Moje články

Lenka pomalu otevírala oči do nového dne. Mlha se rozplynula, ale hlava se jí ještě motala. Těžce se zvedala z mechu a na vratkých nohách se váhavě vydala pryč. Byla tu sama, dezorientovaná, na chvíli pocítila úzkost, ale uklidnila se a vydala se z kopce dolů a s každým krokem se jí šlo snáz a radostněji. Jako by hora přišla o svou sílu a jí už na ní nic nelákalo ani nedrželo. Na úpatí potkala muže, dívali se na sebe, jako by se znali už dávno. Vlasy měla plné drobných větviček a jehličí. Nabídl se, že jí je pomůže vyplést.

S omezením tělesného pohybu se naplno rozpohybovaly duševní procesy. Teď, v okamžicích před rozhodnutím, bojovaly obě podstaty za své zachování. Zvířecí radila ponechat si přímočarost, jednoduchost a vědomí sounáležitosti, lidská radila pochybovat a hledat. Někteří od lidské existence nepotřebovali utíkat a jiní se k ní nepotřebovali vracet. Kolik lidí, tolik příběhů a každý jiný, jiné premisy, intermezza i závěry. Někomu bylo snáze v lidské kůži, někomu ve zvířecí, někomu v obou a jinému ani v jedné. Hora jim zaujatě četla v duších a ptala se, kolik jsou schopni poznat, obětovat, změnit, nést dál a zapomenout. Mlha dál houstla a uspávala.

Kámen byl hodinu od hodiny teplejší a horkost, která z něj stoupala, se spolu s nočním vlhkem postarala o hutnou rosolovitou mlhu, ve které bylo čím dál více zatěžko se pohybovat nejen zvířatům, ale i zvukům, které vydávala. Zahalilo je ticho. Ač tušili blízkost mnoha těl, přece najednou tápali v osamění a nenacházeli. Možná už nikdo nikde není. Obavy z boje s druhými byly bezpředmětné, skutečný boj nebude probíhat mezi nimi, ale odehraje se v nich samotných. Někdo se porazí a někdo nad sebou zvítězit nedokáže. Hora navařila mlhu. Kde zůstane nedůvěra, neupřímnost, neláska a malověrnost, tam hora přidá zapomnění.

I následující noc zářil měsíc intenzivně jako výkřik a nasvěcoval cestu k osamělému kameni, jako by chtěl zvýraznit potřebu ho prozkoumat. Zvědavost se začala mísit se strachem. Může být stejně dobře trůnem pro vyvoleného i místem posledního spočinutí obětiny. Citlivý čich nenapovídal, instinkty velely vyhýbat se neznámému, lidství volalo po objevech a pochopení. Včera by ještě bývali o to místo bojovali, ale dnes si dávali drobnými gesty přednost. Liška vyrazila jako první zpříma k cíli, ale v poslední chvíli chňapla po veverce a vyhodila ji na kámen. Všichni v šoku ustrnuli. Nestalo se nic. Kámen sálal teplem, v noci nezvyklým.

Nemluvit o něčem, co se možná nestalo, je výsostné právo obyvatel reality. Pak jsou tu ještě děti, blázni, filosofové a spisovatelé, jimž je umožněno či tolerováno mluvit víc a dál. Využiji tedy práva na výpověď, neboť se v duši cítím být střídavě každým z nich. 

Nastával čas, aby si všichni položili otázky, proč tu jsou a jestli tady chtějí či musí být dál. Co se z cesty naučili, co na ní zapomněli a po čem touží. Co jsou ochotni obětovat, zahodit a ponechat. Veskrze velké a náročné otázky pro lidi, možná snazší a menší pro zvířata a jejich kratší životy.

Mysl je mnohovrstevnatý šalebný vesmír a paměť ráda maluje pouťové obrázky, nepříliš podobné pravdě. Zkoušeli o svých vzpomínkách mluvit, ale nalézali pramalou shodu, tak zneklidňující, že se počáteční blízkost rozplynula v záměrném vyhýbání. Jedni měli dojem, že jen na chvilku upadli do sna a jen pozvolna se probouzeli do reality, jiní, že halucinovali a čas si s nimi zahrál hru na nelinearitu, další, v přesvědčení a hrůze, že se zbláznili, skrývali se sami před sebou a odmítali, že by něco takového vůbec kdy prožili, zatímco jiní se usmívali stále ještě trochu zubatými úsměvy a koukali se kolem sebe pronikavýma očima. 

Měsíční paprsky odhalovaly cestu do nitra pískovcové skály. Tam, doposud skryt jejich očím, stál oblý kámen pokrytý symboly z dob jiných kapitol lidství. Kamenné lože s mechovou poduškou pro jednoho, čpící vlhkem a podzimním rozkladem. Opuštěný domov pro poustevníka. Dívali se na něj s nepochopením. S tušením. S obavou, že s nimi hora uzavřela jednostrannou smlouvu. Možná se člověkem stane jenom jediný z nich, vyvolený a zároveň odsouzený být strážcem hory a jejího nejasného tajemství. Možná je čeká boj o to jediné vzácné místo, boj, který bude nerovný, zběsilý a naruší jejich dosavadní schopnost nepravděpodobného nesourodého spolužití. Strach i naděje.

Les ztratil svoje obvyklé ticho. Noc byla plná šelestu, pohybu, praskotu a míjení, obtěžkaná nervozitou a nestálostí. Kdesi pod povrchem cosi bujelo. Chaos předchází vzniku nového řádu. Mýtina pod skalou se plnila, hledaly se cesty. Když vyšel měsíc, noc rozkvetla barevnými korálky zvířecích očí. Oči divokých prasat svítily bojovnou rudou, liščí oči se leskly pronikavě zeleně, vlčí neklidnou žlutí, jelení snivou modrou. Dívali se po sobě a snažili se pochopit. Měli v sobě dostatek zvířecích instinktů, aby vycítili, že se něco blíží a hledali v očích druhých střípek poznání, náznak budoucnosti, rozuzlení, zda se mají připravit na pohromu nebo požehnání.

Jak na horu přicházeli stále další, kteří zůstávali, neschopni nebo neochotni odejít, měnilo se klima. Ti, co mají rádi samotu a klid hledali pro sebe stále obtížněji místa, kde by se cítili dobře. Někteří z nich se adaptovali a začali se přizpůsobovat životu v nepravděpodobných skupinách. Jiní se skrývali dál a hlouběji a stávali se nepředvídatelnými a výbušnými, když byli vyrušeni. Potrava, nedávno tak hojná, se stávala pro slabší nedostatkovým zbožím a silnější přestali být vlídní a ohleduplní. Tam, kde dřív vládlo příměří, se objevovala podezíravost a strach. Někteří byli altruističtí na hranici sebezničení. Všechno se začalo míchat a vřít.

Hora si byla vědoma své přitažlivé síly, kterou měla od nepaměti. Někdy jí nechávala spát, netečná k okolí, nehybná, zdánlivě věčná. Nyní však vnímala, že dlouhá netečnost nevede ke stálosti, ale erozi a kdyby se jí plně poddala, časem by svou sílu ztratila, rozpadla by se v prach a úplně by zmizela. Potřebovala růst. Potřebovala energii a život, aby nezapomněla existovat. Věděla i to, že když bude života příliš mnoho, vyroste příliš prudce, všechno spálí a bude dlouho trvat, než k ní život opět pojme důvěru. Pokušení bylo silné a nebylo snadné ho ukolébat. Nevěděla, jestli bod zlomu pozná včas.

Laň s vlkem se míjeli nápadně často. Chodívali pít na stejná místa. Dívávali se na sebe velmi dlouho, beze strachu, s klidem a špatně skrývaným zájmem. Když se s ostatními zvířaty scházeli pod skalou, stávali poblíž sebe a za zvlášť vlahých večerů, kdy se lesem táhla mlha a lezavý chlad, se dotýkali nestejně vysokými boky a hřáli se o sebe, dokud si neuvědomili různost svých druhů a poplašeně od sebe neuskočili. Chvílemi bylo nejisté, kdo je tady lovec a kdo kořist. To, jestli je návnada zároveň i nástrahou, měli teprve zjistit. Současně s dorůstáním měsíce rostla i nejistota v nich.

Některým hora kladla překážky, dělala jejich život těžším a čekala, jestli padnou nebo je překonají, vyzvou jí a pokoří. Druhým zase vystýlala útulná teplá hnízda a doupata, obklopovala je teplým bylinným vánkem a dostatkem potravy, nechávala jejich vysílené duše odpočinout. Martina patřila k té šťastnější skupině, prožívala hojnost, byla dost silná, aby se nemusela nikoho bát, les kolem ní voněl a byl plný lákavých chutných plodů. S rozkoší se položila do mokrého bláta a vychutnávala si vědomí, že nemusí nijak vypadat, nic říkat a nic dělat, uspokojená neokázalým bohatstvím skromných tužeb. Hora jí konejšila a sváděla, aby s ní zůstala.

Knihy jí byly přáteli z dětství, převozníky na cestách z reality, první volbou, když život vyžadoval nějaká kategorická rozhodnutí nebo postoje. Vždycky je bylo možné je odložit o pár stran. Pro všechna cizí slova někdy zapomínala na vlastní, prostřednictvím knih žila tolik jiných životů, že ten vlastní opomíjela nebo k němu zaujímala zvídavě odměřený postoj, dívala se na ostatní aktéry, kteří v něm figurovali a nechávala je zajít do krajností, fascinovaná tím, jaký příběh se kolem ní odehrává, aniž by si uvědomovala, že ona je spoluautorem a že tenhle příběh nelze zaklapnout, vrátit v knihovně a půjčit si nějaký jiný. 

V jednu chvíli Michal visel zamotaný v lanech padáku a v druhé se cosi uvolnilo, ucítil sílu a lehkost a místo aby padal k zemi, letěl sebejistě vzhůru, překvapenýma očima sledoval svět, který před ním navzdory vzdálenosti vystupoval v neuvěřitelných detailech, vnímal rychlost, vzduch, který ho obklopoval se všemi svými vůněmi, které okamžitě analyzoval a vyhodnocoval, cítil svobodu pohybu, o které se mu vždycky jenom snilo. Jeho dosavadní život mu připadal malý a pomalý, jako těsná klec, jako kurník, do práce z práce vysedět zlaté vejce a zítra zas a jen se divit, kam všechna ta vejce i život mizí. 

Když se míjeli, poznávali se. Bylo to něco těžko definovatelného, možná odlesk v očích, váhavost v chůzi, aura pomíjejícího lidství. Občas se večer scházeli na západě pod pískovcovou skálou, nesourodá skupina zvířat, samotáři i stádní, mírní i draví, malí i velcí. Snažili se spolu komunikovat, ale nenacházeli vhodná slova, zvuky, kterým by vzájemně rozuměli a tak se museli spokojit s pohledy a doteky. Zatím si nebyli nebezpeční, zabít člověka nebo z něj cítit hrůzu se jim příčilo, i když ti draví už zabíjeli zvířata, jak jim přikazoval instinkt a ti plaší už před zvířaty utíkali. Vraceli se ke svým zmateni. 

Pohybovala se se stádem, které jí přijalo, jako by tam patřila vždycky. Každým dnem v ní sílily instinkty a sláblo vědomí, jaké to bylo být člověkem. Cítila směsici radosti ze vzájemnosti a zároveň úzkosti, když se ocitla na chvíli sama. Napínala uši a kdykoliv se ozval nějaký nečekaný zvuk, rozeběhla se. Celý den hledali, potravu, vodu, bezpečí. Když odpočívali, občas jí hlavou probleskla vzpomínka, třeba na časy, kdy jejím největším problémem bylo, když došlo kafe nebo vypadla wifina. Teď jako by cítila život v každém nadechnutí, ale také s každým výdechem cítila smrt. Vážila ty dva životy, lidský a zvířecí.

Hora rostla. Její povrch se hemžil životem a s ním rostl i neklid a touha, které kolem sebe šířila jako magnetické vlny, jako feromony, které k ní přitahovaly stále další a další více či méně vhodné kandidáty, aspiranty změny, o jejíž potřebě ani podobě zatím neměli ani tušení. Hora se stávala nenasytnou a nevybíravou, volala čím dál hlasitěji a úpěnlivěji, vstupovala do snů, pletla se lidem na jazyk, když zpívali, na plátna obrazů, když náhodou ukápla barva, do pohádek, které si vymýšleli pro děti, které si vyprávěli, když sami nemohli dlouho do noci usnout. Lidé se dávali do odvěkého pohybu.

Zvedla oči od země a rozhlédla se po lese. Zahlédla veverku, která se pohybovala jako na vzdušné bublině, rychle a efektivně, přímo nahoru a pak plavným skokem na vedlejší strom. Támhle si vykračuje srna, štíhlá a elegantní a mrká těmi nekonečnými řasami, jako by byla něco víc. Nad ní proletěl jestřáb, neslyšně a obratně, přímo cítila tu radost z letu a svobody. A pak tu byla ona. Po vší snaze, po všem co si zažila, se ocitne tady a promění se v divoké prase, hřmotnou chlupatou kouli. Nespokojeně chrochtla. Pak ucítila neuvěřitelně krásnou vůni a slastně zabořila rypák do země. 

Chtěl si trochu vyčistit hlavu, protože se poslední dobou cítil dost vyždímaně. Je fakt, že jak si kdo ustele, tak si lehne a on si tentokrát ukrojil velké sousto, byli zkrátka z jiného těsta a měli od začátku zaděláno na pěkný průšvih. Když si zamete před vlastním prahem, měl toho dost na triku a ona ho v tom nechala vymáchat. Říkal si, že každý průšvih se dá vyžehlit, ale tady dost vařil z vody a nejradši by se byl uklidil ze scény, někde se na pár dní zašil nebo všechno zametl pěkně pod koberec a nepral špinavé prádlo na veřejnosti.

Michal by přísahal, že je naprosté bezvětří, přesto byl padák najednou neovladatelný a místo na posečenou louku mířil přímo na horu. Než se mu stihly promítnout před očima život a nejhorší nadávky, které během něj zaslechl, visel zaseknutý mezi nebem a zemí v korunách rozložitého dubu. Musel na chvíli omdlít, protože se mu zdálo, že na něj před chvíli upřeně civěli vlk a srna, stojící bok po boku, jejichž stíny, smísené s listovím, měly podivně lidské tvary. Vypadalo to, že jako zázrakem si nic nepolámal, ale padák byl potrhaný a on na něm bezmocně visel jako šiška čekající na podzim.

Martina byla na válečné stezce. Hnána dílčími zklamáními a chabými výsledky poté, co byla hodná a mírná, co se snažila jen trochu, opustila cestu vlídné konejšivé dobroty a dala se do boje. Obdivovala se všemu ostrému, špičatému a pevnému, mandlovým očím, orlím nosům, řezané čelisti, ostrým loktům, ale její tělo bylo odjakživa poddajné a měkké, slovansky kulaté či oválné, náchylné k požitkářství smyslů a tak vzdálené ideálu. Když vyrazila do kopce, bylo to za trest jejímu neposlušnému tělu, byla to lekce, kterou udělovala sama sobě v dobré víře, že tělo pochopí, co je pro něj dobré, umravní se a zašpičatí.  

Chtěla jsem ji obejít, ale jakmile se naše oči setkaly, vztáhla ke mně ruce a drapla mě za zápěstí se silou, kterou bych od jejího stáří neočekávala. Otočila mou vzpouzející se dlaň a spustila „Než přijde úplněk, vystoupíš na horu, vypustíš do proudu mnohá slova, porodíš v bolestech nové postavy, budeš tápat a budeš se radovat, přijdou k tobě témata, která nebudeš moci odmítnout a ty je zpracuješ. A do toho budeš chodit do práce a taky jsou tu ty přijímačky.“ Natáhla druhou ruku a já jí do ní rychle vložila peníz, kdo by si taky dovolil v dubnu odporovat. 

Kdesi poblíž, nikdo už neví, kde přesně, stávala hora. Lidé se o ni nestarali, měli hodně práce kolem sebe v údolí a málokdo měl čas i chuť si zbůhdarma vyšlapovat a mařit síly, kterých nepřebývalo. Hora tak byla otevřená spíše těm, kdo měli ve společenství zvláštní úlohy, znali byliny, promlouvali s měsícem nebo mrtvými. Kdo na horu vstoupil, do následujícího úplňku se proměnil ve zvíře. Okusil život v cizí kůži a měl čas si rozmyslet, jestli v něm chce pokračovat, nebo se uchýlí zpět k lidství. Vraceli se se záhadným úsměvem, v doprovodu krotké zvěře, která se před vesnicí rozutekla.

Lenka chvatně vstala a vyrazila na cestu, aby skupinu dohnala. Po pár krocích ale pozbyla jistoty, že jde správně. Snažila se rozpomenout si na směr, ze kterého přišla, ale nikde ji nic nepřipadalo povědomé. Volala, ale les jí odpovídal jen tak, jak uměl, beze slov. Rozeběhla se směrem, kde tušila vrchol hory a nohy ji po chvíli nesly, jako by nikdy nic jiného nedělala, jako by byla stvořená z běhu, dechu a strachu. Běžela a přeskakovala spadané větve, tiše a bez námahy, tak rychle, že se ani se nestihla podivit, že má kopýtka a vyděsit, že ji sledují vlčí oči.

Petr šel lesem hnán vířícími myšlenkami a setrvačností pohybu. Pěšina mizela a znovu se objevovala, zakrývaly ji větve, jako by ji vyšlapala nějaká menší zvířata a Petr se musel místy násilím prodírat, bojovat o svoje právo jít dál. Bral to jako osobní příkoří, hledal ticho a klid a místo toho se mu do cesty staví překážky, krev mu pumpovala ve spáncích, čelisti se zatínaly, oblečení se trhalo a obnažovalo drobné oděrky na kůži, stával se o něco méně člověkem a trochu více divým zvířetem. Najednou cítil vůně lesa ostřeji, vnímal vzdálené zvuky, našlapoval měkčeji a jeho pozorné oči připomínaly vlčí. 

Petr byl od rozchodu sám, zmizel nejen z partnerského i z mnohých ostatních vztahů. S rodinou se nebavil, aby se neptali. Přátelé byli vesměs společní a protože v jejich slovech slyšel slova, která o nich a s nimi říkala Veronika, vyhýbal se jim tiše, ale důsledně. K práci nikoho nepotřeboval.

Lenka oproti tomu byla mezi lidmi každý den a nebylo večera, který by trávila doma. Byla pořád v akci nebo na akci. Když se zastavila, dosedla, utichla a rozhlédla, musela se rozpohybovat dvojnásob rychle. Našla totiž byt obdobně prázdný, jako byl ten Petrův, ale cítila se v něm ještě osaměleji.

Lenka byla středobod. To ona stála za nápadem, že se pojede na horu. Ona vymýšlela, plánovala, organizovala všechny výlety, zmiňovala se různým lidem z různých okruhů a ti se pak zmiňovali dalším lidem. Když jste se Lenky zeptali, kdy má čas, vytáhla diář, dlouze listovala a pak odpověděla něco jako v pondělí 15. za tři měsíce mezi 18 a 19:30. Teď seděla na pařezu se zavřenýma očima, nechala se hřát odpoledním sluncem a představovala si, jaké by to bylo, kdyby někdo něco naplánoval pro ní. Dobře naplánoval. Byla by přísahala, že mluví vedle ní, ale když otevřela oči, byla sama.

Ještě teď Petrovi vůně lesa připomínala poslední Vánoce. Čas, kdy se pozastavili ve svých uspěchaných životech v údivu nad tím, kde vlastně jsou. Nedokázali se dohodnout, čí rodinu navštíví jako první, tak raději zůstali doma, kde se nedokázali dohodnout, jakou rybu si připraví a jestli do salátu přidají hrášek a jestli tam patří okurka. Tam, kde si dřív dávali přednost a vycházeli vstříc, teď stavěli barikády. Navzájem si dali dárky, které nechtěli a jen těžko dokázali skrýt, jak moc je zklamala neznalost a nezájem druhého. Cítili, jak se jejich cesty rozchází, jen si to nechtěli přiznat právě tady a teď.

V posledních dnech bylo čím dál těžší ráno vyslyšet opakované volání budíku a vylézt z postele. Dneska se mu nechtělo už vůbec. Nakonec upřednostnil riziko osamělosti v davu před strachem, že se zaplete do vlastních lží, proč najednou mění plány. Už po cestě autobusem ale litoval. Hovory mu připadaly jalové a jeho nervózní smích přicházel v těch nejméně vhodných chvílích. Naštěstí těch, co se rádi poslouchají, bylo dost a tak se Petr snažil imitovat výrazy druhých a nikdo si ani nevšiml, že nemluví, že se opožďuje, že odbočuje a že po něm zůstalo jen vzdálené vrzání jehličí a praskání větviček.

Vyráželi všichni spolu, ale jak cesta míjela, tvořili podivné útvary, které se slévaly a zase rozpadaly podle témat hovorů, podle toho, komu docházel dech. Ti, kterým chůze přinesla na mysl vážnější témata, se spojovali do dvou či tříčetných molekul, ti lehkovážní, bezstarostní pak okupovali vícečetné, halasné molekuly, ze kterých vstříc hoře stoupaly nesourodé tóny výkřiků a sborového smíchu. Nahoře si ti první posedali na kořeny starého dubu a jejich hovor pořád nabíral nový dech, jak ti pomalejší postupně přicházeli a mísili se do něj. Až za notnou chvíli někteří začali postrádat ty, s nimiž po cestě mluvili. Nemohli se dopočítat.

Hora si pamatovala na doby svojí dávné divokosti. Pamatovala si na horkost a tekutost, proměnlivost. Věděla, že tam, kde něco mizí, něco jiného vzniká. Že tam, kde se umírá, se zároveň dere na povrch život mnohem životnější, živelnější, žíznivější. Že půda po požáru se zazelená rychleji. Že i v některých lidech je potřeba rozpoutat požár a smrt, aby se v nich probudila touha po životě. A tak zatímco některé kolébala ve vonném bylinném vánku, jiné nechala sahat až na krajnost jejich možností, prožívat strach a beznaděj, padat na kolena a prožívat vlastní smrtelnost. A pak je, pokud obstáli, nechala jít.

Hora stála zdánlivě apaticky, stále na tomtéž místě, každý den trochu jiná podle toho, jaké světlo na ní dopadalo, jaké roční období ji barvilo. Proto, když se k ní vydávali, byli si jisti tím, že šlo o jejich rozhodnutí. Jistě, měli ho každý podepřený řetězcem logických důvodů, jako si každá touha najde svoje slova. Jako si žena toužící po dítěti dokáže naprosto nevhodného partnera vykreslit jako ideál, kuřák najde důvod si zapálit. Jedni tam hledali klid, zatímco druzí dobrodružství, fyzickou únavu i duševní úlevu. Šlo jich tam tolik z tolika různých důvodů, že je ani nenapadlo, že je hora zavolala.  

Pro toho, kdo dlouho stojí, jsou ti, kdo jsou v pohybu, předmětem úžasu, strachu, zájmu a nebo nejsou vůbec ničím. Kdo ví, kým jsme byli pro horu. Snad zrnky prachu, která zavíří kolem, než je odežene tentýž vítr, který je zavál. Cítila nad naší svévolnou nestálostí závist nebo smutek? Věděla o nás víc, než jsme tušili? Možná si jen namlouváme, že jsme se pro ni rozhodli, ačkoliv to byla ona, kdo se pro nás rozhodl, to ona nás k sobě zavolala, vzývala nás svou siluetou na obzoru, přitahovala naše oči i naše neklidná srdce, toužila po naší slabosti i síle.