Delirium

Se soumrakem přichází chlad.
Přitáhne si pléd, zapálí cigaretu, nalije koňak a čeká na ty, které se vyplíží ze stínů. Vzpomínky, na pitky, děvky, hýření. Zprvu byly nesmělé, přicházely nahodile a nezůstávaly dlouho. Nyní ho opouští až s ránem, a někdy ani to ne.
„Ještě neodejdeme“, šeptají, „ještě tu budeme, protože my jsme ty. Vzpomínej! Na ten hon, kdy jste místo zvěře štvali ji, na zrychlený dech, trnutí v slabinách. Na divý běh a šílený pád. Na zkrvavené tělo na dně rokle, hluboké a temné, jako duše, jako smrt, jako ty.“
Koňak chutná jako ocet, papirosa dohořela, zbyl jen popel.