Natálie

Nemůže se pohnout.
Prudký náraz syrové, surové, pokřivené magie ji srazil na spálenou zem. Vidí její stopu i přes zavřená víčka, zašmodrchané klubko rudých žhavých korálků. Měla by ho rozmotat, ale nemůže se pohnout.
Slyší hlasy mrtvých klasů, žalují svou ztrátu, slyší v hloubce pod sebou promlouvat zem, ten hlas rezonuje jako zvon. Mluví o ohni a ona cítí, jak hoří, v návalu hrůzy zdvihne hlavu, čeká, že uvidí vlastní škvařící maso, jak se odlupuje od žhnoucích kostí, ale je celá, neporušená, jen se nemůže pohnout.
Jediná slza skane spod zavřených víček.
Dopadne na poskvrněné žitné pole a slabě zasyčí.