U Záběhelského dubu

Děkuji Bohu zato, že mnohé rodiny, které se vůbec nepovažují za dokonalé, žijí v lásce, uskutečňují své povolání a jdou kupředu, byť po cestě mnohokrát upadnou.
---Amoris laetitia, čl. 57---
Starý dub se pněl nad krajinou obklopený svými menšími příbuznými a naskládanými těly poražených buků.
Kněz pod stromem se připravoval ke mši. Ve slunci procházejícím listovím pableskoval kalich zlatozelenými odlesky. Bělostnou roušku zdobilo slunéčko sedmitečné.
Myšlenky knězovy se podobaly křídlům motýla. Těkaly nad krajinou, podivovaly se nad květy, spřádaly se jemné jako dech, pevné jako síť vztahů v rodinách, které spolu směřují k novým obzorům, když ty původní se promění.