Moje články

Dnešek začal výtečně. Pistole u hlavy je ohromně příjemný probuzení.
"Pardon," omluvil se Santer, když jsem zařval a prorazil hlavou strop, "blbej zvyk."
Tvářil se divně odhodlaně.
"Šéfe," nedechl se dramaticky, "mám plán. Ale... potřebuju je."
Jindy bych to asi zatrhnul, ale po čtyřiadvaceti dnech izolace s perníkem, zpruzeným Voldemortem, zešílevším Otesánkem, Sauronem v depresi a totálně bez vodky, už bych dal úplně cokoliv, aby ten zatracenej dub někam odtáhnul.
Ještě před polednem se stavil Krakonoš, začoudil půlku lesa, zahudral si a odkázal Otesánkova zákonnýho zástupce do patřičných mezí.
Santer je hrdina. Ještě že jsem mu to konopí nevyhodil, fakt.

Barbora pustí sentiment do svého světa jen několikrát.
Když na své přísně účelné zahrádce dá prostor něčemu tak zbytečnému, jako jsou bílé růže.
Když sedí na dvorku Mokroščiny hospody a popíjí meltu, jen tak.
Když ve ztrhané, nemocí vyčerpané tváři rozezná Fančiny oči.
Barbora ví, že život je těžký, že nemá smysl nad ničím příliš hloubat.
Přesto se jí poslední dobou zdává o bílých růžích, o růžích od Pawla, které po smrti svých chlapů sama vykopla a vzala jim život.
Stejně by uschly, opakuje si, uschly by jako všechno ve mně.
Ale nevěří tomu, a bolí to o to hůř.

A někdy zůstane sedět na břehu dlouho do noci, kdy i Město utichne a odevzdá se na chvíli snům, a tehdy dýchá vzduch, který mu připomíná časy kdysi dávno, a připadá si jako ta řeka, vzdálený a vykořeněný, příliš rozvětvený, rozmělněný, zbavený síly, která kdysi vřela peřejemi, v dobách, kdy do vody padaly hvězdy, kdy tekl jedním jediným jistým proudem a celý svůj tok, všechny meandry a zákruty, divoké vodopády i ostrovy v tišinách měl pevně pod kontrolou.
Tehdy si tolik přeje vrátit se k vlastním pramenům, zhluboka se nadechnout a alespoň na chvíli zase vědět, že svět je správně.

"Neny dydy," zahlásíš v šest a ve mně se poprvé rozezní varovné zvonky. Po desetiminutové dobrodružné akci, kdy celá rodina hledá alespoň jeden z tvých osmi dudlíků, konečně jeden nacházíme v kapse bundičky. To už mi frustrovaně visíš na noze a opakuješ "mami nisit, mami nisit," dokud tvých dvanáct kilo čisté lásky nezvednu a neponosím. Pak už se samozřejmě neodlepíš, začneš mi škrábat pihu a vyžadovat "míko hají míko Ofika ky jo?"
A já vím, že je teprve půl sedmé a že v tomhle módu musíme přežít ještě minimálně dvě hodiny, protože ať dělám co dělám, stejně usneš před devátou.

"Pan doktor Semmelweis tu dnes není?" nadhodil kdosi z mediků nejistě. Chladnou pitevnou to zašumělo.
"Není," odtušil jeden ze starších lékařů. "A nebude. Byl propuštěn."
"Konečně," ušklíbl se druhý. "Byla jen otázka času, než toho morouse vyhodí."
"Blázen," odfrkl třetí.
Atmosféra mezi mediky se uvolnila. Někteří pochybovali, nejistí, jestli na těch jeho opatřeních přece jen něco nebylo. Jisté výsledky se popřít nedaly. Sebevražda profesora Michaelise všemi otřásla. Ale když se ostatní tak shodují... musí to být pravda! Semmelweis je blázen, protivný vztekloun a dobře mu tak.
Z pitevny zamířili rovnou zkontrolovat rodičky. Nádoba s chlornanem vápenatým zůstala zapomenutá v koutě.

Nejdřív to byl jen nepříjemný pocit v zátylku, tušení stínu; jako by jí něco unikalo, jen nevěděla co. Co se děje? Proč v ní obyčejný domácí úkol vyvolává... ? S každým dalším řádkem se jí celým tělem šířil chlad, pronikal až do konečků prstů, až nakonec ledově sevřel útroby poznáním. Doteď jen hleděla do tmy. Teď jí to tma oplatila.

Jenže jako tisíckrát předtím i potom, také tentokrát brzy zvítězil pragmatismus a racionální zhodnocení situace. Loni se celou školou proháněl bazilišek. Předloni tu měli dokonce Voldemorta. V tomhle světle se zjištění, že jejich učitel obrany je vlkodlak, jevilo jako bezvýznamná podružnost.

Jako fénix z popela vstaneš každé ráno, vynoříš se z oparu, pod kterým se skryl celý svět tam dole, čerstvě vykoupané rosou z hodiny mezi psem a vlkem. Pomalu, nesměle se tvé paprsky roztančí po vzdálených i blízkých skalních stěnách a zalijí je narůžovělou září. Trvá to dlouho, než obejmeš svět docela, než prohřeješ nocí zkřehlé a spánkem ztuhlé kosti poutníků. A oni jdou, opatrně, váhavě vykračují na cestu dnem, který je čeká. Až do večera je budeš provázet a sčítat jejich kroky. Než těsně nad blednoucím obzorem zabliká první hvězda. Než v nekonečně barevném divadle shoříš a zmizíš docela.

Budíček o tři hodiny dřív, než by mi bylo komfortní (vážně, po kom jsi?). Těsný kontakt celou noc, abych se náhodou nemohla třeba otočit. Jekot, když si dovolím v nevhodnou dobu odejít na záchod. Záchvaty zoufalého pláče, když se vracíme zvenku (asi bys nás brala spíš jako nomády, co?). Úporný vyžadování mlíka, vztekání kvůli zubům.

Ale taky Tvůj nakažlivej smích. Tvoje pohotový odpovědi. Tvoje úžasně vtipný, vynalézavý vylomeniny. Tvoje vášeň pro cesty, tolik společná s mojí. Tvoje neúnavná snaha něco dokázat. Tvoje radost, když se to konečně povede.
Tvý pevný objetí a tvoje "mami jáda".
Taky tě mám ráda, kočičko.

Viděla jsem ji tolikrát, temnou a nevyzpytatelnou, jak svýma kalnýma očima v nepřirozeně bledé tváři nahlíží zpoza štítů. Sledovala šedočerné kadeře jejích vlasů, jak krůček po krůčku prozkoumávají terén a odhadují, kam je hora pustí. Lekala se ledových pařátů, když nenadále sevřely vrchol, ten jediný ostrůvek jistoty, drobnou tečku vysoko nad světem, v děsivém tanci. Schovávala se před jejími dunivými kroky, když se rozběhla a jako smršť se řítila krajinou metajíc blesky. Sledovala její ničivý úspěch i drásavý neúspěch, když ji některý z vrcholů propíchl a nechal vykrvácet.
Tolikrát jsem ji přečkala, tolikrát před ní utekla.
Nikdy mě nepřestane fascinovat.

Spánku můj milovaný, vysněný, kýžený, v myšlenkách hýčkaný a opěvovaný, jak intenzivně po tobě toužím. Jak nejsem schopná myslet na nic jiného než na to, že až doskládám to prádlo, dopacifikuju ten bordel v kuchyni, dopřekládám poslední z těch otravných popisků a na záchodě a v koupelně radši nerozsvítím, abych tam náhodou nezačala uklízet, že pak si konečně v půl druhé ráno doopravdy lehnu. Složím hlavu na polštář, tak konejšivě měkký, zmatená změť myšlenek se pozvolna promění v počínající sen a já...
... se okamžitě vzbudím, když se mi hned u hlavy ozve zachrchlání a temný hlas z hlubin pronese:
"MÍKO?"

Z té vyučující mám hrůzu. Stačí vzpomenout, jak mě potupně vyhodila od mé historicky první zkoušky, kterou všichni ostatní dali levou zadní.
Z toho předmětu mám hrůzu. Na gramatický jevy jsem nikdy dvakrát nebyla, a tady jsou úplně všechny! Španělsky! Socorro!
Z té seminárky... hele, nestačí říct, že jsem ji odkládala tři roky?
Všechny texty přečtu asi tak milionkrát a maně přemítám, proč jsem si vybrala zrovna něco, co se tak blbě určuje. Moje seminárka se rozsahem nebezpečně blíží bakalářce a mimo jiné obsahuje pětistránkovou tabulku.
No a pak mi v den odevzdání krachne flashka, na který to všechno bylo.

Kdysi si slibovala, že v ní pragmatismus nikdy nepřebije snílkovství. Že se vždycky dokáže položit na louce a zakoukat na hvězdy a mraky, nadechnout se večerního vánku. Že zůstane dokonale sama sebou, věčná tulačka hor a strání.
S přibývajícími léty a povinnostmi se přivalila vlna všedních dnů a rutina zvalchovala sny a zatlačila je někam daleko dozadu, do nejzazšího kouta. Plíživě nastoupila únava, vyčerpání, rezignace.
Občas ho ještě zaslechne, ten hlas někde hluboko, hlas snílkovství po tátovi ubitý máminým pragmatismem.
A někdy, vzácně, si zase lehne a dívá se na hvězdy a ví, že se ho musí naučit zase vnímat.

14. duben

7:00 - Zhnuseně vstávám. Už týden jsme nevystrčili paty a je to pěkná schíza. Připadám si, jako když jsem měl v sedmi letech spálu, akorát u toho aspoň neprudil Voldemort.

7:30 - Vlk hlásí, že tam ten zatracenej dub pořád stojí.

9:00 - Vysíláme vyjednavače. Moc si od toho neslibuju. Už to zkoušela Ježibaba s perníkem, Sauron s těsnicím kroužkem a já s nervama v kýblu. Kůrovec to zkouší imrvére. Dneska jde Santer.

9:30 - Santer je zpět. Bez pistole, zato s epesní boulí. Otesánek se snaží prokousat podlahou a vybudovat únikovou chodbu. Ignoruju ho. Jdu pro vodku.

Psala mu každý den.
Samozřejmě mu to vůbec nevadilo, přece si to zasloužil. S blazeovanou arogancí odepsal tak dvakrát měsíčně, aby si zase nemyslela kdovíco.
*
Nevzpomínal si na ni, nevzpomínal si na nic, ale stejně mu s železnou pravidelností každý večer sova donesla její psaní. Vyčetla mu věci, které si nepamatoval, a nakonec došla k odpuštění.
Po měsících vzal poprvé do ruky brk a roztřeseným, nezkušeným písmem naškrábal odpověď.
*
Přišla. Byla s ním. Mluvila s ním, poslouchala. Pomáhala. Nakonec začala naléhat na sestřičky.
*
Když ho po deseti letech propustili, už na něj čekala. Vzala ho za ruku a odvedla domů.

Drkotající policejní anton vytrvale, leč schlíple vymetal výmoly rozblácené lesní cesty. Atmosféra uvnitř houstla spolu s deštěm. Předpověď pro 23. červen 2018 se dokonale vyplnila. Lilo jak z konve a bylo deset stupňů.
"Magoři," ucedil vpředu nadskakující policista. "Vážně musíme tudy?"
Místostarostka zachovávala dekorum. "Státní úředník ve službě nemůže překročit hranici cizího státu. Musíme se tam dopravit přes české území."
Policistovu peprnou odpověď spolklo žbluňknutí pneumatik v brázdě.
Konečně zastavili uprostřed bahnitého pole, za kterým protékala rozvodněná hraniční říčka. Místostarostka se jala přes oficiální oblek natahovat pestrobarevně květované holinky. Policista vytasil deštník.
"Co za šílence se chce vzít zrovna tady?!"

Na podzim bývají hory nejkrásnější. A možná vůbec nejlepší je ta nevyzpytatelnost – ráno se nad štíty líně vyhoupne slunce vykoupané v mlze a večer je obloha vyfoukaná, vzduch ještě vlhký od přestálé bouře voní ozónem a svahy jsou čerstvě pruhované sněhem. Nikdy nevíte, jestli vám počasí dovolí vyrazit nahoru - jenže na tom nezáleží. I kdybyste od rána do večera seděli u jezera s odrazy zezlátlých modřínů a hor oděných do rzi, bude ten den stokrát naplněnější než desítky stejných, unavených dní tam daleko a dávno, kde tomu člověk říká doma, když zrovna není tady.
Tady je totiž doma nějak víc.

Trvalo to dlouho. Krajina zůstávala šedá, holá a bez života, po kamenitých pláních se proháněl krutý ledový vítr, skalními průrvami zněla jen jeho ozvěna. Tisíce let tu nezazněl ani křik ptáka. Zdánlivě k tomu nebyl důvod, původní události dávno ustoupily mýtům a legendám.
Ale půda si pamatovala.
Všechny, kdo pálili a stavěli, aby mohli zabíjet.
Všechny, kdo mučili a byli mučeni.
Všechno to zlo, které prostoupilo kdysi mírumilovná horská údolí, proměnilo jezera v síru a prosáklo hluboko do základů hor.
Trvalo to dlouho, než si i sem život našel cestu zpět.
Než přímo před Mordorskou branou vykvetla první drobná simbelmynë.

Všechny ty večery nad mapami.
"Co nejblíž k Praze!"
"Já bych klidně třeba na Šumavu, ale co už..."
"Kvůli práci to musí být blízko!"

Všechno to hledání na idosu.
"Vlakový spojení. Maximálně padesát minut cesty, pod to nejdu."
"Ty bláho, to skoro nemáme ani ve Stodůlkách!"
"Padesát minut!"

Všechny ty prohlídky.
"Tos opravdu MUSEL zase vytahovat, jestli by nám nemohli dát slevu?!"
"No a? Třeba by nám ji dali. A stejně to byla hrozně drahá ruina."

Všechny ty představy.
"Domeček se zahradou. S výhledem do kraje."
"Aspoň na něčem se shodneme."

Dva roky. A hádejte, kde jsme skončili?
V Rakovníku.

V pondělí se rozhodl.
V úterý jí přinesl půlmetrový stoh s výběrem toho nejlepšího z Mladých hlasatelů za posledních pět let. Byl na tuhle svoji sbírku doopravdy hrdý.
Ve středu zkusil TAM-TAM (možná by to chtělo něco osobnějšího, usoudil).
Ve čtvrtek, již lehce znervózněn, přitáhl klubovou kroniku.
V pátek to zkusil s trofejemi. Knoflíky za bobříky, vybarvená okénka z Modrého života, žlutý špendlík ze Stínadel...
V sobotu totálně zpanikařil a přivlekl stanovou plachtu, herbář a Červenáčkovu čepici.
V neděli otevřel dveře a Bětka tam stála úplně nahá.
"Říkala jsem si, že to urychlím, než dojde na Mirkovy trencle," konstatovala věcně.

Nenávidí spánek. Je příliš mnoho míst, kde se nechce probudit. Příliš mnoho věcí, které nechce vidět. Příliš mnoho emocí, které nechce cítit. Stačí zavřít oči a je zase zpátky, dívá se mozkomorům do rozevřených černých chřtánů a vidí nehybná těla bez života, třese se zimou a hnusem a vinou, vinou, která ho dusí jako obludná chladná deka, slizká jako plísní pokryté stěny jeho cely. Křičí, protože nemůže nekřičet, protože tady skončilo to, čemu říkal život, a začala tma.
Budí se zalitý potem, vedle sebe hrnek kakaa.
Nejsi na to sám, říkají oči lesknoucí se v šeru.
Chtěl by tomu věřit.

Občas mě přepadají záchvaty egoistické hrdosti, kdy mi připadá, že už jsem vlastně matka profík. Mám v zásobě celou škálu zdravých a chutných snídaní, obědů i večeří. V malíku asi tak kvadrilion knížeček, utišující slova, hračku, čistou plínu a studený obklad vždy po ruce. Stavím vlaky z Dupla jako machr. Domluvím se pomocí výrazů jako "kišík", "pajíky", "didi bac", "pín ble", "apy japy" a taky...
"Kájek, KÁJEK!" hystericky ječí zoufalé batole, zatímco nezabržděný kočárek (naštěstí prázdný), poháněný větrem, nabírá rychlost světla, elegantně zdolává výmoly, přejíždí silnici (naštěstí prázdnou) a končí po padesáti metrech převrácený ve škarpě.
Tak nějak obvykle vystřízlivím.

Že se u nás na něžný klepání obvykle nehraje, asi nejlíp ilustruje fakt, že dveřníka nám dělá Sauron. Jenomže tohle byl extrém. Práskl hrom a Sauron proletěl i s dveřma do jídelny.
"Šéfe," konstatoval zkoprněle Santer, "v kuchyni je les."
Podlaha byla plná dubovýho listí. A za dveřma, no...
"PŘIŠEL JSEM SI PRO SYNA," zahřmělo nad náma.
Otesánek zakvičel. Fakt!
Voldemort zařval nějakou kletbu, dveře okamžitě přirazily na místo a my zůstali jak opařený.
Jedinej, koho to nevyvedlo z konceptu, byla Ježibaba.
"Prosím vás, chlapci. Náš přítel kůrovec už sežral jinačí kabrňáky. Prostě si chvíli počkáme. Kdo si dá perník?"

Ťuk.

A najednou to slyší, v tom jediném, extatickém okamžiku únavy a vítězství obě srdce na vteřinu vynechají a on ví, že je to ono.

Ťuk.

Na docela malý okamžik zavře oči. Žádná velká gesta, žádná záchrana vesmíru, jen úplně obyčejná, lidská, skoro neslyšná prosba o pomoc. Takhle to mělo být?

Ťuk.

Chce se mu křičet, vyřvat světu všechnu tu nespravedlnost, ztrátu a bolest, kterou tak dlouho dusil hluboko uvnitř. A taky to udělá. Už v tu chvíli si připadá zle, nepatřičně, ale nemůže si pomoct.

Ťuk.

A pak... pak už jen jde. Protože musí. Protože jinak to skončit nemohlo.

O rozruch v jinak spořádané čtvrti na londýnském předměstí se včera v brzkých odpoledních hodinách postarala neobvyklá událost. Nad střechy se do výšky šedesáti stop vyhoupl zatím neznámý objekt připomínající obří bublinu s lidskou hlavou.
Pan Wilkinson zrovna zastřihoval trávník, když jeho žena vykřikla, ať se podívá nahoru. "Mělo to dobrých deset stop na šířku a vypadalo to jako koule v tvídovém saku. Vsadím se, že za to můžou ekologové. Šílenci, říkám vám, všechny je pozavírat i s těmi jejich happeningy!"

Marjorie Dursleyová znechuceně zvedla hlavu od ranních novin. Tak už i v Kvikálkově, pomyslela si. Kam ten svět spěje!

Čtvrtek ráno, hustá kožená bunda, vlasy vlající ve větru jak vlajky dávno neexistujících států, kolem krku náhrdelník ze zubů šavlozubýho tygra, v uchu kost obří prehistorický velryby. Řítí se stepí za zvuku Hard Day’s Night a řve spolu s Johnem Lennonem na plný koule. Její oř, totiž pardon, triceratops, zadupává v trysku do země první pokusy stvořit savce a rozstřikuje tuny bahna do okruhu pěti kilometrů. Cestou do školy skolí mamuta, takže dobrý, v jídelně dneska maj co vařit.

Takhle nějak sis to představovala, ségra? Když ses jako tříletá zeptala "Mami, a když jsi byla malá, to už žili psi?"