Mistr

Myslivec udeří. Vůle narazí na vůli, úder na protiúder, zápraží pod nohama začíná žhnout, Stázina ruka se chvěje v Andělině dlani.

Z mlýnice se vyvalí temnota, zakrouží nad dvorem jak krkavčí hejno, než zacílí. Proniká i pod sevřená víčka, naplňuje děsem, pálí jako oheň, spoutává, sráží. Na kolenou se Anděla dotkne žuly zápraží a natáhne do sebe sílu kamene. Vstane, rozpaží a temné praporce se rozpadnou.

„To je vše, vzácný pane?“ zeptá se ochraptěle.

Myslivec vztekle zavrčí, maska milého mládence popraská, tvář zbledne a protáhne se do děsivého šklebu.

Pak Mistr luskne prsty a z mlýna jako loutky vyjdou mleči.