzhledná halda peří, která už měla svoje nejlepší léta za sebou. A nad tím vším postával jakýsi muž a měřil ho pohledem. Sunkáč po paměti zalovil pod křídlem, kde míval zbraň, ale našel jen zmačkané peří. Silou nic nezmůže. Bude na to muset jít chytře.

Evženovo angažmá u anonymních alkoholiků začalo z povinnosti, ale brzo se mu stalo rutinní radostí.
Když vyprávěl historky z hospody, cukaly koutky všem.
Když popisoval, jak se míchají drinky, psychiatr si zapisoval nejen do chorobopisu.
Když na terapiích analyzoval, v jaké hodiny je lepší pobýt na Růžku a kdy se přesunout ke Hvězdě, svítily oči všem, i když vedoucí skupiny se to snažil maskovat profesionální vlídností.
Když ale přinesl lahev rumu a chtěl jí nechat kolovat na skupinové terapii, došla trpělivost už i jeho psychiatrovi a vyhodil ho pryč.
Naštěstí se večer oba potkali U soudku a všechno si vyříkali.

„Co řešíte, kluci?“ řekl Evžen jen co dosedl v hospodě na svou židli, která léty užívání získala jeho tvar i odér.
„Etymologii slova džin.“ odpověděl Pepa. „Martin tvrdí, že bylo určitě součástí původního prajazyka a že to, co je v angličtině známé jako gin, je třeba v Číně proslavené jako jin.“
„A jang je v angličtině junk, co?“
„Jo, takže podle Číňanů je celý svět postavený na dvou doplňujících se silách, temnotě a světlu, ženě a muži, pasivitě a aktivitě…a pro Amíky celý svět stojí na chlastu a drogách.“
„Já vždycky tušil, že mám blíž k euroamerický civilizaci." uzavřel Evžen.

Evžen se rozhodl sbalit Máňu jedním jediným frontálním velkopanským útokem, který ji navždy dokáže jeho velkorysost, nadhled, rozhled i výjimečnost. Za tímto účelem utratil celou výplatu za suroviny na parádní večeři. Jenže když zazvonil zvonek, Evžen stál bezradně nad stolem.
Stopy korýšů, kteří se vzepřeli svému osudu a zaveleli k exodu vedly skrz talíř majonézy k ledovému salátu, kde končily. Zdá se, že jejich hlavohruď nebyla zrovna stvořena k vytváření strategických plánů, ale na Evžena to stačilo.
Máňa těžce dosedla na židli osázenou okvětními plátky rudé růže a vzdychla.
„Tohle do mě nedostaneš ani za nic. Nepůjdeme radši na pivo?“.

Hrdina se vracel domů z velké války, která se vedla o nemenší principy ve jménu vševědoucího, vševidoucího, všeslyšícího a všeobjímajícího.
Ke slávě věčné projížděl městy na svém věrném třínohém oslovi. Zůstával po něm pach vypitých krčem a zástupy těch nejkrásnějších paniců, kteří navždy přišli o svou čest a možnost přivýdělku.
Hrdina se holedbal, bral jméno boží nadarmo, vymýšlel si jedenáctero přikázání, jen aby jich měl vícero k překročení. Hrdina neznal meze, hranice ani pravidla slušného chování. Uctíval a následně i zneuctíval zlaté tele, jehně i sele. A nikoliv zrovna vybíravým způsobem.
Boží oko všechno vidělo.
Dokud ho hrdina nepíchnul prstem.

Tma. Oči se pomalu otvírají. S námahou, s jakou si vystačí běžná parta kopáčů po celou směnu se Evženova víčka rozevřou a vstupuje do nich okolní svět. Ale zůstává pouze obrazem, k jeho mysli se nedostává. Evžen ztěžka dýchá a snaží se uvědomit si svoje tělo. Nadechuje do plic vzduch prosycený kouřem a vznáší se sám nad sebou.
Záblesk. Informace konečně probíhá skrz správné neurony a Evženova ústa se neslyšně třesou, až konečně vydají testament.
„Ještě jedno.“
Pepa, který se právě vehementně snaží zaplatit svazkem klíčů v domnění, že se jedná o drobné, dosedá vedle a vzdychne.
„Mně teda taky.“

„Já se vám musím k něčemu přiznat, mně se asi začala líbit Máňa.“ řekl Evžen po pátém pivu partě u stolu. „Jak na ní?“ dodal.
„Kup jí nějakou kytku.“ nadhodil Martin nezúčastněně.
„Tý? Ta je vyloženě typ na masožravku.“ uchechtl se Pepa.
„Podle mě leda nějakou jedovatou.“ přisadil si Míra.
„Nebo pořádně pichlavou. Zkus kaktus.“ dodal Viktor.
„Tak vám pěkně děkuju za rady, vy hovada. Tomuhle určitě neodolá. Taková ženská to přitom je…Pěkně rostlá …“ zasnil se Evžen.
„Trochu odkvetlá…“ přidal Viktor.
Ale rozčísl to Martin.
„Evžene, Máňa teda podle mě není žádná květinka. Zkusil sis k ní někdy přivonět?“

„Oděj se do oceli, chrabrý rytíři, nechť je mé vítězství slavné a udatné.“ řekl drak spoře oděnému mladíkovi, který se přiblížil k jeho sluji zrovna v čase oběda.
„No ty vole.“ řekl oslovený.
„Prosím? Snad vy draku.“ řekl drak. Ale to už dotyčný stál vedle něj a oslnila ho pichlavá záře malé zákeřné zbraně.
„Tohle selfíčko ze mě udělá krále fejsu.“ řekl mladík, zamával mu a odešel.
Drakovi se pořád trochu točily hlavy a ani jedna nechápala, co se sakra stalo. Ale bylo mu jasné, že k četbě klasických pohádek a návštěvám dramaťáku u ježibaby bude muset přidat soudobé dějiny.

Máňa už hodnou chvíli přemýšlela, jak si sehnat někoho, kdo u ní doma vydrží dýl než do rána. Ne že by nevydržela sama se sebou, ale potřebovala už opravit pračku a taky se jí líbila představa vdovského důchodu, kdyby náhodou. Zapřemýšlela, jak maximalizovat svoje šance na úspěch a zapsala se na sezení anonymních alkoholiků. Chlapi tam převažovali, věk byl ucházející a většinou byli buď rozvedení, nebo k tomu neměli daleko. Skvěle si tam pokecali a poznali se. A hlavně, měli jeden velký společný zájem, koníček, vášeň, ba dokonce lásku a to jak známo sbližuje. Pro Máňu prostě neexistovala vhodnější seznamka.

Poprvé si ho všimla, když šla ráno do práce. Upoutaly jí ty nápadně čisté okrově žluté boty, které jí míjely. Uměla v botách číst líp než v tvářích, ty jí vždycky spíš uváděly do rozpaků. A on byl podle všeho excentrický detailista, taková zvláštní kombinace. Pak ho potkala ve své oblíbené kavárně, seděl u stolu, hlavu zabořenou hluboko do knížky. Potřetí se spolu potkali v nočním autobuse. Byl jinak oblečený a učesaný, ale boty nelžou. Řekla si, že příště už ho pozve na kávu. Vlastně jí ty náhody připadaly roztomilé. To ale netušila, že velký bratr si na city nepotrpí.

Make-up. Tužka. Růž. Rtěnka. Řasenka. Odličovací tampón. Tužka. Řasenka. Kruci. Odličovací tampón. Tužka. Řasenka. Bývalo to snazší. Netřásly se mi ruce. A byla to zábava. Teď je to boj. Padesát na padesát, jó to ještě bylo v padesáti posvícení. Polovina v sále chlapi, polovina ženský. Jak se tenkrát snažili! Teď je mi osmdesát. Osmdesát na dvacet. Na jednoho chlapa jsme tu čtyři. A jedině Milouš ještě vypadá jako chlap. Když pominu Zdenu. Kulma na vlasy. Radši klobouk. Závody ve zbrojení. Já na to nejsem stará. Stará budu, až mě chlapi přestanou zajímat. Voňavka. A hlavně nezapomenout zuby. Ty dělají divy.

Ten, co nic nenapsal, měl ze sebe dnes docela dobrý pocit, ještě ho nepotkala rozčarování z neúspěchu a nemohl se trápit tím, že jeho talent není takový, jaký si myslel. Uviděl jí, jak sedí u stolu, zamyšlená, trochu nakloněná, jak měla nohu přes nohu a ruku pod bradou. Vypadala krásně a tak nějak křehce. Ona ho taky zahlédla, jen se plaše usmála a pak se otočila a dívala z okna. Bodlo jí u srdce, ale raději ho neoslovila. Ten, co nic nenapsal, s tou, co nic neřekla, mohli být takový krásný šťastný pár. Jen kdyby měli víc odvahy se zklamat.

Na scéně sedí v kruhu muži v černých talárech a uprostřed nich stojí Galileo, s hlavou vztyčenou a promlouvá.
„Považte, pánové, já nemám na vybranou.“
Ozvou se první tóny a Galileo začíná zpívat.
„Jó, kdo intimně pozná pravdu,
riskuje infarkt myokardu,
pravda je dlouhonohá kočka,
a kdo jí pozná, ten se dočká,
často se skrývá ve víně,
a nemá sobě rovné sokyně,
za pravdu se platí,
za pravdu se trpí,
jó pravda, to je náročná milenka,
ale to jsou koneckonců všechny.“
Pánové kývají hlavou a zpívají:
„Ubohý Galileo, máš to kříž,
pravda je mrcha a ty to nevidíš.“
Galileo zastepuje, zatočí se dokola a zvolá:
„A přece se točí.“
Pánové zpívají:
„Je opilý, co si s ním počít?
Sbor zazpívá známou melodii.
"A co ty černý vzadu, vystrkuješ na náás bradu."
Přistupuje Martin Luther King.
"Mám sen."
Galileo ho přerušuje.
"A přece se točí."
Do kruhu mezi pány vstupuje Milada Horáková.
"V boji se padá, a co je jiného život než boj."
Obejmou se kolem ramen a zpívají.
„Za pravdu se platí,
za pravdu se trpí,
jó pravda, to je náročná milenka,
ale to jsou koneckonců všechny.“
Horáková hrdě říká:
"A to, že miluji pravdu, ze mě ještě nedělá lesbu."

Pssst!
Co je?
To ten tvůj kouzelný zpěv. Teď se nedívej! Tam ve tmě…Je nám na stopě slaměný vdovec.
Cos čekal? Překročili jsme na vlastní nebezpečí neznámé hranice.
Prý je to pěkná mlátička a ještě k tomu masožravka.
To mu asi nesplníme ta sladká očekávání. První úroda nikde, maximálně jedna mrkev v zimě, je to tu jak u snědeného krámu a navíc ještě ta hrozná vůně vyprané kočky. Totální anarchie…
A k tomu máme na sobě jenom tepláky a legíny…Co teda uděláme?
Zapojíme mozky.
Nesnaž se, ukaž se!
Možná radši vezmeme nohy na ramena!
Už? Vždyť ještě není konec dubna…

Dvanáckrát povstane z nicoty a tmy, pomalu roste, sílí, dosáhne plnosti a pak slábne, než zase odejde. Poutnice, která nemůže zůstat na jednom místě, nemůže zůstat stejná, neustále sysifovsky prožívá svá zmrtvýchvstání, svůj rozkvět i svůj úpadek. Selene, paní, před jejíž krásou blednou i hvězdy. Je slepě zamilovaná, snaží se noc co noc vzbudit něžně svého milého, líbá ho, laská, ale on neodpovídá. A ona je bledne, ale přesto neztrácí naději, dohlíží nad nocí, láskou i tajemstvími, jež skrývá a jejichž kouzlo jí nebylo umožněno poznat. Třináctý život jí nebyl dán, aby její beztak smutnou nekonečnou rutinu nerušila ještě asymetrie.

Žili ode dne ke dni, ve shodě s Bohem i lidmi, smířené životy lidí, jejichž kroky jsou předem určeny. Nechali se vést v plné důvěře do dalekých zemí, jen Bůh zná své záměry. Byli vybráni pro velké cíle, vyvoleni pro lepší a vznešenější život. Byli si manželi i sourozenci a tu jedinou touhu, která zůstala nenaplněna, jim splnila druhá žena, jak bylo ujednáno.
Ale Sára, ta odkvétající jabloň, sklízí na podzim svého života první plody svého utichlého ženství a je to tak sladké, Bůh je velký a milostivý a ona byla odměněna.
Ještě však netuší, jaká bude brzy požadována cena.

Je ráno a naděje umírá, protože všechny sny a touhy lidí země byly té noci naplněny. Umírá zcela vyčerpána realitou, tak barevnou a neuvěřitelnou, že jí z toho bolí oči. Loučí se se světem neochotně, doufala, že milosrdné denní světlo odhalí kazy, kdosi prozře, že je vlastně méně šťastný, než si myslel, komusi to bude málo a zatouží po dalším. To ráno, kdy byla poslední touha naplněna, ocitl se svět bez naděje a bylo to tak dokonale krásné. A bude ještě dlouho trvat, než se jí pokusí odvážní vzkřísit, než zjistí, že život bez touhy je jen blažené pozvolné umírání.

Prý právo bdělým. Ale není to tak docela fér, i ospalí by měli mít svoje práva. Natož pak spící. Copak Růženka může za to, že ji zlovolné vílino kouzlo uspalo zrovna pěkně učesanou a upravenou, majetnou, z dobré rodiny, mladou a krásnou a k tomu v těch sexy šatech? Nemůže. A jenom to, že zrovna spí, dává každému ambicioznímu obejdovi v okolí právo jí líbat? Nedává. A jenom proto, že ji ten obejda ani nenechá vyspat, tak si ho musí vzít? Nemusí. Tohle všechno by bývala věděla, kdyby zase nezaspala výuku o emancipaci žen, dívek a pohádkových bytostí. Smůla, no.

Přemýšlela jsem, jestli si koupit vlajku. Nikdy jsem jí neměla a od pokladny na mě zírala ve všech velikostech. Blíží se čas, kdy bude potřeba stát se součástí národa. Kdy ta podivná entita vstane z popela a reinkarnuje se někam do českých hranic. K obrazovkám. Na náměstí. Kdy posbíráme ztracenou národní hrdost. Kdy v nás ožije národní hrdost, jedna společná myšlenka, jedna společná touha, kdy se země zbarví trikolorou, kdy oprášíme aspoň první sloku hymny. Ještě že ten hokej máme. Aspoň nebudeme myslet na to, že zrovna v tu dobu v Rusku někdo za naší zemi „boduje“. A dává vlastňáka.

Rozhlédla se po bytě a povzdechla si. Lednička prázdná, spíž na tom nebyla o moc líp. Vytáhla poslední peníze do výplaty a zašla ke kadeřníkovi. Investovat do budoucnosti se vyplatí. Vzala si prstýnek, chlapi mají odjakživa strach ze závazků a svobodná ve středních letech, to jsou chodící závazky. Vydala se do nejdražší kavárny ve městě a vytáhla knížku, aby nevypadala zoufale. Vedle si přisedl chlápek. Movitě nepůsobil, ale někteří to na odiv nedávají a jeho víno vypadlo kvalitně.
„Promiňte, ale nemohl jsem si nevšimnout vaší knihy.“
Otočila se na něj a usmála se.
„Jsem teprve na začátku, ale vypadá zajímavě.“

Zahlédl jí z baru. Dobře ostříhaná, drahá kabelka, sama u stolu, četla si. Snad mu osud dopřeje a nebude singl, ty bývají protřelejší, ani vdova, ty jsou časem neodbytné. Manželka, co zapomněla, co je pozornost a nemá moc času, by byla ideální. Intelektuál, nebo frajer? Asi vytáhne bohéma, na nesplněné sny z mládí by mohla slyšet. Koupil si hutné červené víno, přisedl si k vedlejšímu stolku a z batohu vytáhl knihu. Ve vzduchu byl cítit drahý parfém, vůně peněz, tu poznal. Byl na stopě. Na ruce prstýnek. Usmál se. Počkal pár minut.
„Promiňte, ale nemohl jsem si nevšimnout vaší knihy.“

Taková obyčejná holka, v odrbaných džínách a tričku, co vždycky postávala na stejném místě. Ale ten zpěv, ten její kouzelný zpěv, rezonoval chodbou metra jako katedrálou. A lidé kolem chodili jako mravenci po svých cestách, neúnavně a zbytečně, natolik neteční, že ani nezpomalili. To asi ze strachu. Ne že by se báli, že jí budou muset něco dát, ale že jim ta krása připomene něco, na co dávno zapomněli, že se budou muset sami před sebou stydět, jak banální a prázdné jsou jejich životy, jak málo se dotýkají nebe. A ona přesto zpívala, protože věděla, že jednou se někdo zastaví.

Byl první opravdu horký den letošního léta. Na vylidněném betonovém náměstí se tetelil vzduch a nikdo by se nedivil, kdyby to byla fata morgana. Kápové byli zalezlí u sebe a vycházeli ven jenom na jídlo a televizi. Vlastně už to ani kápové nebyli, přišli o veškerou svou autoritu a vedení se úplně vyměnilo. Staré páry zanikly a nové se objevily. Pašování cigaret se úplně zastavilo. Šikana už nebyla to, co kdysi. Teď se nesmáli těm slabším, ale těm silnějším. Od té doby, co vězeňská služba zavedla jakožto prevenci útěků do vězeňského mundůru legíny místo tepláků, změnilo se toho prostě dost.

Jeníček s Mařenkou se ztratili v lese. Nebylo divu, když jejich orientační smysl byl používán jen k nalezení cesty k televizi. Jeníčka buclaté nožky sotva nesly, stejně jako Mařenku ty její kostnaté. Oba už umdlévali, když tu v lese cosi zavonělo a objevila se před nimi chaloupka, světe div se, celá z perníku. Jeníček zapomněl na svou nešikovnost a vyškrábal se na střechu, kde, cukrovka necukrovka, ukousnul naráz celý komín. To Mařence zamrzl úsměv jen co zjistila, že na CELÉ chaloupce není ANI JEDEN perníček dietní. Zlá baba se vyklonila z okna a když ty dva viděla, přešla jí chuť.

Nápadníci tlustí i tencí, majetní i chudí přistupovali před princeznu a slyšeli samá odmítnutí.
„Nesnaž se.“, řekla princezna už pátému nápadníkovi v řadě, aniž stačil otevřít pusu.
Další zájemce přistupoval sklesle, ale princezna najednou zajíkavě prohlásila: „Ukaž se...“.
Princ nahodil svůj americký úsměv, napumpoval svaly a postavil se tak, aby jeho kamaše nabídly impozantní výhled.
Princezna se začervenala a záhy byla svatba. Jak bylo nerozumné dát při výběru ženicha na vzhled zjistila záhy. Princ na svém bílém oři jezdil každou chvíli na služební cestu a okolí zámku se začalo plnit břichatými husopaskami a děvečkami, jejichž děti měly zářivý americký úsměv.

Když šla princezna do puberty, začaly králi šednout i chlupy na uších. Zlaté vlasy si obarvila na černo a nechala si udělat dredy. Budiž. Hvězdu na čele si nechala přetetovat na áčko v kroužku. Uf. Když začala squatovat s drakem v jeskyni, toleroval to. Když přišla s tím, že si draka vezme, bylo to na něj až až, ale měl jí rád, tak svolil, abdikoval a dal jim věnem půlku království. Drak se ujal vlády. Prostřední hlava kralovala, levá byla pro demokracii a pořád vyhlašovala volby a ta pravá byla diktátor jak vyšitý. A princezna měla konečně vysněnou totální anarchii.

Nesejde na tom, co je za den, protože lineární čas přestal existovat s nástupem na mateřskou. Dalo by se to odhadnout podle počtu lidí, co jsou na procházce. Jenže to by nesmělo intervenovat počasí a sezónní nezaměstnanost. Odpočítat podle nocí od víkendu nemá smysl. Spala jsem včera, nebo dneska? Kolikrát jsem dneska spala, že mi dnešní den přijde jako týden? Nesejde na tom. Včerejšek jsem prožila dneska. A zítřek jsem prožila včera. Čas pro sebe se krade nebo vzniká přifouknutím jedné hodiny a splasknutím druhé. Nakonec prožiju každý den, bez ohledu na to kdy přesně. To jsou jenom konvence bezdětných.

„Já vám nevím. Takový naděje se do vás vkládaly, levá hemisféra celkem rozvinutá a teď to všechno bojkotuje řečový centrum.“ řekl první.
„Cigárko?“ řekl druhý.
„Ode mě se nedalo moc čekat. To víte, přidušenej už v začátku. Mohlo to dopadnout hůř. Já jsem rád, že nejsem debil. Ale co vy…“ řekl první.
„Cigárko!“ řekl druhý.
„Měl byste se spíš soustředit na svůj mozeček. Ta vaše koordinace vám tuhle nadělala medvědí službu.“
„Cigárko.“ vedl si svou druhý.
„Teda jak vy jste to mohl dotáhnout až na hrad, to mi hlava nebere. Myslíte vy vůbec někdy na něco jinýho?“
„Slivovičku?“ odpověděl druhý.

Pečlivě si budovala svoje já, aranžovala ho a pečovala o něj jako o vzácnou květinu. Každý den se všemi všechno sdílela a všechno všem komentovala. K přátelům přibývali přátelé přátel a všichni oceňovali její pohotovost a bystrost a osobnost. Časem se jejími přáteli stávali i její nepřátelé, jen aby jí mohli sledovat a vyjadřovat se k ní. Jednoho dne se zhluboka nadechla a plácla na zeď svojí skutečnou fotku. Její fejs ale nebyl pro fejs dost dobrý. Přes noc si jí ze života vymazaly čtyři tisíce lidí. Věděla, že je zase na začátku. Ale tentokrát mohla být opravdu sama sebou.

Poklidnou atmosféru před obědem přerušil výkřik.
„Bratři, mezi námi je vrah.“ prohlásil plešoun.
„Co?! U nás? To není možné!“ zvolali jako jeden muž.
„Lituji, ale důkazy jsou nezvratné. Kuchař našel obal od salámu.“
„A nemohl být sójový?“
„Ne. Podle složení jsou tam, promiňte tu naturálnost, vepřové kůže a sádlo, kuřecí pařátky a stopové množství masa. Deset deka. To není omyl, ale asistence na vraždě. Přizná se někdo?“
Tentokrát skupina jako jeden muž mlčela. Představený je obcházel a hledal stopy mastnoty na bradách. Nikde.
„Nařizuji půst do večeře!“
Pachatel byl odhalen toho večera. Byl to jediný mnich, kterému nekručelo v žaludku.