Moje články

„Bertuccio, kde vězíš?“ křikne do potemnělé chodby pán domu.
Sluha je tu v mžiku a vyčkává, jaká hra je to dnes.
„Nemáš někdy strach?“
„A z čeho, pane?“
„Znám tvé tajemství…“
Teď řekne ‚A já znám to vaše.‘ a nedostaneme se nikam. Jak má člověk někomu vyhrožovat, když ho láska ohledy drží na řetízku?
„A já znám vás,“ odpoví Bertuccio. „Vím, že takový nejste.“
„Takže výhrůžkami od tebe polibek nevymámím?“
„Těžko. Doporučuji panu hraběti zkusit násilí. Moment překvapení jste ale promeškal, možná se tedy budu bránit.“
A protože nejlepší obrana je útok, Bertuccio se natáhne k hraběti a políbí ho.

Ale je tady krásně.
Klid, čistý vzduch, les šumí, dokonce i ten stůl jsem vydrhnul.
Akorát hosti furt nejdou. Přitom sud mám naražený, ten nejhezčí (a jediný) půllitřík vyleštěný, uzenky ještě ani nezačaly zelenat…
[vyhlédne z okna]
Zazpívám sobě sám, sobě sám
Seňorito, jen tak sobě sám
Zazpívám
Jsem tak sám
Serenádu svou milostnou zazpívám
Má milá seňorito
Tak je to mučačito
Serenádu svou milostnou zazpívám
Drazí hosté je to prosté
Jednou vám to bude líto,
že jsem tu byl sám.

Nikde nikdo. Tak se zkrátka poveselíme zase jenom spolu, Ludvíku.
[změří si pohledem figurínu]
Nebo chceš být dneska Růženka?

Mé děti
urovná prázdné polštáře, prohrábne rukou vzduch
budu vám vyprávět o vašich prarodičích.
nakloní hlavu a poslouchá
Ano, o dědečkovi Huij a babičce Tuij, našich nerozlučných stařečcích. Spolu v mateřském lůně, spolu v dětství, sobě zaslíbeni, spolu zplodili syna.
povzdechne si
Z rozmaru bohů se jejich syn, můj muž a váš tatínek, narodil zdráv a dožil se dospělosti, moudrosti a poct.
Až na jednu maličkost. Vaši prarodiče pocítili ze svého spojení strach, a tak učinili z Petepréa prázdného slunečního komořího, určeného velkým věcem, ne však rodinnému životu.
naznačí ve vzduchu šmiknutí
A proto jsem tu tak sama, milé děti.

„Malej už zase fňuká. Ve výtvarce strávil víc času ořezáváním pastelek než kreslením a dostal pětku. Já nevím, že se mu furt tolik lámou.“
*
„Přišel dneska celej uválenej a ještě pozdě. Že se mu vysypalo pouzdro z okna a že to s kamarádem sbírali. Aspoň má kamaráda. Já jsem tu na všechno sama.“
*
Matka mlčí, nevěřícně pozoruje chlapce na nemocničním lůžku. Otřes mozku, zlomené obě nohy a šikanou podlomené sebevědomí.
„Co ti to provedli, ty můj kluku, ty tvoje tenoučký pastelky teď obě v gypsu, co já teď s tebou... Proč jsi mi nic neřek? Proč ti někdo nepomohl? Kdokoli?!“

Julius Caesar už od srpna terorizuje zemi! Dělá si z naší krásné a mírumilovné země Kemet hřiště pro vojáčky! Náš spolehlivý zdroj, obchodník s koberci, nám navíc sdělil, že se Caesar nevecpal Kleopatře pouze do domu, ale i do lože. Nemáme snad v Alexandrii dost mužů?!
Dle nejnovějších zpráv Caesar dokonce stojí za vypálením Alexandrijské knihovny! Nebyly proti němu podniknuty žádné kroky a obyvatelstvo se právem děsí, co si dovolí příště. Caesar se nechal slyšet, že knihy nahradí, i kdyby je měl někde ukrást. Knihovno v Pergamonu, měj se na pozoru, protežovaný Kleopatřin milenec má možná spadeno právě na tebe!

Pět. Učíš se lhát a říkat tomu „udržet tajemství“.
a lež co první směnka úvěru pro dospělé
Osm. Učíš se nespoléhat na druhé. Jedině na ty, které jsi sama vymyslela.
namísto dětských snění dospělé kompromisy
Deset. Učíš se být jiná. Chválená a neschválená.
v nedělním oblečení nastoupíš před komisi
Třináct. Učíš se nikomu nevěřit a myslet dvojitě.
trojhlavé neotázky, čtyřhlavé odpovědi
Šestnáct. Učíš se zatnout zuby a jít dál. Nevěřit na pohádky.
tak tanči, lásko sladká, protanči večer celý
Devatenáct. Život tě naučil dost. Až se vrátíš od maturity, nauč jej něco o smrti.
ten bál je křižovatka, dospělí nedospěli

Usmlouvali jsme to dobře.
Ale těch problémů s ním! Přemýšlel! Měl své názory a dokonce i vlastního boha, naštěstí jen jednoho.
A pak se do toho vložila Mút. Mou krásnou, osamělou ženu ten mladík zcela okouzlil. Snad si myslela, že i ona v jeho rukou rozkvete. Všem třem by nám ulehčilo život, kdyby se jí podvolil. Jenže on se vzepřel a byl mi odebrán, stejně jako byl, bratry či bohem, uloupen otci.
Zůstal jsem mu nablízku a sledoval jeho přerod ze schopného správce v mého přítele a nakonec i zachránce nás všech. Za pár desítek debenů mědi? Zatraceně výhodná koupě.

Holka, zkus chápat svýho kluka
Tohle je mač mezi dobrem a zlem
Holka zkus chápat svýho kluka
Jen Bůh ví zda se konce dožijem
1 Charles Campion – Trips
2 Trips
3 Trips
…
994 Trips
995 Stu Redman si nenechá srát na hlavu. Do týmu ho chce Matka Abagail
996 Lloyd Henreid má hlad. Vyzvedne si ho Randall Flagg.
997 Nick Andros je svorně asimilován čtenáři. Padne za tým Matky Abagail.
998 Nadine Crossová je panna. Těžko říct, na které straně skončí.
999 George McDougall si pro smrt musí doběhnout.
1000 Frannie Goldsmithová čeká dítě. Čeká to dítě budoucnost?
1001 Trips

Nejen Rochefort měl svá malá tajemství. A když kočky vymňoukly kardinálovi, že Gerard zase plundruje vinný sklep, nezbývalo kardinálovi než zjistit, co za tím je tentokrát.
„Neříkej mi, že je to milady. Tentokrát ji popravili důkladně.“
Hrabě de la Fére sebou trhl.
„Nečekal jsem vás. Měl jste celý den tolik práce...“
„Pokud ses rozhodl vyplenit mi sklepy, máš taky co dělat.“
„Proti sarkasmu jsem imunní. Proti vínu bohužel taky. Potřebuju na chvíli zapomenout, Armande.“
„V tom případě bych ti mohl splnit přání,“ zašátral kardinál v polici.
„Vin de Jine. Je to silné, tak opatrně. Večer tě budu potřebovat při smyslech.“

„Nuño, nemůžeš na mě tak z ničeho nic skočit! Někdo nás uvidí.“
„Promiň, Franku, nemohl jsem si pomoct. Protáhneš mě za to pod kýlem?“
„Jedině pokud mě nepolíbíš znovu.“
„Hmm, v tom případě bych věděl o něčem zajímavějším k protažení.“
Ale zatím si oba vystačí s líbáním. Mají před sebou celý Tichý oceán.
„Nuño, podívej na ten cucflek, co teď s tím?“
„Řekni, že tě něco štíplo. Třeba rak.“
„Rak? Jak by se sem dostal?“
„Zadem,“ odpoví Fernão a obejme Francise. Taky zezadu.
„Kapitáne, ten červený flek, co máte na krku, není to...?“
„Štípl mě krab.“
„Krab? Do krku?“
„Bokovka.“

Tisíceré oko vidí vše co kolem kvasí
Tisícerá ruka za něj vždycky rychle tasí
Věděl o všem, co se ve Francii šustlo, však na to měl spoustu dobře placených lidí, ale přehled, který měl o dění doma, byl až záhadný. Rochefortův pravidelný noční návštěvník by mohl vyprávět.
Kardinál osobně rozlil do misek mléko a lehl si k nim, přímo na zem. Pravidelní strávníci se blížili. Kardinál položil otázku a zanedlouho už měl jasno.
"Pane poručíku, co ten šrám? Snad ne souboj?" přitočil se později toho dne k d'Artagnanovi. Ale než dal mušketýr dohromady přijatelnou lež, kardinál zamňoukal a byl pryč.

V oku třpyt
v uchu cink
pod nosem kých
na paži štíp
v ústech...
... nic. Iluze skončila, ale ve tmě se stále něco leskne.
Snažíš se dosáhnout - marně.
Hledáš zdroj světla - marně.
Zkoušíš se vzbudit - marně.
Je to vůbec sen?
Světlíška ti mrkají do očí stále častěji.
Třikrát třpyt
Sedmkrát lesk
Devětkrát svit
A pak tak silně jako by před tebou uhodil blesk. Padáš. Padáte oba, ty i světlo.
Blíží se dno.
Blíží se rozuzlení.
Blíží se hladina lávy.
S výkřikem se probouzíš. Ruka ti sjede ke krku, ale tam už dávno nic nenosíš. Jen ještě níž, v srdci, vzpomínky.

„A kurva,“ vypadne ze mě a už chrápu. Prudiči holt nežvanili. Plácnu sebou na štrozok a nemám tucha vo světě.
Ňákej grázl mě normálka vošustil! To bylo keců, že to tady bude vobrostlý křáčím a leda kulový. Kdejakej vobšourník si sem leze a já furt jak exnutá. Copa su ňáká rozhoďnožka?!
Ty vole to je moc! Von mě zbouchnul!
Kindoš! Kindoš a vohryzává mi kozy. Mě vomejou! Aspoň že su zas na nohách. A pali vocaď. Jestli se mi ten frajer dostane do pracek, tak buď nakluše k oltářu, nebo pude do báně.
Pěkně pojebaný prokletí, to vám teda řeknu!

Oděl se do oceli. Je příliš pozdě na záchranu i na smíření. Zradil jsi? Jsi jednou z příčin jeho pádu? Ukradl jsi mu ženu? Nebo ho jen nemůžeš nemilovat?
Oděl se do oceli. V černé zbroji a na černém oři jede na vlastní pěst svou zemí. Tu bláznivou odvahu nemůžeš nemilovat.
Oděl se do oceli. Neprohrává, nevzdává se a nerad je tím, kým je. Ty rozesmáté žhavé uhlíky v jeho očích nemůžeš nemilovat.
Oděl se do oceli. Prochází mezi těmi, kdo zemřou, a dodává jim sílu a naději. I když tě srazil do bláta a málem zabil, nemůžeš ho nemilovat.

Butch Káčidy se vypotácel ze saloonu. Oslavoval tam svůj tísící padesátý druhý únik před Divokým Kačerem Hickokem, šerifem městečka. Dotlapkal ke svému koni a vyskočil na něj. No, aspoň se o to pokusil. Plivnul si pod nohy a zkusil to znovu. Bác. A zase. Bác.
Když se potřetí sbíral ze země, rozhodl se na koně raději vyletět.
Zanedlouho dojel ke svému doupěti. Jeho polohu nesdělil ani vypravěči tohoto příběhu, tudíž zůstane zahalena tajemstvím. Chvíli se marně snažil spočítat prsty na pravé ruce, pak si uvědomil, že má křídla, protočil oči v sloup a uložil se ke spánku. Tohle bude noc!

Znala jsem je. Doufala, že oni mě nepoznají.
Poprvé.
Společensky si děsně šplhnete, pošlete-li Valentýnku. Bez podpisu. A spolužáka se děsně nenápadně zeptáte, jestli nějakou dostal. Motýla, kterého vám dal k Vánocům, si necháte navždy.
Podruhé.
Máte pocit, že ona potřebuje příběh. Potřebuje pocit, že ji tehdy někdo miloval a že to nebylo žádné opilé individuum. Že si tu básničku schová navěky. Cítíte to, co píšete. Ona vás prokoukne na první dobrou.
Potřetí to není anonymní.
Takže to ze strachu zašifrujete do libraryofbabel.info. Neodpoví.
Báli se, že mě odmítnutí zlomí. A já jim marně plácala vázy, aby samota nezlomila je.

Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.
Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava. Hlava.

Po hladině pluje labuť.
Náhodnému pozorovateli se jistě vybaví pohádka o ošklivém káčátku. Jenže pozorovaný opeřenec má dny své labutí krásy za sebou a nikoli před sebou. Zřejmě už ladí hlas na svoji poslední píseň.
K jezírku se blíží půvabná dívka, aby labuť nakrmila. Když ji labuť osloví mužským hlasem, upustí sáček s pečivem. Vyslechne labuťákův návrh a odpoví na něj těmito slovy:
„Ti přeskočilo, staříku, ne? Ve tvým věku takový řeči, LOL! Já chodím s #God of Social Networks, abys věděl!“
Odmítnutý Zeus smutně pokývá hlavou.
Téhož dne večer zasáhnou ty nejdůležitější servery Facebooku a Twitteru velmi lokální bouřky.

Byla to jen služební cesta, rok co rok stejná trasa a stejní kolegové.
„Aspoň mi to v kanclu pořádně vygruntujou,“ prohlásil jeden z nich.
Rozhovory také o tomtéž. O ničem.
A pak se na pátečním semináři objevila ona. Lépe řečeno ONA.
Zlatě zářící vlasy, melodický hlas a – kove mého kovu – tak krásný smích!
Nikdo se nemohl divit, že se zamiloval. Rozezněla ho nepoznanými emocemi a nad ránem zmizela. Z hotelového pokoje si odnesla jeho peněženku a nevědomky i jeho srdce.
Vrátil se domů s ostatními. Byl zamlklý, ale příčinu si uvědomili, až když ho našli němě se houpat na trámu.

Gero řekl Wilhelmovi pěkně od plic, že je manipulativní zmetek.
Neomluvil se.
Nic se mu nestalo.
Ainur prohlásili, že se na nějaký pitomý karaoke můžou vykašlat. Na zpěv (ale ani na kašel) plíce zkrátka neměli.
Limonádový Joe se vloupal do Perníkové chaloupky a vylil pracovníkovi všechny zásoby alkoholu. I ty schované ve sklípku. Nikoli plicním.
Na trhu se objevil dodavatel třpytek. Z Transylvánie. Pokud jste třpytky nedopatřením vdechli, považovali jste upíry za blábolící romantiky. Jako oběť jste byli mnohem přístupnější.
Bitka mezi červenými tričky a stormtroopery vyrazila dech i samotnému vesmíru. Nevěděl si s tím rady, a tak prostě vybuchl.

Začneme poeticky. Slaměný vdovec v Příběhu o strašákovi a Dia.
Zasněná pohádková krása ve stoslůvce od Amy, ale Zdání klame.
Ač báseň, Pomsta u snědeného krámu od vatoze posílá poetiku do kytek. Mě taky, ale smíchy. A ten akrostich by si zasloužil hromadu kachen.
Ušlý zisk od Birute obsahuje hromadu pohádkových propriet, diplomovanou záporačku a skvělé rozuzlení.
Jak tráví svůj volný čas pohádkové postavy se dozvíte v Domácí pohodě od Azereth. Tahle autorka pohádkami (v pohádkách) žije, takže se postarala i o doručení Stížnosti rozhořčených pohádkových bytostí.
No a tady už nastává trochu anarchie. Vezmeme to od Princezny anarchistky autorky myday.
Vždy si věděla rady i princezna ve stoslůvce od ver.
Království pohádkových postav letos ovládly Maruška s Karkulkou. Maruška zřejmě umrzla cestou, tak aspoň tři Karkulky:
Holčička a znovu myday, jejiž dívčí postavy mají zkrátka svoji hlavu.
Neodolatelně roztomilou Karkulku napsala Saphira ve stoslůvce Že jsem takhle zbarvená.
A ještě o něco roztomilejšího vlka pak Wee-wees, která se to snaží popřít slovy Pozor, zlý vlk!
Na závěr bych ráda varovala. Jack Harkness nemůže stihnout úplně všechno. Skřítin spratek mu velice rád pomůže zničit vaše iluze o pohádkových postavách. Když vám jeden spratek dělá pěkný zmatek.

Lee, požehnaná vhledem do světa, v němž nad námi někdo bdí, a její stoslůvka Tak vyveď nás. Tady se naději skoro ani nechce být nadějí. Naděje, kterou musíte přemluvit.
Rya, její krásné Příběhy z Rakasi a Gert, alternativně nazvaný V zástupu doufajících. Tady naděje teprve velmi nesměle vykukuje. Naděje, za kterou je třeba jít a nebát se ozvat.
Andrew Martinaq a zeměploché drabblení, třeba Klidný spánek před popravou. Naděje, pro kterou je třeba umřít.
strigga, která mě rozbrečela už tolikrát (v DMD většinou smíchy) a její Ukolébavka pro Doctora a všechny, kdo pochybují. Naděje na klidný spánek.
Dangerous, která mě ve spolupráci se svou ženou přilákala do světa Nightrunners, a Druhá a třetí šance. Naděje, která to bude zkoušet znovu a znovu.
Crossover, znalec mnoha chytrých fandomů, a pověst O uhlíři a knížeti. Naděje, která vyžaduje různé schopnosti.
Esclarte, věrná komentátorka a nenápadný tahoun, a Vidina svobody. Naděje, která si neporadí se vším.
Smrtijedka, která zlo vidí, slyší, fanfikčně píše a zbožňuje, ale ve skutečnosti je děsně hodná, a Sto let dlouhé námluvy. Naděje, kterou si musíte vydupat.

Vilda podlehl budoucímu názoru 57 akademiků, kteří tvrdili, že na tvorbu nemá dostatečné vzdělání. Převzal řemeslo po otci a žil spokojeně ve Stratfordu.
Alfonz, podroben hormonální léčbě, dosáhl určitého stupně klidu a míru a nemusel si nic kompenzovat psaním úchyláren. A taky ho na jistou dobu zabavila ta prsa.
Neznámý dobrodinec poskytl Karlíkovu otci finanční výpomoc. Ten nemusel do vězení pro dlužníky, Karlík do továrny a nepoznal sociální bahno své doby.
Tajemný lékař, který se zapomněl představit, zachránil život Johančině dceři a tím i její manželství.
Sokrates pohladil modrou budku, poděkoval Doctorovi a byl rád, že v tom není sám.

Mycroft se uvelebil ke své pravidelné dávce emocí. Musel něčím nahradit pravidelnou dávku kalorií.
SUBJEKT K „Pošleme jim snídani, chudáčkům zvědavým...“
„Já mám taky hlad,“ povzdechl si. Pohled do ledničky byl ještě chmurnější než pohled do státní kasy.
SUBJEKT A „Slyšela jsem, že nemocniční pokoj má napíchnutý i bulvár.“
„Jo, ale o den jsem jim to opozdil,“ zabručel Mycroft, sundal si sluchátka a zatřásl jimi. Královnin hlas slyšel jakoby s ozvěnou.
„Jsem ztělesněním tajné služby, ne informačních technologií!“
„Jestli to nebude tím, pane Holmesi, že stojím přímo za vámi. A za to oklamání bulváru vám nechám poslat schwarzwaldský višňový dort.“

[Josef dopadl do vězení]
[kužel světla se přesunuje ke klavíru, kde sedí Mút-em-enet]
Mút-em-enet [oblečená opět moderně a upjatě]:
Jsem padouch To bez pochyby
Nástroj ďáblův Jen samé chyby
Jsem děvka Věříte tomu
Však nevidíte přes práh domu
Jsem žena Tak hledám lásku
Můj muž jen loutka na provázku
Má postavení Co chci víc?
V hlavě půl světa tam dole nic
Sbor:
Bibli se nehodí do noty
Že probrečelas soboty
Neděle čtvrtky pondělí
Ach kdybychom to věděli!
Mút-em-enet
Jsem matka Promiňte mýlka
Dál marně čekám na šíp Mílka
Jak plyne rok za rokem
Spala bych snad i s otrokem
Na Osarsífa pad můj zrak
Já zčervenala jako mák
A on se taky trochu rděl
Hezčího muže svět neviděl
Sbor:
Bibli se nehodí do krámu
Že pro něj pláčeš po ránu
Bez lásky a bez dětí
Spílají ti staletí
Mút-em-enet:
Jsem jeho paní, má mě ctít
A ne mě výtkou zahanbit
Odmítá mě To mě rmoutí
Stále ho toužím obejmouti
Mám strach že zajdu přes míru
A skončím někde v Alžíru
Na svoje city vezmu bič
Osarsíf musí z domu pryč
Sbor:
Bibli se hodí do noty
Že s pravdou neděláš drahoty
On krásný ty zas praktická
Navždy jsi děvka biblická

Přelétl jsem očima přítomné. Pět mladých kluků a já, ten nejmenší. To znamená, že budu muset... Proč?!
V pozadí stál kameraman, šéf celé akce. Pustil hudbu, abychom se dostali do nálady.
"Brouku, nemáš na sobě nějak moc oblečení?"
Shodil jsem, co šlo a zůstal jen v "pracovním". Ostatní se do toho pustili beze mě. Tělo na tělo, ve dvou, ve třech, smích, vzdechy, pot...
Přitiskl jsem se k jednomu ze siláků dole, pak k tomu na něm, vzrušený na nejvyšší míru. Stál jsem na vrcholu lidské pyramidy, nohy na ramenou kluků pode mnou a byl šťastný, protože jsme to dokázali.

Vzdor tvým třinácti zápolením
Sypaným prachem z cest
Nedovolí ti čest
Říct Tohle život není
A po tolika nocích pláče
Že život se ti hroutí
Zavřená v kleci z proutí
Otvírám! Tak dál kráčej
A při každém tvém zaváhání
Hle černá kočka v cestě
Fanfáru prosím! Žestě!
Táhnu tě dál má paní
Nemoc tvá tvrdí potměšile
Že smůly plný stůl
Že blbec jsi a vůl
Nenadávej mé milé!
Vírou v tebe smutku tě zprostím
Třináctku osudu
Uzavřu do sudu
A odvalím k radosti
Tohle je šťastný život tklivá
Tak žádné připomínky
Dám náplast na vzpomínky
Z třináctky εi! A zpívá!

„Schválili vám to!“
Theodorik vběhl do knihovny a mával nějakým lejstrem.
„Guberniální nařízení o povinném výtisku. Každý pražský tiskař musí Veřejné c. k. univerzitní knihovně odevzdat po jednom exempláři každého tištěného spisu k obecnému užitku,“ četl Karel Rafael Ungar. „To napsali pěkně suše. Žádné kudrlinky, žádné výhrůžky – jsem zvědav, jestli vůbec něco přijde.“
Dlouho opravdu nic nepřicházelo.
Jen Theodorik se rozhodl udělat svému řádovému bratru radost první vlaštovkou a poslal mu svou Ržeč o Starosti a Péči Rodičů.
Právo povinného výtisku bylo v roce 1807 rozšířeno na všechny rakouské země a podobné vlaštovky létají do Prahy, Brna a Olomouce dodnes.

Jejich maminky v uplynulém týdnu pilně stříhaly a šily. Trochu méně spánku, trochu více záře v dětských očích. A ta jim byla tou největší odměnou.
Protože, mami, víš, nejvíc těžký je vymyslet to. Jinej nesmí mít to samý!
Obě děti se převlékaly až na místě, každé na záchodech v jiném patře. I tak tam skoro nebylo k hnutí.
A pak, když se setkali na parketu, chlapeček s chlupatýma pavoučíma nohama ze dvou teplákových souprav a holčička s chapadly z maminčiných rozedraných elasťáků, oči jim svítily úplně nejvíc.
Jakkoli se chcete lišit, chcete mít i člověka, s nímž vás něco spojí.

Večer první
Strašlivý pirát Roberts mě nechal naživu. Kvůli mé pravé lásce. Spíš kvůli tomu, že potřebuje sluhu. Možná mě zabije zítra.
Večer pátý
Buttercup, myslím na tebe. Možná mě zabije zítra.
Večer stý dvacátý třetí
Učím se šermovat. Stýská se mi po tobě, Buttercup. Možná mě zabije zítra.
Večer osmistý čtvrtý
„Dobrou noc, Westley. Dobrá práce. Možná tě zabiju zítra.“
Já bych bez toho snad ani neusnul…
Večer tisící devadesátý
On to dneska neřekl! Jen naznačil, že už zítra nebude potřebovat sluhu. Ach, Buttercup!
Deník strašlivého piráta Robertse
Večer tisící devadesátý první
Možná se za tebou vrátím zítra, Buttercup.

Vážený čtenáři, jsme unaveni. V uplynulém týdnu jsme si málem vyčistili zuby tekutým mýdlem a celkově jsme dost mimo.
Proto jsem se rozhodla dát aspoň na chvíli Čespíra k ledu. Rozhodně ne naopak!
Jenže reinkarnace si nevybírá. Nejenže věří, ale je i důvěřivá, takže až jí ten anachronický podrazák, co v menším čase zabil víc postav jak George R. R. Martin, vysvětlí, že na mé smrti není závislá, mohly by se dít věci. Až si při vymýšlení drabblů vydrbu ve vlasech plešku, hromadu náušnic vyměním za jednu zlatou a začnu mluvit plynnou, leč renesanční angličtinou, thou mayest say: „Good riddance!“

Tohle je vskutku divný artušovský mýtus.
Artuš odmete každé smítko z dobré pověsti tajné služby. Téměř magicky se vyzná v technice, což poznáte na vybavení jeho lidí.
Galahad je romantický snob, který, zašpiniv si oblek zbytky Luka Skywalkera, začne zadrhávat.
A Merlin? Bývalý padouch, který má zkušenosti se špionáží. Jako sedmý ze sedmi bratrů si dokáže poradit s jedem i dýkou.
Rytíři kulatého stolu stojí nad zákony, a bděle se starají o ty, kdo si myslí, že mohou totéž. Jenže teď trochu zaspali.
Svých práv na záchranu světa se totiž domáhá jedijský mistr, který rozhodně nemá pod kontrolou své emoce.

Byl jednou jeden Honza. Byl ještě hloupější, než ostatní Honzové, ale z jeho rodu byli takoví všichni.
Tenhle Honza už dávno zanechal snah najít si princeznu. Cestování pro něj bylo příliš složité, a to měl pohybové výhody. Rozhodl se jich využít ke sportovním výkonům a dal se na krasobruslení.
Našel si krásně zamrzlé jezero a začal se učit. Prosté ježdění, otočky, skoky… S těmi měl největší problém. Třeba salchow, odraz z jedné nohy s dopadem na druhou. No jo, jenže kterou z těch šesti máte na mysli?
A tak hmyzák Honza založil na zamrzlé lidské stopě zcela novou odnož krasobruslení.

Tahle píseň. Ty i já. Tolik inspirace. Tolikrát stisknuté tlačítko replay.
Tolik slz.
Je to jen klavír a bílá písmena na černém pozadí.
Taky slyšíš ten zpěv?
Hlas který tu není.
Už dávno mě přestal děsit.
Je jako jistota v temné promrzlé noci.
Zpívá nám Winter song.
Nám zní tu zimní píseň dál
a bouře opodál
se z moře valí blíž
Můj hlas jak maják tu vždy stál
a tebe přilákal
to sama dobře víš
Prý sníh ti brání ke mně růst
a proto držím půst
a věřím pomluvám
Tak pod lavinou být
k vzdálené hvězdě jít
bez tebe nezvládám

„Mám hlad,“ prohlásil Francis někde z mořských hlubin. Udělal dvě tempa a vynořil se z hromady dek.
„Jak by taky ne. Vy piráti jste tak nenažraní, že jste do poslední kostičky obrali i vlastní vlajku,“ smál se Fernao, dokud nedostal polštářem.
„Mám brnknout pro pizzu?“ zkoušel si to vyžehlit. Ale potom se mlsně olízl. V očích mu zatančily plamínky.
„Nebo bych mohl přihřát něco od včera. Co bys řekl na pěknou kachničku?“
„To by šlo,“ připustil Francis. „Švihej do kuchyně, plavčíku!“
Fernao nejenže nevyplnil rozkaz, ale ještě svého kapitána zalehl.
„Ty jsi můj přihřátý kačírek. A já tě celého sním!“

Už ani nedovedu brečet. Prázdný pohled upírám na bílý papír. Snažím se z toho všeho ještě vypsat, zachránit se, ale chvěje se mi ruka. Celý se chvěji a vlastní zoufalství halím do filosofických myšlenek o pláči.
I oblaka slzí. A nejspíš jenom tak. Ne kvůli rozbitému světu, ne kvůli smutku kohokoli z nás. Otvírám okno.
K čemu je teplo lidského doteku, k čemu jsou poetická slova. Každý se snaží o své přežití a já jsem zůstal sám. Já, déšť a hlubina pod oknem.
Žádné okno. Žádné verše. Ležím tu bez hnutí a jediné, z čeho mohu vyskočit, je tento život.

„Donno, říkal jsem Time And Relative Dimension In Space! To prostě nejde.“
„A zkoušel jsi to?“
„Ne.“
„Tolik let cestování a ještě ses nebyl podívat na Velký třesk? Startuj, chlapče. U toho musíme být!“
*
„Jak se cítíš v časoprostorovém vakuu?“
„Cítím smrad. Jako…,“ začichala, „z mokré kočky?“
Doctor vyhlédl z TARDIS.
„Tak se pojď podívat.“
Uprostřed ničeho stála vana. Metafyzický sympaťák se v ní pokoušel vykoupat kočku.
„Taková kočka,“ začal opatrně Doctor, „jakou energii je schopna vyvinout, aby se dostala z vody?“
Donna ho vtáhla zpět do TARDIS právě včas.
Ten výbuch sice nešel slyšet ani vidět, ale rozhodně voněl.

Karotka zářil nadšením.
„Tady pan Lu-Tze se uvolil ukázat nám něco málo z oidongského bojového umění.“
Lu-Tze předváděl základní chvaty.
Strážníka Uvrčela od včera bolelo celé tělo a připadalo mu zbytečné tady stát a koukat se na ne moc schopného metaře.
„Dědo, umíte se vůbec prát?“
Něco mu podrazilo nohy a zasypal ho déšť neviditelných ran.
„Dejá-fu!“
„Už udělané?“ ozvalo se zpoza policejního vozu, odkud stoupal doutníkový kouř.
„Obdivuji vaše jazykové znalosti, veliteli. Zítra bude zase jako rybička. Taková ta kyselá.“
Lu-Tze se odšoural pryč.
„Karotko, měl jste je naučit První pravidlo, než jste sem toho mrňavého ďábla vůbec pustil.“

Gero řekl Wilhelmovi pěkně od plic, že je manipulativní zmetek.
Neomluvil se.
Nic se mu nestalo.
Ainur prohlásili, že se na nějaký pitomý karaoke můžou vykašlat. Na zpěv (ale ani na kašel) plíce zkrátka neměli.
Limonádový Joe se vloupal do Perníkové chaloupky a vylil pracovníkovi všechny zásoby alkoholu. I ty schované ve sklípku. Nikoli plicním.
Na trhu se objevil dodavatel třpytek. Z Transylvánie. Pokud jste třpytky nedopatřením vdechli, považovali jste upíry za blábolící romantiky. Jako oběť jste byli mnohem přístupnější.
Bitka mezi červenými tričky a stormtroopery vyrazila dech i samotnému vesmíru. Nevěděl si s tím rady, a tak prostě vybuchl.