Touha

V kleci z vrbových proutků září ovinnik, jako tvor z pohádek, které četla až jako dospělá, protože v dětství slýchala jiné vyprávěnky: O zradách, křivdách, uloupených majetcích, pomstě.
Pomstila jsem nás, mami, pomyslí si, všechno, pro co ses tak trápila, shořelo na uhel.
A byla opojná, ta moc ohně a prostupovala celé tělo, plnila duši až po okraj a když plamen strávil, co strávit měl, zůstal po něm v nitru žhavý uhlík neukojitelné chuti ničit a pálit znovu a znovu.
Ovinnikovo světlo se zachvěje v ozvěně její vlastní touhy.
„Dočkáš se,“ zašeptá, „první můru už plamen sežehl a přilétají další.“